Pro člověka je odedávna přirozené žít ve skupině s jinými lidmi. Spolupracující skupina lidí dokáže více než jednotlivec zejména při získávání potravy, ochraně před přírodními živly i před nepřáteli. Život ve velké skupině ale postavil lidi před nové problémy. Pro byť minimální koordinaci bylo zapotřebí, aby někteří rozhodovali a druzí rozhodnutí vykonávali. A bylo třeba zvolit způsob, jak řešit spory mezi členy skupiny, které by ji mohly zevnitř násilně rozvrátit.

Univerzálním řešením bylo vytvoření států. Ty můžeme zjednodušeně rozdělit do dvou základních typů: absolutistických monarchií a demokratických států. Rozdíl spočívá ve způsobu výběru vládců, nikoliv v tom, že by občané demokratických společenství nemuseli rozhodnutí svých vládců respektovat. Bez ochoty pravidla dodržovat by se vnitřní mír zhroutil.

Existence států však zároveň dala vzniknout násilí mezi státy navzájem. Proti tomu se hledal lék v podobě sdružování států do aliancí. Ty se ale staly podnětem k vytváření protialiancí a permanentní napětí pak vedlo k tomu, že zaútočit na druhé státy v době, kdy se jevily oslabené, se považovalo za nejjistější způsob zajištění vlastní bezpečnosti. Války na tomto principu se odehrávaly na celém světě a Evropa nebyla výjimkou. Ani 19. století nepřineslo v tomto směru žádnou změnu. Naopak – hospodářský a technický pokrok vedly k vytváření armád nikdy předtím nevídaných velikostí a jejich vyzbrojování stále ničivějšími zbraněmi. Tak tomu bylo i počátkem 20. století.

Běsnění namísto požehnání

V roce 1914 byla Evropa ze všech možných hledisek bezkonkurenčně na špici celého světa – srovnávat se s ní mohly snad jen USA. Žádný vnější nepřítel nemohl ohrozit bezpečnost Evropanů či jim zabránit zvyšovat kvalitu života. Toto požehnání Evropané ve prospěch svůj i ostatního světa nevyužili a místo toho se vrhli jeden na druhého jako smyslů zbavení. Evropa proměnila všechnu svoji vyspělost v nástroj sebezničení. Následky války pak měly mít mnohem delší trvání. V Rusku se moci chopili komunisté a s jejich nelidským pokusem předělat člověka se svět krvavě potýkal dalších sedmdesát let. Mír uzavřený v roce 1919 spíše vytvořil úrodnou půdu pro snění o odplatě. Vítězné mocnosti se sice dohodly na vytvoření Společnosti národů, jež měla napříště řešit konflikty mezi státy. Návrh USA, aby Společnost měla efektivní moc mír mezi rozhádanými státy vynutit, však odmítly ostatní země jakožto nepřijatelné omezení své suverenity. Rovněž nedošlo k žádné hospodářské integraci ve smyslu odbourání překážek vzájemného obchodování. Na hospodářský otřes na konci 20. let tak evropské státy reagovaly omezováním dovozu v zájmu ochrany domácích výrobců a vyrovnanosti platební bilance. To krizi prohloubilo a prodloužilo, což jenom nahrávalo extremistům. A třetí osudovou chybou byla neexistence jakýchkoliv iniciativ snažících se o usmíření mezi řadovými obyvateli jednotlivých států – především těmi, kdož ještě včera na sebe stříleli.

Spojené státy se po roce 1919 z Evropy stáhly. Americký Senát neschválil účast USA ve Společnosti národů. Evropa bez skutečného vzájemného smíření svých národů zůstala ponechána sama sobě. Rozpad aliance mocností, které porazily Německo a vytvořily nové uspořádání Evropy, byl jasným signálem, že toto uspořádání již není touto aliancí garantováno.

Tento signál nepřeslechl Adolf Hitler, který vyznával obraz světa, v němž jsou národy ve stálém boji o místo na slunci a kde nerozhodují ideály spravedlnosti, nýbrž nelítostná síla. Pocit nespravedlivého míru, sdílený značnou částí Němců, Hitlerovi propůjčil patřičnou volební sílu k tomu, aby mohl zahájit přípravu na něco, co již nebylo jenom dalším kolem odvěkých válek mezi státy. V první světové válce proti sobě stály státy vázané – byť již rozdílnou měrou – dědictvím západní křesťanské civilizace, na konci 30. let už tomu bylo zcela jinak. Nacionálně socialistické Německo vědomě odvrhlo tuto civilizaci jako něco, co svým důrazem na hodnotu jednotlivce podlamovalo schopnost národů hájit a rozšiřovat svoje místo na slunci. Národ byl povýšen na boha a služba tomuto bohu na smysl lidského života. Pokud jiný národ stál v cestě národu německému, pak naopak nic nemělo stát v cestě k jeho likvidaci.

Po skončení druhé světové války se mohlo mnohým lidem zdát, že napodruhé už se Evropané jistě poučili a založí mezi sebou zcela nové vztahy. Předchozí dějiny ale pro takový optimismus neposkytovaly žádný důvod. Na rozdíl od doby po první světové válce však zasáhly do osudu Evropy dvě vnější mocnosti – jedna pozitivní politikou a druhá jako trvalá hrozba záhuby, nutící evropské národy k rozumu.

USA se z Evropy tentokrát nestáhly, což zabránilo Sovětskému svazu zahrnout západní Evropu do komunistického impéria. To umožnilo Západoevropanům svobodně se rozvíjet a sjednat si zcela nové vztahy. Díky americkým divizím také odpadl strach ze znovuobnovení Německa v jeho agresivní podobě. Tak se otevřela cesta ke smíření.

Soutěž v podnikání

Co ale bylo vůbec nejdůležitější: v čele evropských národů stáli lidé mimořádných lidských kvalit, kteří si jasně uvědomovali, že jen takové uspořádání vztahů, které přinese prosperitu, bude v očích obyvatel legitimní. Proto založili Evropské hospodářské společenství s cílem postupně vytvořit jeden společný trh, na kterém budou napříště soutěžit jednotlivé podniky či podnikatelé v tom, jak nejlépe uspokojit lidské potřeby, a nikoliv státy, respektive příslušné vládnoucí politické skupiny, se svými mocenskými ambicemi a potřebou naklonit si ty či ony podnikatele nebo skupiny obyvatel pomocí koncesí, dotací a ochranářskými opatřeními. Jinými slovy, o tom, kolik francouzských aut se doveze do Německa, již neměli rozhodovat němečtí politici, ale sami němečtí spotřebitelé.

Vybudování společného trhu trvalo dlouhá desetiletí. Jenom zrušení vzájemných cel zabralo jedenáct let. Zakladatelé EHS zároveň dobře věděli, že v každém společenství svobodných lidí vznikají střety. Proto založili společné orgány a pravidla jejich rozhodování, ve kterých se měly napříště vzájemné rozpory mezi státy řešit tak, aby neeskalovaly do válečných zákopů. Tak vznikl základ dnešní EU jakožto formy soužití evropských národů, spočívající v nepřetržitém vzájemném jednání na půdě společných institucí.

Výsledkem byl až zázračný růst blahobytu obyčejných lidí. Přesto ani ten růst nezaručoval trvalou podporu pro integraci. Lidé vždy považují fungující věci za samozřejmé a to špatné za dominantní znak doby. Navíc mizení překážek pohybu zboží, služeb a lidí znamenalo pro mnohé nepříjemnou nutnost změnit pod tlakem konkurence způsob života.

Avšak vývoj v Evropě ovlivňovala ještě jedna zahraniční mocnost: Sovětský svaz. Hrozba z východu v rozhodující části veřejnosti západních států vytvářela pocit, že i přes všechny vzájemné rány utržené v minulosti jsou nyní všichni na jedné lodi. Tento pocit vposledku umožnil řešit vzájemné rozpory vždycky nějakým kompromisem. A těch bylo opravdu zapotřebí. Zrušení cel, kontrol pohybu kapitálu a potřeby víz či povolení k pobytu k udržení volného trhu samo o sobě nestačí. Důvodem byla a je dynamika technického a společenského vývoje.

Léky jako příklad

Na příkladu trhu s léky uveďme, co je tím míněno. V systému veřejného financování lékařské péče a situace, kdy stát chrání lidské zdraví před ohrožením nebezpečnými látkami, bylo zájmem států, aby se platilo pouze za opravdu účinné léky a aby byly spolehlivě zjištěny jejich případné vedlejší škodlivé účinky. Oba tyto požadavky vedly již před vznikem EHS k tomu, že v každém státě bylo zapotřebí získat pro uvedení nějakého léku na trh výslovné povolení. Regulace vstupu léku na trh každého členského státu se vzájemně lišily. K získání povolení museli výrobci předložit rozsáhlou dokumentaci s výsledky klinických zkoušek daného preparátu, a to v jazyce daného státu a podobě odpovídající národní regulaci. Ani zrušením všech případných cel na léky v rámci původní šestice států tvořících až do roku 1973 EHS tak žádné skutečné podmínky pro volný pohyb léčiv nevznikly. Řešení přinesla až dohoda členských zemí na společném minimu potřebných zkoušek a pravidlu, že pokud jedna z nich lék povolí, ostatní země mají tři měsíce na to, aby vznesly pochybnosti o účinnosti/bezpečnosti daného léku. Pokud tak neučiní, lék může vstoupit i na jejich domácí trh.

Na tomto příkladu je vidět, proč byla a je přijímána celá řada legislativních aktů Evropské unie. Technologický pokrok a s ním rostoucí požadavky veřejnosti na ochranu před některými jeho důsledky vyvolaly legitimní snahy členských států zavádět nejrůznější regulace. Pokud se tak neměl rozbít společný trh, musely se členské státy dohodnout na shodné podobě regulace. Každá taková dohoda měla podobu legislativního aktu EU. Legislativa EU má jediný cíl – zajistit, aby legitimní snahy členských států prosazovat svoje zájmy v oblastech, jako jsou ochrana zdraví obyvatel, ochrana životního prostředí, podpora podnikání, energetická bezpečnost atd., byly prováděny způsobem zachovávajícím v co největší míře jeden společný volný vnitřní trh. Příslušné normy mají často mnoho tisíc stran. To je ale dáno jednak množstvím materie, která je regulována, jednak její vysoce odbornou povahou.

Nezbytnost přijímat legislativu založenou na odborném posouzení samozřejmě vedla a povede k rostoucí roli expertů. Většina odborných textů je pro politiky stejně srozumitelná jako hieroglyfy v hrobkách faraonů. Je ale na politicích, aby na sebe vzali odpovědnost a rozhodli, že i přes určitá rizika stanovená odborníky je třeba používání dané látky jako hnojiva či pesticidu zachovat. Růst vlivu expertů na úkor volených politiků je pouze nevyhnutelným důsledkem toho, že náš život je stále více naplněn záležitostmi, jež jsou produktem odborníků. Přikládat vinu za tento stav EU je stejně inteligentní jako tvrdit, že za záplavy v Ústeckém kraji v roce 2002 může zřízení krajů v roce 2000.

Dvě další ohrožení trhu už běžný občan příliš nevnímal. Tím prvním jsou snahy členských států podpořit vlastní podniky v konkurenci s podniky z jiných států. Politici v členských zemích jsou pochopitelně pod stálým tlakem vlastní podniky zvýhodňovat. Tím druhým je něco, co bohužel i mnoho příznivců volného trhu bagatelizuje, a sice stálé pokušení nadnárodních společností zbavit se nepříjemně dotěrné vzájemné konkurence. Velké kapitalistické podniky touží po nastolení socialistických dodavatelsko-odběratelských vztahů. Tímto termínem se míní plánovaná jistota, kolik toho či onoho a za jakou cenu a kým bude prodáno. Za tímto účelem se velké společnosti skrytě domluví, konkurenci pouze předstírají, a tak dosahují vyšších výnosů. Proti těmto kartelovým dohodám byly úřady na ochranu hospodářské soutěže i těch největších členských států bezmocné. Jediná instituce schopná jim čelit je Evropská komise.

Dokončení příště