„Stárnoucí duše se stává konzervativnější. Co vy na to?“ zeptal se v únoru 2000 student univerzity v Irkutsku ruského prezidenta Vladimira Putina. Putin nevyužil příležitost k tomu, aby se zamyslel nad konzervativním světonázorem. Snad jej příliš vylekala zmínka o stárnutí a tehdy osmačtyřicetiletý prezident a judista odpověděl: „Ubezpečuji vás, že se cítím mladý. Svůj věk nevnímám.“ Odmítl tím i konzervatismus, s nímž bude později spojován?
„Vytáhneme všechna děla v našem arzenálu a zahájíme palbu,“ zní jedno varování ze strany polské vlády. Dále upozorňuje, že přijme strategii „oko za oko, zub za zub“, a „nevylučuje žádné možnosti“. Polsko je momentálně jeden z nejbližších spojenců bojující Ukrajiny, zásobující Kyjev zbraněmi a starající o zraněné ukrajinské vojáky; přes letiště v Řešově vede hlavní trasa západní pomoci. Bez kontextu by bylo jednoduché výše uvedené věty interpretovat jako varování Moskvě, možná dokonce polské signalizování, že se do konfliktu zapojí přímo. Jenže tyto výroky nemířily do Moskvy, ale do Bruselu.
Protože západ není východ, fascinace konci a katastrofami nepřekvapuje. Patrně patří k západní tradici, že se knihy o sebevraždách civilizace, její degeneraci či vyhasnutí stávají bestsellery. V jistém smyslu tkví konec i v mottu současného evropského předsednictví. „Evropa jako úkol“ je odkaz na přednášku, v níž se Václav Havel zamýšlí nad tím, co to znamená, že Evropa, která je odvozena od akkadského slova ereb pro soumrak, má konec ve svém základu. Prý to svědčí o náchylnosti k reflexi i účtování. Podle francouzské filozofky Chantal Delsolové (75) se zrovna končí i účtuje s křesťanskou kulturou. V knize Konec křesťanstva však nelká nad pádem do nihilismu.
Před dvěma sty lety obdržela Královská astronomická společnost dopis, ve kterém stála revoluční myšlenka: sestrojit počítací stroj. Jeho autorem byl Charles Babbage, poněkud excentrický matematik nespokojený s poměry panujícími v britském loďstvu. Co měla matematika společného s loďstvem? Hodně. O několik desítek let dřív přišel Němec Tobias Mayer s řešením takzvaného problému zeměpisné délky, který předtím trápil námořníky po staletí. Zjednodušeně řečeno, při plavbě na širém oceánu nebyl nikdy velký problém zjistit zeměpisnou šířku – tedy jak daleko jste od severního či jižního pólu planety.
V poslední době už nelze pochybovat, že probíhá válka – zuřivá válka proti západní civilizaci. Není tomu ale tak jako kdysi, když se střetávaly armády a vyhlašoval vítěz. Dnes čelíme neúprosnému ideologickému útoku na samotné základy západní tradice, na všechno pozitivní, co kdy Evropa objevila a vykonala. Ta válka byla zpočátku skrytá, ačkoli mnozí z nás tušili, že něco není v pořádku. Divili jsme se, proč se najednou ozývají tak jednostranné, agresivní názory a tak nesplnitelné požadavky, léta jsme si neuvědomovali skutečný záměr nepřítele, protože útok se vedl podivným jazykem a slova ztratila svůj smysl.
„Jsem transgender kluk,“ slýchávají čeští psychologové ve svých ordinacích stále častěji od náctiletých dívek, které požadují blokátory puberty, aby jim přestala růst prsa a zmizela menstruace. To je dovoleno ještě před osmnáctým rokem. Změnit pohlaví operativně či za pomoci hormonů si můžete až v dospělosti. Dívka, která si říká Patty, počkala do svých osmnácti, kdy navštívila sexuoložku a rozhodla se pro hormonální změnu, během roku jí zhrubl hlas a narostly jí vousy.
Pozoruhodným rysem naší energetické krize je, že v EU ještě nikdo směrodatný nenavrhl revizi klimatické politiky – emisních povolenek, taxonomie a podobně. Politici a hlavní proud vědy samozřejmě mají nainvestováno do hypotézy o antropogenním (lidstvem zaviněném) globálním oteplování. Evropská unie následuje šest let starou Pařížskou dohodu OSN, která stavěla na zprávách Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Panel je nejenom politicky, ale z velké části i datově závislý na amerických databázích.
Britský konzervativní historik Robert Conquest formuloval tři zákony politiky. První zní: „Každý je konzervativní ohledně toho, čemu rozumí nejlépe.“ Druhý: „Každá organizace, která není vysloveně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.“ A třetí: „Nejlepším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je ovládána klikou svých nepřátel.“ Jako příklady druhého zákona výslovně uvedl anglikánskou církev a Amnesty International.
Smrtí Ajmana al-Zaváhirího odchází ze scény generace džihádistů spojená s velkými útoky na západní cíle. Všichni jejich organizátoři jsou buď mrtví, nebo ve vězení. Ale i ideologicky je to konec éry. Zaváhirí určitě patří do galerie nejodpornějších postav moderních dějin, ale má v ní zvláštní postavení. Byl nesmírně vlivný a je za ním dlouhá řada zločinů, ale zároveň byl v tom, co si vytkl, neúspěšný. Jeho podíl na útoku na Dvojčata je teď Američany z pochopitelných důvodů zveličován, ale ve skutečnosti svou chřadnoucí organizaci sloučil s Usámovou al-Káidou shodou okolností jen pár měsíců před 11. září.
Elon Musk si nepřeje, aby jeho zaměstnanci pracovali z domova. Inovace prý nevznikají tak, že někomu brnknete geniální nápad. Zvláštní, vždyť vývojáři ze Silicon Valley, které je domovem Facebooku, Googlu a místem s největší koncentrací technologických start-upů, sní o tom, že člověka osvobodí z tyranie času, prostoru i chřadnoucího těla. Parta, která ohlašuje revoluci nehmotnosti, se chce stýkat? Na jednom místě a fyzicky? Silicon Valley je technologická verze úrodného půlměsíce. Přirozeně nejde jen o techniku. Dopady pociťují politika, kultura, mezilidské vztahy.
Proč si mladí lidé neužívají život? Proč se tolik nimrají ve své identitě? Proč čas nevěnují snům, čím chtějí být a čeho mohou dosáhnout? Kolegyně Tereza Matějčková vypichuje, že jedním z mnoha důvodů může být to, že žijeme ve společnosti sestupu. Kdy mnoho mladých lidí tuší, a někteří poučenější asi i vědí, že standard svých rodičů si neudrží. Že se budou mít hůř než oni. Budou vydělávat méně než oni v jejich věku. Budou se hůř stavět na vlastní nohy a pořizovat si vlastní bydlení. Zakládat rodinu. Lidé se proto nedefinují podle toho, čeho chtějí dosáhnout, čím chtějí být. Ale podle toho, čím se cítí být.
Před dvěma týdny papež František navštívil Kanadu. Šlo o šestidenní cestu za pokáním. Hlava katolické církve se přijela omluvil za útrapy, mučení a zabití, jež musely vytrpět děti kanadských indiánů v takzvaných rezidenčních školách. To byly internátní školy zřízené vládou a provozované církvemi, zhruba polovinu z nich měli na starost právě katolíci. Děti do těchto škol byly odvlékány násilím, aby tam byly násilně asimilovány do většinové bílé společnosti. Metody byly velmi drastické. Problém je, že téměř nic z výše popsaného není pravda.
Domlouvám si schůzku se sedmnáctiletým Oldřichem Příklenkem. Chci s ním mluvit o tom, jak se žije generaci Z, tedy těm, kdo se narodili kolem roku 2000 a později (tvoří u nás asi čtvrtinu celkové populace). Nenechá si vysvětlit, jak se dostane na místo určení, prý si to najde v mobilu, stačí mu poslat lokace v mapách. „Pokud si dospívající zapomene doma mobil, peněženku či klíče, tak je to právě mobil, pro který se vrátí,“ říká sociolog Martin Buchtík.
Česká armáda se má již záhy začlenit do seznamu provozovatelů německých tanků Leopard 2, zatímco Polsko v červenci získalo první americké obrněnce Abrams a uzavřelo velkou smlouvu o nákupu a výrobě jihokorejských tanků. Poněkud paradoxně ovšem vůbec není jasno v tom, jaká budoucnost čeká tankové jednotky západoevropských mocností, protože válka na Ukrajině by mohla vést k naprostému přehodnocení jejich plánů.
Esej Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z loňského července je zřejmě jedním ze základních dokumentů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o položení ideologických základů k válce. V článku Putin (tedy pokud to opravdu psal on, a ne nějaký jeho poskok) podává svoji interpretaci ruských dějin, aby dospěl k závěru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vždy tvořili jeden národ.
Po několika měsících, kdy navzdory největšímu zdražování v historii České republiky lidé nakupovali ve stylu „utrať, co můžeš, zítra už to bude dražší“, přichází v posledních týdnech obrat. Pod tíhou dramaticky rostoucích účtů za základní služby a zboží, jako je elektřina, plyn, benzin nebo potraviny, lidé omezují útraty. V květnu, za který jsou poslední dostupná data, už lidé nakoupili o 6,9 procenta méně zboží a služeb než v předchozím roce.
Nevíme, zda výklad, podle něhož za ničivý, už dva týdny trvající požár v národním parku České Švýcarsko s víc než 1000 hektarů shořelé přírody může globální oteplování, dnes představuje oficiální linii státu. Slova premiéra Petra Fialy tu byla zatím neurčitá a dají se vykládat tak či onak („To všechno jsou důsledky určité změny, která tady nastává“; předtím Fiala zmínil vlnu veder a požárů po Evropě včetně toho našeho).
V současné demokratické části světa převládá nebezpečně pohodlné a krátkozraké mínění, podle něhož je éra totalitních diktatur a jejich ideologického vidění života a světa nezadržitelným dějinným pokrokem již v zásadě nadobro překonanou temnou minulostí, přestože je ale třeba před jejím opakováním varovat. Je tedy zřejmé, že takto podvojný pohled na fenomén totalitarismu je vnitřně značně rozporný. Proto je namístě jej dotázat. Položme si otázku, zda a jak v dnešním světě existují skutečnosti, jež lze právem označit jako totalitní. Ukazuje se, že rozhodně ano.
Dnes už panuje široká shoda, že policie a státní zástupci před dvanácti až osmi lety sice uskutečnili Velkou protikorupční revoluci, nicméně buď ji uskutečňovali velmi nedbale, nebo ji chápali hlavně jako prostředek ke zvyšování své slávy. Řada nespravedlivě pronásledovaných z dob této VPR je ze zpětného pohledu už dost dlouhá. Současně by byla chyba propadnout představě, že všichni, kdo se dostali do hledáčku orgánů, jejichž symbolem jistě zůstane dvojice Robert Šlachta – Ivo Ištvan, se v hledáčku ocitli nezaslouženě.
Diskuse? Ale my jsme univerzita. Takto reagovala Humboldtova univerzita v Berlíně poté, co začínající bioložka Marie-Luise Vollbrechtová představila téma své přednášky, kterou chtěla proslovit na červnovém festivalu Lange Nacht der Wissenschaften. Teze nebyla přehnaně ambiciózní a na popularizační festival vhodná. Navzdory tomu, co slýcháváme ve veřejných debatách, existují – z čistě biologického hlediska – přesně dvě pohlaví, tvrdí začínající bioložka. Proti záměru se vyslovil studentský spolek právníků a právniček, na jehož stranu se postavilo univerzitní vedení a domluvenou přednášku zamítlo.
Jedno staré holandské přísloví praví, že až si sedláci přestanou stěžovat, tak se blíží konec světa. Chce se tím říci, že sedláci remcají, často na svůj těžký úděl, od věků – a zřejmě nikdy neustanou. Moderní nezemědělný lid mívá pro jejich tvrdý chléb pochopení a k životu na venkově obecně chová často sympatie. To je aktuálně patrné i v Nizozemsku, jež zažívá nejrozsáhlejší a nejtvrdší selskou rebelii ve své historii. Podle různých průzkumů má pro aktuální protesty většina Nizozemců pochopení, byť část odmítá jejich radikalizaci. A to prý bude ještě hůř.
Cévní mozkovou příhodu prodělá v ČR ročně zhruba 25 tisíc lidí, z toho do čtyřiceti pěti let věku 1000 lidí a do dvaceti let 100. Mrtvice se nevyhýbá ani malým dětem, potrefit může i kojence. Na tuto nemoc u nás umírá jedno batole ročně. Dítě a mrtvice? O tom by mohla vyprávět devatenáctiletá Štěpánka Rytinová z Berouna, která prodělala ve čtyřech letech mozkovou příhodu. Ve školce se sesula k zemi, měla povislý koutek, byla v bezvědomí. U dětí to jde rychle. Čím menší dítě, tím se víc sesypou, dochází k celkovému kolapsu a k poruše vědomí.
Dva muži, které lze bez rizika urážet, si píší dopisy. Jeden je přeceňovaný autor bez vkusu, navíc reakcionář, druhý trouba bez myšlenek, zato s kontakty. Dnes se tomuto maléru říká „filozof“. Takové zhodnocení Michela Houellebecqa (1956) a Bernarda-Henriho Lévyho (1948) nabízejí média, nejen francouzská. V korespondenci, kterou tito páriové v roce 2008 vedli, došlo na novináře, Putina i potraty. Pod názvem Veřejní nepřátelé ji v překladu Alana Beguivina vydal Vyšehrad (304 str.).
Dramaticky rostoucí ceny energií kosí rozpočty domácností i firem. Drahá elektřina a plyn jsou navíc jednou z nejvýznamnějších příčin toho, proč máme čtvrtou nejrychleji rostoucí inflaci mezi zeměmi EU. Tím, komu situace s vyšponovanými cenami na trhu nahrává, jsou dnes jen energetické společnosti, které na vysokých ziscích vydělávají. Ve hře je proto i možnost uvalit na tyto zisky mimořádnou daň, což potvrdil ministr financí Zbyněk Stanjura.
Bruno Maçães (1974) napsal knížku o pandemii, která je myslím zajímavá ještě několika způsoby nad to, jak by byla zajímavá každá knížka od Maçãese o pandemii. Zmiňuje v ní občas připomínaný poznatek, že španělská chřipka, která v letech 1918–1920 zabila víc lidí než první světová válka, zanechala v kolektivní paměti či v literatuře minimální stopu. Moc nevíme, jak na ni tehdy společnost reagovala. Proto mu přišlo zajímavé napsat záznam toho, jaké to bylo pro nás, ještě než začneme zapomínat.
Že politická kariéra britského premiéra Borise Johnsona je na kapačkách, bylo jasné minimálně od pondělí 6. června, kdy s odřenýma ušima přežil hlasování o důvěře v lídra Konzervativní strany. Nyní tedy konzervativci budou vybírat nového předsedu. Hotovo chtějí mít do září, aby nový lídr mohl představit svou vizi na stranické konferenci v říjnu. Nejdřív z kandidátů vybírají poslanci. Zatím veřejně ohlásilo svoji kandidaturu jedenáct konzervativců a o několika dalších se spekuluje. Ať vyhraje kdokoli, má před sebou těžký úkol.
„Pořádně do něj třískni!“ křičela trenérka na svou svěřenkyni Anniku Schleuovou, která se snažila přimět koně se zlověstným jménem Saint Boy, aby překonal byť jednu překážku. Nehrálo se o málo. Kdyby německá pětibojařka zvládla parkur aspoň obstojně, získala by na loňských olympijských hrách v Tokiu zlatou medaili. Jenže podle pravidel pětiboje absolvuje jezdec parkur na koni, který je určen losem. A vylosovaný parkurový kůň odmítal skákat. Ztráta medaile nakonec byla ten nejmenší problém. Schleuová totiž koně při snaze přimět ho ke spolupráci několikrát udeřila bičíkem, do toho na ni hulákala trenérka a sportovkyně se rozplakala
Když v roce 1969 v zápase o titul mistra světa v šachu poráží ruský velmistr velmistra arménského, zajímá sovětský duel leda šachisty. Když se však o tři roky později probojuje k „šachovému trůnu“ Američan Robert Fischer, přitáhne „zápas století“, jak se mu na Západě začne říkat ještě před jeho začátkem, pozornost celého světa. Nejen šachového. Má-li kdo šanci narušit sovětskou hegemonii v této subkultuře, je to právě zázračné dítě z Chicaga. V úterý 11. července 1972 usedá v Reykjavíku k šachovému stolku mistr světa Boris Spasskij (35).
Z posledního sčítání je lidí, kterým je 90 let a víc, 64 300. Ještě se jich můžeme zeptat na jejich soukromou historii a jak se jim žilo poté, co se 15. března 1939 ozvalo z rozhlasů „Zachovejte klid a vyčkejte dalších zpráv“. Někdo z nich chodil tančit a žil si svůj život v rámci možností, jiný má trauma až do smrti, další se tímto tématem zaobírá bez ustání. Řada lidí, kteří zažili druhou světovou válku, ovšem ještě v dětském věku, si z onoho období moc nepamatuje. I když na ně válka měla pochopitelně vliv.
Kdo zchudne nejvíc? Ptala se moderátorka České televize Světlana Witovská odcházejícího guvernéra České národní banky Jiřího Rusnoka ve středu 22. června. Poté, co se bankovní rada naposled sešla k měnovému zasedání ve staré sestavě a nejspíš naposled na delší dobu zvedla úrokové sazby. „Ten, kdo má ve svém spotřebním koši nejvíc položek, které zdražují nejrychleji,“ odpověděl Rusnok. Těmi položkami, které všude v Evropě zdražují nejrychleji, jsou energie. Elektřina, plyn, teplo. U nás rostou jejich ceny rychleji než v jiných zemích, kde vlády ceny zafixovaly.
