Eseje

Demokracie v Americe

Američané jsou v depresi. Tedy alespoň ti, kteří sledují politiku. To je můj závěr ze tří týdnů cestování po Spojených státech díky programu amerického ministerstva zahraničí International Visitors Leadership Programme, který má za cíl prohlubování vztahů s širším světem. Důvodem deprese jsou blížící se prezidentské volby. Nezdá se, že by kdokoli z nich byl příliš nadšený. Demokraté nijak nezakrývali svůj despekt až nenávist k Donaldu Trumpovi. Dávali jasně najevo, že Joe Biden je z jejich pohledu násobně lepší možnost. V podstatě okamžitě ale pokaždé následoval povzdech: „Je příliš starý.“

Jak si mocní hrají

Pro českého investora dnes neexistuje sledovanější domácí akciový titul než ČEZ. Jak často opakuje ředitel pražské burzy Petr Koblic, stažení této státem majoritně ovládané energetické společnosti z burzy by znamenalo konec tuzemského kapitálového trhu. Podivné manévrování a měnící se tvrzení ze strany vlády ale investorům už dlouho motá hlavu. To, jak stát a top management ČEZ rozhodnou o budoucí podobě společnosti, je přitom klíčové i pro nyní horké téma výstavby nových jaderných bloků a jejich financování. Jen od počátku letošního roku klesly akcie ČEZ o čtrnáct procent a aktuálně jsou na hodnotě lehce přes 820 korun za kus (údaj ze 17. 2.).

Umřít vlastní rukou

„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.

Šťastný válečník Alexej Navalnyj

Alexej Navalnyj prohrál. Nemá cenu hledat útěchu ve sféře morálky nebo paměti. Navalnyj chtěl změnu skutečnou, politickou, ve skutečném Rusku. Chtěl, aby se co nejvíc lidí ozvalo, aby se hlásili o svá práva. Vrátil se z exilu, kde mohl bezpečně provozovat opozičnictví z vnějšku jako řada jiných, protože chápal, že nemůžete vyzývat lid, aby nastavoval krk, ze závětří. Ale teď je mrtvý a ruský lid odevzdaný Putinovi tak jako už desetiletí ne. A Putin přestál dvě výzvy jeho moci. Navalnyj, pokud víme, už v posledních měsících svého věznění byl svolný k tomu, aby Západ vyjednával o jeho výměně za jiného vězně. Putin mu to nedopřál.

Nemusí to zajít tak daleko

„Tušila jsem, že něco takového existuje, ale nijak mě to nezajímalo, netýkalo se mě to, ani nikoho v okolí. Do třicítky jsem prostě neměla proč se tím zabývat. Pak přišel bezproblémový porod. A o měsíc později jsem byla na cestě skočit z okna,“ popisuje své setkání s duševním onemocněním Kateřina Lán, dnes matka dvou dcer. Po prvním porodu nedokázala cítit žádnou radost, žádné city, jen strach a stres. Ač ji to čím dál víc ubíjelo, řekla si, že to prostě přemůže vůlí.

Carlsonova procházka staletími

Donald Trump Jr., syn bývalého amerického prezidenta, napsal loni 7. října, krátce po vpádu Hamásu do Izraele, na síti X: „Jak je možné, že jsem během pár hodin viděl víc videí z této války v Izraeli než z Ukrajiny za téměř dva roky?“ První, bezprostřední reakcí čtenáře může být, že takového idiota aby pohledal. Pokud se něčím ukrajinská válka vyznačuje, tak intenzivní saturací videí z bojiště. Od aktérů z místa, od nahodilých civilistů, od rozvědek a státních i nestátních propagandistů, z obou stran. To snad může nevidět jen slepý.

Muži, kteří nenávidí práci

Vzpomenete si na úplně první epizodu Simpsonů? Homer jde s Marge a dětmi nakupovat vánoční dárky, jenomže zjistí, že mu Mr. Burns letos nedal bonus, a rodina je tedy na mizině. Nadílka nebude. Je z toho naprosto zdrcený. Aby je nenechal ve štychu, najde si brigádu jako Santa... Homer je sice ňouma, který pokazí, na co sáhne, není modelovým otcem ani manželem a má věčně hluboko do kapsy (i santovská brigáda se ukáže být placená tak mizerně, že radši vsadí na chrty), jedno mu ale nemůžeme upřít: ať je, jaký je, pořád ví, že se musí postarat o svoji rodinu. A opravdu se snaží. Nakonec vždycky přijme zodpovědnost a nějak se pochlapí.

Je nárůst úzkosti problém?

Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.

Co chce Rakušan

Petr Fiala čelí dvěma potížím. Ta první je v delším výhledu vážnější a týká se jeho pověsti. Je to případ uloženého skoro milionu korun v kampeličce PDZ. Nikoli proto, že by premiér neuměl prokázat původ uložených peněz, jak to kdysi neuměl Stanislav Gross, a nei proto, že by se vyhýbal placení daní jako Andrej Babiš, když přes nákup dluhopisů Agrofertu nemusel několik roků odvádět desítky milionů korun ročně na dani z příjmu. Jde o povahu prostředí, do něhož Fialu jeho poradce Miloš Růžička přivedl. Kamil Bahbouh, jedna z klíčových postav kolem PDZ, je osoba na pomezí obchodu a tajných služeb.

Boeing ve vývrtce

„If it is not Boeing, I am not going,“ hlásal svého času slogan vlasteneckých cestujících v Americe. „Pokud to není Boeing, nepoletím.“ Největší americký výrobce letadel byl zároveň pýchou národa, vždyť kdo jiný vyprodukoval tak legendární stroje jako 747? Jistě, byly tu i jiné společnosti, jako brazilský Embraer nebo evropský Airbus, ale Boeing byl dlouhá léta králem trhu.

Evropské pokrytectví nás vyjde draho

Na energetickém trhu po dvou krizových letech sledujeme pokles cen. To může být příznivou zprávou, záleží ale, jak se na to díváme. Na začátku loňského roku nakupovali dodavatelé elektřinu pro odběratele zhruba za 180 eur za jednu MWh, celoroční průměr činil 140 eur. Nyní nakupují za ceny nižší než 100 eur, spotová cena je pro zajímavost přibližně na 55 eurech. Žádné větší výkyvy se neočekávají. Ceny u plynu klesly dokonce ještě víc, proti loňsku o polovinu, a drží se na trhu pod 40 eury za 1 MWh.

Jak dobrý nápad je být sám sebou?

S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?

Horké moře u Brány nářků

Přízviskem „nejbolavější úžina světa“ se dlouho mohl chlubit Hormuzský průliv, námořní cesta, která spojuje Indický oceán s Perským zálivem. Tudy proudí do světa arabské „černé zlato“: ropa vytěžená v Iráku, Kuvajtu a dalších ropných státech. Severní břeh Hormuzského průlivu ovšem patří Íránu, smrtelně znepřátelenému se Spojenými státy americkými, a možnost konfliktu tu visí ve vzduchu už dlouhé desítky let. Na případné uzavření Hormuzského průlivu Íránem se připravovaly jak ropné společnosti, tak válečná námořnictva různých států. Hormuzský průliv má za sebou řadu incidentů.

Amerika odsouzená k souboji gerontů

Od roku 2016 to budou už třetí americké prezidentské volby za sebou, kdy budou mít voliči na výběr ze dvou kandidátů, které nesnášejí. Trump i Biden jsou v průzkumech podpory takzvaně pod vodou, tj. víc lidí jim nedůvěřuje, než důvěřuje. Nicméně už to vypadá tak, že pokud jednaosmdesátiletý Biden nebo sedmasedmdesátiletý Trump neukončí do listopadu svou pozemskou pouť, budou muset Američané volit mezi nimi. Odhaduje se, že 70 až 80 procent Američanů se aktivně vyhýbá politickému zpravodajství a hovorům o politice. Ti zbývající to vynahrazují svou rostoucí náruživostí.

Konec pohody

Vláda Petra Fialy začíná svůj třetí rok poněkud v nepohodě. Téměř každý subjekt koalice se potýká s nějakým svým problémem, z nichž asi nejvíc mezi lidmi ulpěla kauza předvánočního večírku ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky v den zločinu na filozofické fakultě. Do toho českou politiku letos čekají několikery volby, u nichž se už tak docela nedá utajit, že se mnohdy kandiduje samostatně, a nikoli pod hlavičkou dosavadní koaliční soudržnosti. Jedním z hlavních úkolů stranických šéfů proto bude naučit se veřejně hovořit o svých rozdílných postojích a o tom, co to znamená pro jednotu antibabišovské fronty.

Čas není na ničí straně

Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, z níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné, na čí straně je čas, a staří to asi nebudou.

Americké volby začaly

V pondělí začal maraton, kterým jsou americké prezidentské volby. Ve státě Iowa se uskutečnily první prezidentské primárky. Po následujících šest měsíců budou republikáni vybírat, kdo se 5. listopadu střetne s Joem Bidenem o Bílý dům. Momentálně o republikánskou nominaci usiluje pět lidí. Seřazeni od toho, kdo má nejmenší šanci na úspěch, to jsou bývalý guvernér Arkansasu Asa Hutchinson, podnikatel Vivek Ramaswamy, guvernér Floridy Ron DeSantis, bývalá guvernérka Jižní Karolíny a bývalá velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová a Donald Trump.

Zdraví a smysl života

V této době řešíme konflikty, nové nemoci či zdražování energií, takže uvažování o smyslu života se zdá vzdálené a nadbytečné jako nějaká intelektuální libůstka. Pokud na počátku 20. století žilo ve městech kolem 6 % populace, řešit podobné otázky ani nebylo zapotřebí. Člověk se prostě narodil do světa, ve kterém bylo nutné starat se o hospodářská zvířata, včas zasít a dobře sklidit. Duchovní rámec jeho života určovaly církevní svátky a nedělní bohoslužby. V rostoucích městech už člověk nemusel chodit do kostela, ale ani dodržovat lidové zvyky. Osvobodil se od mnoha povinností, ale také se začínal ptát, odkud vlastně jde a kam že to směřuje. Obě světové války končily nejenom bídou a utrpením, ale také otázkou, proč se staly a jaký toto velké ničení mělo smysl.

Jíme u čím dál menších stolů

David Brooks (nar. 1961) je americký konzervativní komentátor a novinář, který mj. působil na univerzitě v Chicagu či Yale. Pro měsíčník The Atlantic napsal v roce 2020 velmi zajímavou (a obsáhlou) analýzu stavu západní rodiny The Nuclear Family Was a Mistake (Nukleární rodina byla chyba). Známe to z rodinných ság a seriálů pokrývajících desetiletí a někteří z nás to ještě pamatují z vlastního dětství: doby, kdy žilo pod jednou střechou pohromadě několik generací. Já sama jsem se do takové doby narodila. Nedlouho po mém narození se musel můj otec vrátit do Bulharska, odkud pocházel.

Ekonomové, kde jste?

Až se jednou budou psát dějiny globalizace, klíčové místo v nich bude zaujímat rok 2022. Právě v jeho druhé půli byl v USA schválen a prezidentem Joem Bidenem podepsán tzv. Inflation Reduction Act (IRA), který v roce 2023 postupně začal vcházet v život. A teprve se zpožděním si významná část pozorovatelů ekonomického dění uvědomila jeho dlouhodobé fundamentální důsledky pro celý svět. V případě IRA nejde jen o komicky nepřesný až ironický název této rozsáhlé legislativy, neboť o snižování inflace v něm v nejmenším nejde, to spíš o ochranářství, daňové pobídky, přímou podporu amerického průmyslu a též částečně cenové stropy či dotace, to vše zabaleno do hávu boje s klimatickou změnou.

Televizní krize po polsku

Poláci rádi jednají ode zdi ke zdi. Změna vlády není jen výměnou lidí na nejvyšších pozicích, ale příležitostí k hluboké a široké čistce na všech úrovních státního aparátu. Svým způsobem to dává smysl. Nominálně nezávislá stálá byrokracie může efektivně sabotovat vládní počiny. Dobrým příkladem je Británie, kde se nehybnost státní služby stala předmětem skvělého seriálu Jistě, pane ministře/premiére. Všechny vyházet a dosadit na jejich místa své lidí se může zdát jako logický postup. Na druhou stranu to často znamená ztrátu kontinuity a přeměnu každých voleb v téměř existenční souboj.

Česko se vymyká

Po útocích v pařížském Bataclanu z 14. na 15. 11. 2015 běželo kontinuální vysílání, vyšetřovatelé průběžně zpřesňovali informace. Paralelně zveřejňovali jména pachatelů, popisovali jejich náhlou, případně postupnou radikalizaci, vazby na Islámský stát, dosavadní kriminální činnost. I seriózní média nabízela informace týkající se rodinného zázemí. Postupně se vypracovávaly podrobné profily s odůvodněním, že tato znalost je ve veřejném zájmu. V Česku jsme zvolili odlišný přístup. Když vzniká tento článek, je patnáct dní po smrtícím útoku na Filozofické fakultě UK a my toho mnoho nevíme.

Zárodek lepšího světa?

Rok 2023 se nezapíše do dějin jako právě ten nejšťastnější. Na Ukrajině pokračovala brutální ruská invaze. Teroristické hordy Hamásu zmasakrovaly na 1200 nevinných Izraelců a vyvolaly tím tvrdou odplatu. Ekonomická situace je přinejlepším průměrná. Celosvětové vládne blbá nálada. Vlády jsou extrémně nepopulární třeba v Česku, ve Spojených státech nebo v Británii. Zároveň se nezdá, že možné alternativy by představovaly velké zlepšení. Rok 2023 ale může vejít do historie jako období, kdy lidstvo nastoupilo na cestu k nepředstavitelným výšinám.

Vyléčit svět z „nemoci života“

Události jako vraždění na Filozofické fakultě UK představují pro společnost také děsivou otázku. Není možné ji „vymlčet“, nějak se jí vyhnout, protože nepodléhá naší vůli, bude tu nezávisle na našem rozhodnutí, jak se k ní postavit. A ve dnech bezprostředně následujících chtějí lidé slyšet odpovědi. Nejlépe takové, které by tu děsivost nějakým způsobem zkrotily, proměnily ve srozumitelný řetěz příčin a následků, který je pak možné analyzovat a na tom základě pak navrhovat různá řešení, pochopit, kde, v čem a kdy se stala chyba.

Jako chůze po hraně

Slova jsou jak prošlé léky, poznamenala postava z románu Učitel dějepisu od Terezy Brdečkové, a když se člověk začte do úvodu ke knize O útěše / Jak žít s nadějí v temných časech od kanadského historika Michaela Ignatieffa, nemá pocit, že by to byla česká záležitost. I Ignatieff si všímá, že západní svět odrostl víře, aniž by vrostl do něčeho nového. Dokud je dobře, není to problém. Člověk si vystačí s každodenní moudrostí, blízkými lidmi a fungujícími institucemi. Ale nemusejí to být ani národní katastrofy, stačí těžké časy a sebejistota je pryč.

Globální patologie dorazila do Prahy

Dlouho se zdálo, že řádění hromadných střelců je jev, který se České republiky netýká. Zprávy o masových vraždách většinou přicházely zpoza hranic, většinou z USA, ale někdy i z bližších krajin. Česko sice zažilo vraždu několika lidí v Uherském Brodě a v ostravské nemocnici, v obou případech ale šlo o duševně narušené jedince s historií předchozích problémů. To útok na Filozofické fakultě UK odpovídal schématu známému právě ze Spojených států

Otázky po tragédii

Česko zažilo tragédii, jakou dosud nepoznalo. Připravila o život nevinné lidi, vyvolala šok a přinesla strach do společnosti, která žila v přesvědčení, že je v poměrně klidné zemi před podobným otřesným útokem v bezpečí. Kromě toho však bezprecedentní situace vyvolala zcela přirozeně i řadu otázek, jak se mohlo něco takového stát a zda se v dané situaci postupovalo opravdu nejúčinněji.

Deset tisíc malých já

Půl milimetru není zrovna moc. Na pořádné spatření něčeho tak malého je dobré vzít silnou lupu, ne-li slabý mikroskop. Ale vědecké revoluce někdy vyrostly i na menších základech. Když kolegové slavného fyzika lorda Rutherforda roku 1932 poprvé rozštěpili atom, neměli šanci se na výsledek své práce podívat vůbec. Biologie ovšem pracuje s většími objekty než atomová fyzika, zobrazovací metody během stovky let také výrazně pokročily, a tak se jeden tým z Weizmannova institutu mohl se svým čerstvým dílem pokochat i vizuálně. Byla to embrya, lidská embrya, technicky vzato „modely“ embryí, protože věda zase jednou předběhla legislativu.

Jak mít blbou náladu

Chýlí se ke konci další nepříliš šťastný a lehký rok, což platí jak o dění ve světě, tak u nás doma. Po éře covidových uzavírek, nesmyslných zákazů a rozlišování na očkované a neočkované nastala léta dřív nepředstavitelné vysoké inflace způsobené nalitím peněz do ekonomiky právě kvůli pandemickému ochromení hospodářství, propadání životní úrovně, drahých energií i základních potravin.

Kdo je tady neomarxista?

Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost. Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.

Zpět na hlavní stranu