Připadají vám následující slova jako obstojný popis současné situace? „Rostoucí napětí mezi demokracií a liberalismem, vzestup ‚organizované netolerance‘, sílící volání po přímé demokracii a množství charismatických vůdců schopných mobilizovat hněv veřejnosti.“ Pokud vám to přijde jako sice výstižná, ale v záplavě současných úvah o stavu demokracie nikterak objevná charakteristika, vězte, že ta slova nebyla napsána ani letos, ani vloni, ale už v roce 2007. Napsal je bulharský politolog Ivan Krastev v časopise Journal of Democracy v článku Zvláštní smrt liberálního konsensu. Je to zajímavé popření konvenční představy, že východoevropské země jen dorůstají do politických kadlubů, jež se vytvořily na Západě. V době, kdy Krastev článek psal, inspirován tehdejším vývojem v Polsku, Bulharsku, Rumunsku a na Slovensku, nemohl tušit, jak centrum dohoní periferii.

Podle Krasteva byla převládající interpretace tehdejšího dění v postkomunistické Evropě – obživnutí lokálních patogenů předválečného populismu, nacionalismu a fašistických tendencí – lákavá, ale zavádějící. Chybí totiž předválečné ekonomické strádání (což opět platí i dnes, v době, kdy jsou americká, západoevropská a třeba i naše ekonomika z nejhoršího venku a většinou svižně rostou). „Ulice Varšavy a Budapešti dnes nezaplňují bezohledné polovojenské bojůvky hledající konečné řešení, ale neklidní spotřebitelé hledající konečný výprodej,“ charakterizuje to Krastev.

To, co se podle něj stalo, je, že transformace sice uspěly v zakotvení moderních politických a byrokratických institucí, ale za cenu omezení demokratické volby: „Období přechodu k demokracii se vyznačovalo přemrštěnou kontrolou elit nad politickým procesem a strachem z masové politiky. Přistoupení středoevropských zemí k EU v podstatě institucionalizovalo elitní hegemonii demokratického procesu. Parlament ztratil svou funkci místa, kde se vedou hlavní politické debaty, a zůstala z něj instituce zaměstnaná transponováním unijních acquis communautaire. Obyčejní občané zakoušeli přechody k demokracii jako režimy, kde voliči mohli změnit vládu, ale ne politiku.“

Krastev už v roce 2007 jasnozřivě použil i další slova, která přišla do módy až skoro o desetiletí později, když napsal, že ekonomické změny vedly k úpadku politiky založené na třídních zájmech a k nástupu „politiky identity“. Politika EU byla prezentována jako jediné racionální řešení – a jak chcete být proti racionalitě? „Čím víc se ekonomická politika stávala racionální, tím víc se volební politika stávala iracionální,“ shrnuje to aforisticky. Připomíná taky, že tehdy v roce 2007 se politici jako Kaczyński či Fico sice dostali k moci kritikou dosavadní ekonomické politiky, ale když byli u moci, nijak nespěchali ji změnit.

Západní analytici zpravidla při politických změnách ve východoevropských zemích postupují tak, že identifikovali někde v prostředí nové vlády osobu se zkušenostmi ze světa globálních financí, načež ujistili čtenáře, že exotické názory nového populistického lídra nemusí brát vážně, neboť ve skutečnosti bude dělat ekonomická rozhodnutí „náš člověk“. Zabudovaná tenze mezi demokracií a liberalismem se tím ovšem jen posiluje.

Ještě přesnější je Krastevova formulace, že „jádrem současné krize není střet principů, kde proti sobě stojí demokratická vláda většiny ztělesňovaná populisty a liberální ústavnost obhajovaná liberály. Jádrem konfliktu je ve skutečnosti střet mezi liberálním racionalismem ztělesněným institucemi EU a populistickou vzpourou proti nezodpovědnosti elit. Liberální elity se obávají, že moderní společnosti spějí ke stavu, kdy jim nelze vládnout. Populisté se obávají, že moderní elity se vymykají jakékoli zodpovědnosti. Obě obavy jsou legitimní.“

Krastev jako typický soudobý společenský vědec uvažuje instinktivně levicově. Změny vidí jako hnané především ekonomikou, vládnoucí ekonomický model pochopitelně označuje za „neoliberalismu“ a je mu synonymem čehosi vnuceného a slabost „antikapitalistického diskurzu“ označuje za jeho vyloučení. Stranou nechává tabuizaci pojmu národ, na níž dlouhodobě stojí projekt EU. I čím dál tím rigidnější sociálněinženýrské snahy soudobého lifestylového liberalismu – celou tu otravnou, agresivní snahu lidi buď předělat, anebo zostudit, jež je významným faktorem nástupu populistů. A kterou musíme brát v úvahu jako součást vysvětlení, když ekonomika zjevně nestačí.

Ale když si vybavíme naši realitu, uvidíme, že Krastevův popis vlastně pasuje. Co vlastně stojí za tím, že pro někoho jsou naše 90. léta nechvalně „divoká“, jak letos řekl Bohuslav Sobotka, a jiní na ně vzpomínají jako na „zlatá devadesátá“? Transformace u nás byla se všemi svými nedokonalostmi dobou jasně artikulovaného a vedeného politického sporu. „Antikapitalistická rétorika“ i její mírnější variace u nás nebyly umlčovány či marginalizovány. Možná byly vysmívány, ale měly veškerou možnost se prezentovat, ucházet se o podporu veřejnosti. Zaměstnanecká privatizace, družstevnictví, plánovaná ekonomika, nestrukturovaná občanská hnutí, mezinárodní neutralita, most mezi Východem a Západem, armáda švýcarského stylu – to všechno u nás bylo nabídnuto, prodiskutováno, mělo své exponenty ve veřejném životě, nebylo a priori vyloučeno. Argumentačně to prohrálo se sociálně tržní ekonomikou, systémem standardních politických stran a přihlášením se do západních institucí. Ne proto, že bychom museli, že by nic jiného nebylo možné, ale že se to ve veřejné diskusi a ve volbách prosadilo jako lepší. Jestliže byly vládní ODS a částečně ODA vnímány jako thatcherovské anomálie, znamená to taky, že nám je nikdo zvenčí nenaoktrojoval.

Když v roce 1998 nastoupila vláda Miloše Zemana, stalo se osou její ekonomické politiky něco, co vůbec neměla v programu – zprivatizovala banky. Paradoxně udělala něco, co se čekalo od Klausovy vlády, jež to ale nedokázala. Ten paradox ale lze vidět taky jako politickou obdobu proslulého slibu Henryho Forda: zákazník může mít auto v kterékoli barvě chce, pokud to bude černá.

Zamčený dům bez klíče

Přístupová jednání s NATO a pak hlavně s EU nám jistě dala mnoho užitečných institucí. Ale vládní garnitury se ani nesnažily zastírat, že většina jejich legislativní činnosti je transpozicí požadovaných unijních předpisů, jež nemá nic společného s nějakým jejich vlastním programem nebo agendou.

EU samotná je přímo říší poznané nutnosti. Je to koneckonců entita, jež má ve zvyku posílat národy, které trvají na schvalování smluv v referendu, k volbám tak dlouho, dokud nezvolí správně, případně dát preventivně najevo, že hlasování pro ni stejně nebude závazné. Hlavně s nástupem krize eurozóny se tato tendence vystupňovala. Politolog Jonathan White (viz rozhovor na str. 42) napsal studii o stylu „nouzové politiky“, jejímž principem je překračování všemožných psaných i nepsaných pravidel ve jménu nezbytnosti. Mimořádné kroky se prezentují ve jménu toho, co musí být učiněno, neboť to nemá alternativu. Whitea zajímá hlavně politický styl a co říká o tom, kde se nacházejí skutečná centra moci, jež fakticky určují nové normy. Ale ten styl by nikdy nedosáhl takové prominentnosti, nebýt projektu eurozóny. Ten je přímo koncipován jako stroj na politickou trajektorii, jež nesnese alternativu.

Tvůrci a propagátoři eura se dělili na dvě skupiny: naivní glorifikátory, kteří ji vychvalovali jako mladý Pavel Kohout komunismus. A pak užší kruh zasvěcenců, kteří od počátku věděli, že projekt tak, jak byl spuštěn, je nedokončený. Že přijde krize, která obnaží, že bez větší fiskální integrace eurozóna nemůže fungovat. Když krize přišla, ukázalo se, jak ďábelský stroj to je. Byl už rozjetý natolik, že vystoupit z eurozóny je neúnosně drahé, jak zjistilo Řecko. Že v zájmu přežití musíte instalovat vládu podle požadavků Evropské centrální banky, jak zjistila v roce 2011 Itálie. Nezbývá než v projektu pokračovat a dotáhnout ho v jeho logice. Což Německo a podobné země nechtějí, ale mohou jen brzdit. Nemohou nabídnout jiné řešení. Metafora eura jako domu, kde se obyvatelé uzamkli uvnitř a zahodili klíč, byla prorocká. To je skutečně politika bez možnosti volby par excellence.

Americký komentátor Josh Barro to v komentáři na konci loňského roku pojmenoval jako politiku bez volby, „no-choice politics“. K příkladu eurozóny přidal britské referendum o vystoupení z EU, americké prezidentské volby a americkou imigrační politiku. Hlasování pro „zůstat“ britský politický a mediální establishment neobhajoval tím, že EU je dobrá věc, ale strašením, že vystoupení způsobí neslýchanou katastrofu, že je prostě nemyslitelné, a nadto projevem omezenosti a předsudků.

Americký politický establishment léta nevynucoval dodržování platných imigračních zákonů – levice z humanitárně-ideologických důvodů, pravice v zájmu přísunu levné pracovní síly. Tím vytvořil situaci, kdy voliči prakticky nemají jinou volbu než vzít na vědomí, že těch cca 12 milionů cizinců ilegálně pobývajících v USA nikdy nebude podle zákona deportováno. „V této situaci bez volby jsme se ocitli díky svévolnému jednání politických elit, které si přály, aby si Američané zvolili vysokou úroveň imigrace. Účinné vynucování pravidel na vstupu by ponechalo americkým voličům volbu, jakou mít imigrační politiku,“ vysvětluje Barro.

A v prezidentských volbách byl Američan, který chtěl být ve vlivných kruzích nadále považován za slušného člověka, tlačen do volby velmi neatraktivní kandidátky s argumentem, že Trump je jako prezident prostě nepřijatelný. Ve všech případech liberalismus nenabízel nic – anebo nic, co by se líbilo dostatečnému počtu lidí. Říkal jen, co se nesmí.

Příklady politiky bez volby rostou jako houby po dešti. Můžeme k nim přiřadit uprchlickou krizi. Konsenzus západních, fatálně zejména německých politických a mediálních elit byl, že uprchlickou vlnu je prostě nemyslitelné a nemožné zastavit. A že kancléřku Merkelovou je nepřijatelné kritizovat. A že když se uprchlíkům otevřely jiné země s Německem v čele, je nepřijatelné se jim neotevřít taky.

I u nás doma vlastně politika bez volby není nová. Vystrkuje rohy všude, kde je něco odmítáno jako ne špatné, ale nemyslitelné. Nikoli náhodou účast ve volbách v roce 2006 (64 %), kdy Mirek Topolánek a Jiří Paroubek šli proti sobě s kontrastními vizemi, od té doby nebyla překonána. A abychom tuto tendenci nepřipisovali jen unijnímu liberalismu či „neoliberalismu“, praktické vládnutí kabinetu Petra Nečase bylo velmi „no-choice“ – šetření a škrty ve jménu vyloučení řeckého scénáře byly v Nečasově trpitelském podání viditelnějším motivem než jakákoli pozitivní vize toho, kam by země měla směřovat. A koneckonců v letošních volbách byla část stran tlačených do postoje „no-choice“ ve věci ANO, zatímco Andrej Babiš se vymezováním toho, co je nepřijatelné, svazovat nenechá. Je naopak nekonečně flexibilní. Platí jen to, co říká právě teď. Máloco považovali za nemyslitelné taky Piráti. Nejvíce „no-choice“ byla vlastně TOP 09 se svým sloganem „neuhneme“, vlastně manifestem rigidity. Logicky může pokračovat jen dál v nastoupené cestě a zkoušet, co dalšího by shledala nepřípustným tabu – teď třeba referendum o členství v EU.

Zkušenost ukazuje, že politika bez volby může dopadat dvojím způsobem. Buď část elektorátu tvrdošíjně trvá na tom, že volbu má, a zvolí brexit, Trumpa či AfD. Anebo se občas někdo v politické elitě vymkne a ukáže, že volba i v rámci systému existuje – třeba když Sebastian Kurz jako rakouský ministr zahraničí ukázal, že zavřít hranice navzdory tomu, co říkali všichni experti, prostě lze, a bez účasti EU zkoordinoval uzavření tzv. balkánské cesty. Voliči na to reagovali. Anebo polská vláda Práva a spravedlnosti, z jejíhož aktivistického repertoáru lze vypíchnout několik kroků, kterými reagovala na známé problémy dříve nemyslitelnými způsoby. Zavedla propopulační politiku, která funguje, a uvalila sektorové daně na banky a obchodní řetězce, aniž by se zhroutila ekonomika. Tohle prolamování nemyslitelného má svůj význam ne proto, že by se konečně dostávalo ke slovu to „správné“, ale jako pojistný ventil a jako regenerace demokracie.