V povědomí jsou především portréty z jejího středního věku. Napudrovaná korpulentní barokní dáma v krajkami a brokátem bohatě zdobeném šatu s velkým dekoltem, dvojitá brada dělá její v podstatě hezký obličej trochu tetkovským, chytré jasně modré oči a červené líce pak budí dojem spíš dobrácké povahy. I ten její výraz jako by potvrzoval heslo, které si jako panovnice zvolila: Justitia et Clementia, Spravedlnost a mírnost.

Bláznova čapka

Od narození císařovny, české a uherské královny Marie Terezie uplyne 13. května tři sta let. V českých zemích – na rozdíl od Rakouska i Maďarska – nelze předpokládat nějaké hluboké prožívání tohoto víceméně náhodného data. Loni jsme si to užili dostatečně se sedmistým narozením Karla IV., kterého, ať již právem, či nikoli, považujeme za „svého“. To o Marii Terezii říci nelze. Její „rakouskost“ je beze všech pochyb, Habsburkovna byla každým coulem, i když v ní právě Habsburkové po meči vymřeli a jejích šestnáct dětí bylo patriarchálně vzato Lotrinky: jejich otec byl František Štěpán Lotrinský. A i když je díky svým reformám, mezi nimiž ční nad jiné zavedení šestileté povinné školní docházky (1774), spolu se svým synem Josefem II. asi jediným habsburským panovníkem, u nějž v české národní tradici převažuje spíše pozitivní hodnocení, velká láska z toho nikdy nebyla a nebude.

To už spíš na Slovensku, v Bratislavě, v jejím korunovačním městě Prešporku, kde se léta vede debata, zda přece jen neobnovit monumentální jezdecký pomník, který stál na dnešním Štúrově, tehdy Korunovačním náměstí, kde krátce po korunovačním obřadu ve sv. Martinu vjela na koni na symbolický pahrbek navršený půdou z různých míst Uher. Úředníci nového státu nechali pomník, považovaný za jeden z nejkrásnějších v monarchii, v roce 1921 odstranit. Přitom město bylo svědkem další slavné scény: krátce po korunovaci na uherského krále (ano, krále, svatoštěpánskou korunou může být korunován jenom král, takže Uhři ji tak i oslovovali, předstírajíce, že je to vlastně král) v září 1741 předstoupila čtyřiadvacetiletá Marie Terezie, tehdy byla štíhlá, ztepilá a prý krásná, před uherskou šlechtu, na niž se obrátila s dojemným, latinsky proneseným proslovem, aby jí proboha pomohli v obraně proti Fridrichu II., jenž před rokem napadl Slezsko a teď ohrožuje samu existenci monarchie.

Údajně, ale bude to jen legenda, si k zesílení dojmu vzala do náruče půlročního synka Josefa, pozdějšího císaře-reformátora, zabaleného do povijanu, který během její řeči spustil pláč. Uherští šlechtici, kteří byli obvykle vším možným, jen ne loajálními zastánci rakouského trůnu, se ustrnuli, dojali, vzdali císařovně hold a se slzami v očích a s výkřiky opět latinskými, neb to byla oficiální řeč Uher, jí slíbili podporu, což skutečně splnili. Pěkný román o Marii Terezii a její době právě s ohledem na tuto část naší širší vlasti napsal na začátku 80. let slovenský spisovatel Anton Hykisch, jmenuje se Milujte královnu. Vyšla tehdy i česky a v té době to byla pozoruhodně spravedlivá kniha k panovnici, o níž čím více člověk ví, tím větší úctu k ní cítí.

V Praze ale nestál Marii Terezii pomník ani jediný, a pokud vím, i když je hotový návrh, do květnových narozenin se těžko něco změní. Omluvou snad může být, že na rozdíl od oné Bratislavy se panovnice v Praze vyskytovala opravdu spíš sporadicky a k české politické reprezentaci měla vztah dlouho jemně řečeno rozporuplný.

Když byla v dubnu 1743 v Praze korunována na českou královnu, odehrálo se to při vší barokní nádheře celé v poněkud zvláštní atmosféře, jako by sedmadvacetiletá žena v pokročilém stupni těhotenství (ale to bylo obvyklé: mezi lety 1737–1756 je jen výjimečné delší období, kdy by těhotná nebyla) udělovala české politické reprezentaci milost, kterou si nezaslouží.

Měla k tomu důvod, protože nemálo z těch samých mužů, kteří jí nyní skládali hold, činilo před dvěma lety totéž před bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem, jenž se v prosinci 1741, když se na její habsburské dědictví slétli dravci ze všech stran, v Praze nechal prohlásit českým vzdorokrálem na Karla III. Ovšem bez korunovačních klenotů, které byly ve Vídni. Když si je pak Marie Terezie o ony necelé dva roky později vložila ve svatém Vítu sama na hlavu, neměla nejspíš o spolehlivosti Čechů vysoké mínění. O svatováclavské koruně se prý soukromě vyjádřila jako o „bláznově čapce“. Představa o „falešných Češích“ (nejen etnických) pak zůstala trvale v rakouském povědomí a nutno říci, že ne úplně nezaslouženě.

Bez Slezska jsme Češi

A přitom vlastně bůh ví, jak by to bez Marie Terezie a její zarputilosti, vytrvalosti, odhodlanosti, ano, i mužnosti s českými zeměmi a hlavně s Čechy jako s národem mluvícím česky dopadlo.

To jsou ty známé teoretické úvahy, co by se stalo, kdyby… Ale málokdy v českých dějinách to „kdyby“ bylo tak reálné jako v prvních letech její vlády a pak znovu o deset let později, tedy v tom chuchvalci nepřehledných vojenských tažení, bitev a obléhání (Praha byla obsazena cizími vojsky, ostřelována a obléhána dvakrát), v tom dlouholetém válečném chaosu měnících se aliancí a záhy porušených mírových smluv, kterému se říká „války o dědictví rakouské“, přičemž její nejkrvavější část, válka sedmiletá (1756–1763), byla vlastně první válkou světovou, neboť jedna její linie přeskočila i oceán a vedla se v Novém světě. A značná část oněch válečných operací – které se sice pořád vedly s jistým rytířským duchem a rozhodovalo se v krvavých, ale lokálně a časově (jen výjimečně bitvy trvaly víc než den) omezených bitvách, takže civilní obyvatelstvo do nich nebylo zataženo, a pokud jim nesebrali koně a slepice, mohlo ty bitvy sledovat jako zpestření svého nelehkého barokního údělu –, tak tedy jejich značná část se odehrávala na území Čech a Moravy, byť primárně se bojovalo hlavně o Slezsko, o onen obzvláště „cenný klenot v české koruně“.

A výsledkem těch válek bylo, že až na drobný kousek (to, co nám ze Slezska zbylo) o Slezsko České království – a tedy i Marie Terezie – přišlo, v tom agresivní plán vyšel jejímu hlavnímu protivníkovi, pruskému Fridrichu II. dokonale. Ale to důležité pro „nás“, tedy územní celistvost vlastních zemí Koruny – tedy Čech a Moravy – zůstala zachována a ty dvě země s českým obyvatelstvem zůstaly spolu. Což vůbec nebylo tak samozřejmé, jak se nyní jeví. Plány na odtrhnutí Moravy od Čech, na její připojení k Sasku nebo připojení Čech k Bavorsku byly už připraveny a několikrát měla Marie Terezie blízko k úplné vojenské porážce.

Je pak předmětem alternativní historie, jak by se situace asi vyvíjela, kdyby se země rozpadla, podobně jako se později dělilo Polsko. Jaké šance by asi měly emancipační snahy Čechů v rozdělených zemích, v nichž Češi a Moraváci sice tvořili většinu, ale nikoli drtivou a nikoli v zemi ekonomicky i politicky dominující. Poněmčení by zde bylo nejspíš zcela přirozeným procesem, takže nyní by zbylé ostrůvky češství chránily svůj kuriózní jazyk jako nynější Srbové v Sasku svou lužickou srbštinu. Kdo ví, čeho jiného by ale Evropa byla pak ušetřena…

A s tím hned souvisí, jak by se naopak vyvíjely poměry, kdyby Slezsko, ta již téměř zcela poněmčená a hospodářsky velmi rozvinutá krajina, zůstala s královstvím, takže poměr Čechů a Němců by v něm byl početně zhruba vyrovnán. „Nám“ tedy ze Slezska zůstalo jen Opavsko, Krnovsko a Těšínsko, dnešní důvod existence názvu kraje Moravskoslezského. Paradoxní ale je, že český nacionalista by dávné ztráty Slezska neměl vůbec želet, naopak by se z ní měl radovat. Bylo to už dávno území s německým obyvatelstvem: Vratislav čili Breslau, po Praze největší město království, byla zcela německá a významněji Češi žili jen v Kladsku, jak víme od babičky Terezie Panklové Magdaleny Novotné, tedy z Babičky Boženy Němcové… Ano, Kladska může být Čechovi líto, to jsme si měli po roce 1945 zase vzít. Ale ztráta z roku 1740, respektive 1763, kdy byla pruská loupež definitivně stvrzena tzv. hubertusburským mírem, vedla v druhém efektu k tomu, že se Češi v Českém království stali většinovým národem, což musela Vídeň respektovat a což pak mohutně nastartovalo hnutí, jemuž říkáme národní obrození.

Poslední utopistická příležitost vrátit se před rok 1740, kdy „nám“ bylo Slezsko ukradeno, se nabídla roku 1918, kdyby o to ovšem Češi byli usilovali. Vyžadovalo by to však vzdát se slovanské hegemonie, a tedy i Slovenska, což by možná šlo s lehčím srdcem, kdybychom věděli… Slováci ostatně byli s Maďarskem spojeni tisíciletou historií, která nebyla zdaleka jen nerovnoprávná. Naproti tomu český stát by se navrátil ke svému přirozenému česko-německému etnickému dualismu, jenž by pravděpodobně snáze zabránil neřešitelným konfliktům, které na Československou republiku čekaly. Utopická idea…

Génius ženského absolutismu

Ale vraťme se o tři sta let zpátky, do května 1717. Kolem Hofburgu se v noci z 12. na 13. května shromáždil dav Vídeňanů, kteří dílem z loajality, dílem ze zvědavosti přišli, aby si počkali, jak vymodlený porod dopadne. Manželství císařovny, plavovlasé a krásné Alžběty Kristiny, s císařem Karlem VI. bylo šťastné, ale už osm let bezdětné, teprve loni se jim narodil syn Leopold Jan, po několika měsících však zemřel. Proto to napětí. Po osmé ráno herold davu oznámil: „Narodila se arcivévodkyně.“ Dav se prý mlčky rozešel domů.

S nástupnictvím Habsburků to vypadalo bledě. Císařovna pak porodila ještě dvě dcery, následníka se Habsburkové nedočkali. Po mele, již roku 1700 způsobilo vymření španělských Habsburků Karlem II. zvaným Začarovaný (Carlos el Hechizado), se bylo možné nadít druhého kola válek o jejich dědictví. To také přišlo. V tom druhém případě to Rakušané ustáli – díky Marii Terezii.

Její otec Karel VI. patří k těm spíše málo známým českým králům, i když vládl docela slušných dvacet devět let. Snad se něco tuší o Pragmatické sankci z roku 1713, kterou se snažil řešit právě naléhavý problém s nástupnictvím. Sám na rakouský trůn nastoupil, když v roce 1711 předčasně a nečekaně zemřel v pětatřiceti letech jeho nadějný bratr Josef I. na neštovice: to vůbec byl mor té doby, zemřely na ně čtyři děti Marie Terezie a ona sama jimi onemocněla roku 1767, což ji poznamenalo do konce života. Mimochodem, energický Josef uměl česky, to španělsky vychovaný Karel již ne a dalo by se říct, že mu Čechy, ta barokní Bohemia, byly dosti lhostejné. Nechal se sice korunovat a jeho pražská korunovace vedle svatořečení Jana Nepomuckého (1729) patřila k tomu asi nejhezčímu, co země v první polovině 18. století zažila, ale jinak byl nejspíš rád, že je tu klid – a pěkné temno. Už jako mladík měl prý sklony k vážnosti, ba zádumčivosti, což vedlo k tomu, že se toho od něj moc nečekalo, takže nakonec spíše překvapil. Jinak byl hudebně nadaný – jako většina Habsburků –, skládal i opery a sám hrál na několik nástrojů. Miloval lov – po jednom také v říjnu 1740 zemřel, údajně snědl jedovatou houbu, kterou asi zakusoval kančí. To mu bylo pětapadesát.

Marii Terezii bylo čtyřiadvacet, čtyři roky byla provdána za Františka Štěpána Lotrinského, svého milovaného manžela, do něhož se zahleděla prý už jako šestiletá (byl o devět let starší), když ho poprvé viděla právě na pražské korunovaci svého otce. Takže když se v únoru 1736 konala ve Vídni velkolepá svatba, bylo to z její strany opravdu z lásky a tu svému dobrácky založenému choti zachovala po celý život, přestože se k ní donášely klepy i věrohodné informace, že její císařský manžel (František Štěpán byl korunován římským císařem, panovnicí však byla Marie Terezie) to s věrností nepřehání.

Výsledkem jejich manželství bylo impozantních šestnáct porodů, jedenáct holčiček a pět hochů; tři děti zemřely brzy po porodu, tři se nedožily dospělosti. Dva z deseti přeživších, Josef II. a Leopold II., se stali císaři, chudák Marie Antoinetta skončila jako „vdova Kapetová“ na revolučním popravišti, toho se naštěstí matka nedožila.

Marie Terezie byla génius matriarchálního absolutismu. Její v mládí ztepilá a vznešená postava s bohatými světlými vlasy oslňovala poddané, aristokraty i učence. Psalo se o ní jako o „jednom z nejkrásnějších ženských zjevů Evropy“, její figura byla popisována jako „ušlechtilá s nádherně souměrnými údy“. Milovala zábavu a plesy, vášnivě ráda jezdila na koni, byla hudebně nadaná a přirozeně inteligentní. A byla ráda těhotná.

Aby to všechno skloubila dohromady, bylo nutné stanovit pevný řád a disciplínu. Její běžný pracovní den vypadal tak, že vstávala pravidelně v sedm hodin, po ranní toaletě, kterou nepřeháněla, odešla na mši, pak na snídani – vždy ve stejnou dobu, aby káva nevystydla. Pak hodina s dětmi a od půl desáté státní záležitosti. Přesně v poledne oběd, pak odpočinek a opět děti. Od čtyř hodin ještě jednou státní záležitosti, porady, konzultace, audience. Po večeři mohl přijít čas na zábavu, divadlo, tanec, koncerty. Před půlnocí s chotěm na lože.

V pokojích Hofburgu vládl přitom kreativní chaos, připomínající nejspíš rokokovou mateřskou školku. Marie Terezie měla mezi svými dětmi své favority – a samozřejmě zvláštní péče byla věnována následníku Josefovi, s nímž na konci života měla vztahy spíše napjaté –, ale milovala je všechny a živě se o ně zajímala. Měla přitom mimořádný talent na schopné a nadané lidi, jimiž se obklopila. Počínaje oddanou chůvou a důvěrnicí, baronkou Fuchsovou, jedinou to nerodinnou smrtelnicí, jež spočívá vedle ní v kapucínské kryptě, přes rádce, tajné sekretáře a důvěrníky, kteří se významně podíleli na její politice – či spíš ona nebránila, aby se mohla jejich politika prosadit.

Na monumentálním vídeňském pomníku na Maria-Theresien-Platz postávají v hloučku osvícenských mužů a jako by jednají, jak monarchii posunout dále ke světlu a větší výkonnosti: kancléř, který dojednal „diplomatickou revoluci“ spojenectvím s Francií, moravský šlechtic Václav Antonín z Kounice; holandský lékař, svobodný zednář a autor racionalistického pojednání o upírech, předobraz Stokerova Van Helsinga z Draculy, Gerard van Swieten; slezský hrabě von Haugwitz, který provedl významné správní reformy; právník a židovský konvertita Josef z Sonnenfelsu, jenž císařovnu přesvědčil o prospěšnosti zrušení mučení.

To ostatně nebylo hned, ba přišlo až na konci její vlády, v lednu 1776, v době, kdy v jiných zemích západní Evropy už bylo považováno za dědictví barbarské minulosti (Fridrich II. ho v Prusku zakázal, hned jak nastoupil na trůn). Její původní Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768 nemělo v úmyslu torturu zrušit ani náhodou, naopak do ní mělo vnést pořádek a metodu. Takže napříště se již mučení provádělo pěkně popořádku ve čtyřech stupních: první bylo použití palečnic, druhé šněrování rukou, třetí natažení na skřipec a nejvyšší pak pálení nataženého těla ohněm. Výjimečně se mohla použít španělská bota, ale pozor, jen u mužů. Jednotlivé fáze mučení nesměly trvat déle než 15 minut, chudák musel být starší čtrnácti let a mladší šedesáti, nemučily se těhotné ženy, až po šestinedělí. Chaotické a svévolné mučení mělo být tedy nahrazeno administrativním postupem. Z jistého pohledu to mohl být pokrok.

Baroko vedle olověné rakve

Marie Terezie nebyla humanistka a ani náhodou nevěřila v nějaké ideje, které dnes považujeme za správné: demokracie nebo parlamentarismu by se děsila a považovala by je za bezbožné zhoubné nápady. Mentálně byla dítětem ještě stále z nebes zářícího baroka, v němž měl jednou provždy vládnout Boží řád ztělesňovaný panovníkem. Na rozdíl od svého protivníka, pohrdaného, ale přitom respekt budícího Fridricha II., ani chvíli netoužila seznámit se s Voltairem a jinými těmi poblázněnými Francouzi. Přitom její dvůr, jak už bylo řečeno, byl pozoruhodně kosmopolitní a rozhodně nikoli intelektuálně méněcenný. Povahou byla laskavá a vlídná, ale přesvědčením velmi konzervativní, zcela oddaná katolicismu, který ke konci života nabyl rysy až bigotní. Tmavou skvrnou na jinak docela sympatickém profilu je několik vln pronásledování židovského obyvatelstva, které muselo dokonce v roce 1744 opustit Prahu – záminkou bylo obvinění, že kolaborovalo s nepříteli. Antisemitka v pozdějším slova smyslu však nebyla, sklon k náboženské toleranci jí ovšem byl cizí – nerozuměla by jí. S tím musel přijít až její syn Josef II., inspirovaný „bezbožným“ Fridrichem.

Základem všeho byla pevná víra ve své božské poslání a v předurčenost. To jí nejspíš dalo sílu vzdorovat s takovou urputností situacím, jež by jiní považovali za ztracené. Urážka, kterou jí jen pár měsíců poté, co se chopila vlády, uštědřil jen o pár let starší Fridrich II. tím, že drze vpadl do Slezska, nikdy nebyla zahojena, a i když by se sama považovala za ženu toužící po míru, hnala své generály – přičemž na některé měla smůlu, na jiné štěstí (Laudon) – do krvavých bitev, jež samozřejmě „sledovala“ ze stakilometrové vzdálenosti v Hofburgu nebo Schönbrunnu, který právě za jejího panování získal svou úchvatnou tvář.

Permanentní porody, které jako by symbolizovaly nevyčerpatelnou vitalitu panovnického organismu, jistě vykonaly své a Marie Terezie kolem čtyřicátého roku svého života ztloustla a nadváhy už se nikdy nezbavila. Pomalu odcházela z tohoto světa, který směřoval tam, kde by se jí asi nelíbilo, byť tomuto světu bezděky pomáhala se prosadit.

Po smrti svého milovaného Františka Štěpána se změnila i mentálně, oblékla černý šat a ještě více času trávila na modlitbách a u manželovy hrobky v kapucínské kryptě, kam ke konci života již nemohla kvůli tělnatosti sejít, takže ji spouštěli na speciálním křesle po popruzích. Několik týdnů před smrtí z křesla spadla a poranila si krček. K tomu se přidal zápal plic. Zemřela večer 29. listopadu 1780. Leží v honosném barokním sarkofágu vedle svého manžela v podobně mohutném příbytku. Její syn Josef II. spočívá o kousek dál, demonstrativně v té nejobyčejnější olověné rakvi. Kdyby to tak matka věděla, asi by nebyla ráda.