Donald Trump Jr., syn bývalého amerického prezidenta, napsal loni 7. října, krátce po vpádu Hamásu do Izraele, na síti X: „Jak je možné, že jsem během pár hodin viděl víc videí z této války v Izraeli než z Ukrajiny za téměř dva roky?“ První, bezprostřední reakcí čtenáře může být, že takového idiota aby pohledal. Pokud se něčím ukrajinská válka vyznačuje, tak intenzivní saturací videí z bojiště. Od aktérů z místa, od nahodilých civilistů, od rozvědek a státních i nestátních propagandistů, z obou stran. To snad může nevidět jen slepý.

Jenže to je reakce diváka, který se o konflikt přiměřeně zajímá. A obtížně se vžívá do perspektivy člověka, který se o něj nezajímá. Dnes není nic samozřejmějšího než naordinovat si takovou mediální dietu, že zprávy, které vás nezajímají, se k vám nedostanou. Načež propukne válka v Izraeli, která je z pochopitelných důvodů Američanům bližší než Ukrajina, a i vaše informační kanály z ní začnou servírovat videa.

Ten nesoulad jste si vlastně způsobili sami, tím, že jste se uzavřeli do své informační bubliny. Ale zároveň máte pocit, že vám mainstreamová média neustále něco vnucují, něco vám zatajují a lžou vám, a tak z vás vypadne takový nesmysl jako z mladého Trumpa.

Stejně typickým fenoménem dnešní doby je rozhovor, který pořídil americký enfant terrible Tucker Carlson s ruským prezidentem Putinem. Je touto dobou poznamenán v mnoha ohledech – perspektivou, kterou Carlson do rozhovoru přináší, před pár lety nemyslitelnou skutečností, že ruský prezident poskytne rozhovor někomu, jehož platformou je primárně Twitter, i reakcí standardních novinářů. Ta se vyznačovala dnes již typickou kombinací – halasným pobouřením a zároveň snahou docílit toho, aby se rozhovoru nepřikládala důležitost.

Ti alternativní, hybridní (nebo jak bychom jim mohli říkat) novináři zas předvádějí vlastní, naruby obrácenou verzi téhož. Carlson v úvodním videu ke svému rozhovoru vysvětloval, že americká média vysílají pořád rozhovory se Zelenským, ale Američané mají právo slyšet i ruského prezidenta. Ale Američané mají možnost ho slyšet. Úplně stejným způsobem, jakým poslouchají Carlsona – kliknutím na internetu.

Ale poslouchat Putinovy projevy není totéž jako interview s americkým novinářem, řeknete. Tady je asi na čase rozbourat jeden mýtus. Velká interview se státníky zpravidla nejsou zajímavá. Novináři si je píšou do svých životopisů, ale ve skutečnosti jsou důležitá hlavně jako statusový symbol – redakce, že rozhovor získala (odborný anglický termín zní „a get“ ), a novináře, že to byl on, kdo byl z redakce vybrán. Vybrána je redakční hvězda, což je zpravidla generalista, který danému tématu nerozumí. Nabifluje se, ale to není totéž. Bez hlubšího vhledu těžko ze subjektu těžko vypáčí něco podstatného. Státník nanejvýš rozhovor využije k vyslání diplomatického vzkazu. Ale pokud novinář zvládne být patřičně konfrontační či obdivný (podle zařazení dotyčného státníka), je rozhovor hodnocen jako trofej.

Tucker Carlson je bezpochyby zajímavá, netuctová postava, dílem vnímavý a schopný klást pronikavé otázky, dílem iritující jako všichni ti, kteří se teď rozhodli, že cesta k relevantnosti je říkat všechno naopak než establishment.

V případě Ruska a Ukrajiny se u něho projevuje mix známých neduhů (nejen) hybridní žurnalistiky a ještě něčeho dalšího, hlubšího. Hned na začátku ukrajinské války se jedním z pravidelných hostů jeho pořadu stal jistý plukovník ve výslužbě Macgregor, který již od 27. března 2022 předpovídal, že ukrajinská porážka je otázkou týdne, pak se stal zajatcem svých předpovědí a zřejmě usoudil, že už nemůže couvnout. Ale to se stává i jiným médiím. Carlson taky, jak vidíme i v rozhovoru s Putinem, opakoval některá faktická tvrzení, jež jsou nepravdivá, nebo přinejmenším sporná, nicméně se stala na americké pravici bernou mincí: Rusku bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat, Ukrajinci byli připraveni se s Rusy dohodnout na ukončení války, ale Boris Johnson jim to rozmluvil, USA budovaly na Ukrajině „vojenskou mašinerii“ atd.

Evidentně taky chtěl od Putina slyšet, že za poškozením plynovodů Nord Stream stála CIA. Zatím všechno, co víme, nasvědčuje tomu, že za tím stáli Ukrajinci, zatímco pro americkou účast mluví jen blouznění reportéra Seymoura Hershe. Obě varianty jsou z politického hlediska špatné – ale Carlson by zjevně raději tu americkou.

To jsou všechno reflexivní reakce typické pro to, jak si některé americké pravicové kruhy v posledních letech vlastně osvojily pozici radikální levice za studené války. U Carlsona jde, myslím, víc než o reflex. Lze si všimnout, že oživuje dědictví Pata Buchanana. To je komentátor a politik (mj. speechwriter Richarda Nixona a v roce 1992 uchazeč o republikánskou prezidentskou nominaci proti Bushovi staršímu), který předznamenal současný pravicový populismus. Napsal taky knihy argumentující, že USA neměly vstupovat nejen do první, ale ani do druhé světové války, a rehabilitující předválečné izolacionistické hnutí „America First“. Rozumí se, že tím ty své židovské známé, kteří mu ještě zbývali, nenadchl.

Jedním z Carlsonových terčů posledních let byli lidé, kterým podle něho víc záleží na tom, co se děje na ukrajinských hranicích než na amerických. V tom nebyl sám; radikálnější ovšem bylo, když toto schéma v posledních měsících nasadil i na válku v Gaze. „Nezáleží jim vůbec na téhle zemi,“ řekl v rozhovoru před měsícem. „Mně ano, protože já nemám na vybranou. Protože jsem odsud, moje rodina tu byla stovky let, chci tu zůstat.“ A upřesnil, že míří například na komentátora (a konkurenta v budování alternativního mediálního brandu) Bena Shapira. Nemusel dodávat, že je Žid, protože to každý ví.

Se znalostí tohoto kontextu tedy bylo obzvlášť sladké škodolibě sledovat, kterak je Carlson nucen vytrpět hodinovou přednášku o ruských dějinách. Třeba v osmé minutě, kde se zmatený Carlson ptá, ve kterém století jsme, a Putin mu odpoví, že ve třináctém, by zkušený režisér dal delší záběr na Carlsonův obličej. Ale nemůžeme mít všechno. Komediálním vrcholem, myslím, je předání archivních dokumentů, jež si Putin pro Carlsona připravil. Kdyby měl Carlson popsat, jaké nové, definitivní odhalení by chtěl z Ruska přivézt, co by to bylo? Důkazy o porušeném slibu nerozšiřování NATO nebo o amerických „biolaboratořích“ na Ukrajině? Že to budou dopisy Bohdana Chmelnického ze 17. století, to by tedy nevymyslel žádný komediální génius.

Zároveň se nedá říct, že by Carlson byl pouhým Putinovým obdivným posluchačem jako při svém rozhovoru s Viktorem Orbánem. Je mu třeba přičíst k dobru, že se nejen zeptal na vězněného amerického novináře Evana Gershkoviche, ale dokonce se nespokojil s Putinovou odpovědí. A hlavně nám rozhovor za cenu neúměrné délky poskytl vhled do Putinova myšlení. Putinovo ponoření se do dějin je zjevně autentické, jeho historické exkurzy nejsou jen ad hoc zdůvodněním mocenských kroků. Snad nikomu nemohlo uniknout, že speciálním trnem v oku je kremelskému vrchnímu historikovi Polsko. Zároveň je Putin racionální v tom smyslu, že je přístupný jednáním, ovšem podle svých představ o tom, co je rozumné. V tom byl skutečně mrazivý samý závěr rozhovoru, když hovořil o tom že čas zhojí rány. Ale ne tak, jako se smířili třeba Francouzi s Němci – nýbrž tak, že se prokáže, že Rusové a Ukrajinci jsou jedna duše. Tohle bude ještě těžké.

Vůbec nejsem přesvědčen, že kdyby rozhovor s ruským prezidentem vedla, řekněme, Christiane Amanpourová ze CNN, bylo by to produktivnější. Jistě by byla asertivnější, zazněla by slova „lidská práva“, „porušování mezinárodních norem“ a podobně. Ale dověděli bychom se víc? Možná by paradoxně Putin víc rozjel propagandistickou linku o dekadentním Západu a genderovém šílenství, na kterou se těšili Carlsonovi posluchači.

A taky by asi rozhovor neměl takovou sledovanost, byť je obtížné data o počtu zhlédnutí srovnávat. Přístup řady novinářů z tradičních médií – tedy tvářit se, že rozhovor neexistuje či není legitimní, a věnovat se mu jedině ve formě vyvracení nepravd – je dnes už opakovaný. Je to model médií jako posvěcovací a certifikační autority, strážce „zdraví informačního ekosystému“. Pokud možno v souladu s fakty a s dokumentací, ale i proti nim, když není zbytí.

Zároveň ta druhá strana, alternativní či hybridní novináři, na tom starém ekosystému parazituje. V tom, že se vůči němu neustále vymezují, natolik, že by ti línější z nich bez mainstreamových médií pomalu neměli o čem mluvit. A koneckonců i v tom, že z jeho zpravodajství vycházejí, když se jim to hodí. A to se hodí často, protože novináři z tradičních médií se stále docela často „dopouštějí novinařiny“. Je ovšem příznačné, že taková média jsou čím dál tím víc placená. Zdarma dostanete infotainment, jenž vás utvrdí ve vašem světonázoru. Chcete zprávy? Plaťte. Nikoli náhodou jsou ti nejlepší analytici ukrajinské války, od nichž se dovíte víc než od deseti Carlsonů, jako Yaroslav Trofimov z Wall Street Journal nebo Shashank Joshi z Economistu, za paywallem.

Interview se věnují i dva následující komentáře.