Dezinformace jsou velmi temná, zlověstná věc, která útočí na citlivá místa lidských společenství a institucí. Zároveň se z boje proti dezinformacím stačil stát slušný byznys se svými aktivisty, granty a vládními iniciativami, který začíná dosahovat absurdních podob a rozměrů. Brát dezinformace vážně znamená položit si otázku, zda toto bezmocné třeštění není vlastně jejich největším úspěchem.

Neviděli jste náhodou film Ghost in the Shell? Je to sci-fi natočená podle stejnojmenné japonské anime, odehrává se v Tokiu budoucnosti. Hned na počátku vidíme postavu jakési hostesky – androida, jejíž vizáž připomíná tradiční japonskou dámu. Umělý obličej evokuje jejich typické líčení či možná loutku bunraku, takže jsme kulturně naučeni vnímat ho jako známý, i strnulé pohyby lze vnímat jako cupitání na klasických dřevácích. Z hostesky se ovšem záhy vyklube mechanický zabiják, v jehož obličeji je odklopný panel, pod nímž lze připojit do zásuvek kabely. Ale stále pro nás zůstává hosteskou. Teprve když vysune další mechanické končetiny, je antropomorfní iluze neudržitelná.

Definitivně padá ve chvíli, kdy ji někdo jiný znehybní a její obličejové panely se odklopí všechny. Ale i do elektroniky za nimi máme tendenci si projektovat lebku. Teprve když se někdo dálkově zmocní jejího hlasu a ženský hlas vystřídá mužský, cítíme naplno, že máme co dělat se strojem. Ale když stroj definitivně zhasne a jeho obličejové panely se opět zaklopí, je iluze ženského obličeje s jeho roztomilým nosíkem i po tom všem, co jsme viděli, opět nezaplašitelná.

Tento jistě ne nový hororový efekt těží z naší potřeby vidět za lidskou podobou člověka. Osvojíme si ji ve velmi útlém věku a reagujeme na ni velmi silně – tak, že když se někdo usmívá, usmějeme se mechanicky na něj, jak si někdy všiml snad každý návštěvník kina. Psychologové dokonce zjistili, že tento napodobivý pohyb má schopnost ovlivnit naši náladu.

Existuje pojem „přízračné údolí“ (uncanny valley), pocházející od japonského profesora robotiky Masahira Moriho. Odkazuje na křivku zachycující jeho poznatek, že na antropomorfizované objekty či obrazy reagujeme pozitivně a s pochopením, dokud jsou zřetelně stylizované, zjednodušené – třeba na komiksové postavičky nebo plyšová zvířátka. Ale jakmile se nějaký objekt velmi podobá člověku, v momentně, kdy zjistíme, že to není člověk, nás vyděsí – mrtvola, zombie anebo právě co nejvíce antropomorfní robot.

Stejný nápad tisícovky lidí

Dívat se zblízka na fake news je jako zabloudit do přízračného údolí. Nejnázorněji to uvidíte, když se začnete dívat zblízka na tzv. boty na sociálních sítích. To jsou zpravidla počítačem ovládané fiktivní, falešné účty. Jsou jich tisíce a tisíce, a ještě než jsme o nich slyšeli v politice, sloužily komerčním účelům. Navzájem se „přátelí“, šíří nějakou zprávu, sdílejí či lajkují ji mezi sebou, mechanicky odpovídají na své posty a vytvářejí tak iluzi, že nějaký názor, značka nebo tvrzení „trenduje“. Když někdo hledá příspěvky na nějaké téma, algoritmus mu takový příspěvek vyhodí, má-li dost interakcí. Normální lidé si je občas volky nevolky přečtou díky tomu, že se jakoby zapojují do diskusí pod příspěvkem někoho jiného anebo že zmíní něčí jméno a sociální síť je uzpůsobená tak, že dotyčný o tom dostane zprávu.

Občas můžete na sociálních sítích zachytit stopy koordinace skutečných lidských bytostí. Když to někdo dělá neohrabaně, vypadá to komicky – třeba když pracovníci aparátu nějaké strany a její příznivci opakují ve stejném čase nějakou frázi, jako by to byl jejich čerstvý, originální nápad. Zážitek s boty je trochu jiný. Řekněme, že vás zaujme vášeň, s jakou se snaží přesvědčit svět, že George Soros organizuje imigrační vlnu, že globalisté zpanikařili či že sankce proti Rusku jsou zbytečné. Podíváte se na toho člověka a přijde vám trochu zvláštní, kde se vzal ten zájem u někoho, kdo má ve svém twitterovém životopise, že je zubař z Kentucky a chce vám radit, jak se starat o chrup. A že si k tomu jako profilovou fotografii dal, jak pije pivo.

Tak dáte fotografii do Google Obrázky a zjistíte, že pochází z fotobanky a na internetu je použita po desítkách. A pak se podíváte na minulé posty toho člověka a vidíte, že ho v minulosti zajímalo všechno možné od e-mailů Hillary Clintonové po let MH17. Ale že kupodivu taky zřejmě umí rusky a arabsky, protože i v těchto jazycích v minulosti postoval nebo sdílel. A taky vás zaujme, že v některé dny dokázal napsat i několik tisíc postů za hodinu. A že obvyklá doba, kdy zubař z Kentucky postuje, by nasvědčovala zvláštnímu životnímu stylu – zato odpovídá typické pracovní době v Petrohradě.

A pak se vrátíte k původnímu tweetu, dáte ho do hledače Twitteru, a co nevidíte – přesně stejnou větu, třeba i se stejnou pravopisnou chybou, tweetovaly v přibližně stejnou dobu stovky dalších lidí. Když si někdo dá tu práci a naskládá všechny ty tweety do jednoho obrázku, vypadá to jako nějaká grafika od Andyho Warhola. Jenže zatímco Warhol třeba na svůj Marilyn Diptych naskládal vedle sebe Marilyn Monroe padesátkrát, tady může být identických tweetů řádově víc. A jak rozličné lidi ta jedna věta napadla! Jeden třeba přednáší drama na Univerzitě Jižního Walesu, druhý je fotbalový trenér podporující americké veterány, třetí matka v domácnosti z Panamy, milující své děti a psa. Někdy taky nejsou rozliční – zjistíte, že zakladatel indického internetového start-upu, expert na využití radaru při mapování a fanoušek muzikálu Pennies from Heaven vypadají úplně stejně.

Někdy se tvůrci botů prozradí, aniž byste podobenky hledali přes Google Obrázky – třeba když vousatý mladík z Georgie tvrdí, že je „jen žena milující Ježíše“, anebo mladá lascivní fotomodelka, že je americká velvyslankyně v Británii. Ale ten komický okamžik nezmění kumulovanou sílu pocitu, že civíte na škrabošku, za níž se skrývá odporný, výsměšný škleb. Není divu, že ruská dezinformační kampaň fascinuje. To, co je tak názorně vidět na botech, je v té či oné míře přítomno v ostatních formách této kampaně. Je to útok zneužívající základní, hluboce zakořeněné rysy lidství v měřítku Big Data.

Stará dobrá KGB

V posledních měsících vyšla o těchto aktivitách najevo řada nových informací, zejména proto, že se Facebook, i na nátlak vyšetřovacích výborů amerického Kongresu, uráčil blíže podívat do svých útrob. Předal například Kongresu tři tisíce politických inzerátů, které si u něj objednaly ruské subjekty. Ale taky zjistil, že Rusové před volbami vytvořili facebookové stránky fiktivních skupin a sociálních iniciativ. Ukazují, že jednoduché vypravování, že Rusové chtěli poškodit Hillary Clintonovou a pomoci Donaldu Trumpovi do Bílého domu, je opravdu příliš jednoduché. Mezi fiktivními skupinami byli texaští vlastenci, vojenští veteráni a aktivisté za zabezpečení hranic, ale taky černošští „blacktivisté“, „Sjednocení muslimové za Ameriku“ a „Sjednocení LGBT“. Všechny byly vedené chytře, s dobrou angličtinou. Vybudovaly si důvěru a pak začaly přinášet extrémní, vyhrocené posty, takové, které odpůrce daných názorů dokážou pobouřit – například video černošky střílející ze samopalu. Masu mechanických botů tak doplňovala, dá se říci, řemeslnická práce na míru.

Nebudeme se zde amatérsky odvolávat na Dostojevského, Conrada či Orwella ve snaze tvrdit, že ruská povaha má schopnost se zvláštní, nihilistickou genialitou vyhledávat a využívat zranitelná místa jiných. Je to však dovednost, již pěstovala KGB a její předchůdkyně – a kultura KGB je kulturou dnešního Kremlu. Například na Vánoce 1959 někdo pokreslil synagogu v Kolíně nad Rýnem hákovými kříži, což vyvolalo epidemii podobných skutků a následné poškození reputace západního Německa. Ten někdo, jak se později ukázalo, byli dva členové neonacistické buňky, kteří byli ve skutečnosti agenty Stasi, a akce byla řízena KGB. Když v roce 1967 západoberlínský policista zabil demonstrujícího studenta Benna Ohnesorga, zažehlo to vzbouření Nové levice, s nímž se západní Německo potýkalo léta. Jak vyšlo najevo až v roce 2009, policista byl spolupracovníkem Stasi.

Slabinou Západu je naopak schopnost být šokován, pobouřen, bezmocně se snažit nárokovat právo na realitu nekonečným vyvracením ruských fake news. A vyhýbat se tak kladení otázky: Jak je možné, že to Rusové dokážou tak snadno? A dokázali vůbec něco, anebo jsou jejich kampaně vhodnou záminkou, aby se nemuseli západní politici podívat do tváře domácím problémům?

Rusové z Oregonu

Důležitou roli zde hrály vlastnosti Facebooku, jeho algoritmy, jeho rozhodnutí stát se fakticky mediální společností a z toho vyplývající snaha přimět uživatele co nejvíce sdílet. A naučit to inzerenty. Teprve nedávno vyšlo najevo, že Google a Facebook daly k dispozici své lidi Trumpově kampani, kteří seděli přímo v digitálním štábu v San Antoniu a radili se všemi fintami, jak co nejúčinněji zacílit na potenciální voliče (a nebyl to akt politické podpory – firmy to nabídly i kampani Hillary Clintonové, jež ale nabídku nevyužila). Zatímco standardní politické inzeráty musí být, tak jako teď i u nás, označeny jménem zadavatele, inzeráty na Facebooku se tak označovat a registrovat nemusejí – a Facebook lobboval, aby to tak zůstalo. Inzerce na Facebooku se tak šíří „pod radarem“ médií a soupeřů. Takže ještě loni v srpnu mohl Washington Post napsat, že Clintonová vede nejdigitálnější kampaň v dějinách, zatímco Trump nejanalogovější v živé paměti. Reportéři Bloombergu v říjnu konstatovali, že Trumpova digitální operace „nemá vědecký základ“.

Typický příslušník současné západní elity naopak postrádá představivost, jež by mu umožňovala zneužívání svých vynálezů předvídat a bránit tomu. Již v roce 2014 si ukrajinští aktivisté stěžovali, že Rusové vynalezli geniálně jednoduchý způsob, jak jim znemožnit komunikaci: jejich facebookové účty masově nahlašovali pro porušování uživatelských podmínek – například že šíří pornografii. Facebook bez vyšetřování žalované účty blokoval – není jasné, zda se tak dělo algoritmicky, anebo proto, že pracovníci Facebooku, kteří měli posuzování stížností na starosti, byli Rusové. Když s tím byl Zuckerberg konfrontován na jednom veřejném fóru, zlehčoval to a naznačil, že si aktivisté vymýšlejí.

Vládci Silicon Valley taky trpí kognitivní disonancí. Moc dobře vědí, jak vypadá manipulace a cenzura – protože v zemích, jako je Čína, Turecko a Rusko, jim v zájmu přístupu na trh ustupují. Ale v americkém kontextu, vedeni svým vzděláním a kulturou podezírat přednostně svou vlastní vládu, si neumějí existenci nepřátelské kampaně představit.

Výsledkem je dnes v určitých západních kruzích přehnaná, kompenzační reakce. V desítkách komentářů druhdy vnímavých autorů se role ruských dezinformací zveličuje, v argumentaci se mechanicky spojují data na způsob „ten zná toho, který zase zná tamtoho, který je možná určitě fašista“. Pravdivostní obsah se tak rozmělňuje s výsledkem, že společnost dál oslabuje.

Vzácný příklad střízlivosti představuje analýza, jíž podrobil jeden z předních expertů na dezinformace, Ben Nimmo z Atlantic Council, zasahování do hnutí za osamostatnění Katalánska. Rekapituluje reprezentativní tvrzení deníku El País, že ruské propagandistické weby RT a Sputnik vedly prokatalánskou kampaň, Julian Assange a Edward Snowden a boty amplifikovaly jejich posty na sociálních sítích a že prokatalánskou propagandu šířily některé proruské weby. Nimmo ale dospívá k tomu, že zatímco zpravodajství Sputniku bylo tendenční, RT zřejmě neměla určenou linii a její zpravodajství bylo v zásadě vyvážené. K amplifikaci boty prý docházelo. A jeden z údajných proruských webů je domácí operací bez ruského vlivu. Skóre tedy pro španělský seriózní deník nevyznívá moc dobře. A k tomu dodejme: Co je to za zemi, která se nechá zmanipulovat zahraničním zpravodajským webem a tweety dvou osob, jež by měly být v očích rozumných lidí dávno zdiskreditované, nadto v cizím jazyce? Nemá ta společnost hlubší problémy?

Po krvavé srpnové demonstraci v americkém Charlottesville upoutala pozornost na Twitteru skupina bizarních účtů lokálních organizací hnutí Antifa. Ducha progresivního sociálního aktivismu občas dováděly až do absurdních výstřelků politické korektnosti. Působily mnohoznačně a znepokojivě, jak nějaký twitterový performance art. Prozradilo je až to, že správce bostonské Antify si omylem nechal zapnutou geolokaci: Vladivostok. Jenže se o ruskou dezinformační kampaň nejednalo. Už letos v dubnu byl účet vystopován ke dvěma vtipálkům z amerického Oregonu, na což se pak v horlivosti boje s dezinformacemi zapomnělo. Ta geolokace, již není problém si na Twitteru nastavit, byla zjevně dalším šprýmem na účet kultury, která se bezradně honí za svým vlastním ocasem. Twitter účty zablokoval – což u skutečných ruských botů hned tak nedokáže.