Nedávno zesnuvšího Jana Třísku jsem poprvé viděl v seriálu Záhada hlavolamu, hrál tam Široka, tajemnou postavu v černém s tváří zakrytou bílou maskou. Nebezpečně působící figuru, o níž nakonec vyjde najevo, že je na straně dobra, předá Rychlým šípům ježka v kleci. Už to jeho jméno, prý inspirované názvem silného větru, který do Středomoří přichází ze Sahary. V té české transkripci ale zní i trochu indiánsky, taky jako by postrádalo smysl (Proč se ten atletický mladík, který vůbec není široký, jmenuje Široko? vrtalo mi tehdy hlavou). Jistě to nebyla Třískova nejnáročnější role, zapůsobil v ní ale mocně. Jeho maska hrála skvěle, svou nepropracovaností, nahrubo sešitá silueta vychrtlé tváře vystupující z černi, nepřirozená bílá barva. Vlastně docela podobná jí byla maska vrahouna z úspěšné hororové série Vřískot, její podobu prý inspirovala tvář v popředí slavného Munchova obrazu Výkřik. Za Širokovou škraboškou možná tak vznešený vliv nebyl, má ale ke skutečnému umění blíž, byť to byla jen rekvizita z televizního seriálu pro děti.

Taky to byl neobvyklý seriál (alespoň v kontextu vysílání Československé televize) podle v něčem neobvyklé knihy. Stínadelská trilogie je oproti dalším knihám Jaroslava Foglara výrazně jiná. Není to tolik instruktáž na téma, jak se stát správným chlapcem. Ten svět organizovaného a pozitivně naladěného klukovství, který představoval ten až komicky vzorňácký klub Rychlých šípů, je v něm konfrontovaný s nějakou jinou sférou. Už geografie světa, v němž se trilogie odehrává, bezejmenného Města, je velice výmluvná, zatížená významy, jak to pregnantně popsal Martin Hybler v Respektu v roce 1993. „Město je strukturované do dvou částí: Vědomí je ve svých etické kritice podrobených a lucidních, poučných akcích symbolizováno Druhou stranou (zatímco jeho upadlým a zaslepeným možnostem odpovídají Dvorce), Nevědomí, říše stínů, cizost, kde, jak říká Patočka, ,zuří šílenství a smrt‘, starobylou a zanedbanou čtvrtí Stínadel; tyto sektory jsou navzájem odděleny Rozdělovací třídou. V každém z nich vládne odlišná zákonitost: na Druhé straně je to komunikace (Rychlé šípy vydávají noviny Tam Tam) a řekněme komunikativní spor (s konkurenčně bulvárně laděným dvoreckým Sběračem), tj. polemika mezi v zásadě rovnocennými skupinami, v níž jde v podstatě o civilní a morální záležitosti (tedy struktura demokratická), kdežto v Stínadlech je to přísná hierarchie, stálý mocenský boj, nesený temnými a slovně neformulovanými vášněmi, a především ne-komunikace (srv. heslo stínadelských Vontů: Nevyzraďme nic, co víme! Mlčenlivost chrání nás!), tajemství, jež může být sdělováno nanejvýš pomocí symbolů.“

Dítě ty symboly instinktivně vnímá, cítí, že v napjaté chvíli, kdy Rychlé šípy překračují Rozdělovací třídu, se děje něco skutečně vážného, možná už spolu s nimi tuší, že existuje nějaké místo (třeba v přeneseném slova smyslu), kde neplatí pravidla, jež mu vštěpují rodiče a dětské organizace. Jsou tu ještě Stínadla, změť uliček postavená na někdejším popravčím místě. Bludiště zchátralých starých domů, kostelů a schodišť, nad nimiž se po střechách pohybuje neviditelný Široko jako kočka na lovu a kde procházejí divocí Vontové, společenství nesvázané pravidly, ale poutem krve, sdílené i prolité. Stínadla jako zhmotnění nějaké části lidského ducha a zároveň obraz, který se do toho ducha otiskne. Při čtení Záhady hlavolamu jsem si – podobně jako mnoho dalších – uvědomil, že město, jeho část může být nějakou extenzí lidského nitra, vyjádřením těch jeho sfér, kam analyticky rozvažující dospělý nedohlédne. A pak dítě ta Stínadla uvidí někde kolem sebe, třeba v sešlých ulicích Starého Města 70. a 80. let, vydává se do nich a třeba v nich taky nachází něco ze sebe.

Jaroslav Foglar tam svoje hrdiny nechá odhalit příběh plný tajemství a dávných vin, figurují v něm mrtví chlapci, zlovolní dospělí, jedovaté bahno na dně kanalizace, trýzněný sirotek, který je zavražděn, shozen ze schodů v kostelní věži (v něčem to malinko připomíná finále skvělého Hitchcockova Vertiga). Rychlé šípy, Vontové, všichni se honí za ježkem v kleci, stínadelským „svatým grálem“. Hlavolam, který musí někdo rozluštit, podobně jako hrdinové pohádek a dávných mýtů museli odpovědět na hádanku, a pak mu bude vyjeveno tajemství. Plán létajícího kola, právě tohle. Protože kolo je nástroj, díky němuž si dítě může na chvilku, když se rozjede z kopce na venkovské silnici, připadat, že za chvilku vzlétne, v jistém smyslu skutečně letí. Děti a jejich kola, pouto taky mohutně vytěžované v popkultuře od Spielbergova E. T. po Kingovu knihu To, v níž hrdina na svém dětském kole dvakrát ujede smrti. Kolo může létat, ale jak, musí zůstat tajemstvím, schovaným někde v bahně, ve tmě. Protože to letící kolo je spojené nejenom s extází, ale taky se smrtí, tragédií. Protože život je nebezpečný, nic na tom nemění ani to, že může být zorganizovaný, vedený pravidly jako na Druhé straně, domově spořádaných kluků a holek a jejich rodičů. I název téhle fiktivní městské části je v něčem výmluvný, naznačuje, že Druhá strana je... druhá. Stínadla jsou první – nebo spíš prvotní. Ani na tom se nic nezmění.

Jaroslav Foglar se celý život různými způsoby snažil vychovávat děti, vytvářet pro ně nějaký jejich svět, v němž by zažívaly dobrodružství a vstřebávaly ta správná poučení. Možná psal stylem, nad nímž se může literární fajnšmekr spíš pousmát. Hloubka, ve které jeho knihy v dětských čtenářích rezonovaly a snad i dál rezonují, ale může přicházet z toho temného doteku mysteria, jenž je v jeho knihách někdy přítomen. A možná je přesvědčivější než všechna ta dobře míněná výchovná ponaučení. Možná je lepší o něm mlčet. Neprozraďme to, co víme. Mlčenlivost chrání nás.