Jak dlouho se ještě vyplatí pálit uhlí

Evropské pokrytectví nás vyjde draho

Jak dlouho se ještě vyplatí pálit uhlí
Evropské pokrytectví nás vyjde draho

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na energetickém trhu po dvou krizových letech sledujeme pokles cen. To může být příznivou zprávou, záleží ale, jak se na to díváme. Na začátku loňského roku nakupovali dodavatelé elektřinu pro odběratele zhruba za 180 eur za jednu MWh, celoroční průměr činil 140 eur. Nyní nakupují za ceny nižší než 100 eur, spotová cena je pro zajímavost přibližně na 55 eurech. Žádné větší výkyvy se neočekávají. Ceny u plynu klesly dokonce ještě víc, proti loňsku o polovinu, a drží se na trhu pod 40 eury za 1 MWh.

Zůstaňme ale u elektřiny. To, že klesá cena silové elektřiny na trhu, neznamená, že cena výrazně klesá i pro konečné odběratele. Těm ji totiž stát prostřednictví Energetického regulačního úřadu zdražuje tím, že výrazně roste cena regulované složky. V té se promítají náklady na provoz sítě a také příspěvek na podporu zelených zdrojů. To se tedy týká těch, kdo energii odebírají.

Podívejme se však na situaci z pohledu výrobců elektřiny. I loni v létě docházelo k tomu, že ceny elektřiny na denních trzích padaly do záporu. Proč? Hodně svítilo slunce a foukal vítr, solární a větrné elektrárny proto hodně vyrobily. Každý zdroj je schopný vyrobit elektřinu za konkrétní cenu a tzv. merit order určuje, které zdroje budou v provozu a které ne, podle toho, jaká je poptávka. Čím je vyšší, tím víc zdrojů na trh vstupuje, od nejlevnějších po nejdražší. Závěrný zdroj je ten nejdražší, který je jako poslední k nasycení poptávky po elektřině potřeba. A vytváří tak marginální cenu elektřiny, což znamená, že výrobci, kteří mají nižší provozní náklady, než je marginální cena, vydělávají a ti nejdražší vyrábějí za své náklady. Pokud se tedy zvýší množství elektřiny z levných zdrojů, kterými slunce a vítr jsou, dražší zdroje nejsou potřeba a cena elektřiny klesá, někdy právě až do záporných hodnot. Když ale nesvítí a nefouká, což je situace podstatné části roku, a spotřeba elektřiny je vyšší, přicházejí na řadu postupně jaderné, uhelné a plynové elektrárny. Každý ze zdrojů má fixní a variabilní náklady. Do těch patří výdaje, které majitelé elektráren platí za vyrobenou elektřinu, takže především ceny paliva. Do hry zde ale v případě fosilních zdrojů vstupují hlavně emisní povolenky, kterými jsou zatíženy hlavně uhelné elektrárny.

Terminál LNG v nizozemském Eemshavenu. - Foto: Profimedia.cz

Vývoj vymknutý kontrole

Jedna povolenka opravňuje podnik vypustit do atmosféry jednu tunu uhlíku nebo stejné množství jiného plynu. Jsou to tedy jakési odpustky, které si podniky musejí kupovat. S povolenkami navíc neobchodují jen sami znečišťovatelé, ale staly se i standardním investičním nástrojem, což cenu navyšuje. Kromě toho do ceny zasahuje unijní regulátor tím, že může povolenky z trhu stahovat, aby cenu zvedl, a tlačil tak na rychlejší nahrazování uhelných elektráren zelenými zdroji. Aktuálně cena povolenek klesla proti tomu, kde byla v uplynulých třech letech. Je na hodnotě nižší než 65 eur za tunu, ještě nedávno ale dosahovala skoro až k závratným 100 eurům. S takovou hodnotou přitom EU počítala zhruba až za deset let. Před deseti lety se cena povolenek pohybovala od pěti do sedmi eur za tunu, výrazněji zvyšovat se začala až v roce 2017. Tehdy se zhruba z pěti eur dostala do poloviny roku 2019 asi na pětadvacet eur, než na začátku pandemie na jaře roku 2020 klesla pod patnáct eur za tunu. Už v létě téhož roku ale byla nad sedmadvaceti eury a do konce roku 2021 se rychle vyšplhala nad sedmdesát eur. V loňském roce kolísala mezi hodnotami od 65 do 98 eur. Zdražení povolenek a postupné odstavení hlavně uhelných zdrojů byl unijní záměr. Dlouho relativně levné povolenky byly nechtěné. Očekávalo se ale zřejmě, že vývoj bude pozvolnější.

Majitelé elektráren chtějí logicky vyrábět elektřinu, když se jim to vyplatí. To znamená, když cena prodané jednotky elektřiny přesáhne výrobní náklady. A u uhelných elektráren dochází k tomu, že povolenka z většiny určuje cenu vyrobené elektřiny. „Pokud emisní povolenka stojí 80 či 100 eur, tak se těch 80 nebo 100 eur přímo propisuje do finální ceny. Kdyby ji nemusely platit, tak ta energie by mohla být o to levnější. Pokud celková cena energií na komoditním trhu klesá pod úroveň emisní povolenky plus výrobních nákladů těchto uhelných elektráren, pak ta elektrárna bude vyrábět se ztrátou – a proč by to dělala,“ uvedl k tomu nedávno šéf Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj. Může proto nastat i scénář, že uhelné elektrárny ukončí výrobu dřív než v roce 2033, jak s tím počítá státní energetická koncepce. Tím by se z Česka, co se elektřiny týče, stala importní země již velmi brzy. A s tím, že soběstačnost ve výrobě je neudržitelná, počítá i sama zmíněná koncepce. Objem výroby z jádra se tak rychle zvětšit nezvládne, proto mají výpadek nahradit další obnovitelné zdroje zaštítěné dotacemi z EU a dovoz ze zahraničí.

Loni jsme vyvezli devět TWh elektřiny, a i když jsme byli čtvrtým největším vývozcem v EU, meziročně je to o pět TWh méně. Co se týče produkce jednotlivých zdrojů elektřiny u nás, v loňském roce se téměř z 80 procent na výrobě podílely jádro a uhlí. Dohromady vyprodukovaly 56 TWh elektřiny. Obě české jaderné elektrárny, tedy Dukovany a Temelín, vyrobily loni 30,4 TWh elektřiny, čímž pokryly zhruba polovinu naší celkové spotřeby elektřiny. Zbytek připadl na uhlí. Fotovoltaické zdroje vyrobily 2,8 TWh, plynové 3,3 TWh. Celkově tuzemské elektrárny vyrobily 72 TWh, což je nejnižší výroba od roku 2002. „Pokud bychom v regionu střední Evropy z politických důvodů odstavili uhelné elektrárny, bude i při ambiciózním rozvoji obnovitelné energetiky kolem roku 2030 nutné najít nový zdroj pro přibližně 250 TWh spotřeby, a to i v případě, že budeme očekávat pouze nepatrný celkový nárůst spotřeby o deset procent. Vyšší politický tlak na náhradu uhlí by tedy především v zimě vedl k výraznému navyšování ceny elektřiny,“ komentuje situaci ředitel strategie EGÚ Brno Michal Macenauer.

Jaderná elektrárna Dukovany. - Foto: Profimedia.cz

EU se nikdo přizpůsobovat nebude

Emisní povolenky jsou výlučně specialitou Evropy, která proti emisím bojuje nejvíc. Systém obchodování s povolenkami zavedla Evropská unie v roce 2005, od roku 2027 se dočkáme rozšíření povolenek i na další oblasti, které už se dotknou i domácností. Rozšíření se totiž bude týkat sféry bydlení, vytápění budov a podobně, to je ale na jiné téma. Evropský podíl na celkové produkci emisí vznikajících spalováním uhlí nebo jiných fosilních paliv se přitom udává pouze v jednotkách procent. Tím, jak tvrdé regulace jsme si ale nastavili, podkopáváme naši konkurenceschopnost. Už nyní vidíme, že některé průmyslové firmy přesouvají výrobu z Evropy kvůli drahým energiím. „Celkové náklady na pořízení energetického řešení firem porostou. Hesla, jako že je to příležitost, jsou pravdivá, ale jen zčásti. Je to příležitost pro průmysl, který vyrábí nové technologie. Ale celek si za energie zaplatí víc a prodělá. Je téměř jisté, že třeba chemický průmysl půjde z velké části za hranice. V Evropě bude průmysl redukovaný. A paradoxně to ani nesníží emise uhlíku, protože v zemích přesunu se s emisivitou rozhodně tolik netrápí. Chystaná dovozní daň na dovážené výrobky situaci naprosto nezachrání, povede jen ke zdražení průmyslových výrobků. Zmenšujícímu se trhu EU se nikdo výrazně přizpůsobovat nebude,“ upozorňuje Macenauer.

Je také dobré uvědomit si, že se dokola opakují věty pouze o nutnosti dekarbonizace. Oxid uhličitý ale není jediný skleníkový plyn. Na klima má výrazný vliv i metan, který se zmiňuje hlavně v souvislosti s chovem dobytka: metan produkují hlavně krávy. Jenže je také především hlavní složkou zemního plynu. Při jeho spalování se sice vyprodukuje méně emisí než při spalování uhlí, ale při těžbě a transportu plyn uniká do atmosféry. To se příliš nehodí zemím, jako je Německo, které se rozhodlo opustit jádro a stabilní fosilní energetické zdroje „dočasně“ nahradit právě zemním plynem. Němci se sice zavázali snížit emise metanu o třicet procent do roku 2030, zároveň ale plánují zvýšit výkon plynových elektráren až o dvojnásobek. To, že zemní plyn se v samotném Německu netěží, ale putuje do něj dnes už hlavně ve zkapalněné formě, neznamená, že by měl být považován za ten lepší energetický zdroj a že by uniklý metan nehrál v součtu emisních vlivů žádnou roli.

Započítávat si do svého vlivu na znečišťování klimatu pouze vlastní produkci uhlíku a vlastní úniky metanu, ale nebrat na zřetel množství uniklého metanu spojeného s těžbou a dopravou zemního plynu pro potřeby Německa, které ho pálí ve svých plynových elektrárnách, je poněkud pokrytecké. A stejně tak pokrytecký může být celý systém emisních povolenek, jenž zdaleka nezahrnuje všechny vlivy, které má energetika dané země na globální klima. Ve výsledku se stává pouze evropskou hrou na ochranu klimatu, která nás nemusí dovést k prosperitě.