Z křesťanských konzervativců se stává druh na vymření

Tenhle Západ není pro konzervativce

Z křesťanských konzervativců se stává druh na vymření
Tenhle Západ není pro konzervativce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když se v roce 2004 rozhořel spor o nové složení Evropské komise pod vedením Josého Manuela Barrosa, největší rozhořčení vzbudil italský kandidát Rocco Buttiglione. Toho odmítl výbor pro lidská práva, protože označil homosexualitu za hřích, vyslovil se pro právo žen zůstat v domácnosti „pod ochranou svého manžela“ a také pro zřízení táborů pro žadatele o azyl v EU na severu Afriky. Buttiglione raději odstoupil, než by se měl „nechat pranýřovat za svá přesvědčení“.

Letos v červnu se lídr britských liberálních demokratů Tim Farron rozhodl pro obdobný krok. Postavil se před novináře a řekl, že „nevidí možnost, jak zůstat věrný své víře, a přitom být lídrem liberální strany v Británii jednadvacátého století“. Rezignoval navzdory slušným volebním výsledkům, které sice neodpovídaly přestřeleným stranickým očekáváním, ale pořád znamenaly zisk pěti nových poslaneckých mandátů oproti předchozím volbám. Farron nevydržel tlak, který na něj dlouhodobě vyvíjela média a straníci, na svou vnitrostranickou funkci kvůli jeho postojům rezignoval například Brian Paddick, homosexuál a bývalý vysoký policejní důstojník.

Tim Farron vstoupil do Liberální strany v šestnácti letech. O dva roky později se stal evangelikálním křesťanem. Své přesvědčení vložil hlavně do pomoci slabým a znevýhodněným, za jejichž zájmy se začal i politicky angažovat. V ekonomických otázkách se tak s linií levicové strany plně ztotožnil. Protože se vírou netajil, automaticky přišly na řadu otázky, co si myslí o homosexualitě nebo potratech. Farron kličkoval. Na otázku, jestli považuje homosexuální styk za hřích, odpověděl, že všichni jsme hříšníci a on nemá právo nikoho odsuzovat za jeho hříchy. Média si odpověď vyložila tak, že Farron považuje homosexuální sex za hřích. Poté novináři objevili několik let starý rozhovor pro Armádu spásy, z něhož vyplývalo, že Farron je proti potratům. Farron se sice přiměl k vyhlášením, že je příznivcem diverzity a v zásadě i pro-choice, ale oheň už byl na střeše a nikdy se ho nepovedlo zcela uhasit.

Farron byl v mnohem horší pozici než Buttiglione – ten vždy vystupoval jako pravicový konzervativec. Farron naproti tomu dobrovolně setrvával ve straně, která v politice prosazovala zájmy, s nimiž se Farron nemohl vnitřně ztotožňovat. A strana zase měla problém s ním. Poslanec za ODS, který by prosazoval progresivní zdanění, by se u stranických kolegů asi také nesetkal s úspěchem. Farron ve straně zůstával, protože se sám považuje za levicového, sociálně citlivého člověka, jemuž nesedí pravicový individualismus a zaměření na trh. Možná by neměl problém jako řadový člen, ale coby stranický předseda se ocitl v kleštích. Mezi levicovými liberály byl podezřelý, když navzdory vší snaze nedokázal projevovat dostatečné nadšení nad sociálním pokrokem, mezi náboženskou pravicí zase budil dojem zbabělce, který se nedokáže otevřeně postavit za svoji víru. Rezignace tak byla nejčestnějším řešením.

Návštěva z 19. století

Osmačtyřicetiletý poslanec britských konzervativců Jacob Rees-Mogg je ztělesněním všech předsudků, jaké jen lze vůči příslušníkům nejvyšší společenské vrstvy v Británii mít. Libuje si ve svém starosvětském oblékání, načesané patce a kulatých brýlích, ve vybraném přízvuku a zálibách, mezi něž patří hon a „projížďky některým ze svých bentleyů“. Jeho otec, William Rees-Mogg, byl dlouholetým šéfem britských Timesů a matka se věnovala společenské reprezentaci manžela, takže malého Jacoba vychovávala chůva. Toryem se stal už v pěti letech, navštěvoval elitní chlapecké školy včetně Etonu a vystudoval historii na Oxfordu, kde působil také jako knihovník. Později pracoval pro investiční banku Rothschildů v londýnském City.

Ve stále poměrně kastovní britské společnosti je poslanců s podobným životopisem sice vícero, Rees-Mogg je ale výjimečný tím, že se ke svému původu hrdě hlásí a nejeví nejmenší potřebu vypadat jako „jeden z prostého lidu“ ani navenek. Tato nevídaná autenticita mu přináší řadu příznivců, stejně jako nekompromisní postoje vůči EU. Rees-Mogg je „arcibrexitář“, na EU mu vadí prakticky všechno a tvrdý brexit požaduje i na úkor dočasných ztrát. Euroskepticismus má tento excentrický staromilec ostatně v genech, už jeho otec svého času neúspěšně napadl přijetí Maastrichtské smlouvy žalobou u Nejvyššího soudu.

Rees-Mogg je však také oddaný katolík. S manželkou, dcerou někdejšího konzervativního poslance, spisovatele a básníka Somerseta Strubena de Chair, má dosud šest dětí, jak říká s jistým zármutkem, protože jeho vysněný počet je dvanáct. Všechny děti mají samozřejmě ta nejtradičnější jména, nedávno narozený šestý syn se například jmenuje Sixtus, a Rees-Mogg jim nikdy nevyměnil pleny.

„Chladné reakcionářství“ Rees-Mogga provokovalo odjakživa, ale posměch přešel v otevřenou nenávist, když v jedné ranní televizní show vyjádřil názor, který by u praktikujícího katolíka neměl nikoho překvapit, totiž že je odpůrcem homosexuálního manželství a potraty by měly být zakázány „za všech okolností“. Rees-Mogg napodobil Farrona, když řekl, že se jedná o jeho osobní přesvědčení a že „neusiluje o teokratický stát“, že jsou to „otázky společenského konsenzu“, který on považuje za špatný, ale není v jeho silách jej změnit. Reakce na názory jednoho poslance, jenž mimochodem nikdy nezastával žádnou vládní pozici, na sebe nenechala dlouho čekat.

Že to Rees-Mogg schytal od britské levice, na tom by nebylo nic až tak zvláštního, byli to však konzervativní poslanci, kteří se předháněli, kdo z nich se od soukromých názorů svého stranického kolegy distancuje dříve. Výčet reakcí na postoje, jež jsou v rámci katolické církve jediné přípustné, pokud tedy člověk bere svoji víru vážně, se táhl od „absolutně odporné“, jak se vyjádřila konzervativní poslankyně Margot Jamesová, až po rozhodný hlas z Downing Street připouštějící, že „pan Rees-Mogg sice má právo na své názory“, ale stranický mainstream je už jinde.

Zpátky do roku 1960

Slůvko „už“ v tomto ohledu působí takřka kouzelně. Je zřejmé, že společenská dohoda o tom, co je přípustné, a tedy i zákonné, se v průběhu desítek a stovek let mění a vychyluje různými směry.

Nestává se však příliš často, aby se během jednoho až dvou desetiletí názor zastávaný liberálními špičkami stal absolutně nepřípustným i v konzervativních kruzích a každý jeho vyznavač byl automaticky personou non grata, jež v byznysu, politice a veřejném životě obecně nemá co dělat. Přesně takovým případem je manželství homosexuálů, ze kterého se napříč Západem okamžitě stalo nezpochybnitelné lidské právo, aniž by tomu odpovídal skutečný společenský konsenzus.

Případ Brendana Eicha, amerického programátora a tvůrce skriptovacího jazyka JavaScript, dohnaného k rezignaci z funkce ředitele Mozilla Corporation, protože v roce 2008 přispěl tisíc dolarů na kampaň podporující přijetí ústavního dodatku stavícího mimo zákon svatby osob stejného pohlaví, demonstruje, jak snadno lze konzervativní názory a jejich nositele vytlačit do šedé zóny, dokonce bez ohledu na stav společenské dohody. Kaliforňané totiž Eichovou troškou do mlýny podpořený dodatek v referendu schválili, soud jej ale později označil za neústavní. Stejný názor jako Eich tedy zastávala většina obyvatel, přesto se proti introvertnímu geekovi spustil novodobý hon na čarodějnice. Nikdo se za něj nepostavil, výkonná ředitelka Mozilly se za jeho jmenování omluvila na svém blogu. Společnost prý „nezůstala věrná svým zásadám“.

Zásady se mění vskutku rychle. O pouhých osm let dříve, v roce 2000, totiž zastávala konzervativní názor na manželství i většina amerických demokratů. Hilary Clintonová tehdy řekla: „Manželství má historický, náboženský a morální obsah, který se datuje od počátku časů, a já myslím, že manželství bylo a je vždy mezi mužem a ženou.“ Stejného mínění byl dokonce ještě v době kalifornského referenda Barack Obama. Jen hlupák nemění své postoje, ale tak náhlá změna v poměrně zásadní otázce, a to napříč politickým mainstreamem, budí dojem všeho jiného než upřímné autoreflexe.

Největší problém jít s tekutou dobou, kde včera běžné je dnes nepřípustné, mají vcelku pochopitelně ti, jejichž svědomí je formováno něčím trvalejším než jednorázovým průzkumem veřejného mínění. Křesťanští konzervativci jsou cizorodým a nepřátelským prvkem a v pokrokové společnosti patří do ghetta nebo do zoologické zahrady, rozhodně však ne do parlamentu, médií či na univerzity. Na vytlačování konzervativců z akademického prostředí upozornil už i vlivný americký liberální komentátor Fareed Zakaria. Během proslovu ke studentům na Bucknell University v hodnocení stavu akademického světa řekl: „Zdá se, že se americké univerzity zavázaly ke všem typům různorodosti s výjimkou té intelektuální. Konzervativní hlasy a pohledy jsou naprosto umlčovány.“ Průzkumy mu dávají za pravdu, liberálové na amerických univerzitách převažují dvanáctinásobně a v případě „intepretačních“ oborů typu historie nebo sociologie se konzervativní profesoři už prakticky nevyskytují.

Zakaria se za konzervativce nepovažuje, potlačení konzervativního hlasu ale nepokládá za zdravé pro společnost. Nemyslí si, že je to jen součást dějinného vývoje, jak to často interpretují liberálové, podle nichž se konzervativní světonázor prostě neosvědčil a jeho dějinnou úlohou je zmizet v propadlišti. Zakariova úvaha je logická. Zvíře zahnané do kouta je krajně nebezpečné. Když totéž udělá společnost některé skupině, ta se stane více protispolečenskou. Zachování konzervativního hlasu je tedy podle Zakarii podmínkou společenského smíru. Konzervativci dnes tahají za výrazně kratší konec, roste odstup a podezřívavost a otevřené nepřátelství Západu tlačí konzervativce do náruče Putina, který si z hráze proti „liberálnímu poblouznění“ vytvořil státní ideologii.

Zatím posledním výrazným případem je grilování americké kandidátky na soudkyni Amy Coney Barrettové pro její katolickou víru. Dianne Feinsteinová, Al Franken a Dick Durbin při rozpravě v Senátu nenechali na Barrettové nit suchou. Celá debata se točila kolem názoru na potraty. Barrettová, matka sedmi dětí, byla Durbinem například dotazována, jestli se pokládá za „ortodoxní katoličku“. Feinsteinová jí zase vytkla, že v jejím uvažování je silně přítomné dogma, což ohrožuje „právo na potrat“. Durbin je mimochodem nominální katolík, neortodoxní – což znamená, že přijímá veškerá levicová dogmata ještě výrazněji než běžný průměr populace.

Podle katolického intelektuála Roberta Royala „proces s Barrettovou“ připomínal atmosféru roku 1960, kdy John F. Kennedy kandidoval na prezidenta a antikatolicismus byl celospolečenskou normou. Progresivní duchovní tehdy Kennedymu sestavili důmyslný projev, v němž zdůraznil, že jeho soukromá víra nebude mít na prezidentská rozhodnutí žádný vliv a že své náboženské zásady nebude nikomu vnucovat. Zlomyslné jazyky tehdy vtipkovaly, že tato kapitulace byla zbytečná, když katolicismus Kennedyových byl natolik soukromý, že ho nevnucovali ani sami sobě.