Sedmnáctého listopadu 1989 jsme vybojovali svobodu, čtvrtstoletí jsme ji hájili. Pak ale sněmovna schválila novelu zákona o Vojenském zpravodajství a byl konec. Tak se možná bude po desetiletích vzpomínat na další neúspěšný pokus, jak v Česku zavést liberální demokracii.

Něco takového lze dosud říci jen v nadsázce, jisté však je, že obdobný útok na principy základních lidských práv a svobod Česká republika dlouho nezažila.

Spornou novelu o Vojenském zpravodajství tvoří tři paragrafy o pěti odstavcích společně s několika doplňky již existujících paragrafů. Ministr obrany Martin Stropnický (ANO) i celá vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) hodlají udělat opravdu krátký proces s jedním ze základů liberálního a právního státu, tedy s listovním tajemstvím. Vojenská rozvědka dostává v nových paragrafech za úkol bránit republiku proti kybernetickým útokům a „může při zajišťování kybernetické obrany využívat technické prostředky kybernetické obrany“. Tyto technické prostředky mohou být použity „výlučně na základě schválení vlády“. Telekomunikační firmy, které provozují komunikační sítě, musí „poskytnout součinnost při zřizování a zabezpečení rozhraní“, na které se může rozvědka připojit.

Jinými slovy, špioni dostanou volný přístup na síť, jíž prochází veškerá elektronická komunikace, a bez schválení soudu – jen s pověřením vlády – mohou číst všechny e-maily, které Češi pošlou, anebo zkoumat obsah jejich počítačů. Tím se na internetu ruší listovní tajemství, jež bylo dosud stejně jako u dopisů chráněno ústavní Listinou základních práv a svobod. Její třináctý článek říká jasně: „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“

O tom, že jsme svědky útoku na ústavu, svědčí stanovisko České advokátní komory: „Ústavně garantovaná ochrana listovního tajemství bude jednoznačně porušena, protože operátoři již nebudou schopni zaručit plnou důvěrnost komunikace zákazníků,“ napsali její experti. Návrh zákona už schválila vláda a sněmovna ho pustila do druhého čtení. Mělo by být dokončeno ještě během lednové schůze, pokud se na dalším postupu dohodnou předsedové klubů na schůzce s premiérem Sobotkou.

Tři paragrafy, které všechno změní

Podle autorů novely se listovní tajemství porušovat nebude. Zpravodaj zákona Bohuslav Chalupa (ANO) vysvětluje, že zpravodajci budou pouze sledovat celkový provoz na sítích a o soukromé zprávy se nebudou zajímat. „Pokud jde o zpravodajskou práci s informací v kontextu s koncovým uživatelem, tedy občanem, pak k takovým úkonům bude muset Vojenské zpravodajství v souladu s platnou legislativou požádat o souhlas soud,“ napsal v Parlamentních listech.

Tento výklad ovšem zakrývá skutečné možnosti, ke kterým dostanou zpravodajci svolení. Vláda jim povolí připojit sondy na sítě operátorů, s jejichž pomocí budou moci z internetu stáhnout a prozkoumat libovolný obsah včetně e-mailů. „Dostanou tím možnost prozkoumat libovolné informace, oddělit zrno od plev a identifikovat nepřítele, na kterého se pak zaměří,“ vysvětluje smysl takového postupu bývalý šéf policejního Útvaru zvláštních činností Tomáš Almer.

Policisté mohou něco podobného provádět už dnes, vždy však musí požádat soudce, aby jim povolil stáhnout data konkrétního podezřelého člověka. S povolením soudu se pak vypraví za operátorem, aby jim konkrétní data stáhl a přeposlal. I v nových poměrech mohou žádat o schválení soudce, v zásadě však půjde jen o to, aby legalizoval jejich předchozí postup, při němž prohlíželi, co je napadlo.

Nejasnost zákona, který likviduje princip listovního tajemství na internetu, a tváří se, že tak nečiní, kritizovali v připomínkách k zákonu i experti kontrarozvědky BIS. „Prostředky, kterými by Vojenské zpravodajství monitorovalo a analyzovalo sítě elektronické komunikace, s největší pravděpodobností umožní i získat obsah komunikace. BIS proto navrhuje, aby zákon buď umožnil sledovat i komunikaci, nebo aby to výslovně zakázal,“ napsali v připomínkách k zákonu.

Převratné omezení svobody, jež umožní stručná novela s neurčitým obsahem, nejlépe ilustruje srovnání s minulým historickým obdobím, kdy tajné služby komunistických režimů vytvořily mohutné cenzorské úřady na sledování toho, co si občané posílají poštou. Ani tehdy se od začátku do konce nepročítaly všechny dopisy. Třeba východoněmecká Stasi zaměstnávala v oddělení M přes dva tisíce lidí, kteří se řídili heslem „vystopovat každou nepřátelskou činnost“. Většina z nich sice byli tzv. čtenáři, neznamená to však, že četli všechno. S pomocí speciálního dmychadla na horký vzduch rozlepovali podezřelé dopisy a pak je jenom třídili podle výskytu podezřelých slov, například „schůzka“, případně podle možných souvislostí se špionáží, sabotáží nebo terorem. Vytříděné texty přepisovali tzv. písaři, kteří je pak přeposílali výkonným složkám. Teprve výkonní důstojníci se po vyhodnocení zadržených dopisů soustředili na konkrétní občany, které pak se schválením nadřízených podrobili detailnímu sledování. Obdobně postupovala zdejší StB, cenzorské metody však nejsou tak podrobně zdokumentovány jako v Německu. Ředitel Poštovního muzea Jan Galuška publikoval údaje, že se koncem sedmdesátých let na pracovišti na pražském Senovážném náměstí otevřelo přes 70 milionů zásilek ročně včetně všech dopisů, jež si občané vyměňovali s cizinou.

Poslanec Ivan Gabal (KDU-ČSL) upozorňuje, že návrh současné vlády předpokládá oproti komunistické praxi důležitý rozdíl. StB čtením soukromých dopisů porušovala platné normy, současní vojenští zpravodajci se budou přísně držet paragrafů odhlasovaných demokratickým parlamentem. Odpověď na otázku, jak budou špioni při vstupu do soukromé pošty občanů omezeni, Gabal odkládá. „To ještě bude věc legislativního procesu,“ říká poslanec. Autoři zákona z ministerstva obrany zatím nechtějí zpravodajce jakkoli omezovat: „Jelikož nepůjde o cílené sledování, nebylo možné do návrhu zákona vložit jakékoli mechanismy kontroly a nezávislé povolovací procesy,“ napsali do důvodové zprávy.

Proti komunistům, imperialistům a teroristům

Listovní tajemství je jedním ze základních principů, na nichž vyrostla liberální společnost. Vzniklo počátkem osmnáctého století, kdy evropské státy postupně zaváděly služby veřejné pošty. Ochrana byla zpočátku drastická, například francouzský král Ludvík XV. roku 1742 nařídil, ať je popraven každý poštovní úředník, který by otevřel svěřené dopisy nebo balíky a jejich obsah využil k vlastnímu prospěchu. V Prusku byl nepoctivý pošťák propuštěn a souzen za porušení přísahy.

Vzdělanci té doby si záhy uvědomili, že dopisy je třeba chránit proti samotnému státu, který poštovní služby organizoval. Během Francouzské revoluce zařadilo Národní shromáždění listovní tajemství mezi základní práva občanů. Příkladu následovaly v devatenáctém století všechny liberální ústavy. Stát měl právo otevírat dopisy jen v případě, že policisté podezírali příjemce či odesilatele z trestného činu a že jim to povolil nezávislý soud.

Konkrétně české země mají bohaté negativní zkušenosti s tím, jak státní moc listovní tajemství porušovala. Už císař Josef II. pověřil v dobách Francouzské revoluce tajnou policii, aby sledovala soukromé dopisy, a zabránila tak propagaci revolučních myšlenek v habsburské monarchii. Tento systém kontroly duchovního života přivedl v období kancléře Metternicha k dokonalosti dvorní cenzor Josef Sedlnický. Cenzura byla zrušena v roce 1848, po porážce revolucionářů ji obnovil ministr vnitra Alexander Bach a pak vydržela až do roku 1867, kdy tzv. Prosincová ústava také v rakouských zemích zakotvila ochranu listovního tajemství.

Československo mělo ve své první ústavě jedinou větu: „Tajemství listovní je zaručeno.“ Proti nástupu totalitních a autoritářských hnutí ji dokázalo hájit až do roku 1938, tedy déle než většina středoevropských zemí. V Německu zrušil listovní tajemství prezident Hindenburg v únoru 1933 – záhy poté, co holandský komunista zapálil Říšský sněm. O rok později obnovilo cenzuru Rakousko.

Češi prožívají druhé období listovního tajemství. První trvalo za Rakouska a první republiky přes sedmdesát let, druhé začalo zrušením StB před šestadvaceti lety a skončit může letos.

Jako důvod ke zrušení listovního tajemství bylo vždy uváděno ohrožení státu – ať ze strany francouzských revolucionářů, komunistických paličů, imperialistických špionů, anebo nově islámských teroristů a jakýchsi hybridních válečníků. „Bavíme se už řadu měsíců o hybridní kampani, o působení na občany Českého státu pomocí sociálních sítí, o přípravě možná i teroristických útoků, kde se využívá komunikace přes internet. Pokud nebudeme mít schopnost tyto hrozby monitorovat a dopředu preventivně odstraňovat, tak rezignujeme na základní povinnost státu, na zajištění bezpečnosti občanů,“ zdůvodnil nezbytnost vstupu zpravodajců na internet poslanec Chalupa. S tím souhlasí i jeho kolega Gabal. „Vidíte, co se děje v Americe?“ upozorňuje na americkou debatu, jak dezinformační útoky z Ruska ovlivnily prezidentské volby.

Z opozičních lavic se teprve začínají ozývat hlasy, že to příznivci internetové cenzury přehánějí. „Skoro to vypadá, jako by armáda chystala nějaký puč,“ komentuje novelu o mimořádném posílení pravomocí Vojenského zpravodajství v nadsázce poslanec Daniel Korte (TOP 09).

Proti vládnímu plánu se jednoznačně staví menší Pirátská strana. „Ve věci nabourávání svobody občanů a jejich nekontrolovaného sledování se situace v České republice stává neúnosnou,“ tvrdí předseda Pirátů Ivan Bartoš a zpochybňuje, že se „plošným šmírováním“ zvýší bezpečnost lidí. „Právo na soukromí či listovní tajemství jsou hodnoty, které vyspělá civilizace za falešnou iluzi bezpečí vyměnit nesmí,“ burcuje Bartoš.

Konflikty spojené se sledováním na internetu zažila v posledních letech celá řada demokratických zemí. Nejznámější z nich je spojen se jménem agenta CIA Edwarda Snowdena, jenž před čtyřmi lety zveřejnil, že zpravodajské služby NSA ve Spojených státech a GCHQ ve Velké Británii sledují pomocí tajných programů PRISM a Tempora e-mailovou komunikaci svých občanů. Také NSA měla povoleno vstupovat na internet s tím, že se pokud možno omezí na zprávy, které do Ameriky míří z jiných zemí. Tato podmínka nedává v kyberprostoru žádný smysl, a proto se po vystoupení Snowdena zjistilo, že NSA sleduje především americké občany. Kontrola internetu s ohledem na teroristické nebezpečí v Americe neskončila, prosadil se pouze přísnější dohled soudů.

Zatím ještě nepropukl skandál, že německé tajné služby čtou soukromé e-maily nad rámec povolený soudy. Pozornost vzbudila informace, že konkrétně v roce 2010 němečtí zpravodajci prozkoumali 37 milionů e-mailů, z toho však jen 213 přineslo nějakou využitelnou informaci.

Mysleli jste, že vás chráníme?

Pojetí internetu a kyberprostoru jako nového bojiště si vyžádalo už dříve další aktivity státu. Pasivní kyberochranu má od roku 2011 na starosti Národní bezpečnostní úřad. Jeho aktivity se omezují na dohled, aby se před hackerskými útoky chránila důležitá národní infrastruktura včetně elektráren, nemocnic a důležitých úřadů. Proti dezinformacím z internetu bylo vytvořeno „ministerstvo pravdy“ – tedy dvacetičlenný odbor ministerstva vnitra s názvem Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Role analytiků z centra může posílit, pokud dostanou možnost navádět vojenskou rozvědku proti podezřelým osobám.

Zavedení cenzury na internetu je možné relativizovat připomínkou, že nejde o úplnou likvidaci listovního tajemství. Internet se sice stal hlavním nástrojem komunikace na dálku, lidé by si však měli uvědomit, že e-mail není tradičním dopisem. „E-mail je něco jako korespondenční lístek. Když posíláte vzkaz s nezalepenou obálkou, pak se také může stát, že si někdo obsah přečte,“ doporučuje jiný přístup k internetové komunikaci poslanec Jiří Zlatuška (ANO). V reakci na novelu mohou občané zprávy šifrovat.

Na druhé straně se vstup vojenských zpravodajců na internet nevyčerpá čtením e-mailů. Povolenými „prostředky kybernetické obrany“ budou i hackerské zásahy. Podle programátora Martina Douchy bude státní hacker odposlouchávat telefonické hovory vedené po síti, krást, mazat a měnit data v cizích počítačových systémech, případně tyto systémy vyřadí z provozu či nad nimi převezme kontrolu. Zjednodušeně řečeno, pokud mám možnost někomu vložit do počítače zvrhlé fotky, mohu je u něj o to snadněji odhalit. „Zpravodajci budou mít podle zákona přístup k informacím z celého internetu, neexistuje však systém, který by kontroloval, jak tyto informace použijí,“ varuje pirát Bartoš.