Chystají se americké zpravodajské služby ke střetu s nastupujícím prezidentem? Jaká je vlastně jejich role v politice? Z ustavičného potýkání rozvědčíků a politiků vystupuje z posledních několika desítek let pár epizod, jež jsou pro tuto chvíli relevantní.

V roce 1975 výbor Senátu pod vedením demokratického senátora Franka Churche konal sérii slyšení a vyšetřování, jež se měla dobrat pravdy o tom, co přinesly některé investigativní články: CIA chystala atentáty na některé zahraniční politiky, podvracela nepřátelské režimy, zaměřovala svou pozornost nejen na cizince, ale i na „subverzivní“ Američany. Výsledkem byly reformy, jež měly přivést CIA zpět do zákonných mezí. Kritici ovšem tvrdí, že se kyvadlo převážilo na druhou stranu – CIA se díky reformám stala slepou a bezzubou – a přikládají tomu vinu za to, že USA se nechaly zcela zaskočit pádem íránského šáha, amerického spojence, a Chomejního islámskou revolucí v roce 1979.

Ve stínu debaklu

Za prezidenta Forda si konzervativci vynutili zřízení „týmu B“ v CIA, protože tvrdili, že tajná služba podceňuje ruskou vojenskou hrozbu. Práce týmu B pak byla vlivná pro strategii Reaganovy administrativy, jež nakonec vedla k uzbrojení a porážce Sovětského svazu. Okolo „týmu B“ se ovšem pohybovali třeba Donald Rumsfeld a Paul Wolfowitz – jména spojená s daleko nejproslulejším selháním amerických zpravodajských služeb v živé paměti, chybným závěrem o iráckých zbraních hromadného ničení. S jejími důsledky žijeme dodnes. Rozpoutala chaos na Blízkém východě, z něhož političtí protagonisté invaze nikdy nebyli nuceni otevřeně složit účet. I to pomohlo Donaldu Trumpovi k vítězství v republikánských primárkách. Zároveň přivedla do Bílého domu v osobě Baracka Obamy prezidenta, jenž se lekce Iráku „přeučil“ – veškerou zahraniční politiku, veškeré použití síly, veškerou snahu o uplatnění amerického vlivu viděl prizmatem Iráku a vše se snažil dělat opačně.

Ve stínu iráckého debaklu zůstává jiné selhání amerických zpravodajských služeb o pár let později. Takzvaný National Intelligence Estimate z roku 2007 dospěl k závěru, že Írán v roce 2003 zastavil své úsilí a vývoj jaderných zbraní. Dnes víme, že tento závěr byl mylný. I tehdy byl vnímán jako zpolitizovaný, jako snaha části rozvědné komunity „odplatit“ Bushově administrativě nátlak, který cítila v letech před iráckou invazí, a zablokovat jakoukoli budoucí možnost intervence vůči Íránu. Později se ukázalo, že selhání „správným směrem“ není o nic lepší.

V roce 2013 utrpěly americké zpravodajské služby patrně největší debakl v moderních dějinách špionáže, když Edward Snowden uprchl do Ruska s 1,5 milionu tajných dokumentů NSA, agentury zabývající se tzv. signální inteligencí. Zachycování elektronických informací je činnost, jíž se zabývají všechny mocnosti (a jejich činnost je často mnohem méně transparentní než amerických rozvědek). Ale s kombinací sofistikovanosti a hrubé technologické síly, jíž Američané disponují, se nikdo na světě nemůže měřit. Američtí spojenci jsou při obraně před terorismem do značné míry závislí na spolupráci s Američany, jejichž odposlechy zabránily nejednomu islamistickému útoku v Evropě a pomohly identifikovat pachatele.

Jak zdůrazňuje vyšetřovací zpráva americké Sněmovny reprezentantů, „velká většina dokumentů, které Snowden ukradl, neměla nic společného s programy majícími dopad na zájmy ochrany soukromí jednotlivců. Naopak se týkají vojenských, obranných a rozvědných programů, jež jsou předmětem velkého zájmu amerických protivníků.“ Američanům pochopitelně trvalo, než dopady ztráty takového kvanta informací vyhodnotili, a stejně pochopitelně o detailech mlčí. Ale z toho, co laik snadno pochopí, lze jako markantní příklad uvést třeba informace o spolupráci Američanů proti Rusku se švédskou rozvědkou, jež poskytl médiím Snowdenův propagátor Glenn Greenwald. Lze taky spekulovat o tom, nakolik se Snowdenův lup podepsal na tom, že americké „čtení“ Ruska a jeho zahraničních záměrů bylo v posledních letech katastrofální – na Krymu, na Ukrajině i všude jinde byli Američané zas a znova překvapeni.

To ale asi nebude jediným důvodem. Kritici poukazují na to, že zpravodajské služby v letech po konci studené války Rusko dlouhodobě zanedbaly. Není to věc jen záměrné politiky. Kdyby CIA chtěla nabrat víc kvalifikovaných lidí, nemá je kde brát – studium Ruska na amerických univerzitách prošlo v posledních desetiletích podobným útlumem. Odtajněné zprávě rozvědek o zasahování Ruska do voleb se dostalo drsné kritiky nejen od Trumpových pobočníků. Technické aspekty hackingu je v odtajněné verzi těžké posuzovat. Ale analýza ruských záměrů působí, jako by ji psal někdo, kdo četl někoho, kdo něco četl o Rusku – včetně chyb v překladu a podobně. „Ukazuje, že ruská kompetence amerických rozvědek je slabá, a zpochybňuje jejich schopnost zpracovávat a prezentovat informace,“ charakterizovala zprávu v USA žijící ruská Putinova kritička Masha Gessenová.

V posledních dnech vyplula na povrch úplně nová etapa politické role rozvědek – jejich střet s nastupující administrativou Donalda Trumpa. Začalo to tím, že server WikiLeaks začal zveřejňovat hacknuté e-maily Demokratického národního výboru a šéfa kampaně Hillary Clintonové Johna Podesty. Zpravodajská komunita byla pověřena prověřením ruské snahy o zasahování do amerických voleb. Před pár týdny zveřejněná odtajněná verze zprávy dochází k explozivnímu zjištění, že Rusové se snažili nejen Ameriku destabilizovat, ale usilovat přímo o zvolení Donalda Trumpa. Po několika dnech pak server Buzzfeed hodil na web složku o Trumpových kontaktech s Ruskem. Její geneze je známa – vytvořil ji bývalý agent britské MI6 Michael Steele na zakázku Trumpových protivníků. Známé je i to, jak se ocitla v balíku materiálů pro rozvědný brífink – FBI o ní věděla už od loňského léta a hlavně věděla, že o ní vědí i jiní.

Zpráva v britském Guardianu ovšem uvádí, že když se v létě FBI (ta dostala za úkol vyšetřování vést) o informacích ze složky dozvěděla, požádala soud o povolení ke sledování čtyř členů Trumpova týmu. To už je jiná káva. Soud (specializovaný, tajný senát, tzv. soud FISA) žádost údajně zamítl a vyzval FBI ke zúžení a upřesnění své žádosti. Další vývoj není znám.

Známo je to, že Trumpův designovaný poradce pro otázky národní bezpečnosti, generál Michael Flynn, si loni 29. prosince – tedy v den, kdy Obama uvalil na Rusko sankce a vypověděl 35 diplomatů – pětkrát telefonoval s ruským velvyslancem v USA. Informaci zveřejnil komentátor listu The Washington Post David Ignatius, který má se zpravodajskými službami dlouholeté kontakty. To, že americké zpravodajské služby telefonáty zachytily, nelze vykládat tak, že „jdou“ po Flynnovi. Byl by div, kdyby nemonitorovaly telefon ruského velvyslance. Únik této informace do médií je ovšem něco jiného. Zapadá do spršky dalších zpráv: američtí zpravodajci prý varovali své izraelské protějšky, aby vyčkávali se sdílením citlivých informací s Trumpovým týmem. Sami Britové prý zase vyjádřili obavy, aby Trumpův tým „neprovalil“ jejich agenty a zdroje v Rusku Putinovi.

Tři otázky

To je povážlivý vývoj kladoucí přinejmenším tři základní otázky: Mají rozvědčíci vážné důvody pro své obavy? A vedou cílenou kampaň proti nově zvolenému prezidentovi? A ztrácejí nervy?

Trump sám jim rozhodně jde naproti. Ve svých reakcích pojal „britskou“ složku jako práci zpravodajských služeb samotných. Tak to není, zpravodajské služby se jen složkou musely zabývat. Když už ne z jiného důvodu, pak proto, že ji už dávno měly v rukou i zpravodajské služby jiných zemí. Jenže Trumpovi se možná konflikt se zpravodajskými službami hodí. A určitě se hodí generálu Flynnovi. Flynn byl v roce 2014 odejit z čela vojenské rozvědky DIA (amerických rozvědek je celkem 17). Média příběh líčí tak, že Flynn, dříve brilantní rozvědný analytik generála McChrystala v Iráku a Afghánistánu, v DIA narazil na svůj strop.

Jeho ambice neznaly mezí, vytvářel konflikty s podřízenými, diktoval analytikům závěry. Pokud se rozvědčíci obávají, že Flynn prozradí jejich tajnosti Rusům, mají precedent: Flynn prozradil tajné informace o amerických rozvědných zdrojích pákistánským kolegům, což je služba, s níž mají Američané velmi komplikovaný vztah – v mnoha věcech jsou na ní závislí, ale nedůvěřují jí. Flynnův syn propaguje otce na neonacistických a konspiračních webech. Na jednom z nich nastínil i otcovy dalkosáhlé plány na reorganizaci rozvědek. To je ovšem obraz vytvářený v médiích Flynnovými kritiky. Faktem je, že Flynn byl zatím jediný člen Trumpova týmu, který zaznamenal první porážky při nominacích podřízených do funkcí. Byl nucen stáhnout žádost o bezpečnostní prověrku pro svého syna a analytička Fox News Monica Crowleyová „ztratila zájem“ o nabídnutou funkci poté, co vyšlo najevo její plagiátorství.

Je to povážlivá situace. Do Bílého domu nikdy nebyl zvolen prezident, který by tak nepokrytě dával najevo přízeň cizí mocnosti, již celá země dosud považovala za svého protivníka. (Jediná srovnatelná epizoda se odehrála v roce 1983, když demokrat Ted Kennedy, jak dnes víme ze sovětských archivů, vyslal k tehdejšímu generálnímu tajemníkovi Andropovovi emisara se vzkazem: Pomůžu vám, když mi pomůžete ve volbách proti Reaganovi. Jenže Kennedy nikdy ani nezískal nominaci.) A chce se opravdu americký rozvědný aparát postavit zvolenému prezidentovi? Cítí se jako turečtí generálové, kteří v posledním století několikrát svrhli politiky, které považovali za nebezpečné pro zachování charakteru Atatürkovy republiky? V tom případě zatím působí nebezpečně a nekompetentně zároveň.