Po znamenitém vystoupení inženýra Zemana v Radě Evropy se jakousi běžnou volnočasovou aktivitou mnoha českých komentátorů stalo rozumování ohledně neužitečnosti sankcí, zejména těch uvalených Západem na Rusko. Jedno se jim zdá být nad slunce jasné: sankce jako zahraničněpolitický nástroj jsou marněním času a prostředků, ke zhroucení zlotřilých režimů nevedou a postihují spíš obyčejný lid, který za zhůvěřilosti svých mocných přece nemůže. Ochotně se uvádí příklad komunistické Kuby, kde i po šedesáti letech embarga u kormidla stále zůstává rodina Castrů. Nejodvážnější zacházejí ve svém uvažování ještě dál – sankce prý Rusko jen posilují, obyvatelstvo stmelují kolem národního vůdce a hospodářství zajišťují úplnou soběstačnost v jakémkoli zbožním sortimentu. Že cizí státníci nechápou to, co je u nás zřejmé každému prosťáčkovi, lze nejspíš vysvětlit jen mimořádnou intelektuální otupělostí západních politických elit.

Celý řetězec zdánlivě neotřesitelných argumentů je při bližším ohledání jen snůškou blábolivých nesmyslů. Co lidstvo lidstvem je, sankce vždy byly běžnou formou postihu narušitelů mezinárodního práva a jsou nově uvalovány i v tomto okamžiku – třeba ve vztazích se Severní Koreou, Venezuelou, Íránem, Kubou, Somálskem, Súdánem, Ruskem, Katarem, apod. Je to zlatá střední cesta mezi válkou a zradou ideálů. Očekávání spojená se zavedením restrikčních opatření vůbec nejsou krátkodechá a nesouvisí nutně s vytouženým pádem vyvrhelských režimů. Americká opatření vůči Kubě byla vedena snahou zapouzdřit revoluční kubánský režim, podvázat nebezpečí šíření nákazy zejména na latinoamerickém kontinentu, zvlášť vnímavém ke svodům blankistických revolucí, a dát přirozenému vývoji čas, aby komunistický neřád vyhnil a projevil se v celé své obludné nemohoucnosti. To se taky stalo. Pro žádného snílka v rozvojovém světě Kuba již dávno není vzorem hodným následování, a pokud je pro někoho zajímavá, pak ze zcela jiných nostalgických důvodů, než je komunismus. Bez včasné izolace by takový výsledek možný nebyl. Zhruba ze stejných příčin se vyšinutý a hyperaktivní jedinec dává na čas do svěrací kazajky ve specializovaném zařízení.

Navíc pravým šampionem sankcionování nejsou Spojené státy, ale právě Putinovo Rusko. V jeho blízkém okolí není snad země, která by tak či onak nebyla podrobena ruským sankcím. Zákaz dovozu gruzínských pomerančů či moldavských vín, běloruských mléčných výrobků či čehokoli vyrobeného na Ukrajině, přerušení dodávek zemního plynu nebo elektřiny, omezení leteckého či poštovního spojení – vše bylo pro Moskvu vhodným prostředkem k potrestání vzpurných postsovětských republik. Ti u nás, koho západní sankce urážejí svou protismyslností, brečí sice náramně, leč na špatném hrobě. Ostatně i ony pohoršlivé každodenní útrapy, jimž je vystaveno nevinné obyvatelstvo Ruska, nejsou způsobeny západními sankcemi, nýbrž odvetnými opatřeními známými pod hrdopyšným názvem „nahrazování dovozu“. Západní sankce nikdy nepostihovaly zboží denní spotřeby a vztahovaly se jen na technologické komponenty, bankovní operace a zahraniční aktiva zkorumpovaných ruských úředníků přímo odpovědných za agresi proti Ukrajině. Sotva mohly prohloubit strádání obyčejných Rusů. Jejích útrapy jsou přímým důsledkem „dovoz nahrazujících protiopatření“. Pohádky o tom, že sýrové náhražky s příměsí strojových olejů chutnají lépe a jsou zdraví prospěšnější než italský parmazán, jsou stejně přesvědčivé jako vtipné severokorejské poučky, že březová kůra je výživnější než hovězí maso. Kdo z Moskvanů chce sankční režim přežít, jí nadále španělský jamón, přebalený v Bělorusku a dvakrát dražší.

Tvrzení, že mezinárodní izolace jen stimuluje ruskou ekonomiku k nevídaným výkonům, je nejen protimluvem na pozadí filipik proti sankcím, ale také dalším násilím na zdravém rozumu. Ekonomické údaje dokazují, že centralizované ruské hospodářství zůstává nadále ve stagnaci a nedosáhlo zatím ani úrovně předsankčního roku 2013. Kdo chce, může si otevřít oficiální ruskou statistickou ročenku. Není divu – žádná země na světě není schopna vyrábět u sebe doma úplně všechno. Kdyby mohla, bylo by dnes Rusko na špičce ekonomického pokroku – vždyť, jak moudře podotknul Putin, bylo pod sankcemi takřka po celou dobu své existence.

Skoro půl roku nepřetržitě padá ziskovost všech odvětví ruského průmyslu s výjimkou těžebního, který se drží nad vodou jen díky nepatrnému zdražení ropných produktů na světových trzích. Mezitím stát vykupuje jednu krachující korporaci za druhou – banky, letecké společnosti, poštu, celostátní koncerny. Oficiální Moskva v tom odmítá vidět postátnění a mluví jen o „dodatečné kapitalizaci podniků“. Avšak plíživé znárodňování podnikatelské prostředí nezachrání, to vyžaduje spíše konkurenci, růst soukromých investic a radikální vylepšení celkového ovzduší. Zatímco úředníci vyprávějí bajky o tom, jak se země šikovně dostává z krize do růstové fáze, chvástají se nízkou inflací, její bankovní systém se otřásá v základech a velké korporace hromadně bankrotují v míře nevídané ani na vrcholu krize v roce 2015.

Proč se to děje zrovna teď? Protože se v podstatě nic nemění. Ruská ekonomika zůstává ve slepé uličce. O tom, že surovinový model vývoje, založený výlučně na trvalém růstu světových cen ropných produktů, je na dřeň vyčerpán, ruský prezident mluvil již v roce 2013, kdy žádná krize na obzoru nebyla. Již tehdy bylo zřejmé, že podnikatelská aktivita a objem investic povážlivě klesají, zatímco růst HDP tíhne k nule. Po „osvobození Krymu“ a hybridní válce o Donbas, jež zvedla vlnu sankcí, šel vývoj od desíti k pěti. Pokles příjmů obyvatelstva trvá již 34 měsíců v řadě. Ruští úředníci rádi mluví o tom, že se ekonomika na sankce „adaptovala“. Je úsměvné vidět v tom důvod k optimismus. Je to jako tvrdit, že se průměrná teplota pacientů v nemocnici ustálila kolem normálu. Adaptace k chronické nemoci totiž neznamená vyléčení, nýbrž prolongaci neutěšeného stavu.

Nic kromě pokusů zestátnit vše, co se ještě hýbe, v Rusku k vidění není. Ze sovětských dob víme, k jakým koncům vede „ruční řízení“ státní ekonomiky: konkurence neschopné podniky nemohou existovat bez neustálých peněžních injekcí ze státní pokladny. Právě proto totalitní sovětská ekonomika, navíc zatížená rostoucími výdaji na obranu, jednoduše neunesla soutěžení s tržním hospodářstvím západních velmocí. I dnes je postátnění ekonomiky a nenasytnost státních společností spolehlivou cestou nikam. Výkladní skříň ruského samoděržaví – společnost Gazprom – bude muset podle odhadu ratingové agentury Fitch v příštích třech letech zvýšit svou zadluženost na 30 miliard dolarů.

Přes veškerou svou vynalézavost nemá ruské vedení žádné účinné páky pro pokračování sankční války se Západem. Přesto se jí nechce vzdát kvůli hrozící ztrátě tváře. Svědčí o tom komentář náměstka ministra zahraničí Ruska Sergeje Rjabkova zavěšený na stránkách diplomatického resortu. Moskva prý hodlá tvrdě potrestat Spojené státy za to, že se na černé listině úředníků postižených za napomáhání zbrojnímu programu Severní Koreje ocitli čtyři občané Ruska, jejichž jména ani znalcům moc neříkají. Stejně jako v případě před očima degradujícího českého prezidenta, také ruské ministerstvo zahraničí má problémy s elementární logikou. Pokud nesmyslnost sankčního počínání mají konečně pochopit američtí diplomaté, proč tato prostinká myšlenka nenapadá jejich ruské kolegy? Proč rozdávají sankce na všechny strany – hned proti Spojeným státům, hned proti samotné Severní Koreji?

Kromě elementární otázky „proč?“ existuje ještě neméně důležitá otázka „jak?“. Jak vytrestat hloupé Spojené státy, aby je to pořádně zabolelo? Dejme tomu Moskva vypověděla ze země 755 amerických diplomatů v odvetě za vykázání 35 diplomatů ruských. Kdo v důsledku takového kroku začal mít vážné problémy se získáváním víz do Spojených států? Správně, Rusové. Co si moskevští koumáci mohou vymyslet navíc, aby to nepotrestalo je samotné? Přerušení dodávek titanu či jiných strategických surovin zasáhne bolestivěji ruské výrobce než jejich americké odběratele. Jediným reálným účinkem ruských odvet je možnost udržovat vlastní národ ve stavu předválečné hysterie a věčné mobilizace. V hodině těžkých zkoušek si musí občané utáhnout opasky. To dává smysl. Nic jiného smysl nedává.