Brexit a zvolení Donalda Trumpa byly dva různé projevy nespokojenosti s tím, kam obě země posouvaly jejich elity. Motivace na obou březích Atlantiku byly různé. Syndromy ale hodně podobné. Podstatná část lidí v obou zemích měla dojem, že nejdou správným směrem a kurz je potřeba razantně otočit. Podstatná část společnosti v obou tradičně obchodnických zemích začala mít dojem, že ten obchod se vyvinul do fáze, kdy jim neprospívá. Že jim podstatně levnější cizinci berou místa. Ať už se z Ameriky přesunula za levnější prací do Číny a Mexika, nebo jim je do Británie přijeli vzít levnější Poláci. Američany a Brity taky na rozdíl od mnoha na jistotu sázejících Evropanů – včetně Němců nebo nás – vždycky spojovala ochota riskovat. Tak před degenerujícím statem quo riskli jako první cestu do neznáma.

Toho, co je teď spojuje a bude spojovat, je hodně. Ocitli se v podobném bodě zlomu na cestě do neznáma. Ve svých geopolitických i ekonomických zájmech si nekonkurují. Je mezi nimi přirozená symbióza. Ta se bude teď čím dál víc projevovat. Pokud na to nedokáže Evropská unie správně zareagovat a bude dál nořit v předsudcích, odmítat uznat omyly a připustit si realitu, do níž se současný svět dostal, ocitne se na slepé koleji. Doplatí na to civilizačně i ekonomicky. A my s ní. Geografickou polohou a ekonomickými vazbami jsme k tomu předurčeni. Nemáme alternativu. Naším bytostným zájmem je prosazovat v Evropské unii co nejužší a nejvolnější vztahy s Londýnem a Washingtonem.

Pupek Západu

To, co dělalo Západ tím vyspělým Západem a co britský historik Niall Ferguson popisuje jako šest „vražedných“ zbraní, které ho dělaly výjimečným – konkurence, věda, vláda práva, moderní medicína, konzum a pracovní etika –, přicházelo z anglosaského světa. Ten, nikoliv Německo nebo Francie, byl epicentrem Západu. Tady byla v posledních staletích nejvyspělejší, revolučním šílenstvím a ideologiím nepodléhající demokracie. Odtud jsou dělba moci či systém pojistek, brzd a rovnováh. Ne náhodou jsou v první desítce nejlepších univerzit světa jen americké a britské. Odtud přichází nejvíc nových technologií.

Zároveň se ale odtud také šířily všechny příznaky degenerace Západu – od všemožných progresivismů, módních ideologií identity, antidiskriminační posedlosti, kultury nároků až po zdivočelé a nekontrolovatelně vysoké finance. Američané a Britové se ale zároveň při první volební příležitosti nebáli dát nespokojenost se současným společenským kurzem najevo. Z Bruselu, Berlína a spol. se teď bude ozývat hodně nadřazených výroků, jak jsou poslední baštou humanismu proti Londýnu a Washingtonu, které nasměrovala nespokojenost do nevyzpytatelné nejistoty. Takové chování Evropy, peskující anglosaský svět za brexit a Donalda Trumpa, je jednoznačně proti našim zájmům.

Klasické klišé, co je proevropské, ztrácí význam. Tou zásadní hodnotou jsou co nejlepší vztahy Evropy s Británií a Amerikou. Bude to docela těžká diplomacie. A slova jako pomsta a snaha ukázat, že po výstupu z Evropské unie se nikdo nemůže mít lépe než v ní, že nikdo si nemůže vyzobávat jen třešinky, která často znějí z těch „proevropských“ kruhů, jsou silně destruktivní. Američané i Britové už dali jasně najevo, že budou hrát tvrdě. Evropa má hodně co ztratit.

Tvrdý brexit a nový začátek

Zatímco se řada evropských politiků – počínaje německou kancléřkou Angelou Merkelovou přes slovenského premiéra Roberta Fica po českého (v anglických médiích hojně citovaného) státního tajemníka pro Evropskou unii Tomáše Prouzu –  předváděla v rétorických cvičeních, jak je volný obchod nedělitelný od volného pohybu osob a Londýn nemůže mít jedno bez druhého, britská premiérka Theresa Mayová jim sebrala téma. 17. ledna vystoupila se zásadním projevem o tom, jak by měl vypadat brexit a Británie po něm.

Oznámila, že Londýn odchodem z Evropské unie opustí i společný trh a celní unii. To, na čem Britům nejvíce záleží, a ze všech stran zároveň slyšeli výhrůžky, jak jim to ostatní země Evropské unie chtějí sebrat, pokud budou klást překážky volnému pohybu do Spojeného království. Jenže nějaký druh regulace přistěhovalectví z ostatních zemí Evropské unie byl přesně jedním z hlavních motivů, proč většina Britů hlasovala pro brexit. Při troše empatie a smyslu pro realitu každému evropskému politikovi mělo dojít, že s nějakým omezením volného pohybu prostě přijít musí.

Theresa Mayová se rozumně rozhodla, že takhle se vydírat a ponižovat nenechá, raději zvolí tvrdý konec a pokusí se vyjednat úplně novou postunijní dohodu o volném obchodu s Evropskou unií. Správně kalkuluje, že je to víc zájem zbývajících sedmadvaceti zemí. Všechny až na Irsko mají s bohatou Británií, která má ekonomiku postavenu na službách a nikoliv na průmyslu, obchodní přebytky. Pro mnoho z těch zemí, včetně nás a Německa, je to jeden z nejdůležitějších exportních zákazníků. Oplotit ho mimo volný trh je ekonomický masochismus. Pustit se do něj kvůli obraně iluze, že Evropská unie je žádaný klub, z nějž se neodchází do prosperity, ale do úpadku a stagnace, znamená v domácí politice jen ztráty. Protože ztížení obchodu s Británií přinese většině Evropy menší zisky a méně pracovních míst.

„Jakýkoliv pokus potrestat Británii bude tvrdým sebetrýzněním pro země Evropské unie,“ řekla Mayová s tím, že lepší než špatná dohoda je žádná dohoda. Zdůraznila, že Londýn bere brexit jako příležitost začít novou éru vztahů s Evropskou unií, postavenou na co nejvolnějším obchodu. Žádná moc zajímavá a konstruktivní reakce na její projev nepřišla. Z Berlína, Bruselu a bohužel i z Prahy opět zněla klišé, že Mayová si přece nemůže myslet, že Londýn si vyzobe jen hrozinky.

Zatímco v Evropě se zatím neobjevuje žádná konstruktivní strategie, jak by měly vztahy s Londýnem po odchodu z Unie vypadat ani jaké poučení si EU z odchodu svého úspěšného člena vezme, na ostrovech už se dává dohromady projekt nové globální Británie. Země otevřené, ale ne živelně každému. Britští konzervativci v čele s Mayovou si zjevně z rozhodnutí voličů s pokorou berou poučení. A dávají dohromady strategie, jak začít dělat věci jinak a vytáhnout tu část společnosti, která měla pocit, že se na ni zapomíná, do centra pozornosti. Na rozdíl od obecných řečí, jež znějí Evropou, už jsou v některých bodech hodně konkrétní. Je zřejmé, že Británie se po éře živelné nekontrolované migrace chystá na řízené přistěhovalectví ve stylu Kanady, kdy si bude vybírat ty skutečně kvalifikované. „Chceme být magnetem pro mezinárodní talenty a domovem inovátorů, kteří mění podobu světa do budoucna,“ říká Mayová.

Zároveň chce zmenšit propast mezi britskou elitou a zbytkem společnosti. Zdůrazňuje, že Británie má na jedné straně nejlepší univerzity světa, na druhé je úroveň vzdělání v britských školách v mezinárodním srovnání v lepším případě průměrná. Proto její kabinet v rámci restartu po brexitu chystá velkou reformu škol, aby z nich vycházelo co nejvíce lidí vybavených znalostmi a schopnostmi na dobře placená místa. Jedním z pilířů má být důraz na rozvoj schopností v matematice a logice, které jsou zásadní pro úspěch ve většině dobře placených profesí. V každém městě by měla vzniknout speciální matematická škola, aby se otevřely možnosti pro co nejvíc talentovaných studentů.

K sebevědomé vyjednávací pozici Britů přispívá i to, že britská ekonomika jede úplně jinak, než jak před referendem varovali nejrůznější experti z britských a mezinárodních institucí. Žádný bezprostřední šok, který mělo rozhodnutí o brexitu přinést, se nekoná. Británie naopak zažívá jedno z hospodářsky nejúspěšnějších období. Firmy investují, lidé utrácejí, nezaměstnanost klesá a přibývá pracovních příležitostí. Britové zjevně berou zlomové rozhodnutí v klidu a navzdory všem šiřitelům strachu z hospodářského pádu, kteří dominovali před rozhodováním veřejné debatě, necítí obavy z budoucnosti, jež by je přiměly k omezení útrat a investic. Zatím se do konkrétních plánů neproměňují ani žádné hrozby na stěhování velkých bank z Londýna kvůli riziku ztráty práva volně obchodovat s finančními službami po všech zemích Evropské unie. Realita je v takovém rozporu s černými scénáři, že guvernér anglické centrální banky Mark Carney, který se přidal k jejich šiřitelům, musel přiznat, že se v odhadech fatálně spletl.

Moje Maggie

Mayová se zároveň naplno pustila do naplňování svých slibů, že z Británie udělá šampiona globálního obchodu, který se ihned poté, co se uvolní ze členství v Evropské unii, kromě dojednávání nové obchodní smlouvy s Evropou pustí i do dalších paktů o volném obchodu.

Důležitého partnera tady paradoxně nachází v Donaldu Trumpovi, slibujícím svým voličům uzavírání Ameriky do sebe a éru nového protekcionismu. Theresa Mayová bude prvním zahraničním státníkem, který přijede na oficiální návštěvu k Trumpovi. Dorazí už tento pátek a agenda vůbec není obecná ani formalistně zdvořilostní, zdůrazňující mimořádně úzké vztahy mezi anglosaskými zeměmi na obou březích Atlantiku. Chtějí bez odkladu začít pracovat na nové dohodě o volném obchodu, která by mohla začít platit hned poté, co Británie Evropskou unii opustí. Jednání začnou v březnu, takže venku by měl být Londýn do dvou let.

Trump a Mayová začnou v pátek dávat dohromady plán na co největší omezení tarifů a obchodních bariér mezi oběma zeměmi, což by měl být základ budoucí zóny volného obchodu. Týkat by se měla nejen zboží, ale také pro Británii i Ameriku velmi důležitých služeb. A to včetně takzvané „pasportizace“, což je právo bank z jedné země operovat díky tomuto povolení bez jakýchkoliv formálních překážek na trhu té druhé. Toto právo má dnes Británie v Evropské unii, ale při výstupu o něj přijde. Právě pasportizace do EU byla tím hlavním, na čem britskému byznysu po rozhodnutí o brexitu záleželo.

New York je ale podstatně větším a důležitějším světovým finančním centrem než Frankfurt nebo Paříž. Jeho propojení s Londýnem by otevřelo obrovský globální anglosaský finanční trh, jemuž by Evropa se svými o několik lig méně důležitými finančními centry nebyla vůbec schopná konkurovat. Mayová s Trumpem budou dokonce diskutovat možnost volného pohybu lidí mezi Amerikou a Británií. Ve Spojeném království žije 230 tisíc Američanů, ve Spojených státech 700 tisíc Britů.

Trump nabízí britské premiérce ve volném obchodu všechno, o co ji chce Evropa po brexitu připravit. Na větším a bohatším trhu. Tím samozřejmě výrazně vyztužuje její vyjednávací pozici pro novou obchodní dohodu s Evropskou unií. Donald Trump býval tvrdým kritikem připravované Transatlantické obchodní dohody, známé pod zkratkou TTIP. Její pacifickou alternativu s Japonskem, Koreou nebo Austrálií vypověděl hned první regulérní den v úřadě. S Británií je teď připraven jednat o obchodním paktu, který jde dál než původní TTIP.

Ta vstřícnost není náhodná ani překvapivá. Britové nejsou ti, před kým by bylo potřeba chránit pracovní místa Američanů. Spojené státy ani nezaplaví levným zbožím, které by konkurovalo tomu jejich. Britská ekonomika je ještě méně průmyslová a více postavená na službách než americká. Ani londýnské a newyorské banky nejsou přímými konkurenty. Mají zájmy v různých částech světa a propojení by z nich udělalo naprosto dominantního hráče globálních financí. Nová anglosféra by pro Evropskou unii byla dominantním protihráčem.

Trump a Mayová se chtějí bavit také o budoucnosti Severoatlantické aliance. Především o tom, jak přimět její evropské členy, aby začali na svou vlastní obranu konečně řádně přispívat tím, že budou dodržovat své spojenecké závazky a dávat na armádu dvě procent HDP ročně. Británie má ze všech evropských zemí nejen nejdůležitější armádu, ale jako jedna z mála svůj ekonomický spojenecký závazek téměř dodržuje.

Trump a Mayová zjevně nacházejí řadu společných zájmů. Nový americký prezident už prý mezi svými spolupracovníky britské premiérce říká „moje Maggie“ – v odkazu na mimořádně dobré a pro světovou politiku zásadní vztahy mezi Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou, které zásadně přispěly k ukončení studené války.

Donald Trump si právě s Brity chce odehrát svou symbolickou roli státníka, jenž vejde do dějin. V létě se chystá na návštěvu Londýna. Při té příležitosti si chce zahrát golf přímo v soukromém sídle britské královny Alžběty, na zámku ve skotském Balmoralu. Podle zpráv z okolí britské premiérky má Trump představu o fotografii, na níž odpaluje míček a panovnice to sleduje od šálku čaje. Chce podobnou fotku, jako je ta, na níž se Ronald Reagan v roce 1982 projíždí s královnou ve Windsoru na koni. Trump, který si do pracovny hned v den inaugurace vrátil bustu Winstona Churchilla, má také představu, že ho ministr zahraničí Boris Johnson, autor jedné z Churchillovských biografií, provede po jeho válečných místnostech a povečeří spolu v Blenheimském paláci, kde se sir Winston narodil. Aktivní účast celé královské rodiny včetně vévody a vévodkyně z Cambridge (nejspíš i s dětmi, protože Trump se rád fotí s dětmi) má v plánu své místo.

Pragmatičtí Britové mu státnickou show v okázalém stylu podle jeho vkusu rádi dopřejí. Stejně jako ji dopřáli čínskému prezidentovi. Trump je v hledání nových vazeb po brexitu pro Brity klíčový. Anglosféra se zjevně vydává vlastní cestou, podstatně realističtější, než je ta, po níž se navíc ještě ve vědomí vlastní výjimečnosti bude potácet Evropa. Naším bytostným zájmem je, abychom si s anglosaským světem udrželi politicky co nejpevnější a obchodně nejvolnější vazby.