Podobností italského oligarchy s Babišem a italské scény s českou je až zarážejícím způsobem víc než dost

Berlusconi, náš vzor

Podobností italského oligarchy s Babišem a italské scény s českou je až zarážejícím způsobem víc než dost
Berlusconi, náš vzor

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dřív nebo později se všichni naučíme žít s tím, že Česká republika je periferní. Mimo jiné to znamená, že tato země, ač „srdce Evropy“, ani neurčuje světové trendy, ani se tu ty trendy neprosazují nejdříve či v nejdůraznější formě. I ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla. Na to, jak dopadne zdejší momentální „teď, nebo nikdy“, venku nikdo nečeká. Pokud někdo zmíní vývoj v naší části Evropy, má zpravidla na mysli „demokratický regres“ v Polsku a Maďarsku. Asi hlavně proto, že Orbán a Kaczyński při svém autoritářském politickém tažení pracují přesně s těmi hodnotami, které měly být podle západního akademického konsensu co nejdefinitivněji překonány, jako je národ a křesťanství. Češi ve svém notorickém ateismu tak dráždivý regres neprodukují.

Manažerská řešení

Přesto si lze všimnout, že součástí nějakého politického trendu jsme, a to dokonce dosti aktuálního. Součástí Booth School of Business na University of Chicago, jedné z nejprestižnějších světových univerzit, je Stigler Center, pojmenovaný po svém zakladateli, nositeli Nobelovy ceny za ekonomii. Zabývá se „studiem ekonomiky a státu“ a šéfuje mu italsko-americký ekonom Luigi Zingales. Spolu s Harvard Law School chystá konferenci na téma „Populističtí plutokraté ve světě“. Chce zkoumat podobnosti mezi výše zmíněnými a Donaldem Trumpem. A to je téma, k němuž máme co říct.

Hned třetí text, který Centrum v rámci přípravy konference zveřejnilo, má co říci nám. Napsal ho italský historik a komentátor Giovanni Orsina a jmenuje se „Berlusconiho volič braný vážně“. V jeho popisu Berlusconiho a některých aspektů jeho úspěchu poznáváme našeho oligarchu zcela jasně: „Mimořádně úspěšný podnikatel, údajně ten nejlepší plod italské občanské společnosti,“ charakterizuje Orsina Berlusconiho. Pojmem občanská společnost ovšem nemyslí to, co jsme zvyklí my – tedy aktivisty a neziskovky –, nýbrž normální Italy, jací prý skutečně jsou, „skutečnou zemi“ nespoutanou politiky a úředníky „legální země“. „Sliboval efektivní, rychlá a bezbolestná řešení pro neduhy země tím, že uplatní ne politická, ale manažerská řešení.“ Takže řídit stát jako firmu. „Berlusconi proměnil ve svou výhodu rozšířené přesvědčení, že italská občanská společnost je ctnostná, profesionální politici odporní a politika ztrátou času. V tom historickém okamžiku dával jeho diskurz perfektní smysl.“ Jasně – jsme národ schopných lidí, ale vládnou nám nemehla.

Orsina klade otázku, proč si tolik lidí nechtělo připouštět temnou stránku Berlusconiho nabídky. Byla v podstatě stejná jako temná stránka Babišovy nabídky a Italové o ní často uvažovali podobně. Když bude na politiku používat své peníze, aspoň si nebude brát veřejné peníze tak jako politici. A když chcete, aby zemi řídil podnikatel, musíte tolerovat jeho konflikty zájmů. A politici taky sloužili postranním zájmům, a ani neměli manažerské dovednosti.

Ještě zajímavější je ovšem Orsinova analýza toho, co všechno k Berlusconiho nástupu přispělo. Zajímavější proto, že vidíme, že Itálie, ač v mnohých ohledech v plně jiné situaci, má s námi hodně společného. V zemi jiné kultury, s delší demokratickou tradicí, bez zkušenosti komunistické katastrofy, z níž by se čerstvě probírala, kupodivu docházelo k mnoha podobným jevům. Jako by to byly součástky, z nichž se v jiné posloupnosti a kombinaci dala docela dobře sestavit česká politická krize.

Okamžitě si všimneme stavebního kamene jménem boj s korupcí. Italská politika byla prolezlá korupcí, jejíž intenzita, systematičnost a barvitost se s tou naší nedá srovnávat. Akce Čisté ruce, kterýžto název tehdy tak učaroval Miloši Zemanovi, začala v roce 1992 zatčením milánského politika Socialistické strany Maria Chiesy. Byl přistižen při přijímání sedmi milionů lir v hotovosti od majitele prádelny, který si chtěl pojistit zakázku na praní prádla v nemocnici. Předseda strany, premiér Bettino Craxi, se od něj distancoval jako od jednoho shnilého jablka. Chiesu to ve vazbě zamrzelo a začal mluvit. Během pár let bylo vyšetřováno až pět tisíc veřejných činitelů včetně poloviny členů parlamentu, okolo 400 místních samospráv rezignovalo nebo muselo být rozpuštěno.

Ani jedna ze stran tehdejší vládní koalice za pár let neexistovala, stejně jako opoziční Italská komunistická strana (o což se ovšem postaral zánik SSSR víc než vyšetřovatelé). Předseda socialistů Bettino Craxi změnil svou obhajobu z distancování se od pár „špatných jablek“ a pronesl v parlamentu projev, v němž odhalil, že to dělali všichni. Celá politická třída – nebo aspoň to, co z ní zbývalo – se tvářila pohoršeně. Craxi nakonec utekl před obžalobou do Tuniska, kde dožil. Předseda Křesťanské demokracie Giulio Andreotti byl souzen pro spolčení se s mafií.

I pro českého pozorovatele bylo tehdy fascinující, jak jedna za druhou padají figury, jejichž jména slýchal vyslovovaná s respektem jakožto představitelů západní Evropy a její svobodné politické kultury. Nezaměnitelného ministra zahraničí Gianniho de Michelise, bonvivána s „hárem“ a autoritu přes diskotékový tanec (o němž vydal knihu), jsme si mohli pamatovat jako nového nejlepšího přítele Jiřího Dienstbiera. I jeho odvedli v klepetech. Uniklé nahrávky, tajná konta ve Švýcarsku, spory o to, zda ten či onen kradl pro stranu, nebo jen pro sebe, sebevraždy politiků a manažerů státních firem, boje o imunitu a trapné pokusy o uzákonění faktických amnestií, to vše začalo být na denním pořádku.

Jestliže u nás protikorupční hysterie dosáhla známých forem, protikorupčními miliardáři a hrdiny počínaje a folkovými písněmi o veřejných zakázkách konče, není těžké si představit, že ani italští vyšetřovatelé a státní zástupci se nevyhnuli politizaci. Takže nepřekvapí, že nejviditelnější prokurátor Antonio Di Pietro, který když odstupoval z funkce, slíbil, že nikdy nepůjde do politiky, slib obratem porušil a usedl v Senátu. Později byl zvolen do Evropského parlamentu na společné kandidátce s bývalým předsedou Italské komunistické strany Achillem Occhettem. Kdo to chtěl vidět tak, že protikorupční bojovníci jsou jen levičáci opilí vlastní důležitostí a mocí, důkazy si našel.

Vláda jako katastrofa

V tu chvíli nastupuje na scénu Berlusconi, který se ovšem podobně jako Andrej Babiš nezrodil neposkvrněným početím. Naopak byl dlouholetým přítelem Bettina Craxiho. První velké peníze vydělal (stejně jako Donald Trump) v realitách, což je jeden ze sektorů nejvíce závislých na politických kontaktech. Babiš se sice na reality příliš nezaměřuje (to je doména ostatních českých oligarchů), ale podniká v jiných oborech závislých na státní regulaci a s Berlusconim ho spojuje vlastnictví médií. Berlusconi si je nekoupil po vstupu do politiky, protože už je měl – on v Itálii fenomén komerční televize vytvořil. V tom byl italský Vladimír Železný.

Díky tomu taky mohl vstoupit do politiky podobným způsobem jako Babiš. Protože už v médiích podnikal, mohla být jeho strana Forza Italia ještě přímočařeji firemním projektem než ANO. Odborníky na marketing a reklamu nemusel shánět, měl jich hodně přímo v holdingu. Jen z jeho reklamní agentury přišlo padesát kandidátů. Výrazný kontingent na kandidátkách i ve funkcích ve státní správě tvořily modelky, moderátorky, tanečnice a další krásky z jeho televize. Od svého vzniku v roce 1994 až do přerodu ve stranu Lid svobody v roce 2008 Forza Italia nikdy neměla stanovy a nikdy neproběhly žádné formální vnitrostranické volby – kongresy vždy jen aklamací vyjádřily podporu Berlusconimu.

Temperamentem je ovšem Berlusconi postava hodně jiná než Babiš. Na jedné straně nedůvěřivý, konspirující workoholik z pézetky via StB, na druhé straně poživačný, bujarý proutník s minulostí barového zpěváka, jenž si získává Italy tím, že umí žít. Babiše si skutečně nelze představit, jak reaguje na alarmující údaje o počtu znásilnění slovy, že nikdy nebudeme mít dost policistů na to, aby jim zabránili, protože „naše ženy jsou tak krásné“. A nejspíš se na nějaké příští nahrávce Julia Šumana sotva dočkáme toho, že Babiš označí Angelu Merkelovou za „nepíchatelnou sádelnatou p***l“. Na to máme spíš Miloše Zemana, který, ač bez Berlusconiho podnikatelských a sexuálních úspěchů, umí promluvit odzbrojujícím způsobem k prostým lidem.

Pro nás, kteří se ptáme, co u nás může být dál, je podstatný údaj, že Berlusconi se udržel v politice vlastně dodnes. Ale s jakým výsledkem? Ekonom Luigi Zingales v roce 2011 napsal: „Byl premiérem osm z posledních deseti let a za tu dobu italský HDP na obyvatele klesl o čtyři procenta, poměr dluhu k HDP vzrostl ze 109 procent na 120 procent a daňové kvóty ze 41,2 procenta na 43,4 procenta. Skóre Itálie v indexu ekonomické svobody Heritage Foundation kleslo ze 63 na 60,3 a v indexu konkurenceschopnosti World Economic Forum ze 4,9 na 4,37. Berlusconiho vládnutí bylo rovněž zdrcující pro ideje volného trhu, jež jsou nyní ztotožňovány s korupcí.“

Berlusconi tedy nesplnil nic z toho, co sliboval – očista politiky, technokratická řešení, odstranění byrokracie –, a všechna rizika se potvrdila. Jenže je třeba dodat, že za celé období od vstupu do politiky v roce 1994 vládl jen asi polovinu té doby. Opozice měla příležitost vládnout, a magnáta, mnohými považovaného za ostudu Itálie, zažehnat nedokázala.

Temperamentem je ovšem Berlusconi postava hodně jiná než Babiš. Na jedné straně nedůvěřivý, konspirující workoholik z pézetky via StB, na druhé straně poživačný, bujarý proutník s minulostí barového zpěváka, jenž si získává Italy tím, že umí žít - foto: Reuters

Obvinění, odhalení. No a co?

Mohou Andreje Babiše dostihnout soudy? Pokud nám má být Berlusconi vodítkem, neměli bychom do toho vkládat velké naděje. Článek z roku 2011 vyčísluje počet soudních procesů, z nichž se Berlusconi od roku 1994 vysekal, na dvacet čtyři. V té době ještě neproběhly dva nejdůležitější, tzv. Rubygate, kde byl odsouzen na sedm let za platbu nezletilé prostitutce, ale na odvolání zproštěn, a konečně pravomocné odsouzení za daňový delikt v roce 2013. Vzhledem k věku mu byl ovšem uložen trest veřejných prací a zákaz výkonu veřejných funkcí. Berlusconi již mluví o tom, že až zákaz v roce 2019 vyprší, hodlá stranu znovu vést do voleb. Desítky let trvající příliv obvinění, odhalení, uniklých odposlechů a nehorázných obstrukcí miliardářových právníků nedokázaly Berlusconiho zničit.

Stojí za to vrátit se k počátku, k tomu, jak se to mohlo stát. Orsina je nemilosrdný – a objevný – v přisuzování viny za Berlusconiho fenomén jak předchozímu establishmentu, tak protikorupčnímu tažení, přesněji řečeno „emocionálnímu tsunami“, jež vyvolalo. „Italové hledali obětního beránka,“ píše. „Nechtěli nést odpovědnost za předchozí chyby včetně těch, které vedly k růstu státního dluhu.“ Tradiční politika přitom nebyla beze zbytku zdiskreditována, jak se to v očistném protikorupčním rauši mohlo zdát – koneckonců pro tradiční strany stále hlasovala polovina voličů. Politici ovšem nesli velký díl viny – a nejen korupcí, ta byla vlastně pouze povrchovým jevem. Zbavovali se, často dobrovolně, odpovědnosti a mocenských pák, zejména těch umožňujících kontrolu nad veřejnými výdaji.

Příliš nepomohl ani módní argument, že národní politika už vlastně není potřeba, protože se všechna důležitá rozhodnutí beztak dělají v Bruselu. Jestliže se dříve stavěli do role učitelů civilizujících zaostalou zemi, teď to postavili na hlavu a lichotili veřejnosti šířením mýtu o ctnostné „občanské společnosti“, jíž neschopná byrokracie jen stojí v cestě. „Delegitimizovali veřejné instituce tím, že hlásali, že je nutné je radikálně reformovat – ale nezreformovali je. Tvrdili, že italský veřejný život je zamořen ‚morálním problémem‘ – ale nic pro jeho vyřešení neudělali,“ obviňuje politiky Orsina. Tak trochu v tom poznáváme zde šířené přesvědčení, že všechny instituce jsou prolezlé korupcí. Politici toho v rámci snahy zostudit a zničit jeden druhého udělali pro delegitimizaci politických institucí docela dost. A slovo reforma mechanicky opakovali tak dlouho, až se stalo toxickým.

Orsina na začátku svého textu tvrdí, že Itálie je dnes zvlášť zajímavá tím, že nejdříve anticipovala a pak vykazovala ve větším měřítku rysy, které lze nyní nalézt ve všech demokraciích. „Když jsem to říkal, neitalští kolegové na to často reagovali shovívavým úšklebkem. 8. listopad 2016 (den zvolení Donalda Trumpa prezidentem) mi přinesl aspoň jednu chatrnou satisfakci: úšklebek se vytratil,“ píše Orsina pro americké publikum. My bychom se ušklíbat rozhodně neměli.

11. září 2017