Dva týdny před volbami proběhla médii zpráva o definitivním ovládnutí Českých aerolinií Jiřím Šimáněm. Vyvrcholil děj, kdy společně s bývalým ministrem financí Andrejem Babišem Šimáně vytlačil z ČSA Korejce, kteří sem s velkou slávou vstoupili jako strategický investor za Nečasovy vlády.
Nadcházející volby budou nešťastným koncem demokracie, jak jsme ji znali po roce 1989, případně budou zásadní, ovšem nezbytnou revizí dosavadních poměrů. Na tom, že půjde o epochální přelom, se shodnou analytici všech názorů. Liší se pouze v tom, do jaké míry považují nadcházející události za ničivý vpád oligarchů a populistů, anebo spravedlivý trest našeho úpadku.
„Kupte si arepu proti Madurovi,“ vyvolává nad termoboxem naplněným silnými kukuřičnými plackami vysoký mladík. Má baseballovou čepici v teplých barvách venezuelské trikolory a vínový dres tamní fotbalové reprezentace. Snaží se v přístavu peruánské metropole Limy přesvědčit lidi ke koupi typického venezuelského pokrmu, a solidárně tak přispět k pádu diktatury v jeho vlasti.
Přesně před čtyřiceti lety v západním Německu vrcholilo největší drama v jeho poválečné historii. Mělo dlouhou předehru, ale jeho ostré jednání začalo 5. září 1977 únosem předsedy svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera a vystupňovalo se po 13. říjnu, kdy krátce po startu z letiště v Palma de Mallorca unesli palestinští teroristé letadlo společnosti Lufthansa.
Za pár dní se budou konat zlomové parlamentní volby, kdy si Češi vybírají cestu mezi východní oligarchií v rusko-ukrajinsko-balkánském stylu a západní demokracií s rozdělenou a omezenou mocí. Atmosféra ve veřejném prostoru přitom vůbec nenapovídá tomu, že by se blížily vůbec nějaké volby. Natož takhle zásadní.
Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.
Socha byla zbořena před skoro sto lety, přesto je polemika nad jejím osudem stále živá. Likvidací sochy jako by ještě zesílilo poselství, které nám měla předat z dávných dob, kdy Čechy ještě byly nezávislým královstvím. Historie umění řadí mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze do malé skupiny tří podobných monumentů.
Nedávno zesnuvšího Jana Třísku jsem poprvé viděl v seriálu Záhada hlavolamu, hrál tam Široka, tajemnou postavu v černém s tváří zakrytou bílou maskou. Nebezpečně působící figuru, o níž nakonec vyjde najevo, že je na straně dobra, předá Rychlým šípům ježka v kleci.
Když se v roce 2004 rozhořel spor o nové složení Evropské komise pod vedením Josého Manuela Barrosa, největší rozhořčení vzbudil italský kandidát Rocco Buttiglione. Toho odmítl výbor pro lidská práva, protože označil homosexualitu za hřích, vyslovil se pro právo žen zůstat v domácnosti „pod ochranou svého manžela“ a také pro zřízení táborů pro žadatele o azyl v EU na severu Afriky.
Alternativa pro Německo (AfD) je ve skutečnosti import z Česka. Při pohledu na volební mapu nejde k jinému závěru ani dojít. Nejlepší výsledky z celého Německa, přes 30 procent, měla strana odcházející předsedkyně Frauke Petryové v šesti volebních obvodech Saska.
Španělský premiér Mariano Rajoy se ukázal jako opravdu tvrdý hráč. Po bezprecedentním zásahu španělských politických sil v Katalánsku, který si připsal na účet téměř devět set zraněných, pokračuje v naprosto nekompromisním kurzu.
Cesty k nejtěžším hospodářským a společenským krizím vedou často přes velké ideje a „dobré úmysly“. Výsledky se zpravidla dostavují až po desítkách let. 15. září to bylo přesně devět let od symbolického začátku velké finanční krize roku 2008. Ten den požádala investiční banka Lehman Brothers o ochranu před věřiteli.
Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.
Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.
Jestli se některý ze sci-fi konceptů zdá být skutečně na dosah, je to představa člověkem stvořené, sebe sama si uvědomující umělé inteligence. Samotný termín „umělá inteligence“ se z knih a filmů přestěhoval do běžného denního provozu, často se objevuje v médiích i komerčních sděleních.
Jsou mladí, energičtí, politikou se nezašpinili a nepřistoupí na kompromisy. Jejich zvolením se svět změní k lepšímu. Tak zní definice nových stran, které přinášejí naději do domácností obyčejných lidí. Ti se proto zvednou, půjdou hlasovat a transfuzí nové krve oživí skomírající parlament. Nové strany oživují, případě tříští politickou scénu v celé Evropě.
A co ten Baxa, jak tomu se vede? ptával se Masaryk, když přišla řeč na to, kdo churaví a zemřel. Karel Baxa mu ležel v žaludku. Jeho advokátská neomalenost a nacionalistické provokace nebyly podle profesorova gusta. Nikdy však proti pražskému primátorovi nezasáhl a ve funkci ho potvrzoval.
Nakladatelství Torst vydalo první díl obsáhlého Deníku režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. První svazek z let 1948 až 1956 nabízí pohled na formující se osobnost muže, který následně výrazně ovlivnil československou novou vlnu, na jeho odmítavý postoj ke komunistickému režimu, artikulovaný už od studentských let, ale i celkový světonázor, vždy založený na kritickém myšlení světa.
Lidé si možná tolik nepřejí vládu pevné ruky, v každém případě chtějí posílit stát, na jehož území žijí. To platí také v Česku, kde pod heslem „silný stát“ proběhnou za měsíc volby. Silnější ochranu shora nabízejí ANO, ČSSD i KSČM, první tři strany žebříčku preferencí, současnou míru svobody chtějí nějak omezit i strany z druhé linie, jen výjimečně ji chtějí zachovat.
Číst si starší články o korejském problému je nepříjemný zážitek. Často totiž mezi nimi narazíte na představitele žánru „nepodléhejme panice“. Jedna jejich varianta zní: přátelé, chováte se, jako by Kim (vždy to byl nějaký Kim) už měl bombu. Ale podívejte se – ten velký humbuk vznikl kolem údajné zprávy, že Kim má a).
Pohledy zdáli klamou i bystrozraké. V historických ohlédnutích to platí dvojnásob. Nemusíte hledět až do eneolitu, stačí zhlédnout nedávné století. To už lidé měli noviny a uměli s nimi pěkně šikovně zacházet. Obrazy z deníků a magazínů přenášejí štiplavou atmosféru stále živoucího nacionalistického blouznění.
Již v okamžiku, kdy začaly telegrafy onoho „kalného rána“ 14. září 1937 vyklepávat zprávu o smrti T. G. Masaryka, stala se z bývalého prvního občana legenda. Gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích.
Klesli jste hodně hluboko. Těmito slovy komentují zahraniční návštěvníci vyhlídku, že Češi zvolí za premiéra trestně stíhaného podnikatele. Zvláště návštěvníci z východní Evropy pamatují, jak bylo Československo mezi válkami vzorovou demokracií a příkladem, že existuje lepší možnost než násilnické diktatury, které přivedly do katastrofy celý svět.
Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě. I ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla.
„Občané – Voličové! Již konec dosavadnímu životu, již konec hospodaření politických stran a již konec sedmnáctiletému utrpení ve Vlasti, kterou jsme si krví našich legií a vojsk revolucionářských vydobyli.“ Plakátík s germanismy partaje čísla 13 z voleb z května 1935 ujišťuje, že „fašisté udělají ve vlasti pořádek“ a ovšemže půjdou „cestou zákonitou a parlamentární“.
Rozhovor s francouzskou historičkou Muriel Blaive se stal záminkou k novému kolu dlouhodobé polemiky, v jakém to režimu jsme to tehdy vlastně žili. Jde samozřejmě o to, jaký ten „starý režim“ byl a jak ho nazvat, což není jen nějaký teoretický problém. Klíčové je slovo totalita.
Je těžké být hrdinou, dneska zvlášť. Od hrdinů se totiž očekává dokonalost, protože ne každý je hoden respektu tak vybraného publika, jako jsou uživatelé sociálních sítí na dnešním Západě. Může v tom být něco uklidňujícího, když člověk, k němuž se – třeba nakrátko – vzhlíží, zase padne, jeden se aspoň nemusí trápit zjištěním, že někdo jiný je v nějakém ohledu lepší člověk.
Proč by se člověk s majetkem v hodnotě desítek miliard korun obtěžoval tím, aby si z evropských dotací zajistil ze svého pohledu „drobných“ necelých 50 milionů korun na stavbu své víkendové haciendy, do níž pak z vlastních peněz prokazatelně investuje násobně vyšší částky? Proč by miliardář podvodem získával tak malou částku?
Televizní duel: Merkelová jasně ztratila proti Martinu Schulzovi. Takový titulek nabízela německá verze vyhledávače Google minulou neděli ráno. Divné na tom bylo, že jediná televizní debata mezi kancléřkou a jejím vyzývatelem proběhla až v neděli večer. Sociální demokracie, která reklamu o úspěchu svého volebního lídra zadala, se stala právem terčem posměchu.
Ukrajinou v nedávné době otřásl politický skandál personálního charakteru. Bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili a blízký přítel ukrajinského prezidenta Porošenka přišel zprvu o funkci gubernátora Oděsy a teď i o ukrajinské občanství. Jelikož se vzdal gruzínského pasu, ocitl se tento kdysi vrcholový politik prakticky v pozici hlavní postavy z filmu Terminál.
