Legionáře Radola Gajdu, nejmladšího z československých generálů, uhranul fašismus

Generálovo dobrodružství

Legionáře Radola Gajdu, nejmladšího z československých generálů, uhranul fašismus
Generálovo dobrodružství

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Občané – Voličové! Již konec dosavadnímu životu, již konec hospodaření politických stran a již konec sedmnáctiletému utrpení ve Vlasti, kterou jsme si krví našich legií a vojsk revolucionářských vydobyli.“ Plakátík s germanismy partaje čísla 13 z voleb z května 1935 ujišťuje, že „fašisté udělají ve vlasti pořádek“ a ovšemže půjdou „cestou zákonitou a parlamentární“. Jiný takový tisk ujišťoval: „Bílou Horu nezradíme!“ A k tomu kvíz: „Kdo potře korupci? – Gajda; Kdo osvobodí lid od emigrantských živlů? – Gajda; Kdo zničí žido-marxismus a komunismus jakožto upíry lidstva a národů, jež slouží a průkop dělají židovskému šakalu mezinárodního kapitalu světového? – Gajda.“ Radola Gajda.

Jeho Národní obec fašistická (NOF) získala dvě procenta hlasů a šest poslanců (neexistoval procentní limit a vládla volební povinnost). Nejvíce tehdy dostali henleinovci, ale díky přepočtu hlasů na mandáty o jednoho poslance více měli agrárníci (45 ze tří set).

Vítr z Jadranu

Se zradou to bylo v případě rakouských zajatců a dezertérů v první světové válce vachrlaté. Podobně jako v mexických revolucích šlo nakonec o to, prostřílet se domů a cestou si přivydělat. Některé výroky o tehdejších Češích (pouhá třetina zajatců v Rusku se dala do legií) se nečtou hezky. Ministr války ruské vlády po sesazení cara v roce 1917 Alexandr Fjodorovič Kerenskij, umírněný socialista, rodák jinak ze Simbirska, rodiště o desetiletí staršího Lenina, na čs. brigádu ustavenou v Kyjevě hleděl s opovržením: „Nedovedu se nijak nadchnouti pro tento způsob, jakým vedou odpor proti své vládě… Měli konstituci, měli možnost ostatně vyhlásit revoluci ještě doma a svrhnouti nenáviděnou vládu, ale jíti na frontu, pak zradit svůj stát a vzdáti se protivníkovi – odpusťte, pro takovéhle nerytířské jednání nemohu míti sympatií.“

Gajdovy kořeny zůstaly zahaleny nejasnostmi. Narodil se v jadranském Kotoru, základně rakouské mariny. Otec Johann Geidl či Geidel zde sloužil jako poddůstojník, který se vojenským pánům zavázal na dvanáct roků. Když mu kontrakt vypršel, usadil se v Kyjově, zvaném tehdy též Gaya. S manželkou, o níž se traduje, že patřila k černohorské šlechtě, popřípadě že pocházela z Itálie, měli šest dětí a nejstarší se jmenoval Rudolf, budoucí to „hrdina ze Sibíře“, jak se psávalo.

Z Geidla Gajda

Do školy začal Rudolf chodit asi už v Kotoru a teprve později na Moravě. Jak to bylo s jeho papírovým vzděláním, není rovněž jasné. Někdo je přesvědčen o tom, že se v Kyjově vyučil drogistou, sám tvrdil, že navštěvoval gymnázium v Kotoru a že hbitě maturoval roku 1921 v Lausanne, to už v hodnosti generála. Jisto je, že vyrůstal v multikulturním prostředí, že byl polyglot a že jeho životní dráha byla pozoruhodně dobrodružná.

V osmnácti (1910) sloužil jako jednoroční dobrovolník v Mostaru, podle jiné biografické verze ho otec zapsal na tříletou dobrovolnou službu v Kotoru. Žil pak ve Skadaru (tehdy krátce pod černohorskou správou, dnes albánskou), kde se poprvé oženil a měl lékárnu. Když na začátku války narukoval do rakouské armády, manželka Zora odešla k tchánovi do Kyjova.

V září 1915 padl v Bosně do černohorského či srbského zajetí, ale v lágru neskončil. Stal se důstojníkem černohorské armády. Opustil německé jméno Rudolf Geidl a proměnil se v Jihoslovana Radolu Gajdu. Po rozprášení černohorského vojska začátkem 1916 se s pomocí důstojníka ruské zdravotnické mise dostal pod jménem Rodion Gajda přes Francii do Ruska. Přidal se k pluku Srbů, kde fungoval jako lékař do konce roku, než byli taktéž rozprášeni. Gajda přes Albánii a na italské lodi unikl opět přes Francii do Ruska.

Teprve na konci ledna 1917 v hodnosti ruského štábního kapitána skončil u 2. československého střeleckého pluku. Proč si vybral Čechy, rovněž není známo. Bojoval v červenci 1917 u Zborova, v květnu 1918 byl během osudového incidentu v Čeljabinsku plukovníkem a brzy nato generálem. Legie se konečně postavily bolševikům, čemuž dlouho bránil TGM. Odmítly putovat do Murmansku, aby pokračovaly mořskou cestou na frontu do Francie, jak si to přáli spojenci i bolševici.

Sibiřský lev

Zlomovým okamžikem byl rozkaz rudého komisaře Trockého, nařizující zastřelit každého Čecha dopadeného se zbraní v ruce. Legie pak ovládly Transsibiřskou magistrálu od Volhy po Vladivostok a chvíli i široké okolí.

Na čas držely též Kazaň, kde se dostaly k carskému zlatu, ale nízké vlastní početní stavy a hlavně indolence obyvatelstva, neochotného bojovat za svobodu Ruska proti bolševikům, nutily československou armádu stahovat se na východ podél trati k Pacifiku. Půl roku velel oddílům „národního vojska“ admirála Alexandra Kolčaka, byl nejsilnějším mužem Sibiře; pro tohle dobrodružství musel zažádat o uvolnění z čs. armády. Vrtkavý Kolčak ho však po neúspěších velení zbavil a při eserském pokusu o puč v bojích kolem vladivostockého nádraží byl Gajda kolčakovci zajat. Bělogvardějci ho pustili po slibu, že se ztratí z Ruska jednou provždy; Gajda tedy opustil válku za dosti neslavných okolností.

Zlomovým okamžikem byl rozkaz rudého komisaře Trockého, nařizující zastřelit každého Čecha dopadeného se zbraní v ruce - foto: archiv

Do Prahy, kde nikdy dřív nebyl, dorazil v únoru 1920. Několik dnů předtím vydali Čechoslováci z legií admirála Kolčaka v Irkutsku místní eserské vládě výměnou za volný průjezd vlaků do Vladivostoku a admirál byl zastřelen. Traduje se, že před popravou Čechy přirovnal k psům: „Spasibo vam, čechosobaki!“

Gajdu v Praze na Wilsonově nádraží nikdo nevítal a honorace nové republiky nevěděla, co s nejmladším svým generálem: bylo mu 28. Poslali ho do Lausanne na soukromou školu „vykonat“ maturitní zkoušky a v rámci vojenského školení, tak se to traduje, vystudoval během jednoho roku vojenskou a pak agronomickou vysokou školu v Paříži s titulem inženýra.

Přespočetný

V říjnu 1922 byl zpět v Praze a poslán jako velitel pěší divize do Košic; to aby v metropoli nezacláněl, neboť všechna místa byla už dávno obsazena vojenskými pardály ze starého Rakouska, popřípadě hbitějšími legionáři. Nicméně jeho pověst bojovníka s bolševiky a „muže činu“ vedla k tomu, že Gajdu přeložili o dva roky později do Prahy do hlavního (generálního) štábu. V Košicích se totiž nejen postaral o zřízení pramenných lázní a podporoval archeologické vykopávky, ale plánoval též válku s Maďary.

V Praze, kde se stal hvězdou národoveckých uskupení, dostal ovšem jiné roupy. A to přesto, že byl na jaře 1926 povýšen na zástupce náčelníka štábu; to mu bylo 34 let a jako voják státu s pluralitním parlamentarismem už neměl v podstatě kam vystoupat. Ledaže! Jako jinde v Evropě vznikaly též v ČSR fašistické spolky. Český fašismus se však masovou záležitostí nikdy nestal. Rekrutoval se z odpadlíků hlavně z Kramářovy národní demokracie a z radikálních legionářů. Nejpočetnější skupinou, snad o několika stech sympatizantech, byli Červenobílí. Pořádali pouliční bitky se studenty a s německými buršáky. Údajně již roku 1923, to byl ještě v Košicích, se stal Gajda tajným vůdcem Červenobílých.

V březnu 1926 se fašisté srotili kolem novotvaru NOF. Prahou šla fáma, že to teď generál vezme do svých rukou, že jsou fašistů desítky tisíc. Chystal se všesokolský sjezd, v květnu provedl převrat v Polsku maršál Józef Piłsudski a Beneš šířil hysterii o tom, co všechno by mohl teď spáchat Gajda.

radola gajda uprostřed svých legionářů v rusku jako nejmladší československý generál - foto: archiv

Generál-vůdce

Když v červenci 1926 svolal Gajda shromáždění důstojníků generálního štábu a ministerstva obrany, což bylo v kompetencích pouze hlavy státu, Masaryk ho okamžitě vyhodil. O tři roky později TGM prohlásí: „Že se Gajda vůbec dostal do armády, byla chyba a ta se stala matkou všech dalších chyb.“

Gajda byl vyšetřován a zbaven hodnosti. V lednu 1927 se v Brně na sjezdu NOF objevil v ometálované uniformě carského generála a dal se zvolit vůdcem hnutí. Stejně jako Kramář vyhlašoval ustavení „spojených států slovanských“ a vydával ztrátovou tiskovinu Říšská stráž.

Pokoušel se získat peníze od mussoliniovců a maďarských statkářů, kteří přišli o majetky na Slovensku, s exilovými Ukrajinci chtěl připojovat Ukrajinu k ČSR. Gajdovi příznivci, často synci z dobře situovaných rodin, více než politický boj páchali ostudy, jako když se v srpnu 1927 pokoušeli s pistolí v ruce ukrást spisy o Gajdovi ministerskému radovi v jeho vile na Sázavě; jejich bezradnosti se vysmály i úředníkovy děti. Český caudillo byl v této souvislosti roku 1931 soudně zbaven poslaneckého mandátu a odsouzen na dva měsíce vězení.

Na podzim 1929 se Gajda spojil s Jiřím Stříbrným v Ligu proti vázaným kandidátkám. Dostal se sice do sněmovny, ale volební akce byla krach a se Stříbrným se brzy rozešli.

Fašističtí spolubojovníci dokonce naplánovali státní převrat. Tak, aby vůdce nebyl vidět, ale mohl čekat nablízku, na Slovensku, jak to dopadne. V Brně v lednu 1933, po dlouhých přípravách, přepadla v noci skupinka nadšenců, z níž nikdo nebyl v aktivní vojenské službě, Svatoplukova kasárna. Střílelo se a rozespalé vojáky pučisté uklidňovali: „Nebojte se, je převrat. Dostanete pět korun žoldu (navíc)!“ Po dvou hodinách byli policií pozatýkáni a pučistická fraška, jediná v historii českého republikánství, skončila. Vůdce Ladislav Kobsínek prchl do Dalmácie, kde se dal zatknout (kolaborant s nacisty se posléze směl vytratit do spolkového Německa). Týden po brněnských událostech se v Německu stal Hitler říšským kancléřem…

Není fašista jako fašista

Gajdovi v procesu nebylo aktivní spojení s pučisty prokázáno, ale na nátlak Masarykův byl proces revidován a exgenerál odsouzen na půl roku vězení. Volby roku 1935 byly proto pro NOF relativním úspěchem. Místy, hlavně v jižních Čechách, dostali přes deset procent hlasů a v Trhových Svinech, rodišti Emila Háchy, byli fašisté stranou nejsilnější. O tři roky později v květnu v komunálkách vyrukoval Gajda ještě s heslem „Proti učiteli tělocviku Konradu Henleinovi volte generála ruských legií“, v srpnu ujistil Beneše, svého úhlavního oponenta, že se na něj může spolehnout, a pak už přišel mnichovský krach.

Formálně připojil Gajda NOF ke Straně národního sjednocení vedené agrárníky Rudolfa Berana a v lednu 1939 se domáhal „vyčištění všech úřadů od Židů“. 15. března se o Gajdu zajímal Hitler, ale nakonec vsadil na Háchu. Gajda od protektorátní vlády dosáhl rehabilitace, vrácení hodnosti, uniklého platu za celé ty roky, uhrazení velmi vysokých dluhů a drze napsal dopis K. H. Frankovi, v němž se domáhal uznání rovnocennosti českého národa s německým.

To se nestalo a Gajda všechny nabídky ke kolaboraci s okupanty odmítl. Nacisté měli na legionáře pifku, mnoho jich bylo zatčeno, ale Gajda přečkal válku v civilním závětří. V květnu 1945 byl zatčen, vyslýchán a v dubnu 1947 odsouzen za propagaci fašismu a schvalování nepřátelské vlády ke dvěma letům vězení, jež si odseděl ve vazbě. Před soudem se hájil argumentem, že „český fašismus je věcí Čechů a Němci do toho nemají co mluvit“. Když v dubnu 1948 zemřel jako generál ve výslužbě, voják rakouské, černohorské, srbské, ruské a československé armády, nebylo mu ještě šedesát.

Příště: klan Nekvasilů
 

10. září 2017