Před dvěma roky byl v americkém Texasu popravený Lester Bower, dostal smrtící injekci. Byl odsouzen za čtyřnásobnou vraždu, v cele smrti prožil třicet let, jeho případ prošel mnoha soudními instancemi. Po jeho smrti se ale objevila nová svědectví a důkazy, z nichž vyplývá, že velice pravděpodobně zemřel nevinný člověk, americký Nejvyšší soud konstatoval, že v jeho případě byla porušena ústavní práva odsouzeného.

Podobné kauzy představují jaksi definitivní argument proti trestu smrti – je absolutní, není možné ho vzít zpátky, a systém se přitom může mýlit. Přestože se má řídit principem in dubio pro reo, přestože v něm existují všemožné pojistky. Může se to stát, podle americké studie z roku 2014 třeba až ve čtyřech procentech případů. Země západního světa proto od poprav z větší části upustily, představa, že se stát dopustí vraždy, zabije nevinného, je neslučitelná se způsobem chápání úlohy veřejných institucí, hodnotou, již společnost přikládá lidskému životu, a tak dále.

Zároveň ale v Evropě dochází k – mírně řečeno – paradoxnímu jevu. Počet lidí, kteří umírají rukou státu, systému nebo za jeho asistence, prudce stoupá. Jsou to lidé, kteří volí důstojnou smrt, asistovanou sebevraždu, aby byli ušetřeni nezvladatelného utrpení. Pro mnoho čtenářů je její srovnávání s popravou jistě skandální. Je přeci něco jiného, když systém někoho uvězní a zabije proti jeho vůli, než když někomu pomůže naplnit jeho osobní rozhodnutí učiněné ze svobodné vůle, motivované nevyléčitelnou nemocí, která mění život v jednu velkou bolest. V prvním případě přece systém utrpení působí, omezuje svobodu jednotlivce, v tom druhém utrpení pomáhá zmírnit a jednotlivcovu svobodu naplnit. Nějaká elementární podobnost tady ale je – existuje nějaký, mimo jiné taky byrokratický, systém.

Člověk do něj vstupuje živý, na konci procedury je ale života zbaven. Na rozdíl od justičního systému má přitom systém asistované sebevraždy či aktivní eutanazie výrazně slabší pojistky a existuje tendence k jejich dalšímu oslabování a rozšiřování možností státem asistované smrti. To vše proto, aby byla co nejvíce lidem dopřána možnost dojít ke konci, který bude důstojný, i v něm budou moci projevit svobodnou vůli. Existuje ale reálná možnost, že důstojnost i autonomie některých těch smrtí bude přinejmenším sporná. Stát a zákon vstupuje na půdu, jež se dá velice těžko zmapovat, jeho kroky tam ale budou mít absolutní váhu. Společenský pohyb v západních zemích se přitom zdá být zřetelný – s asistovanou sebevraždou, tedy zabitím lékařem či jiným profesionálem, a širokým polem pro její uplatnění veřejnost, zdá se, z větší části souhlasí.

Optický klam

V Nizozemsku by měl během letoška vzniknout návrh nové úpravy eutanazie, která se stane dostupnější pro větší počet lidí. Podle ministryně zdravotnictví Edith Schippersové by společnost měla vyjít potřebám „starších lidí, kteří nemají možnost pokračovat v životě smysluplným způsobem, kteří jsou zasaženi ztrátou nezávislosti a omezenou pohyblivostí, kteří se cítí sami, zčásti kvůli ztrátě partnera, tíží je všeobecná únava, úpadek a ztráta osobní důstojnosti“. V praxi by to mohlo znamenat, že o asistovanou sebevraždu by mohl požádat prakticky kdokoliv, pokud by věřil, že už nemůže „vést naplněný život“, žádost opakoval, a potvrdil tak její vážnost (uvažuje se o dvou žádostech v rozmezí dvou měsíců), a splňoval věkový limit, uvažuje se o 75 letech.

V sousední Belgii může o eutanazii požádat pacient, který mentálně či fyzicky nesnesitelně trpí, není nutné, aby měl nevyléčitelnou smrtelnou nemoc, pro eutanazii neexistuje ani věkové omezení – požádat o ni může i dítě (se souhlasem rodičů). Argumentace je obdobná – méně bolesti, více svobody, více důstojnosti, více kontroly nad vlastním životem. A navíc – ušetří to peníze. Lidi je levnější usmrtit než je nákladně udržovat při životě. Kanadská vláda si to v rámci debat o zavedení asistované sebevraždy nechala spočítat: úspory se odhadují na něco mezi deseti a dvaceti miliony dolarů, kanadská norma je přitom spíš restriktivní – aktivní eutanazii povoluje jen v případě nesnesitelně trpících nemocných, před nimiž je v dohledné době perspektiva konce.

Je to přesvědčení, které v západních zemích sdílí značná část společnosti, přičemž počet stoupenců eutanazie dál roste. A jejich argumenty jsou silné. Moc moderní medicíny prodloužit lidský život vzrůstá, čas skutečně aktivního života se ale příliš nemění, prodlužována je často fáze větší či menší míry bezmoci. Jistě dochází k případům, v nichž bránit smrti přinese jen prodloužení doby paralyzující bolesti. Jistě dochází k případům, kdy pasivní eutanazie, tedy prosté zastavení léčby s výjimkou tišení bolesti (na její přípustnosti se shodnou prakticky všichni a je možná i v Česku), jaksi nemusí stačit.

V debatě o asistované sebevraždě ale může docházet k „optickému klamu“, je často ilustrována příklady, které jsou nějakým způsobem jednoznačné, jasné. Eutanazie se však dotkne všech – jistě ne v tom smyslu, že ji budou všichni povinni podstoupit, ale bude jednou z voleb, pro ně i pro jejich blízké (každý se jistě může svobodně rozhodnout, jestli chce z tohohle světa odejít, avšak většinou v tu chvíli také nějakým způsobem rozhoduje i za ty, kdo po něm zůstanou). Její možnost bude součástí reality jejich životů, bude je ovlivňovat, měnit. A pro někoho také způsobem, který nemusí jednoznačně znamenat větší svobodu, víc důstojnosti, menší bolest.

Bude docházet k případům, kdy eutanazie nepřinese, jak se říká, dobrou a milosrdnou smrt. Prostě jenom smrt. A je otázka, jestli si společnost může dovolit, aby její zákony takové situace vytvářely a její instituce se na nich podílely. Pro mnoho lidí je jistě uklidňující představa, že nebudou muset dlouze trpět, kdyby se jejich životní perspektiva smrskla už jenom na bolest. Tohle uklidnění ale má nějakou svou cenu, někdo zaplatí, třeba i nejvyšší cenu.

Už i bolest duše

Šíří se představa, že právo na asistovanou sebevraždu by měli mít nejenom lidé, kteří trpí fyzickou bolestí způsobenou terminální nemocí, ale i ti, které nesnesitelně „bolí duše“. Časté sebevražedné myšlenky však mohou být symptomem nemoci – deprese. Znamená to, že už se deprese nebude léčit? Podle plánu nizozemské vlády by se k žádostem seniorů, kteří by chtěli podstoupit asistovanou sebevraždu kvůli nemožnosti vést plný život, měli vyjadřovat psychiatři.

Rozhodli by, že žádost není výrazem deprese, a proto může být naplněna. Holandská psychiatrická asociace už dala najevo, že její členové se toho procesu účastnit nechtějí, de facto by tak rozhodovali o tom, kdo smí a kdo nesmí zemřít. V Belgii už psychiatričtí pacienti o eutanazii požádat mohou a děje se to. Média v mnoha zemích například referovala o případu tělesně zcela zdravé čtyřiadvacetileté studentky, která dostala smrtící injekci, protože ji celý život trýznily depresivní myšlenky na smrt.

O ještě spornější situaci obsáhle referoval v roce 2015 americký New Yorker. Godelieva De Troyerová trpěla depresemi, střídala dobrá a špatná období. Těžce ji zasáhla sebevražda manžela, s nímž měla dvě děti, její stav se výrazně zlepšil, když si našla nového přítele, rozešli se, Godelieva zas zažila výrazný propad. Podobně i její vztah s dětmi byl turbulentní, střídala se v něm lepší a horší období.

Její dospělý syn Tom Mortier od ní dostal e-mail, že požádala o eutanazii kvůli mentálnímu utrpení. Předpokládal, že v rámci vyhodnocování její žádosti se s ním lékaři spojí – už dříve zažil, že se k němu matka v afektu chovala manipulativně a citově ho vydírala, pak se věci třeba zas lepšily. Nikdo se s ním ale nespojil, další dopis od matky už byl psaný v minulém čase, informoval ho o tom, že eutanazie proběhla. Nechtěl tomu věřit, ale bylo to tak.

V písemnostech po matce našel koncept dopisu na rozloučenou, z nějž pochopil, že jeho matka v posledních dnech trpěla pochybnostmi. Eutanazii na ní provedl lékař Wim Distelmans, zapálený popularizátor asistované sebevraždy. Godelieva navštívila jeho přednášku a Distelmansovy myšlenky ji nadchly. Nebyla to ovšem první obdobná situace. Tom něco takového s matkou zažil několikrát – poznala nového doktora, nějakou dobu k němu nekriticky vzhlížela, později její nadšení opadalo a změnilo se v lhostejnost.

S doktorem Distelmansem už ale do téhle fáze dospět nestihla. Tom se po matčině smrti s Distelmansem a dalšími lékaři, kteří v procesu její sebevraždy hráli roli, setkal. Tvrdí, že se setkal s chladným přijetím, jeho stížnosti nechtěli poslouchat, od jiných doktorů se dozvěděl informace, které popíraly „oficiální verzi“. Obrátil se na média, jeho příběh nakonec publikoval specializovaný časopis. V masových sdělovacích prostředcích se ale objevily odmítavé reakce předních osobností. Na obranu belgické praxe před Tomovou kritikou dokonce vznikla petice. Na „potížistu“ Mortiera se však také obraceli lidé, kteří s belgickým systémem udělali podobnou zkušenost jako on. Dnes proti belgické praxi eutanazie dál vystupuje.

Změna pohledu

Případ Godelievy De Troyerové může být v některých ohledech krajní, stejně ale může působit jako předzvěst přicházejících časů. Stane-li se asistovaná sebevražda dostupnou za široce vymezených podmínek, k čemuž část západního světa, zdá se, směřuje, ocitne se společnost v jakési šedé zóně, kde se ve jménu důstojnosti a autonomie může obojí v mnoha případech spíš potlačovat. To, co možná působí jako svobodné a z vlastní vůle učiněné rozhodnutí, se může při bližším pohledu komplikovat, znejasnit. Každý chce vést „plný život“. Ale co ten pojem vlastně znamená? Nesměřuje západní společnost k nějaké sdílené konformní představě života, který má cenu žít, a co se bude vymykat, nemá smysl?

Ve veřejné debatě převládající představa je, že zvolit pro sebe eutanazii je ta odvážná volba. Na lidech, kteří se pro ni rozhodli (třeba na 29leté Brittany Maynardové, jež měla mozkový nádor a vedla kampaň za rozšíření uzákonění eutanazie), je v médiích vyzdvihována jejich statečnost, třeba i právem. Už jenom tohle může představovat určitou míru tlaku – kdo v obdobných okolnostech volí život, zřejmě odvážný není. Nejde o to, že by se z doktorů stali vrahové, kteří by zabíjeli svoje pacienty na zakázku jejich hamižných příbuzných. Lidé se spíš budou rozhodovat pod vlivem množství tlaků, náznaků a signálů: na blízkých nemocného je vidět, jak je péče o něj vyčerpávající, třeba mu to i říkají.

Z jednání personálu v nemocnici odečítá, že plýtvá jejich časem i penězi (v jaké situaci by se ocitli nevyléčitelně nemocní ve zdravotnickém systému, který by měl zájem šetřit a existovala by v něm možnost eutanazie?). Může se pak snadno stát, že z otázky Co chci udělat? se stane otázka Co bych měl udělat? či Co se od mne čeká?. Smrt je možná ten nejintimnější okamžik lidského života. Ve snaze zbavit ji všeho strašného, učinit ji klidnou a důstojnou možná Západ míří k byrokracii smrti, chladné, necitlivé a nutně také chybující.