Kritik transformace a reprezentant divoké privatizace v jedné osobě

Česká transformácia bol omyl

Kritik transformace a reprezentant divoké privatizace v jedné osobě
Česká transformácia bol omyl

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dva týdny před volbami proběhla médii zpráva o definitivním ovládnutí Českých aerolinií Jiřím Šimáněm. Vyvrcholil děj, kdy společně s bývalým ministrem financí Andrejem Babišem Šimáně vytlačil z ČSA Korejce, kteří sem s velkou slávou vstoupili jako strategický investor za Nečasovy vlády. Šimáněho a Babiše spojuje přátelství a minulost: oba byli v 80. letech obchodními zástupci v PZO, tedy Podnicích zahraničního obchodu. Pokud Babiš vyhraje volby a bude sestavovat vládu, bude to mimo všechno jiné znamenat i historické zadostiučinění pro garnituru pézetkářů, pozdně komunistickou buržoazii, lidi, kteří se vývojem v 90. letech cítili přeskočeni ve frontě na příležitost. Bude to jejich historická pomsta za 90. léta, k nimž má ostatně Babiš nepřátelský vztah.

Tato pozdně komunistická buržoazie, k níž československý obchodní delegát v Maroku nepochybně patřil, byla v privatizaci zvýhodněna už svým dosavadním životem. Ale pokud poodhrneme mýty a negativní obraz z české, tzv. Klausovy (a taky Ježkovy atp.) transformace, budeme si muset připustit, že v rámci visegrádské skupiny to byla varianta relativně nejvstřícnější vůči těm, kdo nebyli pozdně komunistickými polobohy.

Nebyla samozřejmě jediná. Od poloviny 90. let začalo být zvykem českou transformaci porovnávat s vývojem v Maďarsku (Václav Havel na tom srovnání postavil ekonomické pasáže svého rudolfinského projevu, jímž v prosinci 1997 s Klausem účtoval). Maďarští komunisté už v roce 1986 zrušili plánovací dohled centra nad státními podniky, byl to první důležitý zákon, jímž kontrolu získával podnikový management (maďarští babišové). Dva roky poté následoval zákon o společnostech, který manažerům po kontrole podniků otevíral cestu k jejich majetkovému ovládnutí, respektive k vyvádění cenných částí státních koncernů do vlastních rukou. Na začátku 90. let se sice maďarské vlády při privatizaci vracely k přímým prodejům státních firem na trhu, jenže tou dobou měla komunistická buržoazie legální peníze, za něž mohla nakupovat. Tvořila tak jedinou konkurenci západním investorům. Známý ekonom János Kornai ve studii z roku 1996 o tzv. gulášovém komunismu cituje ze sociologického průzkumu vedeného Ivánem Szelényim, podle něhož je podíl starých struktur na nové ekonomické elitě Maďarska 89 procent a třetinu elity tvoří přímo komunistická nomenklatura. Podobná čísla pro český případ nejsou k dispozici, nicméně je jasné, že podíl starých struktur a nomenklatury na nově vznikající kapitalistické třídě byl významně nižší.

Pro dění v Maďarsku a Polsku se tehdy ujaly termíny jako spontánní nebo divoká privatizace. Česká kuponová privatizace byla ve srovnání s touto divokou privatizací pokus odprodat státní majetek řízeně a pustit vedle pézetkářů do hry i zbytek domácího obyvatelstva. Podstatná část, odhadem 40 procent, privatizovaného majetku šla do kuponové privatizace, skrze kuponové knížky si na státní majetek mohli aspoň sáhnout všichni. Běžný model privatizace byl vyčlenit většinu akcií firmy do kuponovky, ale kontrolní a reálně největší balík v rozdrobeném vlastnickém portfoliu přímo prodat. Klíčové číslo říká, že na jeden privatizovaný projekt přišlo v průměru sedm projektů. A poněvadž úředníci na ministerstvu privatizace jimi byli brzy zavaleni, privatizační projekty se neporovnávaly. Rozhodovalo se jako na dražbě – podle toho, kdo nabídne vyšší cenu.

Tím se stalo, že se nabyvatelé zadlužovali u bank – fenomén známý posléze jako bankovní socialismus –, a když české hospodářství poprvé kleslo a centrální banka prudce dupla na brzdu, tito noví čeští kapitalisté se dostávali do úvěrových potíží. Zvolená metoda byla tedy sporná z hlediska vytváření národních šampionů. Velké finanční skupiny jako J&T nebo Penta mohly snáze vznikat na Slovensku, kde se po rozdělení společného státu zrušila kuponová privatizace a prodávalo se politicky a napřímo. Z mravního hlediska, které u Klause tolik postrádali jeho kritici, bylo českému modelu nejméně co vytknout, česká cesta byla relativně méně zpolitizovaná a férovější.

Naopak Andrej Babiš svůj byznys postavil na divoké privatizaci. Způsob, jímž se zmocnil pražské pobočky slovenského státního podniku Petrimex, je v hrubých rysech známý: Babišovi údajně v roce 1995 při náhlém navýšení základního jmění (po němž nepřítomný slovenský stát ztratil kontrolu) pomohli jacísi jeho přátelé ze Švýcarska, které získal dvacet let předtím během svého ročního (!) pobytu na tamním gymnáziu. Do vysvětlování detailů této podivné výpomoci se Babiš nikdy nehrnul, zřejmě proto, aby se o pravou identitu švýcarských spolužáků někdo nezačal zajímat.

Letošní aféra s dluhopisy sice vedla k odvolání Babiše z vlády, nicméně důležitá otázka po historii a původu Babišových osobních příjmů zůstala v aféře jen nakousnuta. Pořád neznáme ani švýcarské spolužáky, ani způsob, jímž Babiš přišel k vysoké částce, za niž si koupil akcie Agrofertu, když posléze záhadní spolužáci ze Švýcarska ztratili zájem. Dokud favorit o křeslo premiéra nepředloží uvěřitelnější vysvětlení původu svého startovního kapitálu, musíme uvažovat o dvou různých vysvětleních. To pro Babiše extrémně nepříznivé praví, že startovní kapitál je ze zahraničních fondů StB. Navzdory známé epizodě Bureše není tato verze příliš pravděpodobná; o tom, že by tajná policie zakládala na sklonku 80. let v kapitalistické cizině firmy a do nich urychleně vyváděla peníze, neexistují ani podložené indicie. Rozvědka nového demokratického státu v 90. letech tímto směrem pátrala, ale bezvýsledně.

Druhé vysvětlení vypadá pravděpodobněji. Obchodní zástupci PZO v zahraničí většinou nebohatli tím, že by si odkládali z platu, ale okrádáním socialistického Československa. Když se při obchodě se zahraničním partnerem dohodli na ceně výhodné pro partnera a nevýhodné pro ČSSR, bylo zvykem inkasovat za to od zahraničního partnera provizi, samozřejmě ilegální. A tihle lidé nám dnes budou tvrdit, že se tu po roce 1989 všechno udělalo špatně a teď máme poslední šanci na restart. Favoritem těchto voleb je fundamentální kritik české transformace a reprezentant divoké privatizace v jedné osobě.