Rozdíl mezi charitou a prosazováním světa dle svých představ

Neziskovky. Nejúčinnější a nejagresivnější lobbisté

Rozdíl mezi charitou a prosazováním světa dle svých představ
Neziskovky. Nejúčinnější a nejagresivnější lobbisté

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Slavný výrok ze známého seriálu Davida Lynche Městečko Twin Peaks přesně vystihuje stav, do nějž se v poslední době stále silněji dostává veřejná debata o zásadních společenských tématech. Když se řekne slovo lobbista, naskočí většině lidí negativní obraz arogantního, bezskrupulózního a cynického vyslance velké korporace, manipulujícího nebohé politiky a úředníky pro svůj zájem. Když se řekne nezisková či nevládní organizace, představí si většina lidí altruisty, kteří chtějí jen pomáhat potřebným.

Na což sbírají peníze, kde se dá, a dávají tím i svým donátorům šanci, aby se konání dobra účastnili jejich prostřednictvím. Ještě před nějakou dobou se říkalo charita. To už dnes pro podstatnou část neziskového byznysu vůbec nelze použít. Podstatná část neziskovek – nebo jak se překladem z anglického non-governmental organization (NGO) říká nevládních organizací – je dnes těmi nejvlivnějšími a nejagresivnějšími lobbistickými a zájmovými spolky, prosazujícími své představy o světě. Platí to v zásadě pro všechny s výjimkou skutečné tradiční charity, tedy pomoci skutečně slabým a ohroženým, skutečné vysoké vědy (nikoliv aktivismu vydávaného za vědu, jako jsou všemožná gender a diskriminační studia) a vysoké kultury (opět potřeba odlišovat od aktivismu typu všemožných angažovaných perfomancí). Pokud chcete prosadit svůj zájem, nenajímejte si na to lobbistickou firmu, ale nevládku. Dosáhnete mnohem víc, a ještě si vylepšíte jméno.

Fasáda dobra

Neziskovým spolkům se podařilo vytvořit efektivní komplex, v němž v úzké alianci s médii, univerzitami a velkým byznysem vytvářejí velmi vlivné sítě, jimž podléhají a ustupují politici, úředníci a pod jejichž tvrdý tlak se dostávají i soudy. Přitom se dokáží účinně prezentovat jako šiřitelé dobra a ztělesnění občanské společnosti. Je nejvyšší čas začít rozlišovat mezi skutečnou charitou a nevládkami, tvrdě šířícími své představy o světě, jimž některé vlády silně podléhají. To rozlišování není vůbec snadné. Řada spolků totiž mixuje v různém poměru obojí. Nezpochybnitelným kreditem za skutečnou pomoc pak zvyšuje svůj vliv při prosazování představ o světě. U nás je typickým příkladem organizace Člověk v tísni. Většinu peněz, jež od dárců dostane, dlouhodobě investuje do skutečné pomoci, zároveň se ale snaží ovlivňovat školství, sociální nebo migrační politiku.

Pláž Copacabana, Rio de Janeiro, červen 2016. Fotky obklopené poházeným spodním prádlem během protestu nevládní organizace Rio de Paz (Mírové rio) proti násilí páchanému na ženách. - Foto: Reuters

Profesor Mark Shucksmith z University of Newcastle udělal před časem zajímavý výzkum pro Carnegie Trust. Mezi 484 lidmi z různých úrovní politiky a veřejné správy zkoumal, jaký vliv na ně mají univerzity a neziskovky. „Výzkumy z univerzit považovali s velkým náskokem za nejdůvěryhodnější. Věřilo jim 68 procent dotázaných. Zdroje z nevládních organizací pro ně byly podstatně méně věrohodné, zároveň je ale četli a využívali mnohem častěji než ty univerzitní.“

Vliv se nerodí z toho, že někdo umí něco dobrého nebo originálního vymyslet a vyřešit, ale ze zdání důvěryhodnosti a ze vztahů. „Neziskovky a think-tanky jsou propojeny přes relativně malý počet lidí – ‚spojek‘, které vytvářejí mosty. Hromadí pozice v různých správních radách vládních, nevládních i akademických organizací. Navzájem si píší do svých sborníků, mluví na konferencích a dalších akcích svých souputníků,“ popisuje Shucksmith vznik „neziskových“ komplexů. Samotné slovo neziskový je hodně zavádějící. V tom neziskovém komplexu mezi nevládkami, univerzitami, médii a velkým byznysem se točí obrovské množství veřejných i soukromých peněz z nejrůznějších veřejných grantů, dotací a soukromých darů, které jsou velmi často odčitatelným nákladem, o nějž je možné snížit si daně.

Pracovat pro nevládku také z definice není žádný výraz altruismu a charity. Platy jsou v mnoha případech srovnatelné s tvrdě ziskovým byznysem, který mají zástupci nevládek často sklon považovat za přízemně komerční, bez vyšších cílů. Z průzkumu platů, který udělal Third Sector Magazine mezi sto padesáti největšími britskými neziskovkami, mělo 32 šéfů roční plat přesahující 200 tisíc liber (přes šest milionů korun). Dvanáct vydělávalo dokonce přes 300 tisíc liber (devět milionů korun). Počet špičkově placených šéfů nevládek rok od roku stoupá – zřejmě s jejich sílícím společenským vlivem. Pro srovnání: průměrný plat v Británii dosahuje 28 tisíc liber ročně (840 tisíc korun). Elita britských NGO tedy vydělává sedmi- až jedenáctinásobek příjmů průměrného Brita. A zdaleka nejde jen o šéfy. Nevládky velmi dobře platí i klíčové lidi pro prosazování svých zájmů, především právníky. Je to přirozené, bez nich by nedokázaly své představy prosazovat.

Čisté charity by tak dobře placené experty nepotřebovaly. Tradičně přitahovaly spíš lidi, kteří pomoc považovali za své poslání a počítali s tím, že za to budou mít nižší plat. Dnes proti sobě ve velkých společenských bitvách stojí stejně dobře zaplacení experti z NGO a byznysu. Nevládky taky jsou velmi tvrdým a bezskrupulózním byznysem. Jen zisky z něj nejsou tak jednoduše měřitelné.

Vytvoříme problém, vynese nám to

Nejvýstižnějším symbolem nevládního byznysového komplexu je George Soros. Americký finančník maďarského původu proslul jako jeden ze skutečně tvrdých hráčů na kapitálovém trhu. Do historie se zapsal v roce 1992, kdy dokázal položit libru. Později se drsný kapitalista transformoval ve filantropa a promotéra otevřené společnosti. Rozhodl se, že bude měnit svět. Nástrojem je mu jeho nadace Open Society Fund. Díky svým středoevropským kořenům se tomuto regionu důsledně věnuje, takže jeho koně máme i u nás. Finančně přispěl třeba spolku Evropské hodnoty nebo časopisu Respekt. Tradičně pořádá také soutěž o novinářské ceny. Sám Soros má úzké vztahy v nejvyšších patrech politiky po celém světě.

Loni v srpnu se hackeři (podle amerických tajných služeb ruští) dostali do počítačů Sorosovy nadace a umístili na web dva a půl tisíce dokumentů. Mimo jiné ukazovali, jak se Sorosovi lidé snažili ovlivnit migrační krizi v Evropě a rozhodování amerického Nejvyššího soudu o ilegálních migrantech.

Loni v únoru poslal vysoce postavený člověk z americké kanceláře Sorosovy nadace pokyn, že je zcela zásadní pozitivně ovlivnit rozhodnutí nejvyšších soudců v případu Spojené státy versus Texas. Obamovi migrační úředníci chtěli dát ilegálně přistěhovaleckým rodičům dítěte, které bylo občanem Spojených států (což je automaticky každý, kdo se tam narodí), právo v zemi zůstat. To by byl průlomový rozsudek. Prakticky by znamenal legalizaci všech ilegálních přistěhovalců, jimž se za pobytu ve Spojených státech narodilo dítě. „Vedení nadace má zájem ovlivnit soudce (primárně přes přátelské sofistikované ‚briefování‘ a mediální tlak), a zajistit tak žádoucí výsledek sporu Spojené státy versus Texas,“ píše se v dokumentu. Sorosovi zaměstnanci měli přímo vyzývat novináře z klíčových médiích, aby o případu psali podle žádané linie.

Ve správní radě Sorosovy nadace přitom přímo sedí lidé s velkým vlivem v médiích. Profesorka Harvardu a komentátorka listu The Washington Post Danielle Allenová, profesorka práv na Georgetownské univerzitě a přispěvatelka vlivného magazínu Foreign Policy Rosa Brooksová nebo Steve Coll, děkan žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. To je přímo klasická ukázka nevládního komplexu, o němž píše citovaná studie britského Carnegie Trust.

Loni 12. května sepisují Sorosovy „programové specialistky“ Anna Crowleyová a Katin Rosinová zprávu s titulkem Migration Governance and Enforcement Portfolio Review (Zhodnocení migračního vládnutí a prosazování portfolia). Na devíti stránkách dokumentu jsou tři zásadní body. Open Society Fund byl úspěšný v ovlivňování globální migrační politiky. Evropskou migrační krizi dokázal prezentovat jako „novou příležitosti“ pro nadaci, jak ovlivnit globální migrační politiku. Podařilo se prosadit, že migrační krize se považuje za „nový normální stav“.

V sekci „Naše ambice“ se popisuje, jak by se měly využít kontakty, které už sorosovci mají k dispozici, k vytvoření sítě. Popisují, jak bylo důležité propojit Mezinárodní organizaci pro migraci s americkým Migration Policy Institute, který silně hájí amnestii pro ilegální migranty v Americe, s důležitými institucemi v Evropě. Díky tomu měla začít hrát jimi dobře zlobbovaná Mezinárodní organizace pro migraci klíčovou roli pro dva cíle. Nový Evropský program pro integraci a migraci a Společný evropský azylový systém. Přesně tyto nápady se pak objevovaly v návrzích šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera a dalších komisařů a politiků z různých zemí. Dál si obě dámy od Sorose pochvalují, jak nové příležitosti z evropské migrační krize zvýší globální vliv jejich nadace na migraci a dávají další „příležitosti ke koordinaci a spolupráci s novými bohatými donátory“. Stojí za to osvěžit si, jak o migrační krizi mluvili Sorosovi tuzemští klienti v médiích i neziskovém sektoru.

Je to také výstižný vhled do anatomie fungování nevládního byznysu, který by se skoro dal shrnout jako: čím je hůř, tím je víc příležitostí pro nás. A víc šancí získat více peněz. Přesně touto optikou je potřeba hodnotit trendy, z nichž neziskovky dělají témata veřejné debaty. A vždycky se pečlivě zamýšlet nad tím, jestli to není zas jen další nový podvozek, jak si zajistit vliv a peníze do budoucna. Typická jsou dnes módní témata jako diskriminace, xenofobie, propaganda nebo dezinformace. Na to všechno se pěkně dají nafasovat další peníze. Pro sorosovce je nejhorší představou, že by vládl klid, stabilita a prosperita a nebylo by co řešit.

Boj s islamofobií za saúdské peníze

Ve vlivném neziskovém komplexu se dá najít i odpověď na to, proč se západní elity nedokáží dost sebevědomě a asertivně vypořádávat s islamistickým nebezpečím a víc než podstatu řeší obavy z xenofobií a islamofobií. Hlavním sponzorem radikálního, na Západ vyváženého islamismu je Saúdská Arábie a Katar. Jejich nadace a neziskovky jsou zároveň velkými financiéry západních NGO a univerzit. Na podzim 2015 otevřela prestižní Yaleova univerzita díky deseti milionům dolarů od saúdského bankéře a realitního magnáta Abdallaha Kamela nové Centrum pro studium islámského práva a civilizace. Kamelův majetek se odhaduje na 20 miliard dolarů (500 miliard korun). Nový americký prezident Donald Trump je proti němu úplný chudák. Děkan práv Anthony Kronman bude zároveň spoluředitelem centra, jehož význam podle něj výrazně přesahuje právnickou fakultu a bude sloužit celé univerzitě.

V roce 2011 musela nejstarší americká katolická univerzita, již výše citovaná Georgetownská univerzita, vysvětlovat, proč si vzala 325 tisíc dolarů od Rady pro americko-islámské vztahy (CAIR), kterou FBI považuje za americký kanál teroristické organizace Hamas. Peníze přišly univerzitě přes Organizaci islámské konference (OIC) na uspořádání debatní akce – o čem jiném než o islamofobii. Už v roce 2005 přijal Georgetown 40 milionů dolarů od saúdského prince Al-Valída bin Talála a jisté katarské vládní nadace.

I my máme své zkušenosti. Američtí velvyslanci v Praze v éře Baracka Obamy tady intenzivně pracovali na šíření tématu boje s korupcí, které vyvrcholilo před volbami v roce 2013 atakem konsorcia neziskovek Rekonstrukce státu na politiky, aby podpořili jejich plány. Kdo to neudělal, byl vystaven ostrému společenskému ataku. Skončilo to tak, že si titíž neziskoví lidé vytvořili ziskový poradenský byznys na to, jak dostát zákonům, které protlačili.

Prozíravější země už si skutečnou roli nevládek dobře uvědomují. Izrael přijal loni na jaře zákon, podle nějž musejí všechny neziskové organizace transparentně zveřejňovat zahraniční donátory, a to včetně evropských vlád. Okamžitě po schválení si ostře stěžovala Evropská komise: „Požadavky v novém zákoně jdou daleko za legitimní potřeby a mohou výrazně ohrozit aktivity občanských organizací.“ Premiér Benjamin Netanjahu to ostře odmítl: „Smyslem zákona je skončit s absurdní situací, kdy cizí země mohou zasahovat do vnitřních záležitostí Izraele přes financování nevládních organizací, aniž by si toho Izraelci byli vědomi.“

To je přesné vyjádření podstaty. Je potřeba demaskovat, kdo je kdo a o co mu skutečně jde. A důsledně rozlišovat mezi neziskovými lobby a skutečnou charitou. 

12. ledna 2017