Vzpomenete si na úplně první epizodu Simpsonů? Homer jde s Marge a dětmi nakupovat vánoční dárky, jenomže zjistí, že mu Mr. Burns letos nedal bonus, a rodina je tedy na mizině. Nadílka nebude. Je z toho naprosto zdrcený. Aby je nenechal ve štychu, najde si brigádu jako Santa... Homer je sice ňouma, který pokazí, na co sáhne, není modelovým otcem ani manželem a má věčně hluboko do kapsy (i santovská brigáda se ukáže být placená tak mizerně, že radši vsadí na chrty), jedno mu ale nemůžeme upřít: ať je, jaký je, pořád ví, že se musí postarat o svoji rodinu. A opravdu se snaží. Nakonec vždycky přijme zodpovědnost a nějak se pochlapí. To se nedá říct o milionech jeho práceschopných krajanů z masa a kostí, kteří se rozhodli, že pracovat nebudou.

Útlý, ale výživný svazek politického ekonoma a demografa Nicholase Eberstadta Men without work, tedy Muži bez práce, vyšel poprvé v roce 2016, loni se dočkal „postpandemické“ reedice. Autor v něm pomocí extenzivních datových analýz mapuje to, čemu říká kolaps práce v moderní Americe, respektive skrytá katastrofa. Všiml si totiž paradoxu: optimistické zprávy o rekordně nízké nezaměstnanosti a vzniku stovek tisíc nových pracovních míst měsíčně naprosto ignorují sedm milionů práceschopných mužů ve věku 25 až 54 let, kteří nepracují a pracovat nechtějí.

Šedesát let decimace

Jak je vůbec možné, že vypadli ze statistiky? Snadno. Jejich „kategorie“ totiž vůbec neexistuje. Americký statistický systém vznikl v časech, kdy bylo potřeba vědět, kdo místo má a kdo místo hledá. Těch, kdo místo nemají, ale ani je nehledají, si nevšímal. Proč taky? Ve třicátých letech minulého století skoro žádného dospělého muže nenapadlo nepracovat. Dnes je ale těchto mužů čtyřikrát víc (!) než „skutečných“ nezaměstnaných. V roce 2015 se 22 procent amerických mužů v daném věku nezabývalo žádnou formou placené práce (nemocné v psychiatrických institucích a vězně autor ze svých analýz vyjímá). Lze to říct i jinak – v roce 2015 pracovalo méně dospělých Američanů než během velké deprese, největší pracovní krize dvacátého století. Americké muže práce nikdy nezajímala tak málo jako dnes.

Ještě dvacet let od konce války přitom vykazovala kohorta mužů mladého a středního věku téměř stoprocentní zaměstnanost. To se začalo měnit v šedesátých letech a zhruba od roku 1965 jsme svědky úprku mužů z práce. V grafu to vypadá jako jedna dlouhá přímka. Protíná šest dekád téměř bez výkyvů, nezávisle na ekonomických cyklech. Jako by ji narýsovali pravítkem. Eberstadt upozorňuje, že tak hladké přímky se v humanitních vědách obvykle nevidí.

Z římských dob známe termín decimace pro brutální vojenskou čistku ve vlastních řadách. Zdecimovaní Američané na rozdíl od umlácených vojáků sice (nějak) žijí, ale ocitli se v limbu patologické ekonomické a sociální invalidity a finanční závislosti. Skutečně tvoří jakousi neviditelnou armádu duchů propadlých do depresí a hraní videoher. Jsou sice „na okraji“, ale ne dnes populárním způsobem: jsou to muži, velmi často bílí, v mladém a středním věku, nevyhovují profilu oběti. Navíc ani nezpůsobují zásadní potíže, kromě sobě samým, nezapalují auta, nepořádají demonstrace, jen zneužívají léky, přejídají se a pijí. Nejsou schopni nebo ochotni organizovat se politicky. Unikají našemu zraku, jako duchové.

Nová bída

Podle Eberstadta dnes chybí Americe do plné zaměstnanosti téměř deset milionů mužských pracovníků (také ženská ochota pracovat klesá, výrazným zlomem byla vynucená covidová pauza, ale to už je jiný příběh, a navíc ženy padají řádově méně hluboko). Podstav je i tam, kde je hlavní kvalifikací ukázat se ráno včas a být střízlivý. Přesto firmy nedokážou obsadit volná místa. Mužům se nechce.

Handicapem přitom není vzdělání nebo třeba špatná angličtina – Eberstadt zkoumá všechny americké muže vybraného věku včetně přistěhovalců. Ti navíc pracují víc než jejich domácí protějšky. Smysl to dává, do země přišli právě proto, jsou motivováni práci si udržet, mají vizi do budoucna a disciplínu. Ještě pozoruhodnější je, že cizinci bez vzdělání, kteří ani nedokončili střední školu, sdílejí nejvyšší míru participace na pracovním trhu s bílými absolventy univerzit – diplom tedy také nehraje dominantní roli. Největší etnickou skupinou dobrovolně nezaměstnaných – nespisovná čeština má pro takové lidi slovo flákač, nefachčenko, nemakačenko či netáhlo – jsou Afroameričané, ale neplatí to pro ty, kteří jsou ženatí. Ženatých Afroameričanů najdeme ve skupině našeho zájmu méně než „single“ bělochů. Manželský stav si tedy může připsat další benefit (ženatí muži například žijí déle). Z hlediska etnicity po černoších následují běloši, nejmenší sklon nepracovat jeví Američané asijského původu.

Eberstadt bohužel nebyl schopen z dostupných dat vyčíst, z jakých rodinných poměrů líní muži pocházejí, konkrétně jak je v tomto směru formovalo případné vyrůstání jen s jedním rodičem, tedy matkou, a absence solidního mužského vzoru. Příslušnými daty ale disponuje think-tank Institute for Family Studies. Pětadvacetiletí muži, kteří vyrostli v domácnosti bez pokrevního otce, jsou podle nich dvakrát línější než jejich vrstevníci ze stabilnějšího rodinného prostředí (19 % oproti 11 %). Lenost definovali právě tím, že mladíci ani nestudovali, ani nepracovali.

Jedna z nejhloupějších tezí, které lze zaslechnout ve veřejném prostoru, je, že všechny rodiny si jsou rovny. Nejsou. Nepřítomnost otce lze přímo vysledovat ke školním neúspěchům, chudobě, násilí a kriminalitě, k závislostem a právě k životní pasivitě. Eberstadt to označuje pojmem „nová bída“. Rodina se drolí od šedesátých letech, kdy muži začali končit s prací. Procento amerických chlapců, kterým doma chybí táta, se od roku 1960 téměř zdvojnásobilo na dnešních víc než třicet procent; aktuálně je takových cca dvanáct milionů.

Dva tisíce hodin nudy ročně

Finanční strategie mužů, kteří nenávidí práci, se zakládá především na parazitování na partnerkách nebo rodičích, se kterými z velké části žijí. Ne nepodstatné příjmy jim ale plynou ve formě státní podpory, speciálně z invalidních programů státní nebo federální úrovně, které podle Eberstadta zmutovaly a armádě lenochů nahrazují regulérní plat. Materiálně prý nestrádají: tři pětiny pobírají aspoň jednu takovou dávku, kterou lze kombinovat s dalšími, takže se ve výsledku blíží platu. A dvě třetiny žijí v domě, kde se státní podpora vyplácí někomu jinému. Nelze dokázat, že dávky přímo způsobily mužský útěk z pracoviště – ale nový život rozhodně pomáhají udržovat. Pokud tedy muž nepracuje a nehledá práci, co dělá?

Federální Úřad pro statistiku práce rok co rok pomocí on-line dotazníku zkoumá, jakým způsobem dospělí Američané tráví svých dvacet čtyři hodin denně. Byť jsou to informace „nevědecké“, poslouží jako odrazový můstek. Muži bez práce prakticky všechen čas promarní. Vyňali sami sebe jak z pracovního prostředí, tak ze společenského života. Téměř se neúčastní komunitních nebo církevních aktivit, nedobrovolničí v charitě, přiznávají překvapivě malý podíl na domácích pracích. Minimálně chodí do kina, na výstavy nebo do muzea. Co dělají především, je sledování obrazovky. Televize, mobilu, tabletu, počítače. Až dva tisíce hodin ročně. To je tolik, jako kdyby chodili do práce. Také hodně poslouchají rádio, hrají (na počítači, gambling), kouří. Vydatně spí. Asi polovina bere denně léky proti bolesti. Nevíme jaké, zda jsou volně dostupné, nebo na lékařský předpis, podle jiných studií jsou líní muži nadproporčně zastoupeni mezi uživateli opiátů. Marihuana mírní bolesti, rozmazává realitu a rozkládá osobnost. Ve stavu trvalého oblouznění je těžké dát se dohromady, doslova se vzmužit. Mnoho z nich už ani neopouští dům. Eberstadt popisuje jejich způsob existence jako infantilní a jejich živoření jako krach tradiční protestantské pracovní etiky a soběstačnosti. Země nemůže prosperovat, říká, dokud budou mladí muži sedět na gauči se zkříženýma rukama.

Mým lenochům

Je něco radikálně nepřirozeného na tom, když se muži, kteří evolučně zajišťovali obživu a starali se o rodinu, této role vzdají. Bez debaty k tomu přispívají také floskule o „toxické maskulinitě“ a „patriarchátu“, které už malým kloučkům devalvují pocit vlastní hodnoty a ztěžují jim prožívat a používat maskulinitu prospěšným, žádoucím způsobem. Nepomáhá ani mylný dojem, že jsme jako pohlaví vzájemně zastupitelní. Ve Wall Street Journal vyšel článek, jehož autorka apeluje na mladé ženy, ať proboha nikdy neživí své manžely. „Pracovala jsem během vysoké školy a po ní a podporovala svého věčně nezaměstnaného muže a teď vydělávám víc než on a NENÁVIDÍM TO. Hořkost je slabé slovo pro to, jak se cítím,“ vzkazuje „Karen z generace X“. Kdyby to bylo obráceně, kdyby Karenin manžel podporoval svou ženu, podobný článek by nejspíš nenapsal, minimálně pokud by nechtěl veřejně ztratit tvář. Je to nefér? Je to evoluce. I dnes platí, že ženy přitahuje status a ochota dělit se o zdroje, zatímco muže atraktivita a mládí. Líní muži se vyvázali kromě jiného taky z reprodukce.

Muži si na svůj smysl musejí přijít sami. Často o tom mluví Jordan Peterson. Jeho publikum tvoří z osmdesáti procent muži, ačkoli osmdesát procent studentů psychologie jsou ženy, a bylo to i předtím, než začal s politickými komentáři; co tedy pro muže má? Čím k nim hovoří? Vybízí je, lépe snad dokonce hecuje, aby začali makat, hlavně na sobě. Vezměte něco těžkého a běžte, říká, ale tak těžkého, abyste to zvládli unést. Jinak se jako tažní psi pustíte sami do sebe. Až převezmete své břímě, tedy svoji zodpovědnost, máte šanci najít smysl a respekt k sobě samým. Předtím ne.

Je to vlastně příběh vyhnání z ráje. Dospěte a začněte něco dělat. Nakonec se přece vždycky pochlapí i Homer Simpson. Peterson dokonce tvrdí, že právě zodpovědnost jako hodnota má šanci přitáhnout mladé muže ke konzervativismu, ke kterému je jinak nejspíš potřeba dozrát. Alternativou je impulzivní přežívání ze dne na den. Sociální stát se o své lenochy sice postará, ale výměnou za to je jako archetypální požírající matka sežere.