Syrský konflikt se v mnohém podobá španělskému i jugoslávskému

Pozadí tragédie v Aleppu

Syrský konflikt se v mnohém podobá španělskému i jugoslávskému
Pozadí tragédie v Aleppu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před necelým měsícem – 9. října – za úsvitu přistál na damašském letišti obří letoun CASA s humanitární pomocí za 4,5 milionu Kč pro strádající obyvatelstvo Sýrie. Se zásilkou přiletěl náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa a na letišti ho přivítala česká velvyslankyně Eva Filipiová.

Nebyla to první Tlapova návštěva Damašku a nebyla to první zásilka pomoci krytá českým ministerstvem zahraničí a Českým červeným křížem. Byla předána Syrskému arabskému červenému půlměsíci, který působí na režimu loajálních nebo jím zpět dobytých územích. Náměstek Tlapa při té příležitosti jednal s řadou prominentních režimních představitelů.

Navštívil také přístav Tartús, kde mluvil s guvernérem provincie či zástupci obchodní komory, a také navštívil centrum pro „vnitřně vysídlené“ občany. Tam proběhlo i zasazení stromu přátelství. Česká zahraniční politika tu opět kráčí po vlastní stezce, čekajíc, že režim Bašára Asada s ruskou pomocí situaci opravdu ustojí a že poté dojde k hledání investic do válkou rozvráceného státu. Přičemž ČR by mohla být, vzhledem k tradičním přátelským vztahům předlistopadového období i nynějšímu chování, zvýhodněna (vzpomeňme na obdobné úvahy ohledně Iráku v roce 2003).

Rozbombardované předměstí Aleppa. - Foto: Reuters

Český, opatrně vřelý vztah k Asadovu režimu má své tradice z období 60. až 80. let a dnešní Syřané si náš někdejší přístup ke „spřátelené Sýrii“ stále pamatují. Mezitím se však mnohé uskutečnilo – jak u nás, tak na Blízkém východě. Někdejší nostalgie po vřelých vztazích se syrským režimem z éry studené války přetrvávají, a navíc opět vybočují ze standardu EU. Chtěli bychom z nich ekonomicky těžit – ale teprve až syrský režim za pomoci Ruska vytlačí z území státu všechny potenciální oponenty a zpacifikuje vnitřní opozici.

Kořeny toho všeho

Na jaře 2011 se Blízký východ otřásl v základech. Vstup Sýrie do procesu arabského jara byl složitý, jak z hlediska výkladu historického a kulturního pozadí, tak vzhledem k vlastnímu průběhu událostí – a nemá smysl diskutovat, zda tam proběhla revoluce, či nikoli. Strukturální rysy společnosti v Sýrii jsou zcela odlišné od Egypta nebo Libye. Syrská společnost není národně homogenní jako ta egyptská, ale ani kmenová jako ta libyjská.

Za vážnou a podrobnou analýzu by v dané souvislosti stály zejména dva aspekty syrského vývoje: historické dědictví osmanské říše mezi lety 1514 a 1918, kdy bylo území Levanty integrální součástí tohoto impéria. Tehdy zde osmanská moc vytvořila – podobně jako třeba na Balkáně – tzv. milletový systém. Tedy legislativně-správní organizační strukturu, jejíž orgány požívaly jistou míru autonomie pro etnicko-konfesionální pospolitosti žijící na území říše. Tento systém prošel zejména v 19. století sérií pokusů o modernizaci, ale nedošlo k žádným tak zásadním strukturálním změnám, které by ho pod vlivem kapitalismu a s ním spjatých demografických změn přetavily v jinou kvalitu. Zároveň nedošlo k žádné vlně revolucí a reforem jako v mnoha oblastech Evropy, a tudíž ani k mnohdy drastickému oddělení náboženských institucí od veřejného života.

Společnost v Levantě se i po první světové válce podobala politické, etnické, kulturní a náboženské mozaice, již po sobě poražená říše zanechala. Nedostavil se ani historický impulz, který by tento dějinami zakonzervovaný status quo pozměnil ve prospěch homogenizace syrské společnosti a posílení syrské celonárodní identity. Proto byl i zdejší nacionalismus 19. a 20. století tak svérázný, jsa navázán na existenci tzv. etnicko-konfesionálních pospolitostí. Podobně strukturovanou společnost nacházíme jak v meziválečné a Titově Jugoslávii, tak v dalších zemích Balkánu a oblastech východního Středomoří. V poválečném období jsme byli svědky etnicko-konfesionální války v Libanonu (1975–1991), rozpadu federativní Jugoslávie na podobném základu – a dnes v Sýrii, byť v odlišném, aktuálním kontextu.

Příslušníci Syrské osvobozenecké armády - Foto: Reuters

Důvodů, proč je syrská společnost tak hluboce rozvrásněná a utápí se v občanské válce, je několik. Francie v sérii tzv. versailleských mírových dohod po první světové válce hodlala získat Sýrii (tehdy ještě včetně Libanonu) jako své mandátní území. V roce 1920 ji vojensky obsadila a prostřednictvím následné konference v Lausanne roku 1923 oficiálně převzala. V Turecku, jež tuto oblast za osmanské říše ovládalo, mezitím došlo k odražení Brity vedené řecké intervence a založení nezávislé Turecké republiky. Její zakladatel, Mustafa Kemal Atatürk, a sekularistická vrstva společnosti kolem něho měli tehdy úplně jiné starosti: jak vpravdě revoluční cestou zbavit zbytkové území vlivu náboženských institucí. Někdejší levantské provincie byly pro Turky ztracené a byly přiděleny francouzskému mandátnímu území Společnosti národů.

Zdejší nepřehledné poměry a lokální zájmy jednotlivých komponentů společenského spektra Francie řešila mj. v souladu s klasickou koloniální taktikou „rozděl a panuj“. Všimla si mimo jiné politicky ambiciózní a vojensky schopné šíitské komunity alawitů, kteří měli tradičně negativní postoj k většinové sunnitské části obyvatelstva a měli blízko k tamním vlivným křesťanským komunitám. Francouzská mandátní správa zde navázala na pozdně osmanskou praxi a obsazovala alawitskými kádry nižší a střední důstojnické posty v syrské armádě, aby tak otupila ambice sunnitské inteligence (podporované venkovským obyvatelstvem) podílet se více na správě teritoria. To se po roce 1946, kdy Sýrie získala skutečnou nezávislost, ukázalo pro další vývoj jako klíčové.

Alawité získali v armádě a represivních složkách syrských republikánských režimů neotřesitelné postavení. Už vůbec nešlo o náboženství – vždyť syrská maloburžoazie, jež se počátkem padesátých let drala k moci, byla nábožensky indiferentní a národně socialistická. V roce 1947 založila Socialistickou stranu arabské obrody známou pod zkratkou Baas. Nicméně od baasistického převratu z 8. března 1963 – a zejména od nástupu velitele letectva a otce nynějšího prezidenta Bašára, generála Háfize Asada, jenž stál v čele vnitrostranického převratu v listopadu 1970 – se země stala autoritářským režimem vojensko-stranické nomenklatury, jejíž jádro tvořili příslušníci alawitských rodů.

Ideologickým a geopolitickým základem syrského státu sice zůstal arabský nacionalismus (panarabismus) baasistického typu, někdejší odkaz otců-zakladatelů strany byl ale stále zřetelněji degradován na skandování hesel o „jednotném arabském národu“, jenž „má věčné poslání“, zatímco reálná politika se soustředila na nevybíravé metody upevňování vnitropolitické stability a vytváření prestižní pozice v mezinárodních vztazích.

Zatímco navenek se od sedmdesátých let Sýrie skutečně stala lokální velmocí a významným hráčem v éře studené války na straně východního bloku, vnitřně se stále zřetelněji dělila na vládnoucí elitu a na neprivilegované komponenty společnosti, jež představovali především většinoví sunnité.

V éře studené války a chronických lokálních konfliktů musel Asadův klan brát vážně každého, kdo chtěl v této oblasti posílit svůj vliv. Sýrie sice neměla otevřené teritoriální požadavky (vyjma návratu Izraelem okupovaných Golanských výšin), ale kombinací politické obratnosti s vojenskými zásahy a efektivní činností své zpravodajské služby v zahraničí si dokázala vydobýt nemalou prestiž.

Výměna Asadů

V roce 2000 zemřel otec-zakladatel nynějšího státu Háfiz Asad. Jeho prvorozený syn Básil, který byl připravován na převzetí moci, tragicky zahynul při automobilové nehodě v roce 1994 a na jeho místo nastoupil mladší bratr Bašár – vystudovaný oční lékař, jenž původně nechtěl mít s politikou mnoho společného. Funkci, kterou mu famiglia přidělila, však musel přijmout. Nezačal špatně, když poněkud zmírnil represivní styl svého otce a v novém mezinárodním ovzduší zahájil opatrnou verzi jakési perestrojky. Nezašel však daleko a nesmělé pokusy místních liberálních ekonomů podporované Francií a syrskou komunitou v zahraničí nebyly k ničemu, protože „rodinný kruh“ si je nepřál.

Společnost zůstala příliš rozvrásněna etnicko-konfesionálními identitami a nový režim, opírající se o staré alawitské kádry – včetně komunistů, kteří ztratili oporu v Moskvě, a loajálních Kurdů –, se v postsovětské éře choval poněkud instinktivně, aby přežil. Jakákoli demokratizace by byla znamenala rozklad dosavadních mocenských a ekonomických pořádků a odstavení alawitských elit od moci ve prospěch nadkonfesijních struktur, případně sunnitů. K tomu nebyla syrská společnost ustrojena, navíc v ní doutnaly po desetiletí zakořeněné nevyřízené účty.

Dominový efekt arabského jara v březnu 2011 zastihl syrský režim v situaci, kdy ekonomicko-politická reforma, o niž se elita kolem prezidenta pokusila, selhala.

V souladu s povahou zdejší politické kultury se Bašár stal novým kultem, když syrské ústavodárné shromáždění účelově snížilo dosavadní nejnižší možnou hranici kandidatury na úřad prezidenta na 34 let. Mezi prvními mu svou loajalitu vyjádřily nejen alawitské kádry ve straně, armádě, odborech a tajné policii a jejich rodiny, ale také všechny křesťanské komunity. Zatímco většinoví sunnité, zakonspirovaní drúzové a etnické skupiny (Kurdové, Turkmeni, Arméni) se krčili v rohu a čekali na případnou příležitost. Zachování dosavadní struktury moci však vylučovalo zrušení pracně vybudovaného mocenského postavení alawitské komunity a jejich klientů z řad sunnitských a křesťanských obchodních vrstev v Aleppu (Halabu) či Damašku.

Pod vlivem protestních hnutí v severní Africe se v březnu 2011 uskutečnily náznaky občanského odporu proti padesátileté vládě alawitů. Podobně jako v Tunisku protesty začaly na periferii státu, kde sociální dopady pokusů o hospodářské reformy byly citelnější než v hlavním městě nebo oblastech s privilegovaným obyvatelstvem.

V polovině března se stalo onou pověstnou roznětkou zatčení a brutální zacházení se skupinou středoškoláků, kteří v televizi Al-Džazíra viděli Tunisany a Egypťany, jak skandují hesla požadující pád režimu, a v podobě graffiti nasprejovali na zeď tentýž požadavek. Stalo se tak v provinčním městě Dar‘á na jihu země. Tam také vypukly první masové nepokoje. Na ně místní úřady nasadily armádu a stranické milice, které měly vlnu demonstrací potlačit, aby to obyvatelstvo v jiných oblastech státu odradilo. Přes mrtvé v ulicích a mučení zatčených teenagerů se vlna protestů záhy rozšířila do dalších částí státu. Zachvátila sunnitské oblasti venkova, počátkem léta i významná průmyslová centra Homs, Hamá a zemědělskou oblast kolem hlavního města zvanou Ghúta.

Během mnohých setkání – organizovaných prostřednictvím Facebooku – účastníci nejprve spíše vyzývali vládnoucí stranu a jmenovitě prezidenta ke zmírnění vnitropolitického násilí a nastolení svobody a spravedlnosti. Při masových setkáních se tančil typický tanec dabka, lidé si vyměňovali sladkosti, objímali se, a dokonce vypouštěli holubice míru. Skandovali například: „Svobodu, svobodu, islám, křesťanství a mírovou alawíji.“ Bylo to ovzduší, v němž řadoví občané demonstrovali umírněnou snahu po ukončení vlády všudypřítomné tajné policie a dalších složek alawitského brutálního aparátu.

Režim tohoto kultivovaného typu demonstrací nevyužil k nastolení celospolečenského dialogu nebo vypsání voleb, které by byl Asad pravděpodobně vyhrál. Na protesty převážně sunnitského obyvatelstva reagoval způsobem, jenž připomínal nesmlouvavou reakci Bašárova otce na obdobné akce Muslimských bratří v letech 1978–1982. Proti demonstrantům nasadil všechny represivní složky, které měl k dispozici. Jednotky armády rozdělily zemi na sektory přibližně podle pomyslných etnicko-konfesijních hranic a infrastruktury, včetně izolace určitých čtvrtí městských aglomerací se sunnitským obyvatelstvem.

Syrská společnost se začala nebezpečně polarizovat, civilní obyvatelstvo a jeho mluvčí spoléhali na pomoc Západu – podobnou té, jakou Západ poskytl libyjskému povstání. Počátkem léta se situace zhoršovala ze dvou důvodů: a) Aby se vyhnul demoralizaci uvnitř „lidové“ armády, jejímiž příslušníky byli převážně sunnité, zapojil Asadův režim do potlačování demonstrací kriminální, hlavně alawitské skupiny, zvané aš-Šabbíha (Přízraky). b) Na vcelku mírových protestech obyvatelstva začaly parazitovat ozbrojené záškodnické skupiny, hlásící se k tradicím syrské větve Muslimského bratrstva. Vznikla Džabhat an-Nusra (Fronta pomoci syrskému lidu). Objevovaly se první „syrské Srebrenice“. Počet mrtvých v jednotlivých lokalitách už dnes nikdo nespočítá a Západ to příliš nezajímalo.

Tábory konfliktu

Oba zmíněné komponenty změnily dosud kultivovaný, místy téměř gándhíovský průběh nepokojů a posunuly syrskou společnost k někdejší libanonské nebo jugoslávské variantě. Podstatné je, že naprostá většina oponentů režimu nejprve vůbec neměla na mysli svržení Bašárova režimu, ba nevolala ani po demokracii. Výzvy byly směrovány k němu a jeho famiglii – manželce, vnitřnímu kruhu jeho moci, aby byla nastolena svoboda a spravedlnost. Přestože Asadovi bratři a bratranci ovládali policejní, kontrašpionážní a vojenské struktury, nikdo z veřejnosti nechtěl svržení režimu, jako tomu bylo v Tunisku nebo Egyptě.

Jak ale rostly počty umučených obětí režimního násilí, jak stoupal počet syrských Srebrenic – na čemž se podílely mafiánské bojůvky Šabbíhy, bojovníci šíitského Hizballáhu a íránští gardisté –, vzrůstal i odpor sunnitské většiny. Nikdo nemohl volat po národním smíru mezi sunnity, křesťany a alawity a přitom nechat do demonstrantů střílet kriminálními snipery a elitními režimními jednotkami, jimž veleli Asadovi blízcí příbuzní a íránští poradci.

Postupně se rodily tábory příštího celostátního konfliktu, který lze jen těžko nazývat občanskou válkou, jakou známe z dějin Evropy nebo USA. Jedná se spíše o projevy dezintegrace či fragmentace společnosti v umělých státních hranicích, o projev „zapomenutého“ dědictví osmanské říše. Obava z rozpadu syrské státnosti byla jedním z řady důvodů, proč se (po irácké zkušenosti z roku 2003) OSN, USA a státy Evropské unie zdráhaly v Sýrii zasáhnout po vzoru Libye. Vždyť v Sýrii nehrozil následek masakru Kaddáfího jednotek v Benghází, který by byl vyvolal nejen morální kocovinu evropských společností, ale ani masová emigrace uprchlíků (mluvíme o roce 2011/2012).

Od podzimu 2011 se vytvořila situace, která syrskou podobu arabského jara zablokovala. Především došlo k dílčí erozi syrské armády. Tu tvořili běžní branci, mezi jinými příslušníci sunnitských rodin z oblastí, které se staly cílem režimních represí a proti nimž byla armáda nasazována. Množily se dezerce řadových vojáků, kteří odmítali střílet do civilistů, mučit a vraždit zadržené demonstranty a bombardovat povstalecké části měst tzv. barelovými bombami. Po dezerci řady vysokých důstojníků vznikla v tureckém exilu Syrská svobodná armáda.

Na druhé straně se utvářely oddíly vzniklé ze syrských sympatizantů s Muslimským bratrstvem či skupinami džihádistů, kteří přicházeli do země převážně z iráckého a jordánského území a byli vyzbrojeni sofistikovanými lehkými zbraněmi. Mnozí z příslušníků těchto „interbrigád“ vůbec nebyli Syřané, nýbrž příslušníci jiných arabských a islámských států, později dokonce Evropané muslimského vyznání. Mezi nimi si pro svou bojovnost a relativně dobrou organizaci a výzbroj největší pozornost vysloužila již zmiňovaná Džabhat an-Nusra. Tyto organizace byly napojeny na struktury al-Káidy a na syrském území se v jimi obsazených oblastech pokoušely získat tamější sunnitské obyvatelstvo.

Masové pronásledování, zatýkání, vynalézavé mučení a zabíjení demonstrantů – skutečných či jen domnělých odpůrců režimu – mělo na syrskou mlčící většinu ničivý účinek. Ať už její příslušníci patřili k jakékoli konfesi. Strach dostali i obyčejní alawité žijící ve vesnicích na severozápadě země. Třebaže některé rody neměly z existence nepotistického systému mimořádné výhody, téměř každá rodina měla alespoň jednoho příbuzného příslušníkem bezpečnostního aparátu. Pomsta vítězů by v případě rozkladu režimu alawitskou komunitu zasáhla plošně. Tyto obavy potvrzovaly masakry alawitů milicemi Džabhat an-Nusra, zvláště v horských vesnicích kolem Latákie (al-Ládhiqíje).

Nasazení „lidové“ armády a kriminálních živlů proti vlastnímu obyvatelstvu podkopalo důvěryhodnost několik let vyhlašovaných příprav na demokratizaci a reformní proces. Vypuknuvší protestní akce naopak daly Asadovu režimu dobrou záminku k tomu, aby proces reforem zastavil, a naopak přitáhl otěže moci. Nejenže se rozplynuly představy o „řízeném“ systému několika politických stran, ale ani dosavadní model Národní pokrokové fronty za účasti komunistů už nemohl zakrýt skutečnost, že politický systém je ve skutečnosti postaven na ekonomické a politické libovůli Asadovy velkorodiny a alawitských represivních složkách.

„Arabský syrský lid“ se změnil v nepřehlednou směsici historicky a kulturně podmíněných ostrůvků, přičemž hranice mezi nimi vedly často ulicemi a čtvrtěmi měst – podobně jako v Libanonu a Jugoslávii. Za všechna jmenujme právě Aleppo, kde v jednotlivých čtvrtích žije obyvatelstvo s různou identitou – sunnité, Kurdové, alawité, Arméni, Turkmeni.

Je třeba zdůraznit, že i některé sunnitské vrstvy v hlavním městě Damašku a v Aleppu, tradičním obchodním srdci země, poměrně dlouho zachovávaly Asadovu režimu opatrnou loajalitu. Relativní i skutečný blahobyt sunnitských městských vrstev a jejich podíl na ekonomických a mocenských výhodách skrze vybudované klientské vazby byly marginalizovaným sunnitským obyvatelstvem venkova a některých městských čtvrtí chápány jako nespravedlnost, ale stereotyp konfesionální identity fungoval spolehlivě. Bylo ostatně jen otázkou času, kdy opoziční oddíly město dobudou, vtáhnou místní obchodnickou vrstvu do konfliktu a kdy se historické jádro Aleppa s jeho citadelou, klasickými tržišti a měšťanskými domy z osmanské doby přemění v ruiny.

Vzkaz ze srpna 2013

Syrská společnost se proti Asadově režimu nepostavila jako celek, což se promítlo i do skutečnosti, že syrská armáda vlnu dezercí přežila a nerozložila se – jak to někteří analytici a novináři ještě koncem roku 2012 předpovídali. Spolu s tím, jak se na území Sýrie stále častěji uplatňovaly radikální islámské skupiny, jak se na mezinárodním poli nedařilo sjednotit politickou reprezentaci a do konfliktu se stále efektivněji zapojovalo Rusko a Írán, ukázalo se, že Asadův režim patrně zůstane partnerem při jakémkoli řešení konfliktu...

Začala de facto genocidní válka režimních mocenských složek s částí společnosti, od roku 2015 zřetelně podporovaná Ruskem. Šlo o to, vyhnat nebo zmasakrovat co největší počet sunnitů. Rozsáhlé oblasti s početným sunnitským či jinak (skutečně nebo potenciálně) neloajálním obyvatelstvem se dostávaly do situace hraničící s humanitární katastrofou. Jednou z metod, jak zlomit odpor povstaleckých (převážně sunnitských) měst a venkovských oblastí a jak zdiskreditovat povstalce a dezertéry v očích protirežimně naladěné části veřejnosti, bylo vypínání vody a elektrického proudu. Anebo bránění dovozu léků a potravin, které do obklíčených oblastí hodlaly dopravit nezávislé humanitární organizace.

Stále větší skupiny obyvatel se stávaly rukojmími obou stran konfliktu. V srpnu 2013 – poté, co mu 21. srpna prošel útok chemickými zbraněmi na oblast Ghúta a masakr asi 1400 obyvatel – dal režim svému obyvatelstvu jasně na srozuměnou, že přes dílčí vojenské neúspěchy není na pokraji kolapsu. Že USA oponentům nepomohou a že Damašek je kdykoli schopen utáhnout kohouty s přísunem a distribucí všeho, co je nezbytné k holému přežití. Pohrával si tak s psychickým stavem statisíců lidí, vystavených bombardování celých městských čtvrtí tzv. barelovými bombami, nedostatku vody, potravin a léků.

Situace se zhoršila, když frustrované obyvatelstvo pochopilo, že zavedení bezletové zóny nebo útoky na vojenské cíle syrské armády nejsou z hlediska Západu na pořadu dne. Bylo to v době, kdy bezradnému americkému prezidentovi Baracku Obamovi Rusko v podobě sebevědomého Sergeje Lavrova podalo pomocnou ruku poté, co předtím Obama světu neuváženě sdělil, že Bašárův režim „nesmí překročit červenou linii“, pokud jde o chemické zbraně – přesto je použil. USA nereagovaly a pomoc Ruska uvítaly s úlevou.

Státní moc si byla vědoma, že povstalecké jednotky tvořené zběhy jsou natolik dezintegrované a mají tak chatrné logistické zázemí, že nejsou schopny si obyvatelstvo po této stránce naklonit. Pokud jde o džihádistické skupiny bojující na syrském území na svou pěst, ty se o sympatie hladovějících civilistů příliš nezajímaly a nevybíravými způsoby jim prostřednictvím svých agitátorů spíše vštěpovaly chatrná ideologická klišé. Jejich brutalita a pro Syřany nepřijatelná míra náboženské horlivosti zbrzdily zahraniční materiální i vojenskou pomoc.

Syrské obyvatelstvo se v oblastech konfrontací mezi vládními a povstaleckými jednotkami stalo objektem bezpráví z obou stran. Až do podzimu 2011 se mnohé projevy násilí daly popsat jako nepřiměřené způsoby potlačování nenásilných demonstrací, ale s nárůstem obětí z řad civilistů se prohlubovalo i ovzduší nenávisti a touhy po pomstě, provázené dosud neznámými projevy odplaty vůči sousedům či náhodným spoluobčanům pocházejícím z jiné etnicko-konfesionální skupiny.

Syrská národní identita se začala rychle drolit ve prospěch lokálních či archaických identit. V případě Sýrie mají válečné zločiny na svědomí všechny strany konfliktu, zejména ovšem vládní struktury a nepravidelné polovojenské oddíly. Dnes jsme svědky současného politického kontextu, ale kdybychom žili před dvaceti lety a jako soudkyně mezinárodního tribunálu v Haagu seděla razantní Švýcarka Carla Del Ponteová, koho by mezinárodní „veřejné mínění“ hnalo k odpovědnosti jako prvního? 

Miloš Mendel

7. listopadu 2016