Nepromarní jedinou příležitost, kde se otvírá cesta k veřejným penězům. Na tom postavil celý svůj byznys

Babišova chorobná závislost na cizích penězích

Nepromarní jedinou příležitost, kde se otvírá cesta k veřejným penězům. Na tom postavil celý svůj byznys
Babišova chorobná závislost na cizích penězích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Proč by se člověk s majetkem v hodnotě desítek miliard korun obtěžoval tím, aby si z evropských dotací zajistil ze svého pohledu „drobných“ necelých 50 milionů korun na stavbu své víkendové haciendy, do níž pak z vlastních peněz prokazatelně investuje násobně vyšší částky? Proč by miliardář podvodem získával tak malou částku? Bohatý člověk přece nemá potřebu se obohacovat z veřejných peněz. Celé to postrádá smysl. Zhruba tak se Andrej Babiš snaží vysvětlovat, proč je absurdní jeho chystané obvinění kvůli dotačnímu podvodu na jeho víkendovém sídle Čapí hnízdo.

Jenže jednoduchá teze, že bohatý člověk už má dost a nepotřebuje zneužívat dotace, neplatí. Přinejmenším u Andreje Babiše. Celý jeho příběh od začátku podnikání v České republice ukazuje, že dotací a veřejných zakázek nemá Andrej Babiš nikdy dost. Nevynechá jedinou příležitost. S předstihem před ostatními cítí jakoukoliv šanci získat další a další dotace. Nesouvisí to s tím, kolik už má a kolik dokázal na různých dotacích a úlevách z veřejných peněz vytáhnout.

Andrej Babiš se stal třetím nejbohatším občanem České republiky díky dotacím a veřejným zakázkám. Své miliardy vydělal především v byznysu se státem. Díky dotacím, úlevám nebo veřejným zakázkám. Za tu dobu na nich získal chorobnou závislost. Nemůže si pomoct a nepromarní jedinou příležitost, kdy se otvírá cesta k veřejným penězům. Jen přes pochopení principu celého jeho zbohatnutí se dá pochopit, proč si těch „drobných“ 50 milionů korun z dotací pro malé firmy pro svou miliardářskou haciendu na Čapím hnízdě nemohl odpustit. Popřel by tím celé své podnikatelské know-how. Celou filozofii svého byznysu, již dlouhou léta tříbil, až k současnému obvinění z dotačního podvodu.

Všetci kradnú, iba ja čerpám

Styl podnikání, který provozuje Andrej Babiš, se jmenuje dobývání renty, v originále „rent seeking“. Tento druh podnikání, na němž vydělá jen dotyčný jednotlivec nebo zájmová skupina na úkor ostatních a prosperity celé ekonomiky a společnosti tím, že si zajistí nějakou nespravedlivou výhodu, která není ostatním dostupná, a omezí tím zdravé podnikání, konkurenci a vytváření bohatství, zformuloval americký ekonom Gordon Tullock, profesor práva a ekonomie na právnické fakultě americké George Mason University. Velmi zjednodušeně je to zvyšování osobního bohatství na úkor ostatních, aniž by to produkovalo jakékoliv další bohatství. Je to zvrácené využívání ekonomických zdrojů.

Tento druh podnikání vede z dlouhodobého pohledu k nižšímu hospodářskému vzestupu celé společnosti, zvětšující se nerovnosti v příjmech a úpadku celé země. Státy, kde se nejbohatší lidé rekrutují právě z dobyvatelů renty, bývají chudé a celková civilizační úroveň tam patří k nižším. Klasickými příklady dobyvatelů renty jsou Rusko nebo Ukrajina.

Tullock dopady tohoto podnikatelského stylu rozvíjel v řadě knih, jejichž tituly jsou velmi výstižné: Ekonomika bohatství a chudoby, Autokracie, Ekonomika nehumánních společností. Člověk, který se dá na byznys dobývání renty, začíná připomínat kleptomana. Je úplně jedno, kolik toho má. Žene ho nezadržitelná touha získávat další a další veřejné peníze, jež se kdekoliv naskytnou.

Andrej Babiš bohatl výhradně v oblastech, kde se točí veřejné peníze. Zemědělství, které je plné jak nárokových dotací, jež dostane každý agrární podnikatel, tak selektivních dotací nenárokových, které jsou jen pro ty, kdo si je dokáží vyjednat. Na ně přímo navazuje potravinářství, kde už nejsou nárokové dotace a úlevy, ale téměř výhradně selektivní dotace pro vyvolené.

Chemie, v níž Andrej Babiš začínal, není prvoplánově dotačním byznysem. Dotace se ale hojně dávají na ekologii. A chemičky mají skoro bezedné možnosti, jak si obhájit, že za ty stovky milionů budou zelenější a méně život a zdraví ohrožující. Čistou dotovanou továrnou na miliardy jsou biopaliva, jež přímo propojují Babišovu zemědělskou a chemickou divizi. Řepku a spol. vypěstují Babišovi zemědělci a zpracují jeho továrny Preol, Primagra a Ethanol Energy. Jejich výrobky se musí povinně přimíchat do každého litru nafty a benzinu. To provede z dominantní části pro český trh státní firma Čepro. Kolem 55 procent toho, co na přimíchání potřebuje, mu dodají Babišovy firmy. Než se Andrej Babiš vydal do politiky, byl ten podíl o desítky procent nižší. Mezitím ale finanční úřady, celní správa a orgány činné v trestním řízení zlikvidovaly všechnu českou Babišovu konkurenci v biopalivech. V roce 2015 skončila po zásahu daňové Kobry ústecká firma Kratolia. Ta do té doby zajišťovala 25 procent dodávek do Čepra.

Dalších 12,5 procenta odebíralo ještě v roce 2014 Čepro od společnosti Ekopetrol, která byla s Kratolií propojená. Kromě Babiše už teď Čepro nakupuje jen od několika zahraničních firem. Babiš má pouze továrny na biopaliva první generace. Ta se Evropská unie chystá postupně utlumovat a nahradit je sofistikovanějšími biopalivy druhé generace, kvůli nimž se speciálně nemusí pěstovat žádná řepka a spol., ale vyrábí se například z různých druhů odpadu.

O posedlosti Andreje Babiše dotacemi výstižně vypovídají čtyři příběhy z nedávné doby. Mají evropský rozměr.

Kasírujeme na Slovensku

Jednou z velmi ziskových perel Agrofertu, toho času zaparkovaného ve svěřenském fondu, který ovládá Babišova manželka Monika a jeho dva právníci, je slovenské Duslo Šaľa. V roce 2014 mu přiklepla vláda premiéra Roberta Fica daňové úlevy za 1,5 miliardy korun. Je to speciální forma dotace. Aby Slováci nemuseli přímo Babišovi posílat peníze z rozpočtu, odpustí mu zmíněnou částku na daních. Babiš ji prý využije na rekonstrukci výrobních technologií na jednotce čpavku. Pozoruhodné je, že Agrofert se do ní chystal investovat bez ohledu na to, jestli zmíněnou dotaci získá.

Nejvyšší státní podpora ve slovenské historii byla největšímu výrobci hnojiv ve střední Evropě přidělena s odůvodněním kompenzace za příliš drahý plyn. Samotná společnost dlouhodobě odmítá označovat úlevu za dotaci. Argumentuje tím, že jde o pomoc, kterou může, ale nemusí využít. „Žádnou dotaci jsme nezískali, a tudíž ji ani nečerpáme. Společnost pouze může v budoucnu uplatnit daňovou úlevu, ale až po uvedení jednotky do provozu. Navíc pouze za předpokladu tvorby hospodářského výsledku, který daňovou úlevu umožní čerpat,“ vysvětloval mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka loni v červnu v týdeníku Euro. Dražší plyn mají zjevně všechny slovenské firmy. Vyrovnat se s ním musí samy. Jen Agrofertu od něj 1,5 miliardy uleví Ficův kabinet.

Kasírujeme v Německu

Další pozoruhodný hon na dotace rozjel Andrej Babiš v sousedním Německu, kde má kromě velmi ziskové chemičky také pekárny Lieken. Agrofert dosud provozuje jednu z nich ve Weissenfelsu v Sasku-Anhaltsku. Protože ale vymyslel cestu, jak načerpat nové dotace, a k tomu ještě ušetřit na platech, rozhodl se výrobu přesunout do nové pekárny ve Wittenbergu, vzdáleném 110 kilometrů od původní pekárny. Nikdo ze dvou stovek zaměstnanců se ale podle německé rozhlasové stanice MDR přesunout nechtěl. To není až tak překvapivé, protože v Německu je podobný nedostatek lidí a podobně nízká nezaměstnanost jako u nás.

Agrofert proto do nové pekárny, do níž investuje 10 miliard a která by se měla rozjet v roce 2018, začal shánět brigádníky. To se nelíbí nejen odborům, ale ani spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, která Babišovi na novou pekárnu ve Wittenbergu přispěla dotací 300 milionů korun. Oproti celkové investici 10 miliard korun opět nepříliš vysoká částka. Andrej Babiš si ji ale ani tady neodpustil.

Jenže podmínkou té dotace bylo vytvoření trvalých pracovních míst. Nikoliv propuštění dvou stovek lidí v původní pekárně a najmutí brigádníků o sto kilometrů dál. Ministr hospodářství Saska-Anhaltska Armin Willingmann stanici MDR řekl, že přechodné najmutí krátkodobé pracovní síly samo o sobě není závadné, ke splnění dotačních podmínek je ale třeba, aby vznikla trvalá pracovní místa.

Jednoduchá teze, že bohatý člověk už má dost a nepotřebuje zneužívat dotace, neplatí. Přinejmenším u Andreje Babiše. - Foto: Jan Zatorsky

Čerpáme na děti ze zkumavky

Andrej Babiš také s předstihem vytušil, jaký boom čeká umělé oplodnění a další formy nepřirozeného početí dětí. Ještě když seděl ve vládě Bohuslava Sobotky, velmi dobře si rozuměl s ministryní práce Michaelou Marksovou-Tominovou. Přední postava progresivistického křídla sociální demokracie investovala nejvíce politické energie do toho, čemu říkala rodinná politika. Byla to ale karikatura tradiční rodiny, antirodinná politika, otevírající cestu k umělému oplodnění osamělým ženám a lesbám. Fakticky nárok na státem dotované uměle počaté dítě. Dnes může o umělé oplodnění požádat jen pár muže a ženy. Podle představ Marksové se měly řady klientů reprodukčních center výrazně rozšířit. Zároveň prosazovala zvýšení věku u žen, kdy umělé oplodnění proplácí zdravotní pojišťovna z veřejného pojištění, a to z 39 na 43 let. Zatímco Marksová snila své sny o umělých dětech single žen, Babiš jednal. Přes svoji firmu Hartenberg, kterou mu spravuje bývalý investiční ředitel Penty Jozef Janov, se stal dominantním hráčem na trhu českého umělého oplodňování se stále se rozšiřující klientelou.

Koncem dubna Janov oznámil, že chtějí svou dominanci v umělém oplodňování ještě posílit a pak si pod značkou FutureLife jít pro peníze od investorů na burzu. Zisky oplodňovacích center už se pak nenápadně, bez jakékoliv pozornosti zvyšují tím, že se změní cena, kterou oplodňovacím klinikám zdravotní pojišťovny platí. Nárok na státem dotované uměle počaté dítě je klasickým příkladem stále sílícího trendu, kdy se propojují zájmy progresivistů a dobyvatelů veřejných miliard, jako je Andrej Babiš. Podobně jako biopaliva.

Bez dotací by Agrofert nepřežil

1. ledna začal platit nový zákon o střetu zájmů, známý jako lex Babiš. Zakazuje firmám, v nichž má člen vlády více než 25 procent, čerpat jakékoliv nenárokové dotace (to znamená ty selektivní, nikoliv ty, jež berou třeba všichni zemědělci), investiční pobídky, daňové úlevy a žádat o veřejné zakázky. Andrej Babiš vložil Agrofert a svůj další holding SynBiol (do nějž patří právě i hacienda Čapí hnízdo) do svěřenského fondu. Rozjel svoji tirádu, jak ho klasické politické strany donutily vzdát se Agrofertu. Přitom to vůbec nebyla pravda. Zákon ho nutil pouze k tomu, vzdát se mediální divize koncernu (s výjimkou internetových médií). Všechen ostatní majetek si mohl nechat, pokud by se vzdal veškerých dotací, pobídek, veřejných zakázek a selektivních úlev. Nic mu v tom nebránilo. Agrofert by tím ale přišel o základní smysl podnikání, což je právě tah na veřejné miliardy. A velmi pravděpodobně by začal prodělávat. Právě na tom se chorobná závislost na státních penězích naplno a otevřeně projevila.

Pokud bude Babiš skutečně obviněn a postaven před soud za zneužití z jeho pohledu drobných 50 milionů korun (podle trestního zákoníku je všechno nad pět milionů škoda velkého rozsahu) na Čapím hnízdě, bude to při znalosti celého jeho podnikatelského příběhu s pochybným startovním kapitálem a drsného dobývání desítek miliard dotací a veřejných zakázek přinejmenším na hraně zákona trochu alcaponovský moment.

Dobře se na něm ale ukázal typický styl Andreje Babiše. Na celém příběhu zaráží, jak je primitivní. Jak se Babiš vůbec neobtěžuje něco skrývat a maskovat. Prvním fascinujícím momentem je, že si bílé koně, na něž převedl firmu, vyvedenou z Agrofertu, aby mohla dostat dotaci, udělal ze svých nejbližších. Své ženy, jejího bratra a svých dospělých dětí. Skutečné vlastnictví chtěl zamaskovat akciemi na doručitele. Ty se ale dělají právě proto, aby nikdo nepřišel na to, kdo firmu skutečně ovládá. K tomu ovšem nechal své blízké podepisovat smlouvy, kde si převáděli akcie, které byly anonymní. Neztrácel energii ani peníze žádnými offshore strukturami, jež by policie těžko dohledávala.

Právě na tom se ukazují typické vlastnosti Andreje Babiše, které provázejí celou jeho kariéru. První je nedůvěra vůči téměř komukoliv. Babiš je vlk samotář, který nikomu nevěří, nechce delegovat pravomoce, nemá podnikatelské partnery, jak je to běžné v jiných tuzemských skupinách typu J&T nebo Penty. Andrej Babiš má jen pár loajálních sluhů, jako je Jaroslav Faltýnek. Když nikomu nevěříte, nemůžete si najmout ani bílého koně, aby na sebe zkasíroval dotaci. Bojíte se, že vás podvede. Andrej Babiš je také proslulý tím, že nerad platí za různé drahé poradenské nebo právní služby. Považuje to za vyhozené peníze. A dobrý právník, schopný založit offshore firmu, nebývá levný.

Andrej Babiš ale všechno to zjevně považoval za zbytečné, protože byl přesvědčen, že je nedotknutelný, ať udělá cokoliv. Proto to dělal tak primitivně, až to působí tak absurdně.