60 let od maďarského povstání

Krvavý základ gulášového socialismu

60 let od maďarského povstání
Krvavý základ gulášového socialismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je konec října roku 1956, centrem Budapešti se valí pět tanků. V prvním z nich sedí velitel skupiny, plukovník Pál Maléter. Ještě neví, jak se má zachovat, až dojede na místo určení – Korvínovo kino, nedávno dokončený komplex ve stylu stalinistického brutalismu, s kinem, pasáží, labyrintem podzemních chodeb. V kině se uhnízdili protikomunističtí povstalci, kteří využívají zmíněného labyrintu průchodů i blízké benzinové stanice, kde mohou ve velkém vyrábět Molotovovy koktejly. Naproti jsou Kiliánova kasárna a v nich 900 čerstvých odvedenců.

Mladým povstalcům se podle zpráv přicházejících na ministerstvo obrany podařilo navázat s odvedenci přátelské vztahy. Maléter má tomu bratření zabránit. Když přijíždí na místo, je po váhání: to, co plukovník spatří, je nerovný souboj pušek a pistolí proti sovětským tankům. Na ulici leží bezvládná chlapecká těla. Maléter svůj tank parkuje před hlavním vchodem do kina, jeho muži sbírají raněné chlapce a v rychlosti je odnášejí do bezpečí. Na ministerstvo podává Maléter hlášení, že přechází na stranu revoluce.

Podzim 1956, tanky v budapešťských ulicích. - Foto: ČTK

Tento 39letý, dva metry vysoký uhrančivý voják se stane jedním z prvních přeběhlíků od komunistického režimu k národnímu povstání a jednou z jeho mytických postav. Povstání trvalo dvanáct dnů, od 23. října do 4. listopadu 1956. Cílem bylo skoncovat nejprve se stalinisty, posléze s komunistickou vládou obecně – a také poslat domů sovětské vojáky a nastolit suverenitu. Vývoj povstání se promítl i v Maléterově osudu: z ikony revoluce za několik dní ministr obrany, vzápětí sovětské zajetí a šibenice.

Už v roce 1953 střílely sovětské tanky na dělníky ve východním Berlíně. I v roce 1956 se už předtím bojovalo s komunisty v polské Poznani, úřady tam byly nicméně schopny zadusit rebelii vlastními silami. V Československu o dvanáct let později zase vzpouru proti sovětským pořádkům sice povede sám režim, ale Sověti se po příchodu nesetkají s žádným ozbrojeným odporem. Maďarský podzim 1956, kde na stranu nespokojenců přešla i většina policie a armády, je proto v historii sovětského bloku naprosto jedinečnou událostí.

Nejlepší Stalinovo učiliště

Proč zrovna v Maďarsku? Stalinismus tu byl ještě o stupeň brutálnější než třeba v Československu. Gottwaldův maďarský současník Mátyás Rákosi se nechal titulovat jako „nejlepší Stalinův žák“, a adekvátně tomu zde byl i podíl obětí represí na obyvatelstvu na úrovni SSSR a vyšší než v jiných satelitech. Pro osmimilionovou zemi se udává 1,2 milionu obětí Velkého teroru, polovina z nich seděla ve vězení. Sídlo tajné policie AVO (dnes tu sídlí známé muzeum Terror Háza) bylo kromě mučíren vybaveno i vanou s kyselinou, kudy mrtvoly ubitých odpůrců odtékaly do městské kanalizace.

Hlavní vyšetřovatel Prinz Gyula, na konci války bijec u fašistických Šípových křížů, podle odhadů osobně mučil 25 tisíc lidí. V zemi panovala bída, proti níž si tehdejší ojedinělí návštěvníci z Československa po návratu domů mohli připadat jako v ráji.

FOTO - Reuters

Stalin zemřel v březnu 1953 a za tři měsíce byl sesazen i jeho nejlepší žák Rákosi. Povolali ho do Moskvy, kde mu prý Lavrentij Berija řekl: „Poslouchej, soudruhu Rákosi, víme, že Maďarsko už mělo tatarské chány, polské prince, turecké sultány a rakouské císaře. Ale pokud víme, ještě nikdy nemělo židovského krále.“ Berija narážel na skutečnost, že přední stalinisté v zemi byli většinou židovského původu, což ve společnosti se silnou tradicí antisemitismu počínal být problém ve chvíli, kdy Sověti začali brát do úvahy mínění tamní veřejnosti. Ještě víc byl Rákosi nenáviděn pro svou rigidní politiku.

V čele strany směl zůstat i nadále, úřad premiéra však musel postoupit reformistovi a příležitostnému nonkonformistovi Imremu Nagyovi. Nový premiér si troufl – nebo možná jeho představivost postačovala – jen na mírné uvolnění, i to však bylo pro Rákosiho kliku a posléze pro Moskvu příliš. Po necelých dvou letech ho znovu odvolali. Tentokrát už ale pád do nemilosti nebyl doprovázen veřejnou sebekritikou tak jako jeho pády minulé – což Nagyovi zajistilo stálý příliv obdivovatelů.

V létě 1956 připravil Kreml Rákosiho o veškerý zbývající vliv. Emisar Kremlu mu v autě po příletu na budapešťské letiště řekl: „Sovětské velení se rozhodlo, že jsi nemocný. Budeš potřebovat léčbu v Moskvě.“ Poměry se tentokrát uvolnily ještě o něco víc, fakticky přestala fungovat cenzura, společnost se rozpohybovala. Paradoxně ale uprázdněné místo v čele strany zaujal jiný stalinista, Ernő Gerő, což budou později Sověti vysvětlovat jako chybu z nepozornosti. Nagy byl pouze přijat zpět do strany. To se stalo 19. října.

První demonstrace, první mrtví

O tři dny později se sešli studenti, aby založili nový svaz mimo oficiální mládežnickou organizaci strany. Na schůzi vzniklo provolání Šestnáct bodů, které začíná slovy „Žádáme okamžitou evakuaci sovětských jednotek...“ a pokračuje v podobně radikálním duchu. Vznikl tu ještě jeden nápad: uspořádat druhý den pochod městem na znamení solidarity s Polskem, jehož nový lídr Władysław Gomułka právě čelil nátlaku Chruščova a vybojovával pro svou zemi právo na tzv. národní cestu k socialismu. Pochod měl začít hned další den, 23. října, v 15 hodin.

Byla to první veřejná demonstrace po nastolení komunistické diktatury. Shodou okolností se Gerő teprve ráno téhož dne vrátil vlakem z Jugoslávie, kam sice jel na oficiální návštěvu, ale jednání s Titem si pak ještě bezstarostně protáhl o pár dní u moře na chorvatském pobřeží. Teď se sám potřeboval zorientovat.

Veřejné popravy zrádců - příslušníků tajné policie AVO. - Foto: Reuters

V politbyru panuje zmatek. A rozhlas nejprve ve 12 hodin 53 minut oznamuje zákaz všech veřejných shromáždění, půl hodiny před plánovaným začátkem je zákaz odvolán. Účast překonává očekávání. Imre Nagy, jehož jméno demonstranti skandují, sedí doma. Přátelé do něj hučí, aby se postavil do čela demonstrace, k čemuž pozdě večer nakonec svolí. Svůj improvizovaný proslov ale zahájí oslovením „soudruzi“ a i zbytek projevu, v podstatě jen výzva ke klidu, se nesetkává s příznivou odezvou. Pár dalších dní bude Nagy jen klopýtat za vývojem.

Část průvodu, několik tisíc mladých lidí, se zatím v euforii oddělila od hlavního davu a táhla k budově rozhlasu, aby konečně odvysílal Šestnáct bodů. Ředitelka rozhlasu vymyslela lest. K rozhlasu přijel náklaďák, na valníku byly mikrofon, aparatura a hlasatelka, která přítomnému davu megafonem oznámila, že za chvíli v přímém přenosu přečte Šestnáct bodů celému národu. Před zraky davu začíná předčítat, ale než dočte, lidé v okolních domech, kteří souběžně hleděli z okna a poslouchali rádio, volají, že v éteru místo Šestnácti bodů zní hudba. Vypukly bouře, AVO tu během večera zastřelila několik studentů.

Nepokoje u rozhlasu jsou pro pochopení dynamiky revoluce klíčové: přivolané jednotky armády i policie odmítly proti studentům zasáhnout, naopak studenti se sami začali ozbrojovat. Pušky dostávali na požádání z policejních služeben a skladů. Z továrny, která oficiálně vyráběla lampy a osvětlení – ale každý věděl, že to je ve skutečnosti zbrojovka – jim dělníci poslali tisíc pušek.

Sověti teď byli rozhodnuti zachránit, co se dá, a nabídli Nagyovi úřad premiéra. Ten přijal, odmítl nicméně jejich požadavek, aby sovětské vojáky – na základnách po Maďarsku jich bylo 75 tisíc – pozval svým jménem do hlavního města.

Sověti zasahují poprvé

Druhý den ráno samozřejmě tanky vjely do Budapešti i bez zvacího dopisu, Rusy však nečekaně přivítala sporadická střelba. Protože z Moskvy přišla instrukce zjednat pořádek, nikoliv zničit město, bojovala sovětská armáda na čtvrt plynu. Obsadila křižovatky a mosty, povstalce ale odmítala pronásledovat do ulic, natož do dvorů a chodeb budapešťských činžáků. Většinu těžké techniky tvořily staré tanky T-34, které byly v ulicích města, které nesměly ničit, zranitelné. Jeden z lokální vůdců, známý jako Strýček Szabó, vyvinul postupy, které připomínají husitskou vynalézavost. Strmá ulice se potáhla hedvábím a hedvábí se polilo mýdlovou vodou.

T-34 po povrchu začaly klouzat a narážely jeden do druhého. Nebo se na vozovku položilo několik cihel a každá obložila dřevem. Zdálky cihly vypadaly jako miny, tanky zastavily – a seshora ze střech domů na ně povstalci naházeli Molotovovy koktejly.

Maďarů ochotných vzít do ruky zbraň byly 24. října, kdy boje začaly, odhadem tři tisíce. Ale takřka celé město je podporovalo. Povstalci se zpravidla spojili do skupiny, která podnikla výpad, po několika desítkách minut se zase rozešli každý za svým – a už se třeba nikdy v životě neviděli. Z venkova přijížděli do města sedláci a zadarmo na trzích rozdávali potraviny. Paradoxně tehdy bylo v centru Budapešti nejlepší zásobování od války.

FOTO - Reuters

Pětadvacátého října Sověti jednak zdvojnásobili svou vojenskou přítomnost, jednak konečně sesadili stalinistu Gerőa. Z nepochopitelných důvodů ale zpráva o Gerőově konci, za který se vášnivě demonstrovalo před parlamentem, nebyla zveřejněna hned. Skupině studentů se cestou k parlamentu podařilo přesvědčit osádku sovětského tanku, že se tu nedemonstruje za fašismus, a z tanku obratem zavlála maďarská vlajka. O pár set metrů dál, v sídle komunistické strany, tou dobou konferoval sám náčelník KGB Ivan Serov. Zpráva o bratření sovětských vojáků s revolucionáři ho zřejmě vyděsila natolik, že dal pokyn prostranství před parlamentem „vyčistit“. Sověti spustili palbu, na jejímž konci bylo 75 mrtvých. Maďarská vojska palbu opětovala, revoluce definitivně získala celonárodní ráz.

Maďarská komunistická strana stála po celé zemi před kolapsem, obávaní příslušníci AVO se báli vyjít na ulici. Po dalších třech dnech, 28. října, Chruščov přistupuje na příměří. Následuje šest dní svobody a míru, které mnoha pamětníkům později připadaly jako něco až nereálného, jako přelud. Na svobodu se vrací osm tisíc politických vězňů, Imre Nagy se odhodlává přijmout systém více stran a do vlády povolat i nekomunisty.

Sověti zasahují podruhé

Imremu Nagyovi z okresů přicházejí zprávy, že místo aby se stahovali, posílají Rusové naopak do Maďarska z Ukrajiny čerstvé jednotky. V prvních dnech listopadu už je Budapešť víceméně, byť na dálku, obklíčena. Nagy však o pohybech sovětských vojsk zakázal psát, věřil, že Rusové se jen pokoušejí stupňovat nátlak před plánovanými rozhovory.

Ty jsou stanoveny na sobotu 3. listopadu. Plukovník Maléter, velitel Korvínova kina, který se mezitím stal ministrem obrany, vede rozhovory za maďarskou stranu. Rokovat se začíná v deset hodin ráno, Rusové souhlasí s definitivním odchodem vojsk ze země, dokonce sami do textu vnášejí takové detaily, jako že na rozloučenou musí být uspořádána slavnostní přehlídka. Ve 14 hodin navrhují pauzu s tím, že by se jednání mohla završit na jejich vojenské základně Tököl dvacet kilometrů za hlavním městem. Začít se má v deset večer. Maléter, zjevně i pod dojmem vojácké družnosti se sovětskými generály, nemá námitek.

I druhé kolo vyjednávání na základně se odvíjelo přátelsky, pak ale těsně před půlnocí do místnosti vrazila jednotka ozbrojenců pod velením náčelníka KGB Serova. Maďaři jsou zatčeni, načež sovětská vojenská delegace, která o léčce nevěděla, na protest vůči Serovovi opouští místnost. Maďarské ministerstvo obrany přišlo o velení, pár minut nato začíná druhá invaze, vládní jednotky až na výjimky zůstávají v kasárnách.

Je 4. listopadu, na Budapešť se podél Dunaje, z jihu i ze severu, valí 2500 tanků a 150 tisíc vojáků. Tentokrát už nic nebude ponecháno náhodě, tanky jsou modernější (T-54), mají dovoleno srovnávat se zemí celé obytné bloky, z nichž na ně předtím někdo vystřelil, na město útočí i letadla. Z celkového počtu 2600 padlých Maďarů zahynuly dvě třetiny během druhého ruského úderu. Sporadické boje tentokrát trvaly dva, na několika místech tři dny, ale od začátku bylo jasné, že Sověti si v tomto případě jdou pro vítězství a že ho brzy dosáhnou.

Nagy ještě stačil oznámit, že jeho země vystupuje z Varšavské smlouvy a žádá čtyři velmoci o garance svojí neutrality, to už ovšem bylo bohužel spíš gesto zoufalství. Už ve chvíli, kdy naposledy promlouval k národu do rádia, byl dohodnutý s Jugoslávci, že se uchýlí na jejich velvyslanectví.

Ráno se v jiném, Sověty kontrolovaném rádiu přihlásil Nagyův ministr János Kádár, aby oznámil vznik revolučního dělnicko-rolnického kabinetu. Před třemi dny Kádár přešel na sovětskou stranu, komplikovaným způsobem opustil centrum města, přespal na sovětské základně a odletěl do Moskvy, kde přijal posvěcení.

Kádár byl sám obětí vnitrokomunistických čistek, prodělal mučení a z vězení byl propuštěn právě díky oblevě spjaté s Nagyovým prvním premiérským mandátem. Tehdy, v létě 1953, svého dobrodince navštívil. A když mu děkoval, Nagy údajně prohlásil: Až bude příště řada na mně, doufám, že mi zase pomůžeš ty. Jenže teď, po krátkém pobytu na jugoslávském velvyslanectví se čtyřiceti dalšími přáteli a jejich dětmi, byla celá skupina vylákána ven a zajata. Nagye Kádárovi muži nějakou dobu zpracovávali, aby nového předsedu vlády veřejně podpořil. Marně – a v červnu 1958 je Nagy pověšen. Spolu s ním dostal provaz mimo jiné i Maléter. Předseda vlády Kádár porušil slib daný několikrát veřejně a předvedl se jako cynik, který neváhá svého rivala v politice odstranit jakýmkoliv způsobem.

Proč Chruščov váhal

Rozhodující pro osud povstání byla přirozeně od začátku otázka, jak se zachovají Sověti. V zemi je skoro nikdo neměl rád. Už to, že Maďaři – historicky vzato páni nad sousedními národy – se po roce 1945 sami stali kolonií a nové centrum bylo kulturně a civilizačně pod nimi, přispívalo k nespokojenosti dávno před povstáním. Maďaři sebe a Němce považovali v habsburské říši za přirozené vládce nad slovanskými národy. Teď museli trpět, že armáda, nástupnice hrdých uherských honvédů, musí nosit sovětské uniformy a epolety. Nebo že hlavní jídlo ve vojenských kasárnách už není večeře, ale oběd (protože v Rudé armádě jím byl taky vždycky oběd). Rusové fakticky ovládli velká naleziště uranové rudy nedaleko Pécse, což po odstranění cenzury prasklo a stalo se jednou z hlavních výtek vůči režimu. Po vypuknutí bojů povstalci neměli jednotné velení, ale pojilo je heslo „Russkik Háza“ – Rusové domů. Už 23. října, ještě než Sověti vjeli do města, hořelo sídlo Společnosti maďarsko-sovětského přátelství.

Ze strhující knihy maďarsko-britského autora Victora Sebestyena Dvanáct dní (Twelve Days. Revolution 1956. London 2006) – pochází z ní i podstatná část příběhů a detailů líčených v tomto textu – jasně vyplývá, že brutální konec na sovětský způsob nebyl úplně nevyhnutelný. Jakkoliv se nám to z dnešního pohledu jeví nepředstavitelné, i v Kremlu se během krize v určitých chvílích prosazoval názor, že nezbude než Maďarům větší samostatnost tolerovat. Po smrti Stalina řídilo SSSR jakési kolektivní vedení a v něm teprve během roku 1956 získával převahu Nikita Chruščov; a právě Chruščov tyto „návaly slabosti“ sdílel. Nejsilněji asi 30. října, kdy bylo dokončeno stahování Rudé armády z Budapešti. V Kremlu se konala porada, na níž byla oficiálně přijata deklarace „O přátelství a spolupráci mezi SSSR a ostatními socialistickými státy“. Deklarace výslovně uznávala právo na národní suverenitu jednotlivých členů socialistického bloku, vzápětí byla otištěna v moskevské Pravdě.

Ani ve své nejvíc holubičí chvilce však Rusové nepřestali plánovat alternativní scénáře, tedy vojenský zásah, který by napodruhé byl tvrdší a „maďarskou otázku“ definitivně rozhodl. V ten samý den, kdy na poradě v Kremlu přijali deklaraci, se v Budapešti udál masakr, tentokrát spáchaný revolucionáři. Jedna skupinka povstalců si náhodou všimla, že k budově městské organizace strany přijely dodávky se zásobami potravin. Revolucionáři při té příležitosti vnikli do budovy a tam zjistili, že mezi funkcionáři se v sídle strany ukrývají i příslušníci nenáviděné AVO. Po krátkém boji se sice tajní vzdali, když ale potom vycházeli po jednom ven do rozčileného davu, povstalci je jednoho po druhém – celkem 25 lidí – odstřelili. Mrtvoly některých z nich věšeli hlavou dolů na ony pověstné kandelábry, těla polili benzinem a zapálili. Pocházejí odtud nejznámější snímky revolucionářského násilí, na místě byli i západní korespondenti.

Tyto záběry se promítaly i na příští poradě v Kremlu a přispěly zřejmě k posílení tvrdé, stalinistické frakce a ovšem ke změně nálady u náladového Chruščova. Další faktory: přehnané zprávy KGB, která vývoj v Maďarsku líčila v co nejčernějších barvách, a ještě víc podobně přehnané zprávy o nepokojích v ostatních zemích východního bloku, například o neexistující demonstraci studentů v Bratislavě. Nicméně na úvahu, že maďarský příklad může mít rozkladný účinek na disciplínu ve zbytku bloku, Chruščov nepotřeboval být Kissinger.

Sovětské vedení se teď shodlo, že zásah bude proveden, děj se co děj. K tvrdému řešení se přiklonil i legendární maršál Žukov, ještě před dvěma dny zastánce oné smířlivé deklarace.

Obavy holubičí frakce z toho, že neurvalá politika ve východní Evropě povede k nové studené válce, se nenaplnily. Američané byli v tu chvíli mnohem víc zaujati válkou v Suezu, která kulminovala britsko-francouzským bombardováním Egypta 31. října a kde byli s Moskvou de facto spojenci. Co se Maďarska týče, dávali Rusům najevo, že uznávají jejich přednostní právo v této části Evropy. CIA měla před vypuknutím revoluce v Maďarsku jednoho jediného agenta, s nímž navíc v průběhu bojů ztratila spojení. Americká tajná služba ale byla jediná skupina ve Washingtonu, která lobbovala za aktivní pomoc povstalcům včetně shozu zbraní. Ředitel plánovacího oddělení CIA Frank Wisner se po potlačení maďarského povstání nervově zhroutil a musel být hospitalizován v nemocnici, začal pít a za několik let spáchal sebevraždu. Dwight Eisenhower zůstával i nadále populárním prezidentem, jen se napříště trochu mírnil ve své antikomunistické rétorice, s níž předtím dvakrát dobyl Bílý dům.

Vysílání Svobodné Evropy, tehdy financované a zpětně kontrolované CIA, na podzim 1956 povstalce v Maďarsku opakovaně vyzývalo k většímu radikalismu – z Mnichova se například vysílaly recepty, jak sestavit Molotovův koktejl – a i jinak rádio vytvářelo mylný dojem, že svět přijde na pomoc. Ale Washington nezkusil ani diplomatický tlak na Moskvu. Dnes platí tehdejší ponechání Maďarska napospas ruským tankům za příklad nezodpovědné rétoriky, jejíž tvůrci nejsou ochotni proměnit slova v akci. V horším případě jako doklad cynismu velmoci, která menší národy používá jako figurky na šachovnici při velké hře. Pravda je, že tehdy Amerika na rozdíl ode dneška, kdy se zdráhá přijmout utečence ze zemí, kde došlo k americkým intervencím či propuklo arabské jaro, projevila alespoň dodatečnou velkorysost – a z 200 tisíc Maďarů, kteří utekli před sovětskými tanky a následnou vlnou poprav a zatýkání, sama přijala 150 tisíc.

23. října 2016