Ukrajinou v nedávné době otřásl politický skandál personálního charakteru. Bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili a blízký přítel ukrajinského prezidenta Porošenka přišel zprvu o funkci gubernátora Oděsy a teď i o ukrajinské občanství. Jelikož se vzdal gruzínského pasu, ocitl se tento kdysi vrcholový politik prakticky v pozici hlavní postavy z filmu Terminál. Rozmary mocných jsou nevyzpytatelné, tím spíš, jedná-li se o dvě hlavy státu, i když jedna z toho je bývalá.

Michail Saakašvili, který stál v čele Gruzie v letech 2004 až 2013, na jednu stranu v kavkazské zemi tvrdě potíral korupci a nastavil prozápadní kurz, na stranu druhou tak nezřídka činil autoritářskými a nekalými praktikami. Po prohraných parlamentních volbách ovšem pokojně předal moc, což v zemích bývalého SSSR není zdaleka běžná praktika. Odjel přednášet do USA a doma ho zatím začali stíhat mj. ze zneužití pravomoci. Přes jeho kontroverzní prezidentství je nutné říct, že mu Gruzie vděčí za to, že vykročila z marasmu sovětských dob.

Ukrajinský občan

Revoluce na kyjevském Majdanu vzbudila v Ukrajincích touhu po obdobných změnách, jaké mohli vidět v Gruzii. Ukrajinské vládní struktury byly prosáklé korupcí a protekcionismem, moc v zemi drželi oligarchové. Zdálo se, že před Ukrajinou stojí nadlidský úkol – změnit od základu vše. Majíce před očima v postsovětském prostoru světlý příklad Gruzie, Ukrajinci si jednoduše odtud pozvali zkušenější kolegy, aby jim ukázali, jak na to.

Gruzíni obsadili hned několik vládních i správních postů. Pro příklad uveďme první náměstkyni ministra vnitra Eku Zguladzeovou, Alexandra Kvitašviliho, jenž usedl do křesla ministra zdravotnictví, Chatiju Dekanoidzeovou, která se ujala reformování policie, nebo Davida Sakvarelidzeho, jenž se stal náměstkem generálního prokurátora. Samotný Michail Saakašvili zprvu koordinoval nově vzniklou Radu pro reformy, později v roli gubernátora oblasti odjel do Oděsy, kterou slíbil v co nejkratší době proměnit v „perlu černomořského pobřeží“.

Pro Saakašviliho není Ukrajina žádná cizina. S nynějším prezidentem Petrem Porošenkem se „Micho“ zná ještě z počátku 90. let z Vysoké školy mezinárodních vztahů v Kyjevě. Na začátku tisíciletí se spřátelil s tehdejším prezidentem Viktorem Juščenkem. Tenkrát se oba ocitli v podobné situaci. Jak Juščenko, tak Saakašvili se v krátkém časovém rozmezí stali prezidenty postsovětských států po „sametových“ revolucích. Saakašvili Juščenka velmi podporoval, a dokonce se sám účastnil tří ukrajinských revolucí.

Po Majdanu tedy neodjížděl do neznáma. Získal ukrajinské občanství a pustil se do reformování Oděské oblasti. Gruzín vyhlásil „nulovou toleranci korupce“. Hned na úvod dostali výpověď všichni předsedové okresních rad. Na jejich místa přišli lidé zvolení na základě transparentních soutěží. Oblastní byrokratický aparát byl zredukován na polovinu. Micho ukázal, že to s lidmi umí: nebyla mu cizí populistická hesla, rád se projel městskou hromadnou dopravou, pomáhal lidem bourat ploty na oděských veřejných plážích, jež po řadu let nezákonně zabírali místní oligarchové.

Důležitým tahem gruzínského reformátora bylo zjednodušení byrokratických procedur, hlavně pro místní vinaře nebo malé firmy, které dostaly víc prostoru pro podnikání. Jako výlohu vlastní reformní činnosti si Saakašvili zvolil opravu a dokončení dálnice Oděsa–Reni, která spojuje ukrajinský přístav s moldavskými hranicemi.

Velmi důležitým aspektem bylo pro Saakašviliho sestavit vlastní tým, který ovšem zdaleka ne vždy vzbuzoval dobrý dojem. Velkým úspěchem nového gubernátora bylo jmenování teprve šestadvacetileté aktivistky z Majdanu Julie Maruševské ředitelkou Oděského celního úřadu. Celní úřad na jihu země po celé období ukrajinské nezávislosti zůstával pašeráckou baštou. Tudy se do země dostávalo obrovské množství nelegálního zboží. Kvůli tomu byla oděská celnice schopna manipulovat s cenami, a tím krýt rozsáhlé daňové úniky. Maruševská se pustila do protikorupčních aktivit, příjmy z celnice začaly výrazně stoupat. Dobrou volbou bylo též jmenování třiatřicetiletého Davida Sakvarelidzeho, Saakašviliho dávného stoupence ještě z gruzínského období, prokurátorem oblasti. Na druhou stranu ovšem stačilo, aby si Saakašvili vzal do týmu ruskou novinářku Marii Gajdajovou, která se dlouho nemohla rozhodnout ohledně svého postoje k ruské agresi na Ukrajině, a Gruzín se okamžitě stal terčem kritiky. Ukrajinci jsou dnes na ruská témata vcelku pochopitelně hodně citliví.

Porošenko už není kamarád

Reformy ale nebyly natolik efektivní, jak si společnost představovala. Starý systém se vzpíral, Saakašvili si čím dál víc stěžoval na to, že se mu nedostává náležité podpory z Kyjeva. Oděský gubernátor stále častěji zabředával do konfliktů s vládními představiteli. Vrcholem se stal skandál na zasedání Rady pro reformy, kdy za přítomnosti prezidenta Porošenka mezi Michailem Saakašvilim a ministrem vnitra Arsenem Avakovem lítala nejenom sprostá slova, ale i skleničky s vodou.

Gruzínský reformátor se pomalu, ale jistě dostával do opozice. Přátelství s Petrem Porošenkem se stalo minulostí. Saakašvili nakonec odstoupil z pozice gubernátora. Ve své započaté práci však neustal. Svolával protikorupční fóra, založil si vlastní politickou stranu Hnutí nových sil a nešetřil ostrými slovy na adresu vlády ani prezidenta. Na jedné z ukrajinských televizních stanic Saakašvili moderoval vlastní politickou talkshow, která k populismu opravdu neměla daleko – šil do Porošenka za únosnou míru. A kritiku na vlastní adresu snášejí ukrajinské politické špičky hodně špatně. A když má člověk v rukou tolik pák jako ukrajinský prezident, proč je nevyužít? Zdá se ale, že Porošenko zatlačil tu opravdu nejhorší možnou páku. Jednoduše Saakašvilimu odňal ukrajinské občanství. Čirou náhodou si zrovna teď v migrační službě všimli, že Saakašvili při podání žádosti o ukrajinské občanství neuvedl, že je ve vlasti, tedy v Gruzii, trestně stíhán. Prezident Porošenko dekret podepsal. A tak se najednou ze Saakašviliho stal občan bez pasu, jelikož gruzínského občanství se musel vzdát, když dostal to ukrajinské.

Spekuluje se, že by v USA, kam Saakašvili odjel těsně před vypuknutím skandálu, mohl požádat o azyl. Začátkem srpna se gruzínský vyděděnec objevil ve Varšavě, později odcestoval do litevské metropole Vilniusu. „Micho“ tvrdí, že bude o svůj ukrajinský pas bojovat, jelikož dokumenty prý byly zfalšované. Vrátit se na Ukrajinu je už ale pro něj riskantní podnik. V roce 2015 Ukrajina zamítla žádost Gruzie o vydání Saakašviliho, dnes by již nemusela být tak shovívavá.

Zdá se, že občanská epopej gruzínského exprezidenta může mít ještě několik dějství. Ztráty nakonec mohou být větší na ukrajinské straně. Porošenko dnes čelí masivní kritice, že se chová ke svým občanům jako k poddaným. Takové gesto spíš sluší východnímu diktátorovi než prezidentu země, která usiluje o zapojení do evropského společenství. A jisté je, že horkokrevný Gruzínec se jen tak nevzdá. Ukrajinská vláda si vlastníma rukama vytvořila neústupného a renomovaného oponenta, jenž při každé příležitosti (a těch nebude málo) může referovat o tom, jak to na Ukrajině dnes chodí. A pro Ukrajinu to rozhodně nebude příjemné vyprávění.

Autoři jsou členy Východoevropského klubu při FF UK