„Jsem transgender kluk,“ slýchávají čeští psychologové ve svých ordinacích stále častěji od náctiletých dívek, které požadují blokátory puberty, aby jim přestala růst prsa a zmizela menstruace. To je dovoleno ještě před osmnáctým rokem. Změnit pohlaví operativně či za pomoci hormonů si můžete až v dospělosti. Dívka, která si říká Patty, počkala do svých osmnácti, kdy navštívila sexuoložku a rozhodla se pro hormonální změnu, během roku jí zhrubl hlas a narostly jí vousy. Mladá dívka brzy začala vypadat jako chlapec, ale po roce si tranzici rozmyslela a léčbu ukončila. Je těžké určit, kdo si jen myslí, že je ve „špatném těle“, a kdo v něm opravdu je. Na sociálních sítích kolují návody, co psychologům říkat, aby vám uvěřili. Vznikají komunity, podcasty, televizní či streamové pořady.

Transgenderoví lidé mají možnost buď změnit pohlaví operativně, tedy se vším všudy se stát mužem či ženou, nebo projít hormonální léčbou; pro teenagery je vhodná tzv. blokáda. Ta je podle sexuologů vratná a šetrná. Nicméně ani vynechání v produkci pohlavních hormonů není ideální, ale sexuologové razí heslo Je lepší být trochu nemocný a spokojený než být úplně zdravý a nešťastný. „Jediný problém bych viděl v tom, že období puberty je kritické z hlediska dalšího vývoje celého organismu,“ vysvětluje sexuolog Ivo Procházka.

„Jsem teď ve složité situaci. Na tuto diagnózu nemáme žádná vyšetření. Takže se na jednu stranu bojím, abych někomu neposkytla v podstatě nepotřebnou péči, a na druhou stranu – abych nepřehlédla někoho, kdo mou péči potřebuje,“ uvažuje sexuoložka Hana Fifková, která se obává, aby se mladí lidé nevrhali po hlavě do změny, které by mohli litovat.

Patty stále neví, kdo je. Nyní koketuje s myšlenkou, že je nebinární, ale nevylučuje, že se vrátí k hormonální terapii, aby vypadala opět jako chlapec. „Stejně jako v jiných zemích i my zaznamenáváme velice prudký nárůst klientů, kteří říkají, že jsou transsexuální. Jde o nárůst v jedné jediné skupině – pubertální a adolescentní dívky, které tvrdí, že jsou chlapci. Úplně tomuto trendu nerozumíme, vypadá to trochu jako infekce ze sociálních sítí. Vůbec nechci zpochybňovat frustraci a utrpení, které tito klienti prožívají, je zřejmé, že jde o mladé lidi, kteří potřebují pomoci. Ale jsem si jistá, že u mnoha z nich o skutečnou transsexualitu nejde. Pro nás odborníky to znamená nesmírně zvýšit opatrnost, protože pokud by tito mladí lidé dostali standardní péči jako lidé s transsexualitou, bude počet žádostí o detranzici (návrat k původnímu pohlaví) v budoucnu stoupat,“ vysvětluje Hana Fifková.

Podle ní se to týká jen děvčat. „Když biologický kluk řekne, že je holka, tak je holka. Ale sama sebe se ptám, proč v době, kdy díky emancipaci každá dívka i žena může být, jakou chce – chodit jakkoli oblečená, mít jakékoli zájmy, být víla či zápasnice, tak proč zrovna děvčata se dostávají do uvedených problémů. S těmito klienty je třeba si v terapii klást otázky – existuje ještě jiná možnost, proč nechci být ženou?“ upozorňuje Fifková. Být muž je výhodnější. Jste silnější. Ženy jsou křehké, a pokud covidová opatření (a nejen ta) udělala z našich teenagerů křehké bytosti, je možné, že dívky se rády obléknou do chlapeckých kalhot, vezmou si o dvě čísla větší mikinu, ostříhají se nakrátko, pijí pivo z lahve a pořádně si odplivnou. Cítí se tak silnější, schovanější. Když už se do takové role nastylizují a zalíbí se jim, tak proč v ní nezůstat, že? Anglická feministka Julie Bindelová upozorňuje na to, že dívky vždy musely plnit typicky dívčí role, a když odmítají nosit punčochy a do vlasů si dávat mašle a sponky, společnost jim podsouvá transgenderovou identitu. Podíváte-li se na počty operací, převažují ženy, které chtějí být muži, a to přesto, že změna pohlaví z ženy na muže je náročnější a často nepřináší uspokojivý výsledek.

(Ne)dívky a hormony

Za posledních deset let o změnu pohlaví požádalo v České republice tisíc lidí. Čísla nepatrně rostou, v roce 2021 se evidovalo 196 žádostí. „V České republice žije odhadem asi 30 000 lidí, které lze do té či oné míry považovat za transgendery, přičemž jen asi tisícovka z nich touží po trvalé a úplné (chirurgické) změně pohlaví. Ale jsou to jen odhady, žádný výzkum na toto téma neproběhl. Většina transgenderů se spokojí s hormonální terapií,“ říká Ludmila Plšková ze Svazu zdravotních pojišťoven ČR. Operace je samozřejmě nevratná. „Za tu dobu svého rozhodnutí litovali lidé ve třech případech,“ dodává sexuolog Petr Weiss. Podle něho za to může chybná diagnóza či nesplněné očekávání. Psychologové jsou ale jiného názoru. Jak říká psycholog Jeroným Klimeš, lidé jsou po operaci spíše nešťastní. „Nejsou ani muž, ani žena a pak přichází zklamání a těžko si hledají partnera. Je lepší si ho najít tak, jak jsou, s tím, že se stylizují do role opačného pohlaví, to mají větší šanci,“ radí Klimeš a varuje zejména před rozhodnutím mladých lidí, kteří se ještě hledají a za pár let mohou litovat. „Operace vám zničí pohlavní orgán a hormonální léčba přinese řadu zdravotních rizik, například neplodnost. Chtěl bych mladým zdůraznit, ať nedělají nic, čeho by pak mohli litovat,“ varuje Klimeš.

Dlouhodobé užívání hormonů není pro tělo nic dobrého. Stále není vyzkoumáno, zdali (zejména u dívek) nehrozí větší riziko rakoviny. Hormonální léčbě by měly předcházet testy na trombofilní mutace, i když ne všichni lékaři je dělají. 25letý Michael Ryšlavý podstupuje hormonální terapii už čtyři roky. Ta mu byla po čase upravena kvůli několika genetickým trombofilním mutacím a migrénám. Odpor ke všemu dívčímu Michael pociťoval už od dětství, ale v pubertě to řešil svérázným způsobem, tedy nosil výrazný make-up a vyzývavé oblečení. Po čase mu došlo, že se nejlépe cítí jako kluk, a tak se do něj začal stylizovat. Chlapci se mu ale stále líbili a pochopil, že úplně ze všeho chce být gay muž. Jak je vidět, transsexualita není otázka sexuální orientace.

Stejně jako u Lenky Králové, která stále miluje ženy. Lenka žila jako muž třicet let a nyní prochází hormonální terapií. Zjemnily se jí rysy, vyrostla prsa a zmizely vousy. Když Lenku vidíte, máte pocit, že z ní číší ženskost, lakuje si nehty, hezky se obléká, líčí a typicky ženským způsobem dovede pozvednout obočí.

S Lenkou tu před časem vyšel rozhovor (viz č. 31/2020), v němž se svěřila, jak k její proměně došlo a jaký to mělo sociální dopad. Dnes je šťastná. „Byla to exploze v hlavě, když jsem začala žít jako žena, užívám si každý den,“ popisuje. Lenka se této problematice věnuje. Má pořad na YouTube a dlouhodobě upozorňuje na příliš velký vliv sexuologů a psychologů. Podle ní by se člověk měl rozhodnout sám.

„Pokud by byla změna pohlaví bez lékařských zákroků, tak by samozřejmě lékaři do toho neměli co mluvit, zatím je však změna pohlaví zákonem podmíněna hormonální a chirurgickou léčbou,“ reaguje sexuolog Petr Weiss. Lence se do operace nechce, cítí se ženou i tak. „Co je komu do toho, co mám dole. Když muž přijde při nehodě o penis, nebude už mužem?“ ptá se Lenka, která je úředně stále muž. Jediná cesta, abyste podle českých úřadů mohli změnit identitu pohlaví, je nevratná operace. Ta má přísná pravidla.

Podle zákona o zvláštních zdravotnických službách z roku 2012 musí žadatel o změnu pohlaví splňovat několik podmínek, dosáhnout věku osmnácti let, nežít v manželství či registrovaném partnerství a mít za sebou minimálně rok hormonální léčby, rok tzv. life testu, tedy života v opačné roli, a mít doporučení od ošetřujícího sexuologa a klinického psychologa. Tedy na rozdíl od amerických zákonů dost na to, aby si lidé opravdu ujasnili, co chtějí. V českém zákoně stačí, když se necháte sterilizovat, transmuži si nechají vyoperovat dělohu, transženy odejmout varlata a pak můžete na matrice zažádat o úřední změnu. „Bohužel v ČR je operace (nutná je kastrace) jediná možnost, jak si nechat úředně změnit pohlaví. Takže se může stát, že ji volí i lidé, kteří ji primárně nechtějí,“ vysvětluje Petri Mališů z organizace Transparent Prague.

Je samozřejmě rozdíl mezi tím, když si žena nalepí knírek, a tím, když projde náročnou operací, která může mít velké následky. Inkontinence, nefunkčnost pohlavních orgánů, znetvoření a další negativní dopady, které psychice už tak zmateného člověka nepřidají, notabene když jde o někoho, komu nebylo ani dvacet let. V USA až desetina lidí, kteří se nechají předělat, pak žádá o zpětnou operaci. V Česku máte smůlu, retranzice, tedy zpětná operace, není podle našich zákonů možná.

Tento fenomén ale není nic nového pod sluncem. „V historii západní společnosti docházelo k obecnému vývoji, který se vztahoval na psychologické odchylky od společenských norem (kam by jistě spadala i problematika translidí). Odchylky od normy ve středověku bývaly považovány za hřích, za spolčení se zlem či ďáblem. S rozvojem medicíny začal tento diskurz odchylky medicinizovat a přisoudil jim status nemoci,“ připomíná gynekolog Prokop Remeš. V posledních desetiletích je i tento přístup opouštěn a ony odchylky se považují za společenskou normu, respektive za varianty normálu. Některým kulturním etnikům, například původním obyvatelům Severní Ameriky, nebinárnost nebyla neznámá. Ale v rámci kolonizace naší kulturou byly tyto jevy popírány. V asijském Myanmaru jsou k homosexuálům a transgenderovým lidem daleko shovívavější. „Bohyně Mangaeda, poskytující lidem štěstí a úspěch, se spojuje se zvláštním sňatkem s muži, kteří jsou cross gender (mezi ženou a mužem – pozn. red.),“ píše Jiří Skoblík v knize Transsexualismus. V Ománu se muži, co se oblékají jako ženy a líčí, nazývají xanith a rozhodně nemají nižší společenský status. Akceptování genderového nesouladu je tedy ovlivněno dobou i místem.

Dostáváme se do doby, kdy budou transgenderové identity hodně řešeny, kdy naše děti budou přinejmenším přemýšlet nad tím, jestli nejsou genderově jinde. Snad jim jejich těla nebudou lhát.