Nechybělo mnoho, a volby vymazaly sociální demokracii z tuzemské politické mapy. Knokaut v přímém přenosu připomíná neblahé konce, jichž se letos dočkaly partnerské strany v Nizozemsku nebo ve Francii. Přesto je situace ČSSD jiná než v obou západoevropských státech, kde už se uvažuje, že tradiční strany zbývá tak zrušit. Na rozdíl od Západu nemá sociální demokracie a její program sociální spravedlnosti v Česku alternativu.

Vy jste mě zrodili

Evropa prožívá něco jako dokonalou bouři. Dosavadní kompromis mezi liberální ekonomikou a liberální politikou byl rozvrácen finanční a uprchlickou krizí a v jakékoli nové verzi půjde obnovit jen zázrakem. Je možné naplnit touhu po ekonomické svobodě, zlikviduji tím však rovnost, a tím i svobodu těch neúspěšných. Anebo mohu hájit svobodu každé individuality, to však jde jenom ochranou těch slabších, a tedy na úkor ekonomického vzestupu. Ať se rozhodnu jakkoli, nutně ztroskotám.

Spojení podnikatelské a občanské svobody dnes prostě nefunguje, proto se logicky propadají do bezvýznamnosti sociálnědemokratické strany, které vyrostly při jeho budování. Nárazem do zdi v plné rychlosti skončil také pokus tuzemské ČSSD. Samozřejmě po historickém fiasku, jakým je volební výsledek 7,3 procenta, se nejdříve musí najít přechodné vedení, které by zabránilo rozpadu strany. Ovšem důležitější bude si ujasnit, jak proměnit program, na nějž strana slepě spoléhala po desetiletí, který se však v období krizí zpochybnil. Bez toho nepůjde ani určit pozici strany v novém parlamentu.

Sociální demokraté si vlastně mohou pochvalovat, že hlavní konflikt soudobých dějin opravdu na vlastní kůži zažili. Jako zastánci rovnosti a svobodné společnosti se pokusili najít kompromis s velkokapitálem, tedy politickým podnikatelem Andrejem Babišem. Jak správně usoudil i hlavní poražený letošních voleb Lubomír Zaorálek, právě tím si způsobili současnou katastrofu. Přitom by bylo příliš jednoduché odsoudit rozhodnutí z roku 2013 o koalici s hnutím ANO. Dokonce i dnes se může hájit argumentem, že tehdejší šéf ČSSD Bohuslav Sobotka čelil tvrdému tlaku prezidenta Miloše Zemana, jenž vyvolal dokonce vnitrostranický puč. Koaliční dohoda s Babišovým hnutím ANO se tehdy zdála být skoro nutností.

Zásadní omyl, kterým byla dohoda s miliardářem, leží hlouběji, na programové úrovni. Sociální demokracie hledala celou poválečnou epochu s větším či menším úspěchem nějakou dohodu s kapitálem, ovšem vůdcům ČSSD mělo být od začátku jasné, že se tím nemyslí pozvání velkopodnikatele přímo do vlády. Marně Sobotka a jeho lidé očekávali, že jim bude vděčný za to, že kryjí jeho nespočetné střety zájmů, nebo za nastavení dotačních programů ve prospěch jeho koncernu Agrofert. Velkokapitál má obvykle sklony ovládnout státní přerozdělovací komplex a těžit z něho na úkor daňových poplatníků. Pokud se mu rovnou svěří část státní správy, pak přirozeně hledá cestu, jak ovládnout i zbytek. Vlastně mu to ani nejde vyčítat.

K roztržce mezi socialisty a Babišem došlo zcela zákonitě. Z pohledu velkopodnikatele byli sociální demokraté od začátku překážkou, jak vliv na státní mašinerii ještě posílit, a proto se proti nim vymezoval, i když ČSSD ještě věřila na příměří. Otevřená válka začala během aféry korunových dluhopisů a skončila suverénním vítězstvím Babiše ve volbách, když přebral dosavadní sociálnědemokratické voliče. Marně ČSSD běduje, že její nedávní příznivci volili proti svým vlastním zájmům, když dali přednost populistickému miliardáři, který se bude snažit hlavně o to, jak co nejvíc omezit práva zaměstnanců a přesměrovat rozpočtové výdaje ze sociální oblasti na dotace velkým podnikům. Sami sociální demokraté přece vzali Babiše do vlády, a tím mu poskytli záruku, že ho je možné volit.

Věrnost vlastním voličům

Přesto mají sociální demokraté ještě jednu šanci, jak se vrátit do politiky i v současných nepříznivých dobách. Přes veškerý svůj populismus nezačne Babiš se skutečnou sociální politikou, a dokonce se dá čekat, že pod heslem boje proti zneužívání sociálních dávek začne ořezávat různé druhy podpor, případně se dovozem pracovníků z Východu bude snažit dostat tuzemské mzdy co nejníže. Svým voličům to vynahradí tím, že bude zemi hájit před skutečným nebo vymyšleným nepřítelem. ČSSD má za co bojovat, protože nikdo jiný to neudělá. Jde však o to, aby našla ekonomicky schůdnou alternativu, která by umožnila dosavadní sociální výdaje udržet aspoň do určité míry. To vyžaduje znovu a důkladně promyslet dlouhodobý program.

Snaha o revitalizaci ČSSD předpokládá, že její lídry ani nenapadne, aby koalici s Babišem znovu zkusili, tentokrát jako menší, dokonce o hodně menší partner. Tímto způsobem mohou i dnes někteří funkcionáři obhájit svou pozici ve veřejné správě, překročili by tím však meze slušnosti. Dosluhující koalicí s hnutím ANO selhali a vydali své voliče manipulacím velkokapitalisty. Prodat mu ještě jednou příznivce, kteří přesto zůstali věrní, by už byla věrolomnost.

Šéf ODS Petr Fiala se snaží sešikovat v Poslanecké sněmovně pravicovou frontu proti populistům Babišovi a Okamurovi. Na sociální demokraty proto připadá srozumitelný úkol vytvořit levicovou opozici. S patnácti poslanci to nevypadá jako nadějná mise, přesto má ČSSD dosud nejsilnější, pětadvacetičlenný senátorský klub. Pak už zbývá jenom najít novou generaci, která nahradí dosavadní vedení. Nemusí to být rovnou politici věku a formátu budoucího rakouského kancléře Sebastiana Kurze, bylo by však dobře, kdyby aspoň některé ze sociálnědemokratických nadějí bylo pod čtyřicet.