Ze sledování prvních kroků nově zvoleného amerického prezidenta člověk může vyšilovat, smát se jim anebo taky žasnout. Pro všechno jsou samostatné důvody. Je třeba rozlišovat, co se děje na hladině, kde se můžou pěnit vlny, a co se děje pod hladinou, kde mohou nabírat sílu úplně jiné proudy.

Zvolený prezident USA uvádí do pohybu proces, kterému se říká „transition“. USA samozřejmě mají stálou státní službu. Vláda je ale tak velký kolos, že těch politicky jmenovaných špiček, které si nový prezident přivádí do Bílého domu a do vládních úřadů, je kvantum a velkou část z nich – více než tisíc – musí schválit Senát.

V něm mají republikáni většinu, ale to je právě to zajímavé. Když se dostane k moci někdo tak radikální, jako je Trump, nabývá na významu skutečnost, že žádný americký prezident nemůže vládnout bez podpory Kongresu. Trump občas vedl kampaň proti části Republikánské strany stejně náruživě jako proti demokratům. Vůdce republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů Paul Ryan je obecně považován za protivníka nově zvoleného prezidenta. Trump nemůže kongresmany odvolat, mají své vlastní mandáty, za své zvolení mu nevděčí. 

Takže Trump nakračuje opatrně – mezi nejbližší spolupracovníky si vybral jak sobě blízké „povstalce“, generála Flynna jako národněbezpečnostního poradce a Stephena Bannona jako hlavního poradce. Ale personálním šéfem Bílého domu jmenoval Rience Priebuse, předsedu Republikánského národního výboru, který byl v kampani jeho kontaktním bodem pro stávající republikánský svět a bude jím i nadále.

Příkop mezi přesvědčenými příznivci a „kariérními“ republikány se snaží překročit i několik dalších jmenování. Bylo jasné, že nějakou pozici získá alabamský senátor Jeff Sessions, jeden z prvních Trumpových podporovatelů mezi zvolenými republikány a velký odpůrce nezřízené imigrace. Má se stát ministrem spravedlnosti. Mezi kongresmany našel Trump i budoucího ředitele CIA a – pokud byly poslední zvěsti správné – ředitele americké obdoby ministerstva zdravotnictví. Zajímavý tah provedl Trump s postem velvyslance u OSN.

Brousilo si na něj zuby několik zkušených republikánských zahraničněpolitických expertů. Trump místo toho post nabídl guvernérce státu Jižní Karolína Nikki Haleyové, která nejenže nemá zahraničněpolitické zkušenosti, ale taky Trumpa v kampani kritizovala. Co za tím hledat? Možná to, že Haleyovou na postu guvernérky nahradí její náměstek, který je velký Trumpův podporovatel. Ministryní školství se má stát Betsy DeVosová, bohatá filantropka prosazující státní financování nestátních škol. Její nominace znamená krok ke konzervativním reformátorům, jaké Trump v kampani spíš ignoroval.

Řada významných funkcí tak ještě zůstává neobsazena. To by nebylo nic mimořádného, jak ukazuje srovnání časového postupu u minulých prezidentů. Jenže Trump se sešel s prezidentem Obamou a v médiích se poté objevily zprávy, že nový prezident byl „zaskočen“ rozsahem povinností hlavy státu a dosavadní šéf Bílého domu s ním prý hodlá pro dobro země strávit v následujících týdnech více času, než je obvyklé. Trump ty informace nedementoval a setkání s Obamou zhodnotil jako nečekaně příjemné.

Zajímavá situace se vyvinula kolem ministerstva zahraničí. Dělají si na něj zálusk mnozí. Například Rudy Giuliani, jeden z těch oportunistů větřících poslední šanci k resuscitaci kariéry, kteří se k Trumpovi v kampani přifařili. Nejsmutnější postavou z nich byl guvernér New Jersey Chris Christie. Toho teď Trump sesadil i z funkce šéfa „transition“. V New Jersey probíhají soudní procesy s jeho podřízenými kvůli skandálu zvanému Bridgegate a výpovědi míří čím dál tím blíž k němu. Christie si asi nezavládne.

Zato se kupodivu vynořil jako finalista Mitt Romney. Oficiální Washington by ho považoval za uklidňující volbu – včetně těch, kteří se mu v roce 2012 vysmívali, když označil Rusko za hlavního amerického geopolitického soupeře. Bývalý republikánský prezidentský kandidát ovšem v kampani Trumpa tvrdě kritizoval jako „egomaniaka“ nezpůsobilého pro funkci prezidenta, takže by si neměl dělat moc nadějí. Jenže to prý byl sám Trump, kdo Romneyho po volbách oslovil. Načež šéfka kampaně Kellyanne Conwayová vystartovala do televize, aby varovala, že Romney by byl zradou na voličích nového prezidenta. Informace z Trumpova tábora, zda byl s jejím vystoupením srozuměn, nebo ne, se různí. Vypadá to opravdu jako postupy z televizní reality show.

Romney není jediným jménem, které v oficiálním Washingtonu budí naděje na normalitu. Další všeobecně respektovanou osobností, s níž se Trump veřejně setkal, je bývalý generál James Mattis. Trump hned jeho názory využil k vycouvání z volebního slibu, že znovuzavede tzv. waterboarding. Je to již několikátý stažený volební slib a jistě nebude poslední.

Sám sobě Ovčáčkem

Je ale třeba říci, že toto všechno, co by u jiných „transitions“ bylo ve středu zájmu, se odehrává částečně v ústraní. Trump totiž mistrně používá svou osvědčenou zbraň – Twitter. Téměř nemine den, kdy by na něj nenapsal něco skandálního, co novináře a diskutéry na sociálních sítích zaměstná na celý den. Nejdříve to byl útok na ansámbl muzikálu Hamilton. Pak tvrzení, že kdyby nevolily tři miliony ilegálních přistěhovalců, vyhrál by volby i v celkovém množství hlasů. V úterý pak Trump napsal, že lidé, kteří pálí americkou vlajku, by měli být souzeni, ale i zbaveni občanství. Trestnost pálení vlajky v minulosti zamítl Nejvyšší soud, ten názor má nicméně ve společnosti stále podporu – v roce 2005 navrhovala jeho opětovné zavedení dokonce i Hillary Clintonová (zbavování občanství by ovšem bylo novum). Dalo by se říci, že Trump je sám sobě Ovčáčkem. Taktiku zmatení svých oponentů zvládá mistrně. Nejsou snad některé ty věci, které ve svých tweetech pronáší, nehorázné? Ovšemže jsou, ale nikdo neví, co si Trump doopravdy myslí a co je odhodlán prosazovat. Jisté je, že opovrhuje novináři. Tímhle způsobem dává najevo, že mu nestojí za to, aby se s nimi bavil vážně, a hodlá je využívat.

Tím, kdo téhle strategii rozumí a jistě v ní Trumpa podporuje, je Stephen Bannon, bezesporu nejzajímavější postava z Trumpova okolí.

Bannon se stal pro Trumpovy kritiky zosobněním toho nejtoxičtějšího na Trumpově vzestupu – rasismu, antisemitismu, bílého supremacismu, protofašismu. Lidé, kteří ho dlouho znají, unisono tvrdí, že to není pravda. I ti kritičtější říkají, že to je jen něco, co neskrupulózně využívá. Zároveň z jejich líčení vystupuje Bannon jako někdo, na koho je třeba si dávat pozor. Evidentně zanechá v lidech silný dojem. Je to ten typ člověka, který má schopnost vidět věci nově, v opozici vůči stávajícímu konsensu, a přesvědčit o své optice ostatní. Je to taky člověk, jenž má za sebou docela pestrou životní zkušenost, takže není snadné nad ní mávnout rukou s tím, že neví, o čem mluví. Po studiích sloužil v 80. letech u námořnictva na torpédoborci, pak vystudoval mezinárodní vztahy na Georgetown University a MBA na Harvard Business School. Pracoval v legendární investiční bance Goldman Sachs. Pak se udělal pro sebe v oboru mediálních akvizic a při jedné transakci dostal místo části honoráře majetkový podíl v tehdy novém, ještě neznámém televizním seriálu jménem Seinfeld. Z toho se vyklubal masivní hit a Bannon si od té doby nemusí dělat starosti o důchod. Později se věnoval filmové produkci, přes filmy o Reaganovi se dostal k politice. Vyhledával a podporoval politiky z hnutí Tea Party. Seznámil se se zakladatelem stejnojmenného pravicového webu Andrewem Breitbartem a po jeho smrti převzal jeho vedení a proměnil ho v platformu trumpismu.

Právě asi zkušenost v Goldman Sachs z něj po finanční krizi učinila velkého, bezmála marxisticky znějícího kritika současného kapitalismu – toho, kterému říká klientelistický či korporativistický. Elity si podle něj přepsaly pravidla tak, aby měly z kapitalismu užitek ony, ne střední třídy. A je lhostejno, zda demokraté, nebo republikáni – jeho nepřátelé jsou oba, říká jim strana Washingtonu nebo strana Davosu. Tuhle politickou stranu, k níž počítá i dominantní média, hodlá rozbít s téměř leninskou vervou. „Lenin chtěl zničit stát a to je i můj cíl. Chci všechno srovnat se zemí a zničit celý současný establishment,“ řekl – ale řekl to příslušníku současných establishmentových médií.

Bannonova představa, čeho by chtěl dosáhnout, není leninská. Není ani putinovská. Ve vystoupení na mezinárodní katolické konferenci v roce 2014 označil Putinovu vládu za „kleptokracii a imperialistickou mocnost, která chce expandovat“. Putinovu tradicionalistickou rétoriku nazval velice inteligentní a nemyslel to jako pochvalu, nýbrž jako něco, před čím se američtí konzervativci musí mít na pozoru. Dodal ovšem, že boj s Islámským státem je priorita, která může mít na vztah s Putinovým Ruskem vliv.

Jeho cíl má blíž k Rooseveltovi. „Globalisté vykuchali americkou střední třídu a vytvořili střední třídu v Asii. Teď nám jde o to, aby se už Američané nenechali ojebat,“ řekl v čerstvém rozhovoru. Hlavním lékem mají být velké infrastrukturní investice, renesance amerického průmyslu, zkrocení Wall Streetu. „Nejsem bílý nacionalista. Jsem nacionalista. Jsem ekonomický nacionalista,“ říká a je ochoten stavět ocelárny a doky, cokoli.

Bannon může mít zajímavého spojence. Jedním z těch, kdo se podílejí na „transition“ týmu, ale nemají zájem o funkci v administrativě, je Peter Thiel. Tento spoluzakladatel Facebooku a PayPalu představuje jediný Trumpův kontakt v Silicon Valley – a velmi netypický. Jednou z Thielových tezí je, že globalizace posledních desetiletí byla škodlivou slepou uličkou – špatnou náhražkou za technologický pokrok, který se zastavil. Není těžké si představit vzájemné doplňování se – ideologické i pracovní – těch dvou.