„Občané – Voličové! Již konec dosavadnímu životu, již konec hospodaření politických stran a již konec sedmnáctiletému utrpení ve Vlasti, kterou jsme si krví našich legií a vojsk revolucionářských vydobyli.“ Plakátík s germanismy partaje čísla 13 z voleb z května 1935 ujišťuje, že „fašisté udělají ve vlasti pořádek“ a ovšemže půjdou „cestou zákonitou a parlamentární“. Jiný takový tisk ujišťoval: „Bílou Horu nezradíme!“ A k tomu kvíz: „Kdo potře korupci? – Gajda; Kdo osvobodí lid od emigrantských živlů? – Gajda; Kdo zničí žido-marxismus a komunismus jakožto upíry lidstva a národů, jež slouží a průkop dělají židovskému šakalu mezinárodního kapitalu světového? – Gajda.“ Radola Gajda.

Jeho Národní obec fašistická (NOF) získala dvě procenta hlasů a šest poslanců (neexistoval procentní limit a vládla volební povinnost). Nejvíce tehdy dostali henleinovci, ale díky přepočtu hlasů na mandáty o jednoho poslance více měli agrárníci (45 ze tří set).

Vítr z Jadranu

Se zradou to bylo v případě rakouských zajatců a dezertérů v první světové válce vachrlaté. Podobně jako v mexických revolucích šlo nakonec o to, prostřílet se domů a cestou si přivydělat. Některé výroky o tehdejších Češích (pouhá třetina zajatců v Rusku se dala do legií) se nečtou hezky. Ministr války ruské vlády po sesazení cara v roce 1917 Alexandr Fjodorovič Kerenskij, umírněný socialista, rodák jinak ze Simbirska, rodiště o desetiletí staršího Lenina, na čs. brigádu ustavenou v Kyjevě hleděl s opovržením: „Nedovedu se nijak nadchnouti pro tento způsob, jakým vedou odpor proti své vládě… Měli konstituci, měli možnost ostatně vyhlásit revoluci ještě doma a svrhnouti nenáviděnou vládu, ale jíti na frontu, pak zradit svůj stát a vzdáti se protivníkovi – odpusťte, pro takovéhle nerytířské jednání nemohu míti sympatií.“

Gajdovy kořeny zůstaly zahaleny nejasnostmi. Narodil se v jadranském Kotoru, základně rakouské mariny. Otec Johann Geidl či Geidel zde sloužil jako poddůstojník, který se vojenským pánům zavázal na dvanáct roků. Když mu kontrakt vypršel, usadil se v Kyjově, zvaném tehdy též Gaya. S manželkou, o níž se traduje, že patřila k černohorské šlechtě, popřípadě že pocházela z Itálie, měli šest dětí a nejstarší se jmenoval Rudolf, budoucí to „hrdina ze Sibíře“, jak se psávalo.

Z Geidla Gajda

Do školy začal Rudolf chodit asi už v Kotoru a teprve později na Moravě. Jak to bylo s jeho papírovým vzděláním, není rovněž jasné. Někdo je přesvědčen o tom, že se v Kyjově vyučil drogistou, sám tvrdil, že navštěvoval gymnázium v Kotoru a že hbitě maturoval roku 1921 v Lausanne, to už v hodnosti generála. Jisto je, že vyrůstal v multikulturním prostředí, že byl polyglot a že jeho životní dráha byla pozoruhodně dobrodružná.

V osmnácti (1910) sloužil jako jednoroční dobrovolník v Mostaru, podle jiné biografické verze ho otec zapsal na tříletou dobrovolnou službu v Kotoru. Žil pak ve Skadaru (tehdy krátce pod černohorskou správou, dnes albánskou), kde se poprvé oženil a měl lékárnu. Když na začátku války narukoval do rakouské armády, manželka Zora odešla k tchánovi do Kyjova.

V září 1915 padl v Bosně do černohorského či srbského zajetí, ale v lágru neskončil. Stal se důstojníkem černohorské armády. Opustil německé jméno Rudolf Geidl a proměnil se v Jihoslovana Radolu Gajdu. Po rozprášení černohorského vojska začátkem 1916 se s pomocí důstojníka ruské zdravotnické mise dostal pod jménem Rodion Gajda přes Francii do Ruska. Přidal se k pluku Srbů, kde fungoval jako lékař do konce roku, než byli taktéž rozprášeni. Gajda přes Albánii a na italské lodi unikl opět přes Francii do Ruska.

Teprve na konci ledna 1917 v hodnosti ruského štábního kapitána skončil u 2. československého střeleckého pluku. Proč si vybral Čechy, rovněž není známo. Bojoval v červenci 1917 u Zborova, v květnu 1918 byl během osudového incidentu v Čeljabinsku plukovníkem a brzy nato generálem. Legie se konečně postavily bolševikům, čemuž dlouho bránil TGM. Odmítly putovat do Murmansku, aby pokračovaly mořskou cestou na frontu do Francie, jak si to přáli spojenci i bolševici.

Sibiřský lev

Zlomovým okamžikem byl rozkaz rudého komisaře Trockého, nařizující zastřelit každého Čecha dopadeného se zbraní v ruce. Legie pak ovládly Transsibiřskou magistrálu od Volhy po Vladivostok a chvíli i široké okolí.

Na čas držely též Kazaň, kde se dostaly k carskému zlatu, ale nízké vlastní početní stavy a hlavně indolence obyvatelstva, neochotného bojovat za svobodu Ruska proti bolševikům, nutily československou armádu stahovat se na východ podél trati k Pacifiku. Půl roku velel oddílům „národního vojska“ admirála Alexandra Kolčaka, byl nejsilnějším mužem Sibiře; pro tohle dobrodružství musel zažádat o uvolnění z čs. armády. Vrtkavý Kolčak ho však po neúspěších velení zbavil a při eserském pokusu o puč v bojích kolem vladivostockého nádraží byl Gajda kolčakovci zajat. Bělogvardějci ho pustili po slibu, že se ztratí z Ruska jednou provždy; Gajda tedy opustil válku za dosti neslavných okolností.

Do Prahy, kde nikdy dřív nebyl, dorazil v únoru 1920. Několik dnů předtím vydali Čechoslováci z legií admirála Kolčaka v Irkutsku místní eserské vládě výměnou za volný průjezd vlaků do Vladivostoku a admirál byl zastřelen. Traduje se, že před popravou Čechy přirovnal k psům: „Spasibo vam, čechosobaki!“

Gajdu v Praze na Wilsonově nádraží nikdo nevítal a honorace nové republiky nevěděla, co s nejmladším svým generálem: bylo mu 28. Poslali ho do Lausanne na soukromou školu „vykonat“ maturitní zkoušky a v rámci vojenského školení, tak se to traduje, vystudoval během jednoho roku vojenskou a pak agronomickou vysokou školu v Paříži s titulem inženýra.

Přespočetný

V říjnu 1922 byl zpět v Praze a poslán jako velitel pěší divize do Košic; to aby v metropoli nezacláněl, neboť všechna místa byla už dávno obsazena vojenskými pardály ze starého Rakouska, popřípadě hbitějšími legionáři. Nicméně jeho pověst bojovníka s bolševiky a „muže činu“ vedla k tomu, že Gajdu přeložili o dva roky později do Prahy do hlavního (generálního) štábu. V Košicích se totiž nejen postaral o zřízení pramenných lázní a podporoval archeologické vykopávky, ale plánoval též válku s Maďary.

V Praze, kde se stal hvězdou národoveckých uskupení, dostal ovšem jiné roupy. A to přesto, že byl na jaře 1926 povýšen na zástupce náčelníka štábu; to mu bylo 34 let a jako voják státu s pluralitním parlamentarismem už neměl v podstatě kam vystoupat. Ledaže! Jako jinde v Evropě vznikaly též v ČSR fašistické spolky. Český fašismus se však masovou záležitostí nikdy nestal. Rekrutoval se z odpadlíků hlavně z Kramářovy národní demokracie a z radikálních legionářů. Nejpočetnější skupinou, snad o několika stech sympatizantech, byli Červenobílí. Pořádali pouliční bitky se studenty a s německými buršáky. Údajně již roku 1923, to byl ještě v Košicích, se stal Gajda tajným vůdcem Červenobílých.

V březnu 1926 se fašisté srotili kolem novotvaru NOF. Prahou šla fáma, že to teď generál vezme do svých rukou, že jsou fašistů desítky tisíc. Chystal se všesokolský sjezd, v květnu provedl převrat v Polsku maršál Józef Piłsudski a Beneš šířil hysterii o tom, co všechno by mohl teď spáchat Gajda.

Generál-vůdce

Když v červenci 1926 svolal Gajda shromáždění důstojníků generálního štábu a ministerstva obrany, což bylo v kompetencích pouze hlavy státu, Masaryk ho okamžitě vyhodil. O tři roky později TGM prohlásí: „Že se Gajda vůbec dostal do armády, byla chyba a ta se stala matkou všech dalších chyb.“

Gajda byl vyšetřován a zbaven hodnosti. V lednu 1927 se v Brně na sjezdu NOF objevil v ometálované uniformě carského generála a dal se zvolit vůdcem hnutí. Stejně jako Kramář vyhlašoval ustavení „spojených států slovanských“ a vydával ztrátovou tiskovinu Říšská stráž.

Pokoušel se získat peníze od mussoliniovců a maďarských statkářů, kteří přišli o majetky na Slovensku, s exilovými Ukrajinci chtěl připojovat Ukrajinu k ČSR. Gajdovi příznivci, často synci z dobře situovaných rodin, více než politický boj páchali ostudy, jako když se v srpnu 1927 pokoušeli s pistolí v ruce ukrást spisy o Gajdovi ministerskému radovi v jeho vile na Sázavě; jejich bezradnosti se vysmály i úředníkovy děti. Český caudillo byl v této souvislosti roku 1931 soudně zbaven poslaneckého mandátu a odsouzen na dva měsíce vězení.

Na podzim 1929 se Gajda spojil s Jiřím Stříbrným v Ligu proti vázaným kandidátkám. Dostal se sice do sněmovny, ale volební akce byla krach a se Stříbrným se brzy rozešli.

Fašističtí spolubojovníci dokonce naplánovali státní převrat. Tak, aby vůdce nebyl vidět, ale mohl čekat nablízku, na Slovensku, jak to dopadne. V Brně v lednu 1933, po dlouhých přípravách, přepadla v noci skupinka nadšenců, z níž nikdo nebyl v aktivní vojenské službě, Svatoplukova kasárna. Střílelo se a rozespalé vojáky pučisté uklidňovali: „Nebojte se, je převrat. Dostanete pět korun žoldu (navíc)!“ Po dvou hodinách byli policií pozatýkáni a pučistická fraška, jediná v historii českého republikánství, skončila. Vůdce Ladislav Kobsínek prchl do Dalmácie, kde se dal zatknout (kolaborant s nacisty se posléze směl vytratit do spolkového Německa). Týden po brněnských událostech se v Německu stal Hitler říšským kancléřem…

Není fašista jako fašista

Gajdovi v procesu nebylo aktivní spojení s pučisty prokázáno, ale na nátlak Masarykův byl proces revidován a exgenerál odsouzen na půl roku vězení. Volby roku 1935 byly proto pro NOF relativním úspěchem. Místy, hlavně v jižních Čechách, dostali přes deset procent hlasů a v Trhových Svinech, rodišti Emila Háchy, byli fašisté stranou nejsilnější. O tři roky později v květnu v komunálkách vyrukoval Gajda ještě s heslem „Proti učiteli tělocviku Konradu Henleinovi volte generála ruských legií“, v srpnu ujistil Beneše, svého úhlavního oponenta, že se na něj může spolehnout, a pak už přišel mnichovský krach.

Formálně připojil Gajda NOF ke Straně národního sjednocení vedené agrárníky Rudolfa Berana a v lednu 1939 se domáhal „vyčištění všech úřadů od Židů“. 15. března se o Gajdu zajímal Hitler, ale nakonec vsadil na Háchu. Gajda od protektorátní vlády dosáhl rehabilitace, vrácení hodnosti, uniklého platu za celé ty roky, uhrazení velmi vysokých dluhů a drze napsal dopis K. H. Frankovi, v němž se domáhal uznání rovnocennosti českého národa s německým.

To se nestalo a Gajda všechny nabídky ke kolaboraci s okupanty odmítl. Nacisté měli na legionáře pifku, mnoho jich bylo zatčeno, ale Gajda přečkal válku v civilním závětří. V květnu 1945 byl zatčen, vyslýchán a v dubnu 1947 odsouzen za propagaci fašismu a schvalování nepřátelské vlády ke dvěma letům vězení, jež si odseděl ve vazbě. Před soudem se hájil argumentem, že „český fašismus je věcí Čechů a Němci do toho nemají co mluvit“. Když v dubnu 1948 zemřel jako generál ve výslužbě, voják rakouské, černohorské, srbské, ruské a československé armády, nebylo mu ještě šedesát.

Příště: klan Nekvasilů