Zcela nedoceněná – vyjma jejími zahraničními nepřáteli – je i ohromná geopolitická zásluha EU v nedávné minulosti. Zatímco členské státy se zaměstnávaly výše (minule – pozn. red.) uvedenými problémy, mír mezi národy západní Evropy a trvalý růst jejich blahobytu, které se komunistům před vlastními obyvateli nepodařilo zakrýt, nepozorovaně podkopávaly věrohodnost marxistické ideologie. Jelikož bylo v západní Evropě povoleno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, měly se podle marxistické ideologie tamější státy potácet v bídě, či dokonce vést vzájemné války.

Evropská integrace tak přispěla zásadním způsobem k pádu komunistického impéria i k odvrácení vzájemných násilných konfliktů mezi bývalými částmi impéria. Perspektiva připojení se k úspěšnému projektu byla pro většinu obyvatel tak lákavá, že přemohla nacionalistické motivace. Jedinou tragickou výjimkou byla ze specifických důvodů Jugoslávie.

Úsilí o přiblížení vlastních politických a hospodářských systémů národů střední Evropy pravidlům EU zároveň sbližovalo tyto národy tím, že je nutilo zavádět stejná pravidla, znemožňovalo jim si tato pravidla vykládat po svém a také diskriminovat podnikatele z druhých zemí. Díky tomu se o to, aby české výrobky či podnikatelé nebyli v jiné zemi diskriminováni, nemusela a nemusí starat česká vláda diplomatickými protesty nebo hrozbami odvetných opatření, které by nutně vyvolávaly vzájemné nepřátelství.

K EU se nakonec postupně připojilo zatím 11 bývalých komunistických zemí, které díky systému zvýhodňujícímu menší země disponují dohromady velkou hlasovací silou v Radě EU přesahující markantně i součet hlasů tří ze čtyř největších států EU. Obdobně posílenou vahou disponují i v  Evropském parlamentu. Nikdy ve svých dějinách na tom žádný z těchto států nebyl tak dobře nejen po stránce materiální, ale především zabezpečením vlastní existence, přítomností přátelských sousedů a konečně svojí vahou v  „koncertě evropských národů“. Zdálo by se, že neexistují žádné důvody, proč by měla existovat nějaká nespokojenost, kromě té části společnosti, jež je nespokojena za všech okolností.

Banány a žárovky

A přesto jsme svědky citelného poklesu důvěry v EU, a to nejenom u nás. Pozitiva EU jsou vnímána jako samozřejmost, kterou si lidé s Unií již nespojují. Pouze negativně pociťované jevy jsou předmětem pozornosti a ty jsou naopak všechny Unii přisuzovány.

Prvním zdrojem současného skepticismu je globalizace. Uvolnění světového obchodu vedla v mnoha zemích k zániku tradičních odvětví a ztrátě pracovních míst. Mnoho lidí však tento dopad mylně přisuzuje EU. Obavy z globalizace se těsně prolínají se zneklidněním nad převratnou proměnou světa vlivem nových technologií. Obrovské množství dostupných informací učinilo svět paradoxně zcela nepřehledným prostředím, stojícím mimo jakoukoliv kontrolu. Toto zneklidnění vyvolává touhu spíše uzavřít se do menšího prostoru, kde by se dalo tempo změn nějakým způsobem zvládat. A EU se pro obnovu pocitu bezpečí jeví jako stále ještě příliš velká.

Druhou příčnou skepse je rostoucí počet regulací. Samy o sobě jsou často jen doprovodným jevem, jakýmsi stínem rostoucí role technologií v našem životě a zároveň rostoucí veřejné poptávky po ochraně před jejich nepříznivými dopady. Některé regulace pak představují lákavý, avšak mylný terč pro média – a bohužel nejen bulvární. Dávným příkladem jsou normy na tvar banánů, novějším zákaz prodeje klasických žárovek či údajný zákaz provozování zahradních sekaček nesplňujících emisní limity. Ve všech těchto případech byla jejich kritika nesmyslná nebo směřovala na zcela nesprávnou adresu, anebo byla přímo záměrně lživá, spoléhající na to, že čtenáři nemají jinou šanci než uvěřit všemu, co jim média či jejich prostřednictvím politici k věření předloží. To stačí na účinnou negativní kampaň obviňující „bruselské byrokraty“ z vymýšlení nesmyslných regulací, zatěžujících naše životy. Rozhodující pak je nepřítomnost výrazných politiků, kteří by uváděli věci na pravou míru. Prounijní politici se buď omezují na obecné fráze, nebo mluví jen o dotacích. Na demontáž rozšířeného mýtu, že bez EU by existovalo podstatně méně regulací, to nestačí. Paradoxně pak některé opravdu diskutabilní regulační požadavky EU – např. v energetice – jsou spíše opomíjeny.

Třetím zdrojem nechuti k EU je nevole vůči útokům na tradiční morálku, zejména popírání přirozených rozdílů mezi mužem a ženou. Mnozí dávají vinu za šíření těchto ideologií EU. Přitom v USA jsou tyto tendence ještě agresivnější. Jedná se o projev úpadku postihující všechny moderní společnosti, který by se šířil, i kdyby EU neexistovala. V době instantní komunikace všech se všemi by se vystoupením z EU dalo těmto bezesporu ničivým proudům sotva zabránit.

Specifickým podnětem pro útoky na EU je existence společné měny. S absurdním výkladem, že za obrovské zadlužení řeckého státu může euro, mohou být spokojeny jen rozhazovačné řecké vlády, které podvodně zakrývaly rostoucí státní dluh. Ještě větší spokojenost mohou mít ty banky, které nakupovaly řecké státní dluhopisy, přestože opakované historické události, ukazující řecký přístup k dluhům, měly být pro ně důrazným varováním. Společná měna krizi ani nezpůsobuje, ani neznemožňuje její řešení.

Problémy nezmizí

Vystoupením z EU či odsunutím na jeho okraj bychom se žádného z tíživých problémů moderní doby nezbavili. Takovým krokem žádný z členských států nezmizí a ani nepřestane prosazovat svoje zájmy. Naše země jen bude mít vůči nim podstatně menší váhu. Oni se kolektivně rozhodnou bez nás, zda nám něco povolí, nebo nepovolí, a přitom už nebudou mít potřebu nám vyjít vstříc v zájmu získat si nás na svoji stranu při nějakém budoucím hlasování. Ano – možná jim budeme moci i nadále prodávat zboží a služby jako dnes –, ale to zboží či služby budou muset splňovat jejich podmínky. Možná budeme moci neplnit závazky EU ohledně podílu obnovitelných zdrojů energie, ale bude otázkou, nakolik nám umožní v budoucnu vyvážet k nim elektřinu.

Tyto všechny ztráty a deziluze ale blednou oproti tomu, jak těžce bychom mohli poškodit svůj základní zájem – přežití evropské civilizace. Stačí pohlédnout mimo Evropu: k tradičním nepřátelům se přidávají nově vyvstávající mocnosti, jež jsou k nám všechno, jen ne přátelské. I v nejprimitivnějších oblastech světa všichni vědí, že čím větší „tlupa“, tím větší šance na přežití. Některé z členů EU možná „nemusíme“, ale je to naše tlupa. Délka její existence učinila samozřejmým to, že se její členové vždy musí nějak dohodnout, aby jednali jako jedno společenství. Díky tomu má naše tlupa ve světě velkou váhu a nepřátelé s ní musejí jednat s respektem. Pokud z  EU odejdeme, nepřátele Evropy jen potěšíme. Vzhledem k naší poloze uprostřed kontinentu budeme zřejmě i nadále těžit z váhy EU ve světě. Bude to ale jízda černého pasažéra – opravdu důvod k národní hrdosti!

A pokud se EU rozpadne, pak by všechno bylo jinak. Síly a motivace, které by donutily státy opustit šedesátiletou tradici společného rozhodování a jednání, by se chovaly zcela jinak, než je dnes pravidlem. Vrátila by se smutná historie lidstva, ve které se národy dívají jeden na druhého jako někoho, kdo jim ubírá životní prostor, zdroje, trhy, kdo je ochuzuje a ohrožuje… A jaká by byla naše váha v tomto světě „realistů“ – světě boje všech o všechno proti všem, kdy je všechno dovoleno?