Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid. Postava ne úplně jednoduše uchopitelná a jistě ne bez tajemství a méně osvětlených míst. Vždy byl nějak imponující a zajímavý a nikdy (se) nenudil. V mládí a ve středním věku vypadal jako hollywodský herec z časů, kdy herci byli krásní i mužní, pak hemingwayovsky přibral a s šedivými vousy a černým obočím působil trochu démonicky a trochu jako hodný dědeček dohromady. Měl pěknou barvu hlasu a dikci, která se už neslyší: mluvil vtipně, i když mluvil vážně. Připomínal v tom o dvanáct let staršího Jiřího Voskovce, který byl jeho přítelem a druhem v exilu. Byla v nich ta první republika.

Jaký to dlouhý a plodný život

Když přišla zpráva, že poslední srpnový den roku 2003 Tigrid zemřel, mohli si v Čechách mnozí říct, ano, s Tigridovou mužnou smrtí ještě jednou skončilo dvacáté století. On byl jeho spolehlivým a poctivým svědkem. V LN tehdy vyšel Jiránkův vtip, kde Tigrid stojí v obláčcích, v ruce doutník a říká: „Člověk má nepatrnou možnost ovlivnit chod dějin. Nanejvýš může vydat svědectví...“ Rozumí se dnes ještě všeobecně tomu, v čem byl ten vtip? Proč „svědectví“?

To jeho století bylo strašné, vražedné, v mnoha směrech šílené – a přitom veselé, pestré, zajímavé, ba i úžasné pro život. Pokud si ho člověk uměl užít a najít v něm své místo – a zůstat přitom čestný a hrdý –, mohlo to být skvělé, třeba v Londýně, v New Yorku nebo v Paříži, ve třech městech Tigridova života a exilu. Ta nejhorší – v něčem však ne nejhorší – věc na českém osudu ve 20. století byla, že jen málo záleželo na jedinci, že byl příliš dlouho zajatcem špatných poměrů a drtivého nebo jen vyděračského tlaku. Člověk si musel svobodu a rovnou páteř vyvzdorovat jako individuum – třeba jako Tigrid odchodem do exilu. A pak tím, že nepropadal zoufalství. Nebo jen trochu a nedával to najevo. Skoro celý život pak prožil v časech, kdy, pokud šlo o jeho Čechy, nezáleželo jen na nich. To jako realista věděl a respektoval. Ale i v nejzoufalejších chvílích, nejvíc po únoru ’48 a po ruské okupaci ’68, věřil, že je nějaká naděje, že věci mohou být lepší. Jaký to byl pak zázrak, když se v roce 1989 opravdu věci změnily. A záleželo jen na nás! Bude to takové, jaké si to uděláte, opakoval pak nejčastěji. A měl pravdu. Je to takové, jaké jsme si to my udělali... Jenom my. To platí pořád.

Když se před sto sedmi lety slavily osmdesátiny císaře Františka Josefa, český národní tisk s trochou potměšilosti napsal: „Jaký to dlouhý a plodný život!“ Při příležitosti Tigridovy stovky (narozen 27. 10. 1917) si to můžeme opakovat, ale ironie přichází z jiné strany: z dějin „století extrémů“, jak se uplynulému věku také říká. Tigrid za svůj „dlouhý a plodný“ život byl jeho svědkem i účastníkem, ale také průvodcem. A to nejen „inteligentních žen“, jak zní titul jeho proslulé knihy, kde si vysnil krásnou Lucii jako posluchačku svých lekcí, ale doslova svého národa „po jeho vlastním osudu“. To, že valnou část života prožil v exilu, na tom nic nemění. Vždyť právě exil byl důležitý fenomén národního osudu včetně slabin a nedostatečností, ostatně také zcela českých.

U Tigrida bylo přitom fascinující, jak svou noblesou a civilní, neokázalou vznešeností národní sklony přesahoval a jak v tom byl jevem až „nečeským“. To ještě vyniklo po jeho návratu do vlasti a vlastně po celá 90. léta, kde vyčníval uprostřed oblíbených sklonů k malichernosti a fňukalství, doplňovaných arogancí a hulvátstvím. Tigrid si ale uchovával a reprezentoval jinou podobu ideálního češství: velkorysost, nadhled, humor, smysl pro realitu, pragmatický švih. Svou figurou a prací ukazoval i skeptikům, že tyto hodnoty jsou u Čecha možné.

Duch čilý a pružný

„Nelítostivec, neuplakanec,“ napsal o něm ve třetím díle Pamětí Václav Černý, který sympatie a antipatie rozděloval tak v poměru 1:10. Tigrid ale obstál. Když Černý, ostatně také kus národního osudu, vzpomíná na svou pařížskou návštěvu v roce 1968, popisuje ho takto: „Duch nesmírně čilý a pružný, velmi zasvěcený do světové politiky i fází a aspektů kulturního a myšlenkového pohybu ve světě, zároveň kritický, střízlivý, netoužící se opít marnou nadějí. Byl mi srdečně sympatický. Nepochyboval jsem, že mám před sebou daleko největší politicko-publicistický talent, kterým v boji proti komunismu disponuje mladá generace.“ Talentu „mladé generace“ bylo v té době ovšem už padesát let.

Ale Tigrid patřil mezi ty zvláštní úkazy, u nichž je věk dlouho jen numerickým údajem na okraj. Potomek česky asimilované židovské rodiny Schönfeldů ze Semil na sebe upozornil už jako mladík, kdy patřil k literárnímu okruhu kolem básníka Jiřího Ortena. Zkoušel psát a režírovat divadlo, ne úplně bez úspěchu, ale umělecký talent přece jen nebyl jeho nejsilnější stránkou. Jako dvaadvacetiletý má před sebou první velké dobrodružství, útěk na motorce před nacisty, kteří právě nakráčeli do Prahy. „To pro nás není, Pepíku,“ pronesl při pohledu na wehrmacht v ulicích ke svému příteli a pak druhu z Londýnu Josefu Schwarzi-Červinkovi, s nímž okamžitě naplánoval cestu na Západ. Tehdy si poprvé zachránil kůži útěkem.

Ve třiadvaceti už sedí za mikrofonem BBC v Londýně a shodou okolností on, jehož rodina padne za oběť holokaustu, hlásí v roce 1944, na základě takzvané Vrbovy zprávy, snad jako první novinář na světě v té době pořád ještě neuvěřitelné podrobnosti o hromadném vyvražďování Židů v Osvětimi. Po válce se rychle vrací do Prahy už jako hotový publicista, rediguje lidovecké Obzory a vede – i v rámci omezené předúnorové svobody – polemiky s komunisty, čímž se ocitá jednou provždy na černé listině KSČ. Sympatie ale nevzbuzuje ani u takzvaných demokratů a benešovců, věřících v chiméru pokojné a plodné spolupráce s Gottwaldem. Má už tehdy odvahu porušovat největší národní tabu: metody, průběh a účel vyhnání Němců, čímž se ocitá téměř v postavení zrádce. Je příznačné, že od kritických názorů na etnickou čistku neustoupil o krok ani v 90. letech, kdy se situace národní semknutosti jakoby v tragikomické míře opakovala.

Co dělat?

„Únor mu dal za pravdu,“ píše lakonicky tehdejší benešovec Černý. Přitom Tigridův antikomunismus nebyl nikdy prázdná ideologická doktrína. Tigrid byl především demokrat a realista. V roce 1956 zakládá slavnou revue Svědectví nikoli jako další z emigrantských demonstrací mravní převahy nad zbolševizovaným národem doma (i když „lid“ právě v tom roce přinese zklamání i jemu: píše, že Maďaři se bouří, Poláci s nimi solidarizují – a Češi a Slováci jdou na fotbal a sázejí sportku), ale coby nezastíraný pokus o dialog s domovem včetně těch bývalých komunistů, kteří jsou ochotni zasadit se o společnou věc, tedy za větší svobodu.

Pro Tigrida nikdy neplatilo „všechno, nebo nic“, věděl, že ve světě nehybně zablokovaném mezi dva velmocenské monolity je to běh na dlouhou trať, a že co zbývá vzdělanci, který nerezignuje a neoddá se neplodnému zoufalství, je dělat svou práci, jak jen to jde nejlépe. Když nic jiného, vydávat „svědectví“. Někdy zmiňovaný spor s generačně starším Ferdinandem Peroutkou na začátku 50. let, který nakonec spoluvedl k Tigridovu odchodu z právě založené Svobodné Evropy, nevycházel zřejmě ani tak z politických názorů. Ty pocházely ze stejné masarykovsko-liberální líhně. Příčina byla spíš v odlišném lidském typu a povahovém založení. Protože oba byli gentlemani, zachovávali o střetu mlčení. Něco ale napoví, začteme-li se do textů obou novinářských klasiků. Peroutkovy rozhlasové „talky“ ze Svobodné Evropy, to je vysoké literární kázání, jakoby přenesené z vybraného společenského klubu, kde se soutěží, kdo napíše lepší esej. Tigridovy články ve Svědectví, to je věcná, někdy až suchá faktická analýza, argumenty střízlivé, optimismus spíše krocený, cíl ale jasný a zřejmý. O dvacet let mladší Tigrid asi více chápal, že být emigrantem ve 20. století nemusí být jen krutá rána osudu. Může to být také dobrodružství, hra, napínavá zkouška charakteru, jaké jsou podrobeni hrdinové špionážních románů Grahama Greena, oblíbeného Tigridova autora. A tak jako jeho postavám, ani Čechovi s židovskými kořeny nečinilo problémy jít do toho naplno a přitom si uvědomovat, že výhra je daleko. Mohl dělat pingla v nějakém lokále v Brooklynu, vychovávat se svou krásnou ženu, která jednu dobu rodinu živila, tři děti, a přitom plánovat, jak se pokusit svrhnout doma komunisty (protože o to mu skutečně šlo), o čemž si byl jist, že to bude běh na dlouhou míli a vsadit na to nešlo víc než greenovských „deset procent naděje“.

Tigrid ale věděl, že být zbaven domova jaksi patří do „atomového věku“. V něm se extrémy vyhrotily a člověk musí své jistoty stále pokládat za nejisté. Přesto jsou jeho texty z těch dlouhých beznadějných desetiletí vlastně nějak nadějeplné (Emigrace v atomovém věku, Marx na Hradčanech): i když je situace zoufalá, je vždy nějaká možnost žít nějak lépe, svobodněji, plněji. Však to známe i z jeho článků z 90. let, kdy se přidává: Bude to takové, jaké si to uděláte!

Na chmel!

Ochota „vést dialog“ (ta slova se zprofanovala až později) mu od začátku přinášela nepřátele mezi zásadovými krajany, naopak pro důslednou kritiku samotné ideje komunismu nemohl být nikdy zcela přijat mezi západními intelektuály, tradičně levicovými. Tigrid byl ale všechno jiné než solitér. Těšil se vysoké úctě mezi středoevropskými disidenty a exulanty, především Poláky, o jejichž revoltách napsal knihu Dnešek je váš, zítřek je náš. Sídlo redakce v zapadlé pařížské Rue du Lodi, později v Croix-des-Petits-Champs, se zvláště v 80. letech změnilo v jakési poutní místo, kam ti odvážnější šťastní majitelé výjezdní doložky přicházeli spatřit svatého Nestora (a režimem nejnenáviděnějšího Belzebuba) československé exilové opozice. Když koncem 80. let Tigrid uvažoval, kdo by po něm redakci převzal, nehledal mezi zavedenými jmény, ale snažil se revue nabídnout těm skutečně nejmladším, přicházejícím z prostředí třeba i velmi drsných: jedním z nejbližších pomocníků mu koncem 80. let byl spisovatel Jan Pelc, který mu přinesl rukopis románu A bude hůř…, ze kterého byl Tigrid nadšen. Vzpomínám si, že jsem kdesi viděl exilovou karikaturu Tigrida v kožené bundě s pankáčským čírem na hlavě, jak se „podbízí mladým“. Charakteristický byl jeho článek už z roku 1967 se sloganem „Starci ať jdou na chmel“. V tomto – a mnoha jiných věcech – byl Tigrid zcela bez předsudků, neelitářský a nesentimentální, že to někdy mohlo být až jaksi protivné. Byl ale také jasnozřivý a uměl říct důležité slovo v pravý čas. V létě 1989 se v komentáři pro Svobodnou Evropu, tehdy už hojně poslouchané, jasně vyslovil, že tím mužem, na kterého by měla opozice vsadit, je Václav Havel. Vzpomínám si na to léto, s jakou úlevou člověk slyšel, že to konečně někdo autoritativní řekl nahlas. Možná že si to konečně plně uvědomil i Havel.

Tigrid byl homo politicus, ale měl plno nepolitických vlastností. Byl gurmán, v čemž mu Paříž a francouzský venkov (obec Héricy), kde žil s rodinou, vyhovovaly. Byl dobrý společník i pijan, jemuž alkohol spíš pomáhal, než škodil. Žil si dobře, ale neokázale a nedělalo mu problém věnovat se i úplně praktickým věcem: třeba když strkal Svědectví do žiletkou nařízlých krabic s pracím práškem, které pak rozdával nic netušícím československým turistům – ti se pak divili, co si to s tím persilem přivezli. Vím, že jako snad jediný ministr kultury (s výjimkou Milana Uhdeho) Tigrid skutečně četl beletrii, znal literaturu a také jí po svém rozuměl i sledoval současnou. Nikoli jako kritik, ale jako zvědavý čtenář, který stále hledá něco nového a je pořád připraven nechat se překvapit. Autor článku si vzpomíná, že když měl Tigrida v 90. letech možnost potkávat, vždy se ho ptal, co by mu jako knižní recenzent doporučil. U jednoho oběda na mě vyhrkl: „A vy jste hrabalovec, nebo kunderovec?“ Ten oběd se týkal jeho nápadu zřídit Státní cenu za literaturu.

Nebyl sentimentální, a když mluvil o svém životě, pak nejraději v sérii anekdotických příběhů. Žil dlouhá léta v existencionalistické Paříži a jistě četl Camusův Mor, v němž hlavní hrdina říká, že i když se to zdá směšné, jediným způsobem, jak moru čelit, je poctivost. Ale protože byl také z absurdní Prahy, měl smysl pro humor, a tudíž věděl, že nic se nemá brát smrtelně vážně, protože na konci všeho je stejně zase – smrt.

Většina zdejší populace Tigrida v 90. letech poznala až jako rozšafného starého muže, který dobře vypadal, pěkně mluvil a reprezentoval. Z člověka režimem démonizovaného a vydávaného pomalu za Belzebuba se stal jakýmsi pohádkovým dědečkem demokracie, postavou trochu až kýčovitou. Ale za to už nemohl. Tigrid byl – pro mě určitě – ojedinělým a pořád vzácným příkladem Čecha jako poleno a zároveň jednoznačného Zápaďana, demokrata, jenž věděl, o co v demokracii jde, a proto byl i pragmatik a lehce i cynik, intelektuála, který je ale srozumitelný, bonvivána, jenž zná míru a má vkus. Už tehdy byl výjimkou, ale nebyl úplně osamocený. Dneska má člověk obavu, že výskyt tohohle lidského – kulturního a civilizačního – druhu se stal raritním. Je otázkou, zda by to do těchto Čech dnes Tigrid vlastně chtěl patřit. Ne náhodou se Tigridův hrob nachází v Héricy u Paříže.