Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.

Západ je na tom stejně.

Tou obětí nejistoty je politický střed. Ani ne tak centrismus v ideologickém smyslu jako spíš tradiční politické strany a struktury, které k nim patří. Angela Merkelová je oslavována jako zachránkyně v situaci, kdy dosáhla pro svou stranu nejhoršího volebního zisku od roku 1949. Ne že by ji ponížila hlavní opoziční strana – ta má nejhorší volební výsledek ve své historii. A už vůbec nemůže její úspěch spočívat v tom, že strana AfD se za dobu jejího vládnutí dostala z nuly na 13 procent.

Jestliže je toto považováno za úspěch, pak se určitě něco stalo. Ale co?

Neurčitý pocit, že je něco šejdrem, je posilován tím, že scénář je povědomý. V posledních holandských volbách byl chabý volební výsledek strany premiéra Rutteho vykreslován jako vítězství vzhledem k tomu, že nedopadl ještě tak špatně jako sociální demokraté, kteří byli vymazáni z politické mapy, a že Geert Wilders nezískal tolik, kolik mu průzkumy před několika měsíci předvídaly.

Ale nějaká podivná konstelace existuje v kdekteré zemi. Jsou to scény z téže hry v různých dějstvích. Ve Švédsku vede v průzkumech antisystémová strana s extremistickými kořeny, kterou drží od moci jen opoziční smlouva tradičních stran. Ve Finsku je euroskeptická strana součástí vládní koalice. V Norsku varuje ministryně pro imigraci před vznikem „švédských poměrů“. Rakousko je na cestě k vládní koalici populistické strany s lidovci, kteří pod vedením nového lídra Sebastiana Kurze značně přitvrdili. V Británii v posledních volbách dvě největší strany zaznamenaly nárůst hlasů; nicméně vládní většina ministerské předsedkyně Theresy Mayové, která se taky snažila vyjít starostem voličů populistů vstříc, byla ztenčena novou inkarnací labouristů, jež se chová, jako by komunistické diktatury nikdy neexistovaly. Ve Francii implodovaly dvě největší tradiční strany a populistickou kandidátku v prezidentských volbách porazil moderní, progresivní Emmanuel Macron; prudký propad jeho podpory nicméně zatím krotí naděje, že by uskutečnil novou, trvalou rekonfiguraci politické scény.

Jak vidíme, ten žánr má několik nezbytných scén. Střed chřadne, je opouštěn a rozpadá se. Tradiční sociálnědemokratická levice je zpravidla nejztrouchnivělejší, mizí nejrychleji. Pravý střed se buď rovněž smrskává, anebo se tomu snaží předejít tak, že jde populistům vstříc – „hnědne“, jak s odsudkem konstatují progresivisté. A všude více či méně úspěšně zvedají hlavu populisté.

Bylo ukázáno prstem na mnoho viníků neblahého trendu. Některé udávané příčiny jsou vývojem událostí empiricky vyvraceny. Německé volby znemožnily nadále uvádět jako příčinu ekonomický vývoj a globalizaci. Německo je exportní velmoc, která patří k vítězům globalizace. Po dobu vlády Angely Merkelové klesala nezaměstnanost a dnes je na rekordně nízké úrovni. AfD sice přitahuje ekonomicky nespokojené voliče, ale i tak dvě třetiny jejích voličů považují svou ekonomickou situaci za dobrou. Stagnující příjmy a rostoucí nerovnost jsou samy o sobě důležité problémy a populisté na ně nenabízejí věrohodné recepty. Ale tradiční politici nenašli způsob, jak jimi voliče oslovit.

Můžeme taky vyloučit faktor jako Putinovy „fake news“. V Německu nemohly hrát takovou roli, protože v Německu nehraje takovou roli Facebook. Politická aktivita se v Německu nepřesunula na sociální sítě zdaleka tolik a lídři AfD na nich nemají zdaleka takové množství fanoušků jako populisté v jiných zemích.

A hlavně zisk německé AfD ještě nezaručuje její trvalou roli v politickém systému. Expert na populismus Cas Mudde v Guardianu vypočítává důvody: „Zaprvé, průzkumy ukázaly, že ohromujících 60 % voličů AfD volilo ‚proti všem ostatním stranám‘, a jen 34 % volilo stranu z přesvědčení. To je v ostrém kontrastu k voličům všech ostatních stran. Přes 70 % voličů Alternativy by si přálo, aby bylo možné volit CSU i mimo Bavorsko, a 86 procent se domnívá, že se strana nedostatečně distancuje od ‚extrémně pravicových postojů‘. Vztah AfD a jejích voličů je zkrátka slabý a je definován ani ne tak podporou AfD samotné jako spíš opozicí vůči ostatním stranám.“

Mohli bychom namítnout, že právě budování nedůvěry ke všem a ke všemu je jádrem úspěchu populistů a koneckonců i cílem ruské propagandy. Jenže ve srovnání s takovým Donaldem Trumpem, jehož voličská základna má dnes rysy sekty, anebo i s Wildersem či Le Penovou dokázala AfD vzbudit ve svých příznivcích velmi slabou loajalitu. Establishment musel mnohé voliče k AfD dohnat bezmála proti jejich vůli.

Další mýtus, s nímž je třeba se rozloučit, je, že sobečtí důchodci, kteří se neorientují v moderním světě, připravují mládež o budoucnost. Tento narativ se ujal v USA a v Británii a vedl k nepříliš demokratickému závěru, že voliče populistů je prostě třeba nechat vymřít. Jenže tak jako u francouzské Národní fronty, ani u AfD není podpora takto generačně vyhrocená. To je informace, kterou si je třeba vzít k srdci i u nás. Také Okamurova SPD má hodně příznivců mezi mladými. A taky jako AfD i mezi dosavadními nevoliči. Co nedokázali progresivní tvůrci mnoha profesionálních kampaní lákající mladé k volbám, to dokázali populisté.

Přesto je Angela Merkelová některými komentátory oslavována jako zachránkyně západní civilizace (i když ta měla být zachráněna už Emmanuelem Macronem) a jako vůdkyně, která dokázala zvítězit za mimořádně nepříznivých okolností.

Ale co to je za mimořádné okolnosti, které bychom mohli identifikovat a uznat za podstatné? Finanční krize a krize eurozóny jsou přece zažehnány a překonány, aspoň to zodpovědné instituce tvrdí a jsou to schopny doložit pozitivními čísly růstu HDP. Ale nepochybně zanechaly hluboké stopy a některé následky, které se do jednoho ukazatele nevejdou. Tak například míra nezaměstnanosti v USA v posledních letech setrvale klesala, jenže zastírá, že celkový počet lidí bez práce stoupal. Některé nejpostiženější země eurozóny implementovaly strukturální reformy, což je dobře, jenže to slovo pro některé zaměstnance znamená pokles příjmů, a pro ně to dobře není.

Důležitý faktor je uprchlická krize. Centrum je opět schopno dodat čísla sdělující, že příliv se zpomalil až zastavil.

Vladimir Putin se cítí na koni a vede mstivou kampaň proti Západu včetně cílené snahy o ovlivňování voleb. Jenže význam těchto kampaní je nafukován. Rusko má možnost vést svou kampaň na sociálních sítích a pomocí svých globálních propagandistických médií. Co to říká o domácí politické a mediální třídě, jestliže kampaň vedená z ciziny, s omezenými prostředky a omezenými zdroji kvalifikovaného personálu je schopna natolik dezorientovat celé společnosti?

V některých vypravováních dokonce zvolení Donalda Trumpa a britské hlasování o vystoupení z EU, dva projevy krize, jsou zároveň označovány za destabilizující faktory, samy o sobě schopné krizi dál posilovat.

Co mají všechny tyto faktory společné? Jsou domácího původu. Západ, jeho politici a decision-makeři si je sami nadrobili. Žádná živelná pohroma se nekonala. Takže obdivovat je za to, že třeba v případě Merkelové má AfD „jen“ 13 %, když minule neměla nic, je zvláštní.

Populisti nevymysleli euro – a stejně tak jej nevymyslela ta zabedněná populace, která je volí. To bylo ve většině zemí zavedeno z iniciativy elit, a kdyby se o něm konala referenda, nikdy by nevzniklo – nebylo by zavedeno v Německu, takže by nebylo zavedeno nikde.

Populisti ani neměli vliv na politiku vůči Rusku. Byla to evropská diplomacie vedená Německem, která až do anexe Krymu vycházela z přesvědčení, že vstřícný postoj a ústupky povedou k tomu, že se z Ruska stane „normální země“. Je to především německý byznys, jeho technologie a investice, díky nimž má Putin dost peněz na své intervence a propagandistické operace, aniž by musel reformovat svou zkorumpovanou ekonomiku.

Voliči antisystémových stran nejsou zodpovědní ani za příliv migrantů. Nevytvořili sociální systémy, které migranty lákají, ani mechanismus státní správy a nevládních organizací, které se dohromady starají o to, že migranty, jejichž žádost o azyl je zamítnuta, nejsou vlády schopné deportovat. Velká zodpovědnost za chaos na Blízkém východě padá na Spojené státy, ale rozvrat Libye, přes jejíž břehy uprchlíci proudí, byl iniciativou Davida Camerona a Nicolase Sarkozyho. Ale takovou Nigérii nikdo nedestabilizoval; někdo musel v Nigerijcích vytvořit dojem, že Evropa je čeká s otevřenou náručí. Xenofobové to nebyli.

Metaforika, jež se v souvislosti s dnešními volbami používá – odražení náporu, čelení populistické vlně –, sugeruje dojem vojenského vpádu či přírodní katastrofy. Ve skutečnosti se však vůdci tradičního politického establishmentu potýkají se silami, z jejichž vzniku nemohou obviňovat nikoho jiného než sebe. Argumentační řetězec se obvykle zastaví v bodě, kdy už by bylo možné pokračovat jen konstatováním, že politici jsou ve válce s vlastními voliči. Tak blbý, aby to řekl, je málokdo. Takže se argumentace zastaví a přešlapuje. Něco jsme udělali, ale co?