Roy Larner: dvojí tvář Lva z London Bridge, zachránce před teroristy i výtržník. A není to vlastně jedno??

Hrdina a magor

Roy Larner: dvojí tvář Lva z London Bridge, zachránce před teroristy i výtržník. A není to vlastně jedno??
Hrdina a magor

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je těžké být hrdinou, dneska zvlášť. Od hrdinů se totiž očekává dokonalost, protože ne každý je hoden respektu tak vybraného publika, jako jsou uživatelé sociálních sítí na dnešním Západě. Může v tom být něco uklidňujícího, když člověk, k němuž se – třeba nakrátko – vzhlíží, zase padne, jeden se aspoň nemusí trápit zjištěním, že někdo jiný je v nějakém ohledu lepší člověk. V digitálním světě se navíc snadno dají najít záznamy o dávných prohřešcích nebo jen porušeních bontonu, které by jindy byly dávno zapomenuté. Třeba jedna před sedmi lety v opilosti vyřčená věta tak najednou člověka dožene, pro spoustu neznámých lidí ho bude definovat. Pořádně mu v ní vykoupou čumák, než je z toho vytrhne nějaké jiné vzrůšo.

Americký sociální psycholog a významný veřejný intelektuál Jonathan Haidt říká, že k proměně atmosféry na vysokých školách ve Státech přispělo kromě dalších faktorů také mezi studenty rozšířené přesvědčení, že lidé se dělí na dobré a zlé. Ve skleníku univerzitního prostředí jsou asi nastupující trendy zřetelněji vidět. Neznamená to ale, že tohle vnímání světa je rozšířené právě jenom mezi zaoceánskými „snowflakes“ z lepších rodin. Podobným, většinou nesmyslným způsobem si druhé škatulkují miliony lidí ze všech ras, tříd a vyznání, já asi taky. Činí tak na základě jakýchsi fragmentů života, základem soudu se stane vtipně či nejapně formulovaná věta na Twitteru, video, které zachycuje pár desítek vteřin něčí existence. Letos na jaře třeba mnoha a mnoha lidem stačilo legrační video z vysílání BBC, v němž během interview s profesorem Kelleym o politické situaci v Jižní Koreji napochodovala do expertova obýváku jeho dcerka stíhaná maminkou, aby měli jasno ve věci poměrů v profesorově rodině a jeho výchovného stylu.

Tím se dostáváme k Royovi Larnerovi. I z jeho života zná širší veřejnost jenom dva fragmenty, ten první heroický, ten druhý, řekněme, neslavný. V červnu letošního roku zaútočili v Londýně tři islamističtí teroristé. Na London Bridge najeli dodávkou do lidí, pak se rozběhli s noži na Borough Market, populární sousedství plné hospod. Snažili se pobodat co nejvíc lidí, dokud je policie po velmi rychlém zásahu nezastřelila. I tak stihli zavraždit osm lidí. Mohlo jich být víc, kdyby nenarazili na Roye Larnera, sedmačtyřicetiletého ranaře, který se hrdě definuje jako fanoušek fotbalového klubu Millwall. Když vtrhli do podniku Black and Blue, kde zrovna seděl, dal se s nimi, ač neozbrojen, do boje. Na jejich bojovné pokřiky reagoval rázným : „F*ck you, I’m Millwall.“ Podali si ho, mačetami mu způsobili osm zranění, během té chvíle ale mohli jiní hosté – v podniku byly i rodiny – utéct do bezpečí. Londýn a celá Británie si ho samozřejmě zamilovaly, deníky přinášely na titulních stránkách jeho fotku, referovaly o jeho uzdravování, zpovídaly jeho maminku a tak dále. O Royi Larnerovi se psalo jako o Lvu z London Bridge (týmu Millwallu se říká Lions).

O měsíc později se o něm psalo v jiné, nelichotivější souvislosti. Do médií se dostalo video někdy z letošního února. Natočil ho někdo z účastníků demonstrace proti brexitu a Donaldu Trumpovi, Roy Larner se s nimi na ulici začal hádat. Začalo to prý tím, že hluk demonstrace rozrušil jeho psy, s nimiž šel ven na procházku. Začali na průvod štěkat, někdo z demonstrantů mu asi něco řekl. Asi neměl. Larner na protestující začal řvát hodně hrubé nadávky, urážel cizince, poplival černošského mladíka, který se ho snažil vyfotit. Další demonstrant mu zkusil dát „hlavičku“, Larner mu jednu vrazil pěstí, křičel, že patří k rasistické Národní frontě, na rozloučenou opakovaně zařval: „I f*cked your mum!“ Larnerova současná i bývalá přítelkyně se shodly, že bylo jedině dobře, že měl s sebou psy. Jinak by prý všechno mohlo dopadnout ještě o dost hůř. Larnerova hrdinská reputace byla v každém případě značně pošpiněna. Proč vlastně? V obou těch situacích, té heroické i té ostudné, se vlastně choval jaksi konzistentně. Bezhlavě se pustil do střetu se skupinou lidí. Akorát v jednom případě to bylo projevem hrdinství, v tom druhém šlo jen o zbytečný konflikt, za nějž se Larner po jeho medializaci omluvil (troufnu si odhadnout, že ho kvůli němu srdce stejně moc nebolí).

Roy Larner - Foto: archiv

V obou těch situacích se navíc zachoval jako fanoušek Millwallu, klubu z jihovýchodního Londýna, který není zas až tak proslulý onou pověstnou fotbalovou „kvalitou“, letos se mu podařilo probojovat se zpátky do druhé ligy. Pojmem jsou však jeho příznivci, vynikají schopností dělat bordel. Jejich bojový popěvek má výsměšná slova: „You don’t like us, we don’t care.“ A když se rozezní plným stadionem, zní to vskutku impozantně, ba hrozivě. Kromě toho mají ještě množství popěvků a pokřiků příležitostných, zhusta nepublikovatelných, někdy docela vtipných (ten, který měli připravený pro nakonec naštěstí neuskutečněné přátelské utkání s Íránem, tady rozhodně citovat nebudu). K chuligánům Millwallu ale taky patří daleko méně barvité rysy, hodné pobaveného úsměvu. Velmi rádi se rvou, když jejich klub dal vítězný gól ve finále play-off třetí ligy (hrálo se ve Wembley!), vtrhli v hojném počtu na trávník a naznačovali napadení hráčů soupeře. Někdy zdaleka nezůstane jen u náznaků, po pověstné bitce s fanoušky rivalů z West Ham United v Uptown Parku zůstal jeden mrtvý. Podivovat se nad tím, co Larner na onom videu dělá, nemá velký smysl. Co by se od něj asi tak dalo čekat jiného? Má cenu to rozmazávat?

Je Roy Larner dobrý člověk? Je to vlastně divná otázka. Je to člověk, kterému pár lidí zřejmě dluží život, protože se v jednom okamžiku, v němž šlo o všechno, zachoval nesobecky, obětavě, hrdinně. Málokdo o sobě tohle může říct, ale většina lidí by asi chtěla. Třeba by ale jeho hrdinství nebylo možné, kdyby Roy Larner neměl průpravu z nesmyslných rvaček mezi fanoušky, hospodských střetů a bůhvíčeho ještě. Je to asi pruďas, magor, jejž není radno potkat, když je v nenáladě, který je schopný začít konflikt kvůli pitomosti. Zapřádat s ním rozhovor na určitá témata je asi riskantní a možná i dost depresivní, pokud si jeden chce uchovat víru v možnost harmonické koexistence lidstva. A taky je to člověk, kterého je velice dobré mít nablízku, když se strhne něco skutečně vážného. Brání ty svoje. Někdy to stačí. A jsou chvíle, kdy není nic lepšího.

9. září 2017