Na Gennadiji Janajevovi vlastně nebylo nic zajímavého. Byl po všech stránkách typický, dítě svého věku, prostředí. Nezanechal po sobě nějaký velký odkaz. Pokud ho někdo má v paměti, pak kvůli chvíli, v níž se před celým světem ztrapnil. Byl výrobkem mašinerie moci – bezradný, když ten stroj přestal fungovat způsobem, jemuž byl uvyklý, a Janajev v něm ztratil oporu.

Gennadij Janajev byl první a jediný viceprezident Sovětského svazu. Skoro důležitý člověk, dalo by se říct. Právě jenom skoro. Typ byrokrata „středního doletu“, který by to ve stabilnějších časech doklepal do zasloužené penze. Na verandě dači by vnoučata unavoval historkami a státnickými zkušenostmi, spokojeně by zamžoural do letního slunce, sklenicí vody se osvěžil – dobře se žije. Vystudoval zemědělství, dělal kariéru v komsomolu. Dosáhl na nějaké funkce, nominálně vysoké, faktické moci ale spíš vzdálené. Nakonec to dotáhl na šéfa režimních odborů a z toho titulu se dostal i do komunistického politbyra. V roce 1990 z iniciativy Michaila Gorbačova proběhla ve Svazu ústavní reforma, která měla zemi přiblížit západnímu modelu. Tehdejší generální tajemník komunistické strany byl jmenován prezidentem a Janajeva si vybral za svoje „číslo dvě“. Jako třetí volbu, když dva Gorbačovovi bližší kandidáti neprošli. Zřejmě ve snaze uklidnit konzervativní křídlo ve straně, jež tehdy začínalo sílit. 

V srpnu 1991, když Gorbačov odjel na dovolenou, došlo v SSSR k pokusu o puč. Jeho hybateli byli šéf KGB Krjučkov a ministr obrany Pugo. Janajev byl součástí pučistické skupiny, ústavně měl ze všech nejvyšší funkci. Vzbouřenci chtěli zachovat zdání jakési ústavnosti, vydali proto prohlášení, podle nějž není Gorbačov ze zdravotních důvodů schopný vykonávat funkci, a úřadu hlavy státu se proto ujímá – Gennadij Janajev. V první den puče také svolali tiskovou konferenci, posadili Janajeva před novináře z Ruska i zahraničí a svět se nestačil divit. Z čerstvě jmenované hlavy největší země světa padaly věci. Otázky protřelých žurnalistických vlků odvracel upatlanou funkcionářštinou, jeho řeč neměla hlavu ani patu. Bylo na něm vidět, jak mu ta situace je nepříjemná. Měl vystrašené a neklidné oči, navíc byl zjevně opilý. Byl z toho všeho tak zblblý, že ujišťoval novináře, že se „nemocný“ Gorbačov bude moci vrátit do funkce, až mu bude lépe, a snad i to rychlé uzdravení soudruhu prezidentovi popřál. Byl v defenzivě, popletený a trapný. Léta na různých úrovních aparátu ho nenaučila zvládat situace, v nichž je potřeba odpovídat na otázky, aniž by měl kontrolu nad tím, kdo a na co se může ptát. Odhalil se a odhalil i slabost té moci, jež za ním v tu chvíli stála a nedokázala před kamery vytáhnout někoho schopného vzbudit aspoň trochu hrůzy. Zmohli se jen na Janajeva. A to byl symptom jejich konce. Příznak toho, že všechno může být jinak, že sovětský bezpečnostní aparát, který dokázal vzbudit strach v generacích obyvatel Svazu i jeho satelitů, by mohl být k poražení. Že už z něj třeba moc nezbylo, že vůle generálů v placatých čepicích nemusí být tak neotřesitelná a nezdolná, jak byli lidé dřív přesvědčení. 

O dva dny později bylo po převratu, také díky lidovému odporu. Gorbačov se vrátil do Moskvy a do úřadu, moc dlouho v něm už ale nepobyl. Občanské vystoupení během puče velice posílilo Borise Jelcina a za pár měsíců bylo po Sovětském svazu. Janajev prý ty tři dramatické dny přečkal naložený v lihu. Blekotal, když si pro něj přišli, nikoho nepoznával, pak se omlouval, že převratu šéfoval vlastně z donucení. Tři roky si odseděl, v roce 1994 ho spolu s dalšími pučisty ruský parlament amnestoval, zemřel v roce 2010. Jak to bylo s dačou, vnoučaty a radostí, jeho nekrology nezmiňují. Pro historii se stal tváří upadající moci, trapnosti a paralýzy, která nastane, když se určitý typ papaláše přestane cítit jistý v kramflecích. Měl smůlu, že to vyšlo zrovna na něj. Nepochybně byly tisíce dalších Janajevů, kteří měli to štěstí, že se třeba narodili trochu dřív, a nepoznali proto tohle ponížení. Jejich tváře byly stejně prázdné jako ta Janajevova, jejich kecy stejně duté. Mohli se ale opřít o tu fungující mašinu, jež jejich trapnost kompenzovala hrůzou, něco k jejich osobnosti přidávala. A taky zařídila, že nikdy nebudou v podobné situaci jako ten chudák – viceprezident –, že se jich nikdo zezdola nikdy na nic nezeptá jen tak podle sebe, aniž by přitom musel mít obavy o budoucnost. Říká se, že slovo je silnější než meč, a může to často znít přepjatě. Ale bývá to tak – alespoň někdy. Ubohost Janajevových slov mohla lidem dodat sílu postavit se docela reálným tankům, které do ulic vyslala síla, již reprezentoval. Stačilo pár důrazně a svobodně položených otázek, ty někdy dokážou odhalit, že čísi domnělá převaha – mocenská, politická, intelektuální – může být jen dojem, který nějaký aparát musí složitě udržovat, bez něj se ztrácí. 

Janajev také byl výtvorem moci, protože moc si svoje lidi tvoří – každá, nejen ta totalitní. Vybírá si svůj lidský typ, jemuž se v jejím prostředí bude dařit nejlíp. Jiní lidé stoupali nahoru za Stalina, jiní za Brežněva, jiní v Americe, jiní v Česku. A součástí každé moci jsou také proplouvající konformisté typu Gennadije Janajeva – jistě v různých režimech, zemích a dobách je také míra jejich inteligence, kultivovanosti různá, odpovídají různým normám, vyznávají různé hodnoty, ve šťastnějších časech a na šťastnějších místech může být součástí té konformity i elementární slušnost. Pokud je jimi ale nějaký systém – stát, strana, hnutí, úřad – přehlcený, může to přinést jeho konec. Protože jednou přijde chvíle, kdy budou muset udělat důležitá rozhodnutí, kdy to najednou bude jenom na nich a oni budou muset jednat sami za sebe. S lidmi typu Gennadije Janajeva v čele se úspěšný převrat provést nedá. A nejenom převrat, ani vážná krize. Janajevové nezastaví demokratizaci, nedokážou ale zároveň účinně bránit nástupu něčeho zlého. Osud Gennadije Janajeva a jeho směšné vyvrcholení může být zábavná příhoda z dnes už docela dávné historie, součást většího příběhu o tom, jak jsme to tehdy vyhráli. Taky je v něm možné vidět memento. V časech, které by mohly sklouznout do dramatu, je dobré nemít všude možně všelijaké Janajevy.