V Rakousku mají po volbách a sestavují vládu. Tak jako před 17 lety toto překlápění výsledků demokratických voleb vyvolává napříč Evropskou unií bolehlav. Na rozdíl od tehdejší situace už nehrozí diplomatický bojkot ze strany ostatních členských států, ale neoficiální izolací Rakouska v unijních strukturách se podle zákulisních zpráv vyhrožuje.

Tak jako v roce 2000 je předmětem obav opět koalice konzervativních lidovců (ÖVP) s nacionalistickými Svobodnými (FPÖ). Tentokrát ale nejde primárně o to, že nacionalisté se dostanou k moci. Svobodné by do vlády přibrali i sociální demokraté, kdyby byli vyhráli volby a měli tu možnost. Primárně jde o lidoveckého předsedu a nastávajícího premiéra Sebastiana Kurze, který své straně vybojoval senzačních 35 procent.

Kurz se zviditelnil během migrační krize na podzim 2015 jako představitel přísnější azylové a přistěhovalecké politiky, než pro jakou se tehdy rozhodla německá kancléřka Angela Merkelová. Ve věku 31 let bude Kurz bezkonkurenčně nejmladším premiérem v EU a z pohledu unijního mainstreamu, lidí jako Jean-Claude Juncker a Angela Merkelová, je nebezpečný coby varianta křesťanskodemokratické politiky dneška, důkaz, že konzervativec může agitovat jinak, než co si výše jmenovaní nechali vnutit od novinářského středního proudu, tzv. Journaille. Že se Kurz nenechá semlít, není vůbec jisté, ale že z něho mandaríni „konzervativní“ politiky na starém kontinentu mají obavy, jisté je.

Od rakouských kritiků Kurze slyšíme, že to je obyčejný oportunista, člověk, který po vypuknutí migrační krize nejprve společně se zbytkem politického establishmentu ve Vídni kopíroval linii Merkelové, a když si všiml nevraživé reakce rakouské veřejnosti, otočil. Podle opačného výkladu je Kurz naopak nezakomplexovaný mladý muž, jenž se nebál vystoupit ze zajetých kolejí a v institucích EU se postavit Merkelové a dalším služebně starším politikům.

Rakouské speciality

Doma si od něj řada lidí slibuje, že zruší nebo aspoň oslabí provázanost politiky s úřady. Velká koalice socialistů a lidovců vnutila zemi už před desítkami let tzv. Proporz, tedy politizaci a rozdělení státní a obecní správy mezi hlavní strany v měřítku, jaké si u nás zatím vůbec neumíme představit. Politolog Laurenz Ennser-Jedenastik z Vídeňské univerzity před čtyřmi lety provedl jedinečnou analýzu obsazení manažerských postů ve firmách s většinovým podílem státu. Časový rámec bádání stanovil na patnáct let (1995–2010). Z 1242 zkoumaných manažerů dokázal vystopovat stranickou afiliaci, a to buď přes profesní asociace, nebo přímo přes stranickou legitimaci, u 719. Z toho k socialistům řadil 287, k lidovcům 281 a ke Svobodným 151 manažerů.

Proporz může být někdy vychýlen ve prospěch jedné strany, většinou socialistů. Vlivný veřejnoprávní kanál ORF je výsměch představám o nezaujaté žurnalistice: ředitele a vrcholné manažery sice možná určoval stranický klíč a podařilo se aspoň držet jakousi paritu, ale hned pod nejvyšší úrovní panuje levicová monokultura. Podniková rada ORF čítá 11 členů-novinářů, z nich patří pět k socialistům, čtyři jsou formálně nezávislí, ale vesměs Zelení nebo jinak progresivní, jen dva lidovci. Velké politické rozhovory, jež ORF vysílá v létě pod názvem Sommergespräche, letos vedl moderátor Tarek Leitner. Zjistilo se, že se sociálnědemokratickým kancléřem Christianem Kernem byl před dvěma lety na společné dovolené na ostrově Ibiza. Samozřejmě za to mohou jejich rodiny, které se nezávisle na Kernovi a Leitnerovi na potvoru skamarádily. Přesto letní rozhovor s Kernem vedl Leitner o poznání dovolenkověji než letní rozhovor s Kurzem. Ani po kritice na tom redakční radě ORF nepřišlo nic divného a kritizovala zveřejnění informace o společné dovolené jako „vědomé očernění s účelem zastrašit žurnalistu z ORF před důležitým interview“. Kurz dává jakousi, byť nepříliš silnou naději, že s Proporzem skoncuje. Koneckonců vypověděl socialistům velkou koalici, a tím přivodil volby.

Pozor na islám

K možná naivnímu dojmu, že Kurz by mohl otřást zažitými pořádky, přispívá zřejmě i jeho nižší společenský původ. Otec technik, matka středoškolská učitelka, rodina žila v Meidlingu, části Vídně tradičně spíše dělnické a posléze i mírně přistěhovalecké, pro nízkopříjmové vrstvy, kde na radnici vždycky dominovali socialisté. Kurzovi, který je zatím svobodný, jeho užší i širší rodina tvoří hlavní oporu.

Kurz je ročník 1986, hned v osmnácti letech vstupuje k lidovcům. Píše se rok 2003. ÖVP s Wolfgangem Schüsselem vládne zemi za pomoci Svobodných a jejich lídra, charismatického Jörga Haidera. Kurz začíná studovat práva (typický obor, v němž skrze studentské spolky a profesní organizace dominují lidovci). Pohledný a ctižádostivý mladík relativně brzy ovládne mládežnickou organizaci strany, nejprve v hlavním městě a roku 2009 celostátně. Lidovci jsou v době jeho vstupu na té úplně nejvyšší úrovni pořád ještě rozhodující vládní strana, na nižších úrovních už je ale evidentní úpadek. Týká se to především Kurzovy domovské Vídně, kde ještě ve zlomovém roce 2015 v průzkumech padala i pod deset procent. (S Kurzem teď v parlamentních volbách získala v hlavním městě 21,6 procenta, což je zlepšení, byť pověstí „rudé Vídně“ se ani Kurzovi zatřást nepodařilo – SPÖ tu letos získala 35 procent.) V úhoru, jemuž se lidová strana postupně víc a víc podobá, není pro ambiciózního mladíka tak těžké udělat kariéru. V pětadvaceti už pracuje jako státní tajemník pro integraci, což sice není přímo ministr, přesto funkce na vládní úrovni. Tím se Kurz stal nejmladším členem vlády v historii Rakouska. O dva roky později postoupil do křesla ministra zahraničí.

Kam přišel, tam i Kurz nejprve pokračoval v odkazu svých konvenčních předchůdců. V úřadu státního tajemníka rozvíjel módní, ve Francii, Británii nebo v Německu stejně jako v Rakousku podporovaný dialog státu s vybranými muslimskými organizacemi. Mladý státní tajemník zdůrazňoval význam, jaký má dialog mezi státem a náboženskými skupinami pro existenci muslimských obcí v moderní Evropě. To v sobě ale implicitně nese názor, že muslim v Evropě je definován nejprve svým náboženstvím a až potom jako řekněme rakouský občan.

Po nějaké době ve funkci Kurz obvykle začal, jak se v politmluvě říká, klást vlastní akcenty. Coby státní tajemník navrhl, aby děti s nedostatečnou němčinou měly před nástupem do školy povinné dva roky školky, na ministerstvu počátkem roku 2015 předložil (spolu s ministrem kultury) novelu zákona o islámu, který je v Evropě do jisté míry pionýrský. Novela sice muslimům zajišťuje některá zákonem předtím negarantovaná práva – duchovní službu v armádě, v nemocnicích, ve školách, volno v práci na islámské svátky, muslimské praktiky při porážce zvířat –, na druhou stranu se poprvé pokouší o dohled státu nad děním v mešitách. Novela především zakázala financování mešit ze zahraničí (v praxi z Turecka nebo Saúdské Arábie), státu vyhradila právo deportovat imámy, kteří působí proti „právům a svobodám jiných“ – tedy proti každému trochu extremističtějšímu duchovnímu. Inspirovat se tu Rakouskem, po tom volají někteří kritičtí badatelé islámu, například známý profesor z Göttingenu Bassam Tibi.

Balkánská cesta uzavřena

Druhý moment, kdy na sebe Kurz upozornil celoevropsky, byla právě migrační krize. Zpočátku vláda Rakouska podporovala Berlín. Z té doby pochází tradovaný výrok Merkelové, že rakouský kancléř Werner Faymann (sociální demokrat) vchází na schůzku s ní bez názoru a místnost opouští s jejím názorem. I Kurz, juniorní politik juniorní koaliční strany, držel linii. Socialista Faymann naznačoval, že politika Viktora Orbána má svoje počátky v hnědých 30. letech. Ale od přelomu září a října 2015 začal v rakouské politice nový letopočet. Kurz se distancoval od Faymannovy politiky otevřených hranic a Faymannovi nezbylo než se po kratším váhání přidat. Majstrštykem Kurze pak bylo koordinované uzavření balkánské cesty. Benjamínek tu všem dokázal, že lze postupně zavřít hranice stát po státu na celé úsečce od Rakouska po Řecko. Merkelová předtím svou nečinnost – která, jak dnes víme, byla způsobena hlavně obavami z kritické reakce novinářů, pokud by na hranici byli běženci bez dokumentů vraceni – zdůvodňovala také tím, že v moderním globalizovaném světě se hranice nedají uhlídat.

Svou nečinnost během více než půl roku nekontrolovaného příchodu běženců ospravedlňovala také hrozícím výbuchem ve státech na balkánské cestě, který by prý nastal, kdyby odtud Německo přestalo odebírat azylanty, kteří už byli na cestě. Kurz ale mezi těmito údajně nesvéprávnými objekty globalizačních proudů zorganizoval svépomocnou akci a zavřením balkánské cesty o týden předběhl dohodu EU–Turecko vyjednanou Angelou Merkelovou, jež výměnou za zastavení běženců už na tureckém pobřeží mimo jiné slibovala Turecku bezvízový režim pro celou Unii. Je zřejmé, že Turci byli nakonec svolní k dohodě s Merkelovou i pod dojmem toho, jak se balkánská cesta připravuje k uzavření. Brzy by neměli co zobchodovat. Je pravděpodobné, že nebýt zavření balkánské cesty, Merkelová by už dnes nebyla kancléřkou. Takhle mohla dohodu prodávat jako svůj státnický čin, jímž ukončila chaos v Evropě.

Kurz v oné vyhraněné době ochotně přijímal pozvání do talkshow německých televizí. Dával si přitom pozor, aby na kancléřku neútočil přímo, aby nikdy nebyl osobní. Kritizoval ovšem zvolenou politiku, například pakt s Tureckem jako outsourcing, pokus „neušpinit si sami ruce“.

Dnes je Sebastian Kurz živoucím důkazem toho, že to skutečně šlo jinak. Na mítincích bavorské CSU před volbami bylo Rakousko oslavováno, když už si bavorští konzervativci nedovolili jít přímo proti sesterské CDU Angely Merkelové. Nepřímo také probíhaly pokusy uklidit Kurze ještě před volbami: podle diplomatických zdrojů z Evropské lidové strany mu přišlo doporučení, aby přerušil politickou kariéru a přemístil se do byznysu (součástí doporučení měla být konkrétní lukrativní nabídka). Ale Kurzovi klidný postoj, s nímž obnažil Merkelovou, prospěl mezi rakouskými voliči. Dnes už ho málokdo považuje za dítě, vždyť prokázal svébytnost a dobré nervy na mezinárodním parketu. Jeho sebevědomí přerůstá v malý kult osobnosti – tradiční lidovci šli do voleb s pozměněným názvem „Kurzova listina – Nová lidová strana“.

Velká lidovecká rodina

A jak je to s pokusy ovlivnit Sebastiana Kurze z EU? V Evropské lidové straně (Merkelová, opět) si podle zdrojů Týdeníku Echo kladou podmínky: pokud by se ministrem zahraničí měl stát Norbert Hofer, nakonec neúspěšný, ale jinak široce oblíbený kandidát Svobodných v letošních prezidentských volbách, může prý Kurz počítat s chladným zacházením. Hofer před volbami naznačoval, že by Rakousko kormidloval k visegrádské čtyřce, známé odporem k migraci. Kurz tak daleko nepůjde, ale letitou politickou závislost na Německu už pro Rakousko zrušil tak jako tak. Ve střední Evropě fakticky vzniká jedno z epicenter možného odporu vůči Bruselu. Z tohoto pohledu je Kurz zajímavý i pro českou zahraniční politiku.