Vláda ČSSD–ANO–KDU-ČSL se blíží ke konci mandátu a veřejnost jí – zdá se – přiznává kredit, že nastartovala ekonomiku. Skutečně, hospodářství je přes tři roky v plusu, nezaměstnanost klesá, mzdy rostou, státní rozpočet je v přebytku. Zdá se, jako by už šlo jen o to, kdo za ty pěkné výsledky slízne smetanu ve volbách – Sobotka, anebo Babiš?
Andrej Babiš přes elektronickou evidenci tržeb nutí každého malého obchodníka on-line posílat finančnímu úřadu informace o každém prodaném pivu a rohlíku. Tvrdí, že je to jediná možná a efektivní cesta, jak je donutit platit státu daně. Sám Andrej Babiš ale po celou svou podnikatelskou kariéru hledá cesty, jak ze státu vytáhnout co nejvíc dotací a maximálně se vyhnout placení daní.
Policejní zásah ve skladu společnosti Rohlík.cz v Praze-Liboci má nečekané důsledky. Může za to jeho dramatický průběh. „Ráno naběhlo do skladu komando, které se chovalo jak StB. Řvali a s nikým se nebavili. Zavřeli provoz, kde pracují i Češi, a nechali všechny jak zločince postavit na rampu.
Již fakt, že u nás se o odolnosti či resilienci téměř nemluví, zatímco například v Bavorsku se její techniky povinně praktikují už v mateřských školách a německá i americká armáda z tohoto pohledu pravidelně vyhodnocují své zaměstnance, svědčí – podobně jako tomu je u diskuse o klimatické změně – o jistém tuzemském zaostávání.
Holanďané volili rozum a odmítli chaos, populistická revoluce se nekoná. Těmito slovy a s ulehčením glosovala výsledek nizozemských voleb většina evropských politiků. Obávali se, že volby vyhraje populista Geert Wilders ze Strany pro svobodu, který nejenže chtěl zavřít hranice přistěhovalcům a zakázat islám, ale také požadoval vystoupení země z eurozóny.
V sobotu 19. března zemřel emeritní arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk. Ohlédnutí za touto mimořádnou osobností, která formovala nejen porevoluční římskokatolickou církev, ale i diskusi o společenských a politických tématech ve veřejném prostoru, není snadné. V postavě kardinála Vlka se totiž sbíhá mnoho nitek, mnoho facet, které teprve dohromady vytváří celkový obraz.
Evropská unie oslaví šedesát let od podpisu zakládajících Římských smluv. Při té příležitosti musí řešit, kam dál poté, co se z klubu rozhodla odejít Velká Británie. Podle všech civilizačních i mocenských měřítek jeden z nejúspěšnějších členů klubu. Odchod úspěšných je vždycky nejlepším důkazem toho, že ten klub má problém. Lidé ve většině členských zemí jsou s jeho směřováním čím dál více nespokojeni.
Tuzemské úřady si nevědí rady, co udělat s verdiktem Evropské komise o střetu zájmů prvního místopředsedy hnutí ANO Jaroslava Faltýnka. Případ se totiž může snadno změnit v noční můru při čerpání evropských dotací a v miliardové ztráty. Ministerstvo zemědělství pouze uvedlo, že v případě nutnosti bude Českou republiku hájit před soudem.
Perpetuum mobile na rýžování městských peněz vytvořili pražští radní smlouvou o provozu a údržbě veřejného osvětlení. Dodavatelská firma vyúčtuje libovolné množství práce a město bez kontroly zaplatí, kolik si dodavatel řekne. Pro daňové poplatníky to letos zcela jistě znamená zaplatit o dvacet milionů víc, než je nutné, nejspíš však půjde ještě o další desítky milionů.
Jméno Jana Masaryka jsem poprvé slyšel koncem roku 1989. Pád komunistického režimu přinesl i záplavu informací, které by jinak jedenáctiletého školáka sotva zajímaly. Poté, co se na televizní obrazovce objevila tvář někdejšího ministra zahraničí, se mí vesničtí prarodiče rozzářili: „No jo, náš Jenda.“
Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc.
Život obsazuje člověka do různých rolí. Za 56 let z vás tak může být potulný básník, kreativec reklamní agentury i bezdomovec, byť „profesionální“. Tuhle sekvenci si odbyl Jan Badalec, známá pražská postavička, kterou zvrat osudu poslal na ulici. Z té už se vlastně nikdy nedostal…
Pražské úřady definitivně ovládly největší pohoří v republice. Přes odpor místních a regionálních samospráv, přes intervenci prezidenta republiky bude o veškerém dění na území Národního parku Šumava rozhodovat ministerstvo v hlavním městě. Venkované budou mít maximálně poradní hlas. Předem se neví, k čemu to povede.
V kraji Ústeckém se, jak známo, dobře daří extremistům z leva i z prava, což má své příčiny historické a z toho pak plynoucí současné. Když se tam před pár lety stal hejtmanem funkcionář strany, která za to v podstatné míře může, napsal jsem někde unáhleně, že tam do té doby, než ho odvolí, nebudu jezdit.
V povědomí jsou především portréty z jejího středního věku. Napudrovaná korpulentní barokní dáma v krajkami a brokátem bohatě zdobeném šatu s velkým dekoltem, dvojitá brada dělá její v podstatě hezký obličej trochu tetkovským, chytré jasně modré oči a červené líce pak budí dojem spíš dobrácké povahy.
Stále víc slýcháme o příjmové nerovnováze, ale i teplotní nerovnováze celého zemského systému a o dalších vychýleních ze situace tradičního světa. Pojďme se podívat na pojem nerovnováha pohledem civilizací, které se touto otázkou zabývaly skoro tři tisíciletí. Jedná se o staré, ba prastaré motivy, které po staletí řešily tak významné civilizace, jako byla ta čínská, sumerská či egyptská.
Je známo, že na evropské jižní frontě tikají dvě bomby – jednou je Řecko, které opět zápasí s mezinárodními věřiteli o podmínky refinancování úvěrů, druhou Itálie, kde by letos mohly být předčasné volby a průzkumy vede Hnutí pěti hvězd, přímluvce pro odchod z eurozóny.
Jedna milá známá, se kterou jsem se dostal do půtky kvůli nějaké politické prkotině, mi napsala jakoby na usmířenou: „Máš kliku, že nejsi na Facebooku. Za posledních pár let se tam všichni slušní lidé rozhádali na smrt z nejrůznějších důvodů: Zeman, Klaus, Babiš, Putin, Krym, Donbas, utečenci, islám, Židé, Merkelová, Obama, Trump…“
Volby skončily podle předpokladů. V podvečer 21. října 2017 už je jisté, že hnutí ANO získalo okolo pětatřiceti procent. Za pár dnů jsou v plném proudu jednání o vládě a předem se ví, že vítěz voleb nevezme do koalice těžce poražené sociální demokraty. V té době odstupující ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (ČSSD) nařídí sloučit některé státní nemocnice.
Samozřejmě existuje třídní boj. Je to boj bohatých proti chudým a zoufale chybí levicová odpověď. S tím poselstvím objíždí svět univerzitní profesor a autor bestsellerů Didier Eribon a minulý týden vzbudil ohlas i ve Vídni. Novinářům vysvětlil, že boháči vedou třídní boj proti ostatním zpřísňováním pracovního práva, úspornou politikou, snižováním daní a tím, když staví s pomocí veřejných peněz své honosné vily.
Před 75 lety vznikla v Němci okupovaném Polsku Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), organizace, která spojila stovky malých odbojových skupin utvořených po německé invazi v roce 1939. Zkratka AK se brzy stala označením jedné z největších vojenských i civilních odbojových organizací v Evropě během druhé světové války a později také významným symbolem pro budoucí generace Poláků.
„V berlínské věznici Plötzensee upadla krásná hlava Fučíkova.“ Tuhle větu jsem jako pionýr pronášel ve školním recitačním pásmu. Byl konec 70. let a to pásmo byla tendenční, ideologií naprosto deformovaná propagandistická kašpařina o hrdinské roli komunistů za války a my děti v ní měly roli cvičených opic.
Blíží se start jarní školní sezony. Zápisy do prvních tříd, přijímačky na střední školy, maturity. Tentokrát poprvé s novinkou. Ve druhé polovině dubna se budou poprvé dělat jednotné přijímací zkoušky na všechny střední školy, které končí maturitou. Zkouškové týdny znovu přitáhnou pozornost k velké slabině českého školství. Matematice. Předmětu naprosto zásadnímu.
Po každých volbách američtí novináři podnikají mapování nového Bílého domu, snaží se zprostředkovat čtenářům i sobě, v jakém stylu prezidentův úřad funguje a jakými myšlenkovými schématy je jeho uvažování ovlivněné. Letos to jde špatně. Donald Trump přišel ze světa mimo profesionální politiku a pomáhali ho zvolit lidé nezúčastnění na jejím hlavním proudu.
Před dvěma roky byl v americkém Texasu popravený Lester Bower, dostal smrtící injekci. Byl odsouzen za čtyřnásobnou vraždu, v cele smrti prožil třicet let, jeho případ prošel mnoha soudními instancemi. Po jeho smrti se ale objevila nová svědectví a důkazy, z nichž vyplývá, že velice pravděpodobně zemřel nevinný člověk.
Individualismus se promítá i do vyšších komunitních a národních úrovní, takže heslo „America first!“ se dá vztáhnout i na sebe samého či místo, kde žiji. Tento trend se kříží s krátkodobostí a částečností pracovních úvazků, takže obrovské množství lidí všude na světě žije v něčem, co se eufemisticky nazývá „nestandardní pracovní zařazení“.
Čekal jsem, že včera napíšeš, že to rušíš, řekl řidič, když jsme vyjížděli z Prahy a u Cukráku vjeli do mlhy. - Já čekal, že ty napíšeš, že ty to rušíš, řekl jsem já, ale už jsme sjížděli ledovkou k Mníšku a oba byli myslím rádi, že jedeme. Tím řidičem bílého volkswagenu byl bojovný profesor Martin C. Putna, který mě před chvíli vyzvedl před domem a za chvíli jsme směřovali na jih, kam ho to vždycky táhlo. Nejeli jsme však do Řecka či do Říma, ale do Zalužan, vesnice na dvou třetinách cesty do Písku, odkud Martin pochází a kde jsem o něm kdysi také poprvé slyšel.
Do německé politiky vletěla kometa a nad pokračováním kariéry Merkelové se rázem objevil otazník. Martin Schulz byl do konce loňského roku předsedou Evropského parlamentu, teď se po letech vrací na domácí půdu – a hned jeho sociálnědemokratická strana v některých průzkumech dramaticky vylétla, z úrovně mezi 20 a 22 procenty na 28–30, v jednom průzkumu na 31 bodů.
Vždy na přelomu starého a nového roku se objevují prognózy, a to z různých úhlů pohledu, například cen mléka, jaký bude ten následující rok. Té části čtenářů, kterou zajímá, zda se budou mít „dobře, nebo špatně“, je možné na místě odpovědět, že prakticky všichni analytici se shodují v jednom: rok 2016 byl neklidný, ale rok 2017 jej ještě překoná.
Jak to často bývá, člověk, který žije dlouhou dobu v Praze, třeba se tady i narodil, to město miluje i nenávidí. To není úplně samozřejmost, neslyšel jsem třeba Pařížany, že by o svém „městě světel“ uvažovali takto. Nenávidět Paříž, i když je na mnoha místech strašná a špinavá, to by bylo absurdní a svatokrádežné, olalá.
