„Kupte si arepu proti Madurovi,“ vyvolává nad termoboxem naplněným silnými kukuřičnými plackami vysoký mladík. Má baseballovou čepici v teplých barvách venezuelské trikolory a vínový dres tamní fotbalové reprezentace. Snaží se v přístavu peruánské metropole Limy přesvědčit lidi ke koupi typického venezuelského pokrmu, a solidárně tak přispět k pádu diktatury v jeho vlasti. Tu takzvaný socialismus 21. století pod vedením Huga Cháveze a jeho pohrobka Nicoláse Madura přivedl do bídy.

V ulicích Limy se začali první takoví prodejci objevovat před třemi roky. Nejdříve byli jen v centru, ale nyní na ně narazíte i v té nejposlednější čtvrti. Lima zažívá invazi arep. A není sama. Venezuelané, kteří v minulosti na rozdíl od jiných Latinoameričanů nehledali štěstí v cizině, hromadně opouštějí domovy a míří do všech zemí okolo. Z 31milionového státu odešlo do zahraničí už nejméně 1,5 milionu osob. Pokud se tyranie navzdory všem protestům a naivně připraveným pokusům o převrat pod velením nižších důstojníků udrží, může se západní polokoule připravovat na lidskou vlnu.

Procitnutí uhranutých

„Když jsem přišel v roce 2009, koukali tu na mě jako na exota,“ vzpomíná Óscar Pérez, který ve své domovině nebyl od roku 2009. Tehdy ho chtěl režim stíhat za organizování protestů proti reformě vzdělání. „Nikdo nechápal, proč utíkám z Venezuely. Tehdy Latinská Amerika ještě byla Chávezem uhranutá,“ vzpomíná padesátník. „Zato dnes už nás chápou a drží nám proti diktatuře palce,“ dodává muž, jenž reprezentuje uprchlé krajany v Peru.

V roce 2009 ještě byly ceny ropy, které má Venezuela největší zásoby, na rekordních sumách. A tak si charismatický „comandante“ mohl dovolit velmocenskou politiku a rozdávat erární peníze na všechny strany. Od té doby se cena za barel hluboko propadla a na tamním hospodářství se negativně projevilo znárodňování a další kroky omezující podnikání. Navíc zesnulého Cháveze nahradil výrazně méně schopný Nicolás Maduro, který svými zmatečnými kroky krizi ještě prohlubuje.

Pérez povážlivě přehání, když tvrdí, že „prezident zachází s venezuelskými občany jako Hitler s Židy“, ale je jasné, že situace je zoufalá. V obchodech chybí základní potraviny a jiné zboží se nedá koupit kvůli zběsilé inflaci, s níž platy obyvatel nestíhají držet krok. A k tomu tak stoupla zločinnost, že metropole Caracas vede světovou tabulku nejvražednějších měst. Masové protesty proti vládě, jejichž poslední kolo začalo v dubnu, k ničemu nevedou. Jen přibývají počty mrtvých po střetech demonstrantů s pořádkovými silami. Už jich je nejméně 120.

Odchod ze země se zdá být logickým řešením. Zatímco v roce 2009 utíkali za kopečky jen vyložení nepřátelé režimu, dnes si svých pět arep balí i ti, kteří ještě před pár lety Cháveze s nadšením podporovali. S kručícím žaludkem chuť na budování socialismu 21. století prudce klesá.

První na ráně jsou sousedé. Například do brazilského státu Roraima přes hranice, jež leží v řídce obydlené džungli vzdálené hodiny od velkých městských aglomerací, míří především amazonští indiáni. V roce 2015 jich o azyl požádalo 280, loni 2312 a za letošní první půlrok už 6438.

To do Kolumbie, která je s Venezuelou kulturně velmi spřízněná, míří desetitisíce. Přesná cifra schází i proto, že dlouhodobé pobyty u sousedů jsou něčím zcela běžným bez ohledu na politickou situaci. Každopádně integrace přívalu uprchlíků je tu snadná – především díky společnému jazyku a zvykům. Nejvíce je jejich příliv cítit v malých karibských zemích, jako je třeba Dominikánská republika nebo Trinidad a Tobago. V Panamě už dokonce proběhla protiimigrantská demonstrace pod heslem „Arep už je moc“.

Chvála internetu

Oblíbenou destinací je také Peru, především proto, že vláda pobyt všech příchozích z Venezuely dočasně zlegalizovala, takže přistěhovalci mohou pracovat či studovat. Je jich kolem 35 tisíc. „Nyní se snažíme, aby nám tady uznávali i naše diplomy a kvalifikace,“ říká Pérez, který má jen slova chvály pro zdejšího prezidenta Pedra Pabla Kuczynského. „Je vidět, že se sám před vojenským režimem musel před lety schovat do ciziny. Má pro naši situaci pochopení a stal se lídrem Latinské Ameriky při odsuzování Madurovy diktatury. Téměř před dvěma sty lety přinesl Venezuelan Simón Bolívar po bojích se Španěly Peru nezávislost a nyní nám Peru pomáhá zbavit se pout,“ vychvaluje.

Podobně vstřícná k příchozím je i argentinská vláda, kde vysoké číslo uprchlíků od Karibiku hraje do karet prezidentovi Mauriciovi Macrimu. Toho na podzim – uprostřed jeho mandátu – čekají parlamentní volby, v nichž bude čelit tvrdé kampani své předchůdkyně Cristiny Fernándezové. Ta byla vždy velkou stoupenkyní Cháveze. Macri proto na venezuelské problémy vehementně upozorňuje, aby ukázal, kam by se Argentina dostala, kdyby se k moci vrátila jeho rivalka.

Velká migrantská enkláva je pochopitelně také ve Španělsku a pak v Miami, které slouží jako nevyhlášená metropole celého Karibiku. Na Floridě svoje útočiště našla i známá novinářka Ángela Zagová, jež v roce 1998 aktivně podporovala Cháveze při jeho volebním tažením do prezidentského paláce. „Zdál se být alternativou k zablokovanému a zkorumpovanému systému dvou stran. Ale jakmile po získání moci začal podkopávat svobodu médií, přestala jsem s ním chtít mít cokoliv společného,“ vysvětluje v telefonickém rozhovoru. Dál pokračovala v žurnalistice a za její kritické reportáže ji několikrát napadli Chávezovi příznivci. Nakonec v roce 2012 odešla do Orlanda. „Na rozdíl od většiny venezuelských exulantů v USA jsem nežádala o azyl, protože obdržení tohoto statusu by mi znemožnilo cestu domů. Jsem tu na dlouhodobé novinářské vízum,“ říká s tím, že dál aktivně publikuje. Její materiály se přes internet dostanou i do Venezuely, takže díky webu a bezplatným aplikacím, jako je Skype, není dnešní imigrant tak odtržený od dění ve vlasti, jako to postihlo ty, kdo dokázali překonat železnou oponu.

Do USA míří lidé z vyšších příjmových vrstev, kteří si v prvních měsících mohou dovolit žít v drahé cizině z úspor a hlavně už mají z dřívějška v pase vízum. Prezident Donald Trump sice proti Madurovi ostře brojí (dokonce vyhrožoval vojenskou intervencí), ale pootevřít hranice Venezuelanům by pochopitelně bylo v ostrém rozporu s jeho protipřistěhovaleckou rétorikou.

Komunismus je dohnal v Caracasu

Speciální politiku vůči Venezuele nemá ani migraci otevřená Kanada. „Moji synové hned na počátku Chávezovy vlády správně odhadli, že s ním u moci nebudou mít doma budoucnost. Odešli do Montrealu v rámci kanadského přistěhovaleckého programu, kdy se hledali mladí profesionálové. Já se k nim přidala až v roce 2008 na základě spojení rodin. Byla jsem tehdy po operaci rakoviny a synové o mě měli strach, protože naše zdravotnictví šlo tehdy prudce dolů,“ vypráví Pic-Ling Fung. Právnička v důchodu ke svému pro Latinskou Ameriku nezvyklému jménu dodává: „Můj tatínek utekl před komunismem z Číny. A vidíte, přesto naši rodinu dostihl o několik desetiletí později v Caracasu.“

I po emigraci se domů co půl roku vracela, alespoň na krátkou návštěvu. Poslední čtyři roky už se jí však zdá situace kvůli kriminalitě příliš nebezpečná a hlavně má povinnosti v Montrealu, kde na kurzech učí seniory španělštinu. Problémy své vlasti ovšem nadále žije. Známým přes internet předává informace, které oficiální venezuelská média vynechávají. „Dříve jsem známým posílala i jídlo a léky, ale nemá to cenu. K adresátovi to nikdy nedojde, protože si to pro sebe rozeberou hned na centrální poště,“ povzdechne si s tím, že situace především ve zdravotnictví je kritická. „Znám lidi, kteří umírají kvůli tomu, že v obchodech nejsou zcela běžné léky,“ upozorňuje.

Na rozdíl od Ángely Zagové už neplánuje, že by se do Venezuely vrátila natrvalo, i kdyby režim zítra padl. V Kanadě, pro niž má jen slova chvály a vděčnosti, už má nový život a její potomci, kteří si kariéru na severu vydupali z ničeho, taky. Nicméně by chtěla pomoci tomu, aby se její stará domovina inspirovala od té nové – například v organizaci veřejné dopravy nebo péči o staré lidi.

Také Óscar Pérez přiznává, že jeho dcery se po osmi letech pobytu v Limě peruanizovaly a o návrat do Venezuely, pro nějž je on sám „ochoten umřít“, už nestojí. Počítá s tím, že po obnovení demokracie mu jako exulantovi budou ti, kteří zůstali po celou dobu diktatury, vyčítat zbabělost. „Ale exil je také vězení – jen s vyššími stropy. Musíš opustit všechno: rodinu, přátele, prostředí, vzduch. K tomu potřebuješ velkou odvahu. Každopádně na nás emigrantech bude po Madurově pádu hodně záležet, jakým směrem se republika vydá. Právě my máme zkušenosti s tím, jak to vypadá jinde,“ dodává.

Dávají režimu rok, maximálně dva

Venezuelský prezident se však k odchodu nemá. Aby se zbavil parlamentu, který od prosince 2015 kontroluje opozice, vyhlásil na konec července protizákonné volby do nového ústavodárného shromáždění. Účast byla mizerná, protože protivládní síly hlasování bojkotovaly. „Maduro v tom byl sám jako sirotek,“ komentuje to sarkasticky Pérez. Naopak si pochvaluje, jak opozice zorganizovala vzdororeferendum, které ústavodárné shromáždění jednoznačně odmítlo.

Účastnili se ho masově i imigranti v Peru. Řada čekajících se klikatila v dvojstupu přes šest bloků. Dobrovolníci sešikovali příchozí, aby nestáli přes silnici a navázali na hada na druhé straně vozovky. Vtipálci to přirovnávali ke frontám na nedostatkovou mouku a mléko v domovině. Dva mladíci s venezuelskými vlajkami na zádech začali skandovat „Maduro potáhne, Maduro potáhne“ a zástup se k nim přidal.

Nicméně prozatím se moci drží jako dobře přisáté klíště a s pomocí ústavodárného shromáždění, jež se staví nad parlament, opevňuje svou pozici. Pic-Ling Fung k tomu sýčkuje: „Už jsme jako Kubánci: pořád říkáme, že příští rok už režim určitě padne, ale stále trvá. Nicméně nyní je rozhodující moment. Jestliže ho Maduro přečká, lidé ztratí energii k odporu a další vzpoura přijde až s následující generací.“ Pokud by tedy zatím všichni z Venezuely neutekli za hranice.

Publicista, dlouhodobě se specializuje na Latinskou Ameriku