Dnes už je nedílnou součástí českého moderního mýtu. Byla ukována před 40 lety touto dobou, v prosinci 1976. A i kdyby těch třináct let, které zbývaly komunismu v českých zemích, výrazně neovlivnila (o míře jejího vlivu čtěte níže), i tak má své místo v dějinách. Už kvůli jejímu iniciátorovi Václavu Havlovi, jehož odkaz je dnes nezpochybnitelně zasazen do národního panteonu.

Většina skutečností o vzniku Charty a jejím zápase o přežití je obecně známa. Ale jsou dvě další kategorie historických skutečností: méně známé, ale přesto důležité, a ty dosud zcela neznámé. Několik takových obsahuje kniha-koláž historiků Petra Blažka Radka Schovánka Prvních 100 dnů Charty 77, která vyjde příští rok na jaře.

Prvním a dodnes důležitým zdrojem o vzniku Charty zůstává Dálkový výslech, knižní rozhovor Václava Havla s Karlem Hvížďalou vydaný roku 1986. Havel tu poprvé poodhalil zákulisí vzniku Charty. I díky Dálkovému výslechu se dnes obecně ví, že předehrou ke zrodu této iniciativy byla policejní razie proti členům rockových skupin Plastic People a DG 307 a dalším spřízněným umělcům z českého undergroundu. Shodou okolností se nedlouho předtím, v březnu 1976, Havel seznámil s vůdcem undergroundu Ivanem Jirousem. Seznámili se z Jirousova podnětu, neboť umělecký šéf Plastiků správně předpokládal, že od „světového dramatika“ Havla s jeho kontakty by v případě policejního zátahu mohla přijít účinná pomoc.

Někdy koncem března se Havel chystal navštívit svůj první undergroundový koncert. V první, nepublikované verzi Dálkového výslechu po letech vzpomíná, že ještě před odjezdem z venkova telefonoval otci, který mu ale naznačoval, ať radši zůstane na chalupě: „Nechtěl mluvit dost otevřeně. Přitiskl jsem ho tedy trochu ke zdi a zeptal se, co se vlastně děje, a on přiznal, že jsou všichni zavření. A to byla vážná věc. Hned jsem jel do Prahy a věděl jsem, že je třeba cosi podniknout.“

Spolu s Jiřím Němcem, katolickým intelektuálem a současně mentorem Jirouse i celého undergroundu, obešel Havel několik starších pánů z kultury a zorganizoval tři protestní dopisy. Ten poslední vyšel ve formě otevřeného dopisu laureátovi Nobelovy cenu za literaturu Heinrichu Böllovi přímo na stránkách německého konzervativního listu Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Přelíčení s undergroundem na počátku září svedlo do budovy soudu několik desítek opozičně naladěných lidí. Na Havla s Němcem po sedmi letech společenského dusna a znehybnění ten zážitek působil opojně. Rodily se úvahy, jak tuto novou ochotu k veřejnému vystoupení podchytit. Od začátku prosince, kdy se Havel z chalupy na Hrádečku definitivně vrátil přezimovat do Prahy, získávala tato představa obrysy. Do Vánoc se odehraje série utajených schůzek, při nichž se v úzkém kruhu zrodí nejvýznamnější protirežimní iniciativa od sovětské okupace.

Neměli bychom propadat dojmu, že to byl po okupaci první výkřik. Konala se například letáková akce vyzývající v roce 1971 k neúčasti na volbách, nesená hlavně skupinami evangelíků a nezávislých socialistů. Rok před Chartou potom reformně-komunistické kruhy v Praze – povzbuzené přijetím helsinských paktů o občanských, politických a hospodářských právech – několikrát avizovaly svým exilovým přátelům, že v Československu bude co nevidět ustaven výbor pro lidská práva. Nicméně teprve Chartou se podařilo shromáždit opozičně naladěné lidi různých politických směrů, až tady se setkali exkomunisté a nekomunisté, kdy ti první museli i prakticky vzdát svůj návyk na vedoucí úlohu. Oněch 241 signatářů, kteří podepsali Chartu na konci roku 1976, bylo na měřítka tehdejší doby takové množství, že zaskočená StB musela do Prahy narychlo povolávat venkovské vyšetřovatele, aby stihla aspoň základní výslech každého chartisty. Na druhou stranu se neměly naplnit extrémně optimistické odhady lídra reformních komunistů Zdeňka Mlynáře, který podle jednoho dokumentu StB očekával signatářů desetitisíce, zřejmě z půlmilionového rezervoáru straníků vyloučených z KSČ po roce 1969.

Akce

Desátého prosince do bytu Pavla Kohouta na Hradčanském náměstí, přímo naproti prvnímu hradnímu nádvoří, přichází Václav Havel pozvat svého kolegu, zakázaného spisovatele, na zítřejší schůzku v bytě překladatele Jaroslava Kořána. Státní bezpečnost měla u Kohouta prostorový odposlech, zřejmě odsud vytušila, že se něco chystá. Kořánův byt druhý den skutečně nechala sledovat, nicméně, píší Schovánek s Blažkem, příslušníci ukončili sledování hodinu před začátkem. Promarnili tak příležitost uvědomit si, že tentokrát půjde o reprezentativnější počin.

Během jednoho týdne se odehrály celkem čtyři schůzky, byli na nich kromě Havla s Němcem a Kohouta postupně také neformální lídr reformních komunistů Zdeněk Mlynář, ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek, za nezávislé socialisty Vendelín Komeda, historik Pavel Bergmann, spisovatel Ludvík Vaculík a ovšem trockista Petr Uhl – tehdy jediný v tomto přípravném výboru, který měl zkušenost s vězením. Během těchto čtyři schůzek vznikl konsenzus, jak by celá iniciativa měla vypadat. Dohodl se tu text manifestu Charty, pocházející v rozhodující míře z Havlovy dílny, a konečně i název Charta 77, jehož autorem je naopak Kohout se svým talentem pro chytlavé titulky.

Jak to, že režim se svou tajnou policií nebyl schopen Kohouta, Havla a další paralyzovat? Schovánek s Blažkem napočítali mezi prvními 241 signatáři pět aktivních agentů StB (jeden z nich, bývalý policista Jiří Kořínek, byl později naoko také propuštěn ze zaměstnání a policie mu dorovnávala příjem). Do listopadu 1989 se z této první vlny nechali ke spolupráci zlomit už jen další čtyři lidé – což je vzhledem k lidovým pověstem o tom, jak byla Charta promořená agenty, až neuvěřitelně nízké číslo.

Už 22. prosince má StB k dispozici výpověď agenta Orla, jemuž se o chystané akci svěřil Jiří Němec. Existovaly i zmíněné prostorové odposlechy z bytu Pavla Kohouta. Zdá se, že tajná policie jednak nedocenila, jaký bude mít tato akce rozsah, jednak bylo mezi svátky, kdy se i tady pracovalo na půl stavu. Než se patřičné odposlechy stačily přepsat a vyhodnotit, byl začátek ledna. Den před zveřejněním Charty jako by StB začala tušit, policie přijela varovat jednoho z designovaných mluvčích, filozofa Jana Patočku, aby se nedopouštěl žádných nerozvážností. Ale to už byla věc v běhu.

Do 29. prosince sběrači, jichž bylo podle nejbarvitějšího odhadu až dvacet, obcházeli své známé nebo vytipované potenciální signatáře a 29. prosince se u Václava Havla sešli se svou úrodou. Havel v Dálkovém výslechu vzpomíná, že na Zdeňka Mlynáře se dlouho čekalo, pak ale přinesl 110 podpisů, čímž ostatním vyrazil dech. Mlynářova žeň znamenala, že v první várce bude téměř polovina signatářů z řad bývalých komunistů. A jiným lidem Mlynář posloužil jako důvod nebo i výmluva, proč Chartu nepodepsali.

Zveřejnění Charty 77 zajistil Pavel Kohout přes západoněmeckého diplomata v Praze Wolfganga Rungeho. Text z Československa odešel v diplomatické poště. Jako pojistku a zřejmě i kvůli zmatení vyšetřovatelů se dlouhý text Charty nazpaměť (ale jde to vůbec?) naučila Ilona Drumm, Češka provdaná do západního Německa, o Vánocích na návštěvě u příbuzných. V západním Německu se o další distribuci Charty do pěti světových novin postaral Kohoutův a Havlův přítel, novinář a bývalý korespondent veřejnoprávního rádia z Prahy Hans-Peter Riese.

Publicitu se podařilo zajistit prvotřídní, už 7. ledna odpoledne, tedy ještě v den zveřejnění, jednalo o Chartě předsednictvo ÚV KSČ.

Reakce

Od 10. ledna do konce března bylo vyslechnuto celkem 251 signatářů – tedy všichni. Desátého ledna svůj první výslech k Chartě absolvoval Jan Patočka, trval 11 hodin. Druhý den byl Patočka u výslechu znovu, tentokrát na osm hodin.

Teprve 11. ledna schválilo k tomu patřičné oddělení ÚV KSČ (pro silové resorty) další postup: zahájit trestní stíhání proti iniciátorům, proti ostatním signatářům nasadit všechna myslitelná opatření administrativní povahy. Přitom nemělo jistotu, kdo ti iniciátoři jsou ani zač by mohli být odsouzeni. Dvanáctého ledna vyšel „slavný“ úvodník Rudého práva „Ztroskotanci a samozvanci“.

Datum 13. ledna skutečně bylo neblahé: na chalupě byl vzat do vazby signatář Jiří Lederer, který se na svobodu vrátí teprve v roce 1980. Lederer bude sice odsouzen za pašování literatury na Západ, ale evidentně coby pomsta za Chartu. Zemře v exilu v Německu pouhé tři roky po propuštění z vězení na podlomené zdraví. Den po Ledererovi končí ve vazbě i Václav Havel. Z vězení na Ruzyni vyjde po čtyřech měsících zhanobený režimem, který si nenechal ujít, že Havel ve vazbě fakticky rezignoval na funkci mluvčího Charty a v dopise prokurátorovi navíc navrhl, že by se po propuštění soustředil na literární tvorbu.

V době, kdy se Havel vrací na svobodu, už nežije Jan Patočka. Filozof zemřel 13. března, necelé dva týdny schůzce s holandským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, který Chartu uvedl do diplomatických kruhů. Ještě večer po improvizované schůzce s Holanďanem v lobby pražského InterContinentalu navštívila starého pána doma policie. Za dva dny Patočka musel absolvovat výslech, který s přestávkou na oběd trval deset hodin. Tento výslech jej oslabil natolik, že musel být den nato hospitalizován. V nemocnici zjistili, že před nedávnem přechodil infarkt a teď zřejmě prodělal druhý. Po devíti dnech v nemocnici Patočka umírá, Charta má svého prvního mučedníka.

StB zrodu mučedníka přirozeně chtěla zabránit, proto se postarala, aby byl uspíšen pohřeb (tři dny po jeho skonu) a naopak zpožděn tisk smutečního oznámení. V sousedství břevnovského hřbitova, kde se pohřeb konal, túrovali jezdci na závodišti terénní motorky, nad hřbitovem létal vrtulník. StB účast odhadla na 900 osob a z dikce příslušného dokumentu je patrné, že policistu tak vysoké číslo zaskočilo.

Podle Blažka se Schovánkem StB oním fatálním výslechem 3. března, z něhož se profesor už nevzpamatoval, chtěla Patočkovi pouze zabránit v účasti na recepci západoněmecké ambasády, věc se jí tedy vymkla z rukou. Jaká vlastně byla v prvních týdnech po zveřejnění Charty strategie režimu? Mezi iniciátory Charty se kalkulovalo s tím, že budou poněkud ochráněni blížící se návaznou schůzkou zemí KBSE v Bělehradu, kde se mělo rokovat o naplňování Helsinských dohod. Režim poněkud paradoxně právě 10. prosince 1976, tedy na Mezinárodní den lidských práv, propustil z vězení poslední politické vězně, které pozavíral na začátku normalizace. Chartou byl teď zaskočen.

Hned 6. ledna sice vyšetřovatel StB zahájil trestní stíhání proti autorům a rozšiřovatelům základního prohlášení, nicméně autoři a rozšiřovatelé drželi slib z poslední organizační schůzky před zveřejněním, že si okolnosti vzniku Charty nechají pro sebe (takže ještě v roce 2008, když autor tohoto článku psal životopis Václava Havla, nebylo tak zcela jasné, že autorem prohlášení byl Havel). Ještě důležitější pro vyšetřovatele bylo rozhodnutí ÚV KSČ, že chartisty policie nemá kriminalizovat za samotný podpis, nýbrž hledat si pro postih jiné důvody. U Havla to bylo jednorázové zapojení do diplomatického kanálu, jímž si česká opozice vyměňovala poštu a knihy s exilem. Kanál bohužel StB už delší dobu monitorovala.

Krize a její překonání

Od chvíle, kdy rakouský kancléř Bruno Kreisky nejprve neveřejně a posléze veřejně nabídl přijmout chartisty i s jejich rodinami v Rakousku, se emigrace stala trvalou součástí chartistického společenství. Od následujícího roku poháněná v rámci akce Asanace i zvýšeným tlakem StB, která chtěla klíčové disidenty dostat pryč z republiky. Po jakémsi vzepětí prvních tří let, kdy se počet chartistů vyšplhal k tisícovce, v dalších letech signatářů přibývalo v průměru jeden týdně a ve slabších letech i pomaleji. Emigrace a přirozená úmrtí se tak postaraly o stagnaci.

Čtyři roky po svém slavném zrodu procházela Charta těžkou krizí. Státní bezpečnost stupňovala tlak, nezastavila se ani před nočními přepady v chartistických domácnostech. Koncem září 1981 se zbytky VONSu na jedné schůzce dohodly na rozpuštění, což naštěstí druhý den revokovali na vlastní pěst dva jeho členové, Anna Šabatová a Václav Malý. Pokud jde o Chartu, StB si v plánu činnosti pro rok 1982 předsevzala, že zabrání nástupu nových mluvčích a „prostřednictvím uměle vytvořených poměrů nastolí situaci otevřeného rozpuštění Charty“.

Vzhledem k tomu, že několik mluvčích se během svého mandátu dostalo do vězení, je pochopitelné, že se o převzetí štafety od sloužící trojice nikdo nepral. Katolický kněz Václav Malý, který ji potřeboval předat z roku 1981 na 1982, byl ve „svém“ čili křešťanském prostředí odmítnut údajně více než 20krát, Anna Marvanová o rok později mezi „svými“ exkomunisty neuspěla vůbec a musela o rok přesluhovat. Ke všemu na začátku roku 1983 přicházely zprávy, že Václav Havel ve vězení onemocněl na zápal plic tak těžce, že možná zemře. Na prvních schůzkách nových mluvčích se už mluvilo o tom, kdo se zhostí Havlova nekrologu.

Zpětně viděno bylo tehdy dosaženo dna. Havel se vrátil v březnu na svobodu. Režim vycouval z velkého monstprocesu, který proti disentu chystal od léta 1981, kdy na hranici zachytil francouzský karavan vypravovaný Janem Kavanem s poštou od exulantů pro domácí opozici. Od té doby se už o žádný monstrproces proti klasickému disentu nepokusil.

Ještě v roce 1985 se StB pokusila o tzv. ořezávání okrajů, když vyvíjela nátlak na některé disidenty z periferie, aby svůj podpis odvolali. To se v několika případech podařilo, ale byly to poslední úspěchy tajné policie. V SSSR nastoupil Michail Gorbačov. Z Charty se sice ani ve volnějších podmínkách koncem osmdesátých let nestala masová platforma, do listopadu 1989 ji podepsalo necelých 1900 statečných. Nicméně především díky Chartě se můžeme ohlédnout za normalizací a nespatříme občanskou biafru. Že byla příliš intelektualistická, jak jí vytýkali někteří opoziční intelektuálové, kteří nepodepsali (např. Emanuel Mandler), je pravda. Číst dokumenty Charty vyžaduje dnes až nelidskou trpělivost. Ale opozici si pro sebe nemonopolizovala a to, že vedle ní do roku 1988 nevznikla žádná další větší opoziční skupina, musíme považovat za chybu těch nevzniknuvších skupin. Spíš než o akademismu českých intelektuálů svědčí dějiny našeho disentu o jakémsi geneticky zakódovaném nedostatku odvahy k čelnímu střetu.