„Podle mne česká společnost vždycky věděla, že nic jako esence ‚totalitarismu‘ neexistuje, stejně jako se málokdy v životě vyskytují zcela zlí či zcela dobří lidé. Lidé intuitivně vědí, že svět není černobílý. Pokud politické elity zneužily ideu totalitarismu, což je akademický koncept, pro svou politickou agendu, neznamená to ještě, že to lidé spolkli.“ To říká francouzská historička Muriel Blaive, zabývající se moderními českými dějinami a působící v Ústavu pro studium totalitních režimů. Blaive je mj. autorkou cenné knihy Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 (vyšlo v roce 2001). Rozhovor, z něhož je citát, vyšel na levicovém serveru A2 a stal se pak záminkou k novému kolu dlouhodobé polemiky, v jakém to režimu jsme to tehdy vlastně žili.

Diktatura versus totalita

Jde samozřejmě o to, jaký ten „starý režim“ byl a jak ho nazvat, což není jen nějaký teoretický problém. Klíčové je slovo totalita. Před ním je podle kritiků „antikomunistů“ (což je podle nich stejná ideologie jako komunismus) lepší komunisty nastolený a držený režim chránit. Vždyť se přece vyvíjel, měl různé formy, zprvu sice byl hodně tvrdý, pak ale změkl, nakonec si lidé na něj zvykli a naučili se v něm žít. Muriel Blaive říká, že v něm probíhalo daleko více „vyjednávání“ než represe. Slovo totalita ho prý nevystihuje.

Lidé v té době opravdu nechodili po šedivých ulicích ozdobených oprýskanými politickými hesly a neříkali si: Žijeme v esenci totalitarismu. Vedli své více či méně normální životy a věnovali se běžným lidským záležitostem. Dalo se to nějak přežít, zvláště ke konci už to nebylo ani tak hrozné. Někteří na to i rádi vzpomínají. Chodilo se do práce, do školy, jezdilo se na vlastivědné výlety, pivo bylo laciné. Možná se někomu žilo i dobře.

Nicméně i ten přizpůsobivý člověk věděl, že některé věci jsou železným pravidlem tohoto systému a není je možné bez rizika represe překročit. Tak lidé věděli, že například nesmí veřejně zpochybňovat vedoucí úlohu KSČ a říkat nahlas, třeba ve škole, že marxismus-leninismus je filozofický omyl nebo spíš hovadina. Věděli, že komunista vždycky bude mít přednost v kariéře a jeho děti se snáz dostanou na školu. Věděli, že když se pokusí založit politickou stranu, okamžitě je zatknou, tak se o to ani nepokoušeli. Věděli také, že když se postaví na roh ulice s transparentem „Svobodné volby“, budou tam do pár minut esenbáci a oni že velmi pravděpodobně přijdou o práci nebo je vyhodí ze školy. Věděli samozřejmě, že při pokusu přejít hranice do svobodného světa je velmi pravděpodobně roztrhají psi. Věděli také, že některé knihy, třeba od prvního prezidenta tohoto státu, jen tak nevyjdou, a jiné knihy, třeba Orwellův 1984, je lepší schovat do zadních polic knihoven. Věděli, že sen o tom, že by mohli svobodně podnikat, je drzá iluze a že styk s někým ze Západu, třeba s nějakou francouzskou historičkou, by měl člověk okamžitě hlásit na policii, a pokud tak neučiní, může z toho mít problém. Věděli, že se o všem lže a vůbec že lež je základem tohoto systému.

A hlavně ti lidé věděli, že takhle to má být na věčné časy, že tenhle režim o sobě tvrdí, a dokonce si to i myslí, že je završením dějin, neboť je nejvědečtější, nejsprávnější a nejlepší, a tudíž má právo na věčnou existenci. Že na tu věčnost a nezpochybnitelnost má právo. Byla to samozřejmě směšná iluze, ale režim na ní založil svou legitimitu. Klasici mu to předpověděli, zdůvodnili a on se jich, byť jen naoko, protože už je s výjimkou pár intelektuálů nebo bláznů nikdo nečetl, držel.

Všechny tyto „vědomosti“ dohromady dávají jasné znaky totalitního režimu. Nikoli diktatury, ale totality. Diktatura se totiž od totality liší v té podstatné věci, že si nemyslí, že je zde na věčné časy. Vydrží tak dlouho, dokud je to potřeba a dokud to jde – pro diktátora a jeho okolí. Totalita si myslí, že je nekonečná. Je to samozřejmě její těžký omyl, ale když je silná, vypadá to, že nemá důvod o tom pochybovat.

Chudý guláš socialismu

Kritici „konceptu totalitarismu“ poukazují na to, že normalizační režim 70. a 80. let byl opravdu daleko méně krvavý než režim let padesátých a že jeho nápadným znakem je jeho nenásilnost a jakási poklidnost – jistě se proti tomu dají uvést příklady, kdy naopak režim po násilí sáhl, ale je pravda, že to činil spíš nerad a výběrově: třeba proti vlasáčům. Muriel Blaive mluví o „gulášovém socialismu“, což je však dosti nepřesné, protože šlo o terminus technicus pro kádárovské Maďarsko, které se od ostatních zemí východního bloku dosti lišilo. Ale chce tím říct, že hlavním zájmem režimu bylo vytvořit jakýsi konsenzus se společností – a k tomu byl nejlepším prostředkem konzum. Zřejmě se tím implicitně naznačuje, že takový cíl měly i kapitalistické státy, že i západní společnost byla konzumní, ergo rozdíly byly menší, než by se mohlo zdát. Je to zásadní omyl a nepochopení situace.

Samozřejmě že každý režim je držen jakýmsi společenským konsenzem, který spočíval na jisté „výhodné“ (byť jen dočasné) spolupráci vládnoucí třídy či elity a obyvatelstva. Jinak tomu nebylo ani v komunistickém Československu, kde se moci po roce 1969 podařilo nastolit poměry, pro něž máme nyní problém s terminologií. Někteří cítí, že pojem totalita je pro 70. a 80. léta jaksi příliš silný a radikální. Tyto rozpaky jsou především posilovány srovnáním s léty 50., kdy skutečně šlo o tvrdý, mobilizující a teroristické prostředky používající systém, jenž své zakrvácené ruce ani neskrýval.

Normalizace, tedy léta 70. a 80., byla ovšem jiná. Nový, okupací – tedy de facto násilím – dosazený režim převzal společnost sice po letech 1968–1969 emočně rozrušenou, ale málo akceschopnou a mentálně nevýbojnou. Československo bylo již dvě dekády, vlastně od roku 1939 tři dekády, glajchšaltovanou, sociálně unifikovanou a přirozených opozičních elit zbavovanou společností.

Jedince v českých zemích za normalizace obklopoval do poslední chvíle svět uzavřený, spoutaný strachem a rigidními pravidly, sešněrovaný do striktních vzorců chování. Střet s režimem, s jeho vnějšími a viditelnými reprezentanty, jako byly policejní síly, byl – nebo se tak aspoň jevil – osudový. Člověk v okamžiku konfrontace překračoval hranici do prostoru sice možná svobodného, ale takového, z nějž už bylo těžko podniknout cestu zpět – do „normality“. Jedině v ní bylo například možné dostudovat, najít nějaké zaměstnání, požádat o byt a tak dále. Například v případě člověka studujícího, tedy v mém případě, by konfrontace (zadržení spojené třeba se rvačkou) znamenala přinejlepším vyhazov ze studií, dva roky vojny a následky prakticky na „celý život“. Byly to často přehnané obavy, ale člověk tehdy samozřejmě netušil, zda a kdy režim padne.

Specifické rysy normalizace byly výstižně popsány již v době, kdy tyto poměry vládly: Milan Šimečka, Václav Havel, Petr Pithart a někteří další autoři z disidentského prostředí se velmi pečlivě snažili postihnout, v čem mohl být režim pro obyvatelstvo akceptovatelný, ba dokonce výhodný. Nemalé části společnosti zajišťoval paradoxně jistou „anarchickou svobodu“, jak to nazval Šimečka v Obnovení pořádku, stále asi nejlepší knize o normalizaci. Je pravda, že velká část společnosti se naučila ignorovat celý komplex politické manipulace a ve zbývajícím prostoru se zařídila po svém. Tento prostor nebyl však prostorem svobody v jejím činorodém a aktivním smyslu: byla to pouze svoboda k velmi omezeným a zcela privátním životním projevům. I do této sféry však bylo zasahováno všemožnými ideologickými intervencemi, i ona byla součástí ritualizovaného životního rámce, který byl vpleten do osnovy totalitního systému.

Hned vedle titěrné a křehké privátní svobody, jakéhosi socialistického biedermeieru, který tak okouzluje historiky zabývající se „všednodenností“, se nacházel obrovský prostor nesvobody, tedy násilně (kriminalizací, šikanou, perzekucí, strachem) udržované nemožnosti projevovat se tak, jak bylo ve velké části Evropy zcela běžně zvykem. Tedy podnikat, vzdělávat se, cestovat, organizovat se, projevovat se minimálně občansky, či prostě jak to evropský člověk již alespoň století dozadu činil – číst, psát a vydávat knihy nebo noviny a časopisy, které člověk chce číst, psát a vydávat. Tato skrz naskrz totalitní praxe platila až do samého konce tohoto režimu.

Zvnějšku, stejně jako z pohledu po třech desetiletích, režim skutečně mohl budit dojem, že je (či byl) nenásilný, ba že násilí odmítal. Nevedl žádnou válku vnitřní, když tak si oběti vybíral a přesně na ně zacílil, ani vnější; na druhé straně byl například v roce 1981 ochoten poslat intervenční vojska do Polska, byť by tak asi učinil s malou radostí, ale nejspíš bez obav, že by to vyvolalo větší odpor domácí veřejnosti. Naštěstí to nebylo potřeba. Jeho zdánlivá mírumilovnost nebyla jeho předností. Byl to spíš problém česko(slovenské) reality, která spočívala v tom, že příležitostí, jak se násilně projevit, mu společnost poskytovala jen velmi málo. Vinit za to společnost je nesmysl. Ale ještě horší je přičítat to tomu režimu k dobru.

Konečné vítězství totality

Československý komunistický režim měl zajisté různé podoby a různě se v čase a prostoru (i v těch Českých Velenicích, které Blaive zkoumala) projevoval a je banální pravdou, že vůbec nebyl jen násilnický a represivní, naopak poskytoval svým občanům různé požitky, třeba odborářské rekreace za pár stovek, vánoční kolekce nebo sezonní dodávku banánů. „Za minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali,“ říká Muriel Blaive a míní tím asi to, že když lidé věděli, co režim po nich chce, byli se s ním schopni jakoby domluvit. Ne samozřejmě všichni, ale to jsou prý výjimky, podle nich se režim popsat nedá. Důležití jsou ti přizpůsobiví, ti když dali pokoj, dal režim pokoj i jim – nebo i ještě něco navíc. Poskytl jim pocit, že totalita má vlastně lidskou tvář. Muriel Blaive nepochopila, že víc si totalita nemůže přát. Ten stav, že s ní jsou lidé spokojení a přijmou ji za svou. Konečně je totiž totální.