Zastupitelská demokracie bude v Česku fungovat, dokud bude mít Česko sněmovnu. Existence sněmovny je závislá na jejích šesti funkcionářích, předsedovi a pěti zástupcích. Čtyři z nich jsou představiteli nesystémových stran, u nichž není v praxi prověřeno, jestli stávající model demokracie vůbec chtějí.
Inspirativní esej Ivana Krasteva z roku 2007 Zvláštní konec liberálního konsensu přináší postřeh, který by neměl zapadnout. Když vysvětluje, proč je mylné při prvních příznacích populismu vytahovat varovné analogie s předválečnými autoritářskými, fašizujícími, antisemitskými hnutími, přichází taky s lepší analogií. Je to podle něj západoněmecký rok 1968.
Nastává něco, co jsme ještě nezažili. Do vysokých státních funkcí nastupují nereformovaní komunisté v míře nevídané od roku 1989. Spolu s nimi zahájili pochod institucemi nacionalisté z hnutí SPD, s nimiž dosud jsou minimální zkušenosti. Kde se rudé a nahnědlé tažení zastaví?
Připadají vám následující slova jako obstojný popis současné situace? „Rostoucí napětí mezi demokracií a liberalismem, vzestup ‚organizované netolerance‘, sílící volání po přímé demokracii a množství charismatických vůdců schopných mobilizovat hněv veřejnosti.“
Slovo Bauhaus zní i v češtině dobře, byť je to nepřeložitelný novotvar: stavba-dům. Vymyslel je architekt Walter Gropius a stalo se mýtem: před snobem a estétem stačí říct „Bauhaus“, a je vzrušen. Pravda, normálnímu lidu se před očima nyní zjeví spíš pytle s cementem, pro které jezdí do stejnojmenného ráje kutilů.
Od návratu demokracie nebyli extremisté nikdy tak blízko moci. To není výsledek rozhodnutí voličů, protože strany SPD a KSČM, které mají k extremismu blízko, získaly dohromady 37 poslanců, méně než komunisté a Úsvit při minulých volbách.
Před pěti sty lety skončil středověk. Prozřevší mnich Martin Luther osvobodil člověka od jeho existenciální závislosti na církvi a zásadně přispěl ke vzniku moderního světa. Luterská revoluce však má i svou odvrácenou tvář, paralýza, k níž Západ dospěl, je jejím pozdním plodem.
Mediální a politické elity musí mít značnou schopnost vyvolávat hysterii, při níž se zapomene na zdravý rozum a uvěří úplnému nesmyslu. Vždyť v říjnových volbách získaly populistické strany ANO, SPD a komunisté celkem 115 poslanců a rozdílovým argumentem bylo varování, že zlí mafiáni z Britských Panenských ostrovů ukradnou, co je cennější než zlato – samotné krušnohorské lithium.
V Rakousku mají po volbách a sestavují vládu. Tak jako před 17 lety toto překlápění výsledků demokratických voleb vyvolává napříč Evropskou unií bolehlav. Na rozdíl od tehdejší situace už nehrozí diplomatický bojkot ze strany ostatních členských států, ale neoficiální izolací Rakouska v unijních strukturách se podle zákulisních zpráv vyhrožuje.
V současné době v USA a některých dalších západních státech pozorujeme obrovský rozvoj reklamy cílené na nákup tabletů a podobných pomůcek pro děti již od devíti měsíců a zejména pro roční děti. Již v roce 1999 vydala respektovaná Americká pediatrická akademie (American Academy of Pediatrics) doporučení, že děti pod dva roky by neměly sledovat žádné obrazovky včetně televize.
Sociologové přinášejí dobrou zprávu. V gymnazijních lavicích a posluchárnách univerzit právě dospívá generace, která by Česko mohla pozvednout. Dává šanci, že by se z ní mohl vylíhnout nějaký český Bill Gates nebo Mark Zuckerberg. Člověk, který skutečně něco vymyslí a bude to umět dobře prodat a dobře na tom vydělat.
Zcela nedoceněná – vyjma jejími zahraničními nepřáteli – je i ohromná geopolitická zásluha EU v nedávné minulosti. Zatímco členské státy se zaměstnávaly výše (minule – pozn. red.) uvedenými problémy, mír mezi národy západní Evropy a trvalý růst jejich blahobytu.
Americký zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, jehož úkolem je vyšetřit spolupráci „osob spojených s kampaní prezidenta Donalda Trumpa s ruskou vládou“ a související trestnou činnost, zaznamenal první zářezy. Obvinil dva lidi, kteří jednu dobu v kampani oficiálně působili, a jednoho externího poradce dotlačil k přiznání. Několik dalších lidí je prý blízko obvinění.
Bylo to před pěti lety v Petrohradě na tramvajové zastávce u Finského nádraží, pod Leninovým pomníkem, kterých je v tom městě pořád ještě plno. Tenhle připomínal, že tady Lenin vystoupil 3. dubna (16. 4.) 1917 po deseti letech v exilu z vlaku, do kterého ho před týdnem posadili v Curychu Němci. V jedné kapse čepici, kterou si koupil ve Stockholmu, měla štítek a měkký okraj, takže se do té kapsy dala strčit, říkalo se jí pak „leninka“.
Vzpomínáte si na takzvanou Steeleovu složku? Soubor memorand, které sepsal bývalý britský rozvědčík Christopher Steele o kontaktech Donalda Trumpa v Rusku. Když byla letos v lednu publikována, způsobila prvotřídní senzaci, jakou nevyhnutelně vzbudí tvrzení, že ruské tajné služby disponují materiály zachycujícími Donalda Trumpa v kompromitujících situacích.
Jsou to dva rozdílné světy, pro které platí úplně protikladná pravidla. Ten starý, klasický, offline je svázán regulací, stát na něj nakládá byrokratické povinnosti a vymáhá na něm placení často velmi vysokých daní. Ten druhý, online a technologický svět všemu z toho uniká.
Zprávou, že bývalý premiér Mirek Topolánek (v úřadu 2006-2009) kandiduje na prezidenta, dostala prezidentská volba úplně jiný spád. Nesouvisí to přímo s Topolánkovými vyhlídkami, může se ukázat, že pro kritickou masu voličů bude nestravitelný kvůli špatné pověsti, spíš pociťované než založené na znalosti faktů.
Sedmý říjen letošního roku byl pro Polsko ve znamení růžence. Více než milion Poláků zamířil na státní hranice s růžencem v ruce, aby vytvořili živý řetěz kolem hranice, která měří 3511 kilometrů, a připojili se tak k dlouho avizované akci Růženec na hranicích. Bylo to, jak už bývá v Polsku zvykem, velké.
Pro člověka je odedávna přirozené žít ve skupině s jinými lidmi. Spolupracující skupina lidí dokáže více než jednotlivec zejména při získávání potravy, ochraně před přírodními živly i před nepřáteli. Život ve velké skupině ale postavil lidi před nové problémy. Pro byť minimální koordinaci bylo zapotřebí, aby někteří rozhodovali a druzí rozhodnutí vykonávali.
Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.
Po znamenitém vystoupení inženýra Zemana v Radě Evropy se jakousi běžnou volnočasovou aktivitou mnoha českých komentátorů stalo rozumování ohledně neužitečnosti sankcí, zejména těch uvalených Západem na Rusko.
Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid.
Straně, která měla donedávna image anarchistických ajťáků, toužících po tom, aby je stát co nejméně omezoval, dalo ve volbách hlas 546 393 lidí. Vynikne to obzvlášť ve srovnání s tradičně nejsilnějšími stranami na levici a pravici. Občanští demokraté Piráty překonali jen o 26 569 hlasů. Sociální demokraté za nimi zaostali o 178 046 hlasů. Andrej Babiš dominoval volbám s 1,5 milionu hlasů.
Bývalí členové KSČ a vůbec lidé, kteří se za minulého režimu cítili dobře, se konečně pomstili těm, kdo reálný socialismus svrhli. Když už se zdálo, že jsou příliš staří, tak to přece jen dokázali a svěřili vládu nad zemí člověku, jenž byl nomenklaturním kádrem a agentem StB.
Gdynia je zvláštní město, jako jsou pro suchozemce zvláštní všechna města na moři a velké přístavy vůbec. Ale Gdynia je zvláštní tím, že vznikla, protože v roce 1918 vzniklo samostatné Polsko, pro Poláky Druhá republika, když ta První skončila na konci 18. století.
Nechybělo mnoho, a volby vymazaly sociální demokracii z tuzemské politické mapy. Knokaut v přímém přenosu připomíná neblahé konce, jichž se letos dočkaly partnerské strany v Nizozemsku nebo ve Francii.
Pátého srpna roku 1966 zveřejnil Mao Ce-tung ručně psaný plakát „ta-c’pao“, tedy „palte na štáby“. V podstatě v něm vyzval masy mladých příslušníků Rudých gard k revoltě proti oficiální státní linii, reprezentované prezidentem Číny Liou Šao-čchim a Teng Siao-pchingem. Tento moment odstartoval v Číně tzv. kulturní revoluci.
Češi šli ve volbách proti establishmentu. Proti systému tradičních, hodnotově a ideově ukotvených stran, a rozhodli se vsadit na inovativní uskupení s protestním étosem. Tím potvrdili hlubší západní zeitgeist, jenž už dříve vynesl k moci Donalda Trumpa nebo Emmanuela Macrona, kteří přerýsovali politické mapy svých zemí. Tak zní jedna z hlavních interpretací výsledků parlamentních voleb.
Dezinformace jsou velmi temná, zlověstná věc, která útočí na citlivá místa lidských společenství a institucí. Zároveň se z boje proti dezinformacím stačil stát slušný byznys se svými aktivisty, granty a vládními iniciativami, který začíná dosahovat absurdních podob a rozměrů. Brát dezinformace vážně znamená položit si otázku, zda toto bezmocné třeštění není vlastně jejich největším úspěchem.
Sebastian Kurz splnil úkol a dovedl lidovou stranu po patnácti letech k volebnímu vítězství. Teď ještě zbývá těžší část úkolu. V roli všeobecně oblíbeného premiéra překonat roztržku, jež se jako bezedná propast otevřela mezi dvěma póly společnosti. Na jedné straně jsou lidé, kteří stále ještě žijí klidný středostavovský život, na druhé ti, kteří už poznali odvrácenou stranu rakouského úspěchu.
