Andrej Babiš se stále víc zaplétal do svých vysvětlení, kde přišel k nově ohlášené miliardě nezdanitelných příjmů, která mu měla zajistit dost legálních osobních příjmů, aby si mohl v roce 2013 koupit nezdaněné dluhopisy od Agrofertu, jež mu až do roku 2022 vynášejí od všech daní a pojistného osvobozených 90 milionů korun ročně.
Vesnice má šest set obyvatel, jeden obchod a jednu kavárnu, u dálnice stojí supermarket. Každých deset let ubývá pětina obyvatel a ubývat bude dál, protože polovině místních je přes 65 let a dětí do patnácti tu žije padesát. „Byl to dobrý kraj,“ vzpomíná osmdesátiletý stařec. „Možná tu byla těžká a špatně placená práce, ale lidé přinejmenším koncem týdne nějaký plat dostali.
Černošská hudba do Evropy nepřišla z míst, kde jsou její kořeny, tedy z Afriky (zde představuje jistou výjimku Francie: kankán má údajně kořeny ve francouzských koloniích), ale z Ameriky, ze Spojených států. Tam se po zrušení otroctví v polovině 19. století může více černých muzikantů a tanečníků věnovat tomu, co umí nejlépe.
Technologický pokrok si klestí cestu neodvolatelně a neslitovně. Nevím, jestli se mám těšit na svět, kterému už teď rychle přestávám rozumět, a jsem zvědav, jestli mu budou rozumět umělé robotické supermozky, které nás co nevidět údajně nahradí. Stále více věcí a vztahů se propadá do kondicionálu, do jakoby reality.
Někde se stala chyba. Sociální demokraté byli ještě před dvěma lety nejsilnější politickou silou v Evropě. Následovalo období, v němž evropská ekonomika zvyšovala výkon, sociální demokraté z toho však netěží. Právě naopak. Rok 2017 pro ně může zčistajasna být rokem konečného úpadku. Hnutí, které vzniklo před 150 lety, může napsat své poslední kapitoly také v Česku.
Andrej Babiš se při pokusech vysvětlit původ peněz na dluhopisy Agrofertu stále hlouběji zamotává do vlastních výroků a zpochybňuje původ svého majetku. Každý další mediální výrok pochybnosti spíš prohlubuje, než by je vyvracel. Babiš tak čím dál víc připomíná svého přítele, zesnulého premiéra Stanislava Grosse.
Školství je stále na okraji společenského a politického zájmu, přestože všichni deklarují opak. Když už se stane součástí veřejné debaty, jde nejčastěji o platy učitelů, jejichž podstatné zvýšení má vyřešit všechny bolesti českého školství. Platy se v minulých šesti letech nezanedbatelně zvýšily, aniž by se spolu s tím nějaké problémy řešily.
Protikorupční tažení elitních policistů a státních žalobců je rizikem pro Českou republiku a její politický systém. K takovému závěru se blíží sněmovní komise, která vyšetřuje policejní reorganizaci a konflikt kolem ní. Není jenom jisté, jestli své závěry předloží takto doslova. Skupina sedmi poslanců – po jednom z každé parlamentní strany – začala případ zkoumat loni v červenci.
Tento díl věnuji lyžování. Po dobrém čtvrtstoletí jsem stál minulý týden na sjezdových lyžích, byl to zvláštní pocit a přežil jsem to. Všechno vybavení jsem měl samozřejmě půjčené a tedy trpěl jsem těch pár hodin v lyžácích, tedy přezkáčích, které vypadaly impozantně jako obuv vesmírného kyborga, jež mi kotníky drtily jak španělská bota. Moje lyžařská repríza se odehrála poblíž Liberce, což ale není důležité, uvádím to jen z formálních důvodů. Hlavně chci napsat pár sentimentálních vzpomínek na lyžování před pětatřiceti lety. Je to taková záminka.
Brexit a zvolení Donalda Trumpa byly dva různé projevy nespokojenosti s tím, kam obě země posouvaly jejich elity. Motivace na obou březích Atlantiku byly různé. Syndromy ale hodně podobné. Podstatná část lidí v obou zemích měla dojem, že nejdou správným směrem a kurz je potřeba razantně otočit.
Donald Trump měl inaugurační projev, v němž bylo střízlivě vzato dost znepokojivého. Pro zahraniční pozorovatele na prvním místě hrozba protekcionismu. Díky nám jiné země zbohatly, zatímco bohatství, síla a sebedůvěra naší země zmizela za obzorem.
„Proč ty vlastně píšeš?“ – „Forma úniku.“ – „A baví to pak někoho po tobě číst?“ – „Já vím jenom o těch, co jsou nějakým způsobem svázaný s literárním provozem. A ty to bavit nemůže, poněvadž jsou smrtelně uštvaný…“
Sedmnáctého listopadu 1989 jsme vybojovali svobodu, čtvrtstoletí jsme ji hájili. Pak ale sněmovna schválila novelu zákona o Vojenském zpravodajství a byl konec. Tak se možná bude po desetiletích vzpomínat na další neúspěšný pokus, jak v Česku zavést liberální demokracii.
Chystají se americké zpravodajské služby ke střetu s nastupujícím prezidentem? Jaká je vlastně jejich role v politice? Z ustavičného potýkání rozvědčíků a politiků vystupuje z posledních několika desítek let pár epizod, jež jsou pro tuto chvíli relevantní.
Prvního prosince začal platit zákon o prokazování původu majetku, jeden z vládních trháků proti okrádání státu na daních. Jedním z prvních adeptů na prověření berními úředníky a policií by mohl být jeho hlavní prosazovatel – ministr financí Andrej Babiš.
Předem není jisté, jak vysoko se v žebříčku nejnebezpečnějších silnic světa může dostat šestnáctikilometrový úsek dálnice D8 přes České středohoří. Přesto jde o první případ, kdy připadá v úvahu, že tuzemská komunikace bude konkurovat „silnici smrti“ v bolivijské provincii Yungas, „dračímu ocasu“ na americké federální silnici 129.
Miloš Zeman obstaral dvacítce úředníků na českém ministerstvu vnitra nevídanou publicitu.
Minulý rok byl jedno velké překvapení, co událost, to dechberoucí rána na solár. Jinak, než předpovídaly průzkumy, dopadly všechny projevy lidové vůle: brexit, Trumpovo zjevení, ústavní referendum v Itálii, ba i rakouské prezidentské volby.
Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Slavný výrok ze známého seriálu Davida Lynche Městečko Twin Peaks přesně vystihuje stav, do nějž se v poslední době stále silněji dostává veřejná debata o zásadních společenských tématech.
Povolební chování Donalda Trumpa působí jako kaleidoskop. Na každý bláznivý tweet, na každou nominovanou obskurní či neseriózní osobu připadá nějaký konvenční republikán či nějaká velmi zajímavá a respektabilní osobnost.
Řekla jsem mu: Rozhodl ses jít cestou moci. Kamarádka mi těmito slovy popisovala rozhovor s jí blízkým člověkem, který se rozhodl žít ve vztahu, jenž mu nepřinášel jiné naplnění než někoho ovládat a jít v tom až do znepokojivé krajnosti. Hned jsem si vzpomněl na Pána prstenů, na co taky jiného.
Rok 2017 bude rokem katastrof. Přinejmenším půjde o období, jehož průběh budou určovat obavy z teroristických útoků, dalšího přílivu uprchlíků, ze zdražení ropy, rozpadu Evropské unie, utažení vykořisťovacích šroubů světových i národních koncernů až po návrat komunistického Velkého bratra, který znovu ovládne životy prostých občanů.
Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.
Před měsícem syrská armáda za pomoci ruských bomb dobývala východní Aleppo. V médiích jsme byli připravováni na obrovský masakr civilního obyvatelstva – v takovém rozsahu se žádný nekonal, ale tou dobou už média byla jinde. Těsně před pádem Aleppa vyšla v Londýně zásadní kniha Bitva o Sýrii.
Islamistický útok, k němuž došlo loni 28. října na univerzitě v Columbusu v americkém státě Ohio, nesl typické rysy teroristických akcí, na něž si americká veřejnost už pomalu zvykla – dochází k nim každých pár měsíců. Pachatel, mladý muslimský imigrant, najel autem do lidí a pak začal útočit nožem.
Byl a je to zlozvyk, který sice člověka pomalu vraždil, ale také mu leccos dával.
Psát v tomhle svátečním čase právě o Dylannu Roofovi, který loni v černošském kostele postřílel devět lidí, je možná nepřípadné. Mně to tak ale přijde. Je mu dvaadvacet let, je to od pohledu zlý kluk. Jistě, člověk by neměl podléhat tomuhle typu prvního dojmu, ale někdy je těžké se tomu ubránit.
V historii posledního tisíciletí se poměrně často setkáváme s periodou nějakých 20-30 let, kdy čas proměny chvátá rychleji a pak se zase zpomaluje. Na velkou dynamickou změnu je zapotřebí alespoň oněch nepřesných a empirických dvou až tří desetiletí. Nebudu se na tomto místě pouštět do obrovské literatury o ekonomických či civilizačních cyklech.
Dnes už je nedílnou součástí českého moderního mýtu. Byla ukována před 40 lety touto dobou, v prosinci 1976. A i kdyby těch třináct let, které zbývaly komunismu v českých zemích, výrazně neovlivnila (o míře jejího vlivu čtěte níže), i tak má své místo v dějinách.
Aleppo padlo, Aleppo zpět pod kontrolou, peklo v Aleppu, vítězství v Aleppu – palcové titulky světových médií v posledních dnech jasně signalizují, komu které médium dává v syrském konfliktu nárok na pravdu. Jenže právě ta se v nejkrvavějším konfliktu 21. století hledá po pěti letech bojů hodně složitě. Nepřehledná situace kolem všech angažovaných stran, jejich sponzorů i pravých cílů.
