Aleppo padlo, Aleppo zpět pod kontrolou, peklo v Aleppu, vítězství v Aleppu – palcové titulky světových médií v posledních dnech jasně signalizují, komu které médium dává v syrském konfliktu nárok na pravdu. Jenže právě ta se v nejkrvavějším konfliktu 21. století hledá po pěti letech bojů hodně složitě. Nepřehledná situace kolem všech angažovaných stran, jejich sponzorů i pravých cílů. Zdatné využívání sociálních sítí i nových médií na jedné straně a na té druhé značně omezená znalost kontextu od většiny západních novinářů.

To vše udělalo z pravdy v Sýrii vyprázdněný pojem. Každý má tu svou. Přesto – anebo právě proto – je na místě pokus o nelezení vysvětlivek v bludišti syrského konfliktu, který Aleppem rozhodně neskončil.

Zpátky v čase

V roce 2014 jsem se přestěhovala do turecko-syrského pohraničí. Při výletech za město jsem poslouchala dunění amerických stíhaček bombardujících islamisty obsazené Kobání. Aleppo jsem měla sto kilometrů daleko a uprchlíky z obou částí tohoto největšího syrského města, které válka rozdělila vejpůl, potkávala každý den.

O Aleppu mluvili všichni. Své historicky i kulturně jedinečné město skutečně milovali. Plno z nich se tam i pravidelně vracelo, ať už z pracovních důvodů, na návštěvu příbuzných, nebo jen zkontrolovat, v jakém stavu je jejich obydlí. Východní „rebelské“ Aleppo sice už tehdy trpělo pod nálety Asadových vrtulníků a výbuchy barelových bomb, povstalci se v ulicích přestřelovali s vládními vojáky a lidé umírali, přesto tu fungovaly úřady, rozjížděl se systém nového školství a lidé si na život plný omezení do jisté míry zvykli: „Proto tu zůstáváme, aby Aleppo neumřelo. Když dopustíme, aby se vyprázdnilo, Asad vyhrál a naše naděje na svobodnou zemi budou mrtvé,“ vysvětloval mi jeden z kamarádů, který se z tureckého azylu přestěhoval do východního Aleppa zpátky. Věděl, že může zemřít.

Chtěl ale pomáhat lidem, kteří zůstali – ať proto, že neměli kam a za co jít, nebo proto, že zkrátka nechtěli opustit domov za žádnou cenu. Útoků ale nebyla ušetřena ani západní, asadovská část města. I tady lidé umírali pod palbou ostřelovačů, vázly dodávky elektřiny, muselo se šetřit vodou. „Teče někdy pár hodin denně, jindy třeba jen jednou za týden, lidé si dělají zásoby dopředu,“ vysvětloval mi 23letý počítačový inženýr, jehož rodiče zůstali v západním Aleppu. Své odrostlé děti však poslali do tureckého bezpečí. „Když začala revoluce, mysleli jsme si, že Asadův režim padne během týdnů, nejdéle pár měsíců. Nikoho z nás tehdy nenapadlo, že by se situace mohla vyvinout do takové hrůzy. Jenže jsme naprosto podcenili všechny externí faktory,“ sklesle přiznala Mariam (jméno je pozměněné), vysokoškolačka, která na své univerzitě v Aleppu pomáhala organizovat revoluční protesty.

Bylo zajímavé i skličující zároveň pozorovat velmi sebevědomou a revolučně, až svazácky naladěnou dívku, která s postupujícími měsíci a zintenzivněním bojů ztrácela nejen víru v revoluci, ale postupně i v řešení syrského konfliktu. Přiznala, že dva roky od začátku války by nikdy nepřipustila možnost, že by se Sýrie například rozdělila. V roce 2015, těsně před zapojením Ruska do války, už to považovala za jediné možné řešení.

Externí faktory, o nichž Mariam mluvila, sehrály a hrají ve vývoji syrského konfliktu zásadní roli. Zatímco západní média řešila před dvěma lety převážně Islámský stát, přičemž o ostatní „hráče“ syrského konfliktu se zajímala spíš okrajově, Syřané už tehdy říkali, že z jejich země se stala střelnice světových mocností. Své geopolitické mocenské ambice si tu začaly řešit okolní státy.

Na syrském území v současné době operují stovky ozbrojených skupin, často s nájemnými bojovníky, a polovojenské i vojenské oddíly dalších zemí, jejichž prostřednictvím si svá želízka v ohni hlídá Saúdská Arábie, Katar, Turecko, Irák, Írán, libanonský Hizballáh, Rusko a spíše okrajově Spojené státy s Evropskou unií. Bedlivě samozřejmě vývoj konfliktu sleduje i nedaleký Izrael a Egypt. A za svou věc bojují Kurdové ze Sýrie, Iráku i Turecka (rozhodně nepatří do jedné skupiny) i bývalí příslušníci armády Saddáma Husajna, kteří stvořili Islámský stát.

Začátek

Když v březnu 2011 napsalo patnáct chlapců na zeď ve městě Dará „Lidé chtějí pád režimu“, vzbudilo jejich následné zatčení a brutální mučení masové protesty po celé zemi. Jakkoliv byl režim Bašára Asada shovívavý k menšinám (sám Asad patří k alávitům, menšinové šíitské odnoži islámu), s odpůrci režimu neměl slitování. Lidé po tisících mizeli ve věznicích, podstupovali mučení. Pocházeli buď z řad prodemokratických odpůrců, hodně z nich, ale patřilo k syrské odnoži Muslimského bratrstva – konzervativní sunnitské organizace propagující wahhábistický politický islám.

A právě tyto vězně, tedy radikální islamisty se Bašár Asad rozhodl po vypuknutí protestů propustit: ať už v naději, že si tím část demonstrujících usmíří, nebo – jak tvrdí lidé z opozice – proto, aby mohl revolucionáře označit za radikální islamisty, a ospravedlnil tak před světem jejich likvidaci. Ať už bylo cílem této akce jedno, nebo druhé, umírněné opozici tím zasadil ránu. Už proti sobě neměla jen Asadovy jednotky čím dál víc podporované libanonským Hizballáhem a posléze i Íránem, ale systematicky ji začali pronásledovat a vyvražďovat právě členové fundamentalistických skupin, které podporovala „sunnitská“ větev konfliktu – tedy Saúdská Arábie, Katar, Turecko.

Představitelé umírněné opozice poměrně záhy ztratili zásadní vliv, protože je včas nepodpořil nikdo. Tedy minimálně ne ti, od nichž podporu čekali – Spojené státy a Evropská unie. „Vedení“ revoluce se přesunulo do tureckého Gaziantepu, část do Londýna a Paříže, malá „umírněná kapsa“ zůstala na jihu Sýrie pod Damaškem. Syrská přechodná vláda sídlící v tureckém Gaziantepu má v současné době na dění v Sýrii zcela marginální vliv. Přesto na povstaleckých územích funguje forma samosprávy, jež si prošla zajímavým vývojem.

Místní úřady na povstaleckých územích přešly pod kontrolu „revoluce“. Příslušníci opozice se snažili nastolit systém, který by fungoval nezávisle na vládě v Damašku. Jejich snažení bylo zpočátku velmi chaotické a samospráva fungovala s velkými rezervami. Většinu povstaleckých území pak obsadily radikální islamistické skupiny.

Některé si nad fungováním úřadů vymohly větší vliv, jiné se soustředily třeba jen na výběr daní. Situace se však vyvinula zajímavým směrem. „Lidem nadvláda radikálních islamistů začala vadit a rozhodli se převzít větší kontrolu nad svými úřady. Je to asi půl roku, co se do vedení měst na mnoha místech v provincii Idlíb dostali poprvé volení zástupci a ty úřady začaly slušně fungovat. Dokonce do té míry, že se teď snaží dostat pod kontrolu i ozbrojené skupiny a omezit jejich vliv,“ popisuje zajímavou změnu, místními nazývanou „druhá revoluce“, Tomáš Kocián z humanitární organizace Člověk v tísni. Ta s lokálními úřady spolupracuje při rozdělování pomoci civilistům.

Snaha místních samospráv omezit vliv radikálů ovšem s největší pravděpodobností nebude mít prostor na další vývoj. Provincie Idlíb i její stejnojmenná metropole budou teď rozhodující v bojích mezi rebely a vládními vojsky podporovanými Ruskem a milicemi z Íránu, Iráku a patřících k Hizballáhu. Pokud se nestane zázrak a všechny strany konfliktu se nedohodnou na nějaké formě příměří (jak to nakonec před několika dny dokázaly s obklíčenými vesnicemi Fúa, Kafrája, Madája a Zabadání), čeká místní obyvatele s největší pravděpodobností další Aleppo.

Navíc radikální islamisté jsou pro mnoho místních obyvatel zřejmě stále lepší volbou než návrat pod Asada, jak se mi svěřil Muhammad (opět změněné jméno), jeden z bývalých členů idlíbské samosprávy: „Rozhodně by pro nás bylo přijatelnější žít i pod Islámským státem než zpátky pod taktovkou Bašára Asada,“ řekl Muhammad, který by ale nechtěl ani samosprávu západního střihu. „Jsme dobří muslimové, kteří chtějí fungovat podle islámských zákonů, a nechceme na tom nic měnit,“ bránil například právo šaría, jímž se v Idlíbu řídí. A tady nastupuje dilema většiny západních zemí: když nechce demokracii, je zlý, nebo hodný? A může to být i jeden z faktorů – i když určitě ne hlavní –, proč americká i evropská angažovanost byla a je v Sýrii tak bezzubá.

Konec války? V nedohlednu

Porážka východního Aleppa může být ve vývoji války v Sýrii oním pomyslným milníkem, kdy si všechny zúčastněné strany řeknou: bude lepší, když se dohodneme. Přinejmenším pro vládní jednotky a jejich spojence by důvodem mohla být existence několika front, na nichž musí bojovat. A jak ukázalo nedávné bleskové znovudobytí Palmýry Islámským státem, není to pro Asada jednoduchá situace. Se svými nepřáteli se musí vypořádávat postupně.

Pokud vrhne většinu sil na dobytí Idlíbu, oslabí se jeho schopnost čelit z východu Islámskému státu. Provincie Idlíb je navíc přeplněná uprchlíky z Aleppa a přilehlých oblastí. Jeho dobytí si vyžádá další velké ztráty na životech civilistů, kteří nemají kam utéct. Turecká hranice je pro ně uzavřená a ze severu mají povstalci Kurdy, kteří doteď – když už – někomu pomáhali, pak spíš vládním vojskům než povstalcům reprezentovaným hlavně radikály dotovanými ze zemí z oblasti Zálivu a z Turecka. To navíc pro Kurdy představuje hlavní ohrožení jejich touhy vytvořit na severu Sýrie nezávislý stát (tzn. rozšířit stávající Rojavu na federaci Syrský Kurdistán). Právě Kurdové budou při případných vyjednáváních o budoucí podobě Sýrie velkým úskalím.

Turecko se zatím tváří, že vznik Syrského Kurdistánu nepřipustí za žádnou cenu, v rámci operace Štít Eufratu s nimi a Islámským státem bojuje o kontrolu nad klíčovým územím západně od Eufratu (linie Azáz–Džarábulus). Do těchto bojů se v rámci dohod o Aleppu zapojují pod taktovkou Turecka i některé radikální skupiny, které musely město opustit. Další radikální islamisté především z Džabhat Fatah aš-Šám (bývalá Fronta an-Nusrá) a Ahrar aš-Šám spolu bojují o kontrolu nad provincií Idlíb a podle toho, kdo získá navrch – zda zcela radikálně a nesmlouvavě nastavená bývalá an-Nusrá, anebo dialogu více otevřená Ahrar aš-Šám –, se bude odvíjet i „vyjednávací“ ochota opozice.

A tak se v tuto chvíli zdá, že jakkoliv bude rozdělení Sýrie ve svém výsledku zřejmě jediným možným vyřešením pět let trvajícího konfliktu, bude bohužel stát asi ještě mnoho lidských životů, než k němu znepřátelené strany nakonec přistoupí.