Holanďané volili rozum a odmítli chaos, populistická revoluce se nekoná. Těmito slovy a s ulehčením glosovala výsledek nizozemských voleb většina evropských politiků. Obávali se, že volby vyhraje populista Geert Wilders ze Strany pro svobodu, který nejenže chtěl zavřít hranice přistěhovalcům a zakázat islám, ale také požadoval vystoupení země z eurozóny.

Až se zdálo, že to Evropané s ulehčením přehánějí. Odbarvený blonďák Wilders (53 let) sice dlouho vedl průzkumy preferencí, v posledních týdnech před volbami se však propadal, a tak nebyla překvapením skutečnost, že zůstal se třinácti procenty na druhém místě. Navíc nešlo o bůhvíjak fatální porážku. Sám Wilders se po vyhlášení výsledků ani nerozčílil a prohlásil: „Byli jsme třetí nejsilnější stranou Nizozemska. Teď jsme druhá nejsilnější strana. Příště budeme první!“ K tomu upozornil premiéra Marka Rutteho (50), který pro liberální VVD obhájil pozici nejsilnější strany, ať si nemyslí, že se ho zbavil. Z pohledu příznivců tradičních stran je na tom nepříjemné to, že ony výroky nejsou mimo realitu.

Příliš mnoho populistů

Ať už dopadl jakkoli, byl šéf Strany pro svobodu fenoménem nizozemských voleb. Po roce 2012 v zemi vládla koalice liberálů a sociálnědemokratické Strany práce (PvdA), jež se stala velmi neoblíbenou záhy po svém nástupu, protože oznámila tvrdé úspory, které zasáhly především střední třídu a důchodce. Podobně jako v Česku v dobách Nečase přispěly tyto úspory k návratu recese. Coby nejlepší alternativa proto Holanďanům dlouho sloužil Wilders, jenž se od začátku profiloval jako odpůrce škrtů a teprve později využil uprchlickou krizi k dalšímu růstu popularity.

Premiér Rutte zvolil v kampani jedinou možnou cestu. Vylíčil Wilderse jako největší hrozbu pro zavedené demokratické poměry Nizozemska a značné části populace dokázal volby popsat jako svůj osobní souboj s nebezpečným a netolerantním populistou. K volbám přitáhl nejvíc lidí za posledních třicet let, a i když proti minulým volbám pět procent ztratil, pořád byl s výsledkem nad dvaceti procenty suverénním vítězem. Lidé volili těžkou rukou, ale nakonec si řekli, že pořád je lepší bezcitný premiér než nepředvídatelný populista. Ovšem jak připomněl Wilders, další čtyři roky s Ruttem už bude pro Holanďany příliš, a koho jiného by měli volit než poraženého z letošních voleb, zvlášť když si na něj teď mohou několik let zvykat?

Wildersův klid vychází i z jeho znalosti nizozemské politické scény, která je nejpestřejší v Evropě a vždy dokáže nabídnout spoustu alternativ. Tentokrát nečekaně uspěly strany s charizmatickými lídry, v první řadě získala svůj historicky nejlepší výsledek Zelená levice. Devět procent a 14 poslanců jí zajistil Jesse Klaver (30), který pochází po otci z marocké, po matce z indonéské rodiny, a zvláště intelektuálové z velkých měst ho oslavovali jako protipól nenáviděného Wilderse. V kosmopolitním Amsterodamu se stala Zelená levice nejsilnější stranou, hranici dvaceti procent pokořila i v univerzitních městech Utrecht a Nijmegen. Ještě větším protikladem populistického veterána se stal istanbulský rodák a bývalý auditor PricewaterhouseCoopers, pětatřicetiletý Tunahan Kuzu, který dostal do sněmovny tři poslance strany Denk („Mysli“), podporované především tureckými a marockými přistěhovalci. Totéž se podařilo Thierrymu Baudetovi (34), jenž svou stranu Demokratické fórum založil loni, když během referenda o ukrajinsko-evropské asociační smlouvě vedl úspěšnou protikampaň. Nacionalista a konzervativec byl pro Wilderse přímou konkurencí.

Když šéf Strany pro svobodu získal druhé místo proti tolika napodobovatelům a přímým odpůrcům, předvedl ve skutečnosti heroický výkon. Zastavil se těsně pod vrcholem, posledních sedm nebo osm procent může dostat třeba už příště. Samozřejmě mnozí kritici podotýkali, že Wilders rozvrátil politickou scénu, sám však z toho nic neměl.

Nic víc než odklad

Politický rozvrat je ostatně po odbarveném šéfovi svobodných druhým hlavním fenoménem. Nejde jen o to, že se do sněmovny dostalo 13 stran, tedy o dvě víc než dosud. V Nizozemsku neexistuje žádný umělý práh pro vstup do stopadesátičlenného parlamentu, proto získá poslance každá strana, kterou volí tři čtvrtě procenta Holanďanů.

Významnější je jiná okolnost. Od politické krize roku 1977 dominovaly místní politice tři strany, liberálové z Rutteho VVD, levicová PvdA a křesťanská CDA. Po každých volbách se domluvily dvě z nich na vládě a jen ve výjimečných případech bylo nutné oslovit někoho dalšího. Šlo to relativně snadno, protože zisk triumvirátu nikdy nepoklesl pod 55 procent, před rokem 2002 pod 60 procent. Tentokrát zůstali liberálové, křesťané a sociální demokraté těsně pod 40 procenty. To může mít bezprostřední důsledky, protože vládu nepůjde složit bez dohody nejméně čtyř stran. To bylo naposledy nutné v přelomovém roce 1977, kdy se jednání po volbách protáhla na sedm měsíců. Nemluvě o tom, že volební výsledek může úplně zlikvidovat nejstarší nizozemskou stranu PvdA, která poklesla na pět procent, tedy na pětinu zisku z minulých voleb, a stala se až čtvrtou nejsilnější levicovou stranou.

Nikdo tedy neví, jakou většinu nakonec sestaví zbylý tandem liberálů a křesťanů. Pravicoví lídři předem odmítli „nedemokratického“ Wilderse, budou proto muset oslovit nejméně jednu z levicových stran, a značně tak ustoupit ze svého programu.

Geert ničitel teď musí přemýšlet, kde má ještě rezervy. Uspěl s šestnácti procenty v průmyslovém Rotterdamu, ještě lepší výsledky měl v odlehlých regionech na belgické a německé hranici včetně Maastrichtu. Nedařilo se mu však přesvědčit bohatá města a venkov nejlidnatějších provincií Noord-Holland a Zuid-Holland. S tím souvisí skutečnost, že ho dosud odmítají vzdělanci a na rozdíl od rakouského prezidentského kandidáta Norberta Hofera také mladí. Pouze pětině jeho voličů je pod pětatřicet let a v tom zaostává za Zelenou levicí, levicovými liberály D66 i stranou venkovských katolíků SGP, kteří jich mají mezi voliči třetinu. Bude nutné změnit strategii, aby se také Wildersova PVV nestala stranou minulosti.

Tradiční politické elity dostaly čtyři roky čas, aby se připravily na další náraz. Třeba se Wilders už v plné síle nevrátí, realističtější je však úvaha, podle níž by se měli straničtí vůdci stejně jako v roce 1977 pokusit o transformaci demokratického systému, který se propadá do chaosu sám od sebe. Proč s tím čekat až na šéfa Strany pro svobodu, jejž může stále větší část Nizozemců považovat za vhodnou alternativu vládnoucímu nepořádku?