Málokdy má člověk tolik příležitostí popřemýšlet o lidském charakteru a vůbec humanitě, zákonitostech dramatu, historii národů a jejích souvislostech a dalších hlubokých otázkách jako při sledování fotbalu. Je-li to kopaná pánská, je možno navíc zvažovat i různé podoby ideálu mužnosti a jejich proměny v čase (stejnou činnost je možno provozovat ve vztahu k pohlaví/genderu ženskému při sledování ženské kopané, nemám k tomu ale zdaleka tolik příležitostí, jak bych si přál, netřeba za tím hledat nějakou diskriminaci, hlavně to ne, prosím). 

A i minulý týden jsem sledoval. A taky přemýšlel. Inspiroval mě k tomu někdejší výborný hráč a dnešní veleúspěšný trenér Pep Guardiola. V Lize mistrů proti sobě hrály FC Barcelona a Manchester City, tedy týmy někdejšího kapitána a později i trenéra Barcelony a dnes trenéra Manchesteru. A pro Manchester se to nevyvíjelo dobře – jako vždycky, když Citizens na Barcelonu v posledních letech narazili. Předcházející utkání v Barceloně skončilo pro Manchester porážkou až potupnou. A odveta od začátku směřovala k něčemu podobnému. Barcelona dala rychle gól (krásný), domácí k ničemu nepustila. Pak ale její obrana spáchala dost příšernou chybu a Manchester vyrovnal. A v druhé půli už hra působila jinak, vyrovnaněji. No a pak. Manchester kopal trestňák, De Bruyne vypálil pumelici pod břevno, brankař nestíhal a Citizens vedli. V opakovaném záběru ukazovali i střídačku. Vybuchovala nadšením, jen Guardiola tam nehnutě seděl, ani brvou nehnul. Jakoby nic. Jestli se v jeho výrazu nacházela nějaká emoce, byla jen mikroskopická – otočili jsme zápas s Barcelonou, samozřejmě, co taky jiného.

Pep Guardiola je ten typ muže, který může být dáván mládeži za vzor – dobrý hráč, jenž měl v týmu autoritu, byl kapitánem Barcelony, zvládl konec kariéry, vypracoval se na světově uznávaného trenéra, nepřehání to se sebeprezentací, umí vystupovat, a ke všemu dobře vypadá. V něčem ale jako by neodpovídal soudobému ideálu muže, který se přiznává ke svým emocím. Nezakrývá je, třeba si i popláče, když ho něco tíží. Často se píše o škodlivosti nucení nebrečet, udusit to v sobě, jemuž jsou v dětství vystavováni zejména kluci. Je vnímáno jako destruktivní, může to člověka dlouhodobě poškodit. Navíc představa, podle níž je součástí výbavy ideálního muže permanentní poker face, není nijak odvěká. V klasických dílech evropské literatury dávnějších dob – Homérově Ilias, Bibli, středověkých hrdinských eposech – jsou časté popisy hlasitě plačících hrdinů, jimž to na maskulinitě pranic neubralo. Ten „necítící“ ideál zrodily až pozdější časy. Podle některých autorů se na tom podílel vznik moderního města a moderního pracoviště, kde přestalo být únosné projevovat city před lidmi v zásadě cizími, kteří by tímhle způsobem neměli být obtěžováni. Popularizovaly ho americké westerny, jejichž hrdinové fascinovali také určitou neproniknutelností, vším tím nevyřčeným. Jenomže neproniknutelná maska může skrývat i prázdnotu nebo prostou neschopnost projevit, co by projeveno být mělo. A jistě je pro člověka i jeho blízké lepší, když svoje city umí projevit včas, nenechá je v sobě zazátkované, dokud nevybuchnou v nějakém afektu.

Stejně ale přiznávám, že pohled na Pepa Guardiolu, ledového ve chvíli, kdy všude kolem něj vybuchovaly emoce, mě naplnil hlubokým uspokojením. Ten ideál mužnosti, jenž neprojevuje emoce, je totiž myslím nepochopený – jak těmi, kdo ho kritizují, tak mnohými jeho tradicionalistickými stoupenci. V klasickém americkém seriálu Rodina Sopranových má jeho hlavní postava, mafián Tony Soprano, poprvé navštívit psychoterapeutku. Cítí se tam dost nepatřičně, vysvětluje to v často citovaném monologu: „Něco vám teda řeknu. Všichni teď chodí k cvokařům a poradcům, chodí do show Sally Jessy Raphaelový a mluvěj tam o svých problémech. Co se stalo s Garym Cooperem? Silnej, tichej typ. To byl Američan. Nebyl v kontaktu se svými city. Prostě jenom udělal, co bylo potřeba. A lidi nepochopili, že když Gary Cooper naváže kontakt se svejma citama, tak už pak tu klapačku nikdy nezavře.“ V něčem měl pravdu, Tony, i když on sám (podobně jako mnozí reální pánové, mezi jejichž koníčky patří lamentace nad úpadkem tradiční maskulinity) měl k tichému a silnému ideálu hodně daleko.

Muži jako Pep Guardiola mají city a projevit je jistě dokážou. Zároveň ale taky vědí, že by se měly projevovat ve chvíli, která je pro to vhodná. Ta tichost, zdánlivá netečnost, vůbec nemusí být projevem chladu či necitelnosti, ale naopak zájmu a emoce. Vědomí, že jakkoliv člověka svět a jeho společenské normy mohou přesvědčovat o opaku, jeho city nejsou ta nejdůležitější věc na světě. Nejsou prizmatem, jímž se musí poměřovat všechno, předmětem neustálého zkoumání, o jehož výsledcích je třeba průběžně zpravovat okolí. A že ani on sám není ta nejdůležitější bytost na světě. Jsou tu také druzí, lidi, na nichž mu třeba záleží. A kvůli nim by na sebe jeden měl taky dokázat zapomenout. Ve chvíli, kdy o něco jde, se nehroutit, neřešit svoje citová hnutí. Být tam nějakým způsobem pro ně, třeba. Uklidnit je, když mohou mít dojem, že se jim svět sype na hlavu. Nebo respektovat to, že pro ně jeho city nemusejí být tak zásadní. Nebo jim naopak dát prostor, aby svoje emoce vybouřili. Být tím, kdo si v té situaci zachová chladnou hlavu. Bude si vědom, že na hřišti je ještě pořád taky ta Barcelona, tu by člověk měl brát vážně. Neztratit soustředění, protože jinak by ta velká radost mohla taky rychle vyprchat. Zůstat zticha neznamená necítit, může to být docela praktické vyjádření citů. Nebo i výraz úcty k nim, odhodlání nepřipustit jejich inflaci, zlevnění až k výprodeji.

Chvíli po De Bruyneově trestňáku přidal Manchester City třetí gól. To už si Pep Guardiola dovolil trochu zařvat. Asi věděl, že už může. Že už to ten jeho tým zřejmě dá. Dali to.