Před padesáti lety začala jedna z bitev studené války

Tenkrát v Reykjavíku

Před padesáti lety začala jedna z bitev studené války
Tenkrát v Reykjavíku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když v roce 1969 v zápase o titul mistra světa v šachu poráží ruský velmistr velmistra arménského, zajímá sovětský duel leda šachisty. Když se však o tři roky později probojuje k „šachovému trůnu“ Američan Robert Fischer, přitáhne „zápas století“, jak se mu na Západě začne říkat ještě před jeho začátkem, pozornost celého světa. Nejen šachového. Má-li kdo šanci narušit sovětskou hegemonii v této subkultuře, je to právě zázračné dítě z Chicaga.

V úterý 11. července 1972 usedá v Reykjavíku k šachovému stolku mistr světa Boris Spasskij (35). Je na vrcholu sil a proti Fischerovi (29) si věří. Znají se dlouho, v turnajích už se několikrát utkali, Fischer nikdy nevyhrál. Hlavní rozhodčí zápasu Lothar Schmid (z NSR, jak se tehdy v českém tisku s pošetilou důsledností píše; teprve v prosinci 1973 při oficiální pražské návštěvě kancléře Willyho Brandta si i v Rudém právu vzpomenou, že ta země se vlastně jmenuje Spolková republika Německo), vydavatel knih Karla Maye a prý i spisovatelův příbuzný, spouští v ohlášeném čase dvouciferníkové hodiny; je německy akurátní, ač šampionův vyzývatel v sále dosud není. Přijde vůbec? Místo utkání se složitě domlouvalo, už ohlášený termín se posunul. Fischer měl připomínky k tomu i onomu, k finanční prémii, ke kamerám, k hluku v sále, k osvětlení…

Sovětský „šachový gentleman“ tak zní dobové klišé, omílané českými publicisty do omrzení hraje v první partii s bílými figurami. Učiní tah dámským pěšcem (d2–d4), povstane a zvolna odkráčí stranou k rozhodčímu, snad se chce zeptat, co je s Fischerem. Vtom to v řadách diváků zahučí: na scénu vchází enfant terrible světového šachu, poněkud klátivým krokem zamíří ke svému pohodlnému kancelářskému křeslu (letecky si ho dal dopravit z USA, už mu přineslo štěstí, odehrál v něm vítězný zápas s Petrosjanem, otvírající cestu ke Spasskému), usměje se na soupeře, jenž se mezitím rychle vrátil na své místo, podá mu pravici, levou ruku přitom nevytáhne z kapsy kalhot. Usedá a zírá na bílé figury s postoupivším pěšcem, jako by byl prvním soupeřovým tahem zaskočen. To je jen póza, na zápas se dokonale připravil, i fyzicky, pečlivě si zanalyzoval tři sta padesát partií Spasského z jeho velmistrovské kariéry. Vyrovnanou hru nakonec ztrácí – po podivné chybě v koncovce. Nestalo se tak v časové tísni, kdy i velmistři dělávají všelijaké brykule. Fischer snad prohrál… schválně. Ale proč? Komentátoři krčí rameny, nikdo tomu nerozumí.

Osud zápasu je nejistý, Fischerovi volá z Washingtonu Henry Kissinger. Ozval se mu už před zápasem: „Tady je nejhorší šachista na světě a volám nejlepšímu šachistovi na světě. Amerika potřebuje, abyste tam jel a porazil Rusy.“ A teď znovu: „Jste náš člověk proti komoušům.“ Spasskij paradoxně nikdy členem komunistické strany nebyl, inklinoval spíš k Západu, kam se v roce 1981 dokonce vystěhuje, protože třetí sňatek uzavře s francouzskou občankou.

Za stavu 2:0 pro šampiona si nikdo nevzpomene na to, co patnáctiletý Fischer prohlásil kdysi v Moskvě před šokovanými velmistry: Kde je Botvinnik? Chci hrát s mistrem světa, dám mu náskok 2:0. Pomalu, chlapče, pomalu, napomínali ho Rusové, k takovému zápasu se musíš probojovat. Šachový publicista Ladislav Alster je Rudým právem vyslán na Island, za cestu obyčejným smrtelníkům tehdy nedostupnou je náležitě vděčný, píše servilně i o tom, jak ho „náš chargé d’affaires soudruh Reichart“ vezl „z keflavického letiště do Reykjavíku“; Fischer se v jeho očích „zostudil“ a „vešel do dějin bojů o mistra světa jako nejnehoráznější vydřiduch a hysterický domýšlivec“. A kam asi vešel pan Alster? Také velmistr Vlastimil Hort – zatím reprezentant ČSSR, pro emigraci se rozhodne až v roce 1985 – si přisadí: referuje o sekundantech duelantů, ovšemže zamlčí, že ve Fischerově týmu je i Lubomír Kaválek, exulant od roku 1968, a ušklíbne se nad tím, že William Lombardy, na Islandu Fischerova pravá ruka, šel v roce 1963, kdy studoval bohosloví, na nedělní mši v Budvě, vše prý vysvětloval „černý hábit a bible v jeho rukou“. Bývalo by asi správnější, kdyby velmistr Lombardy třímal Komunistický manifest a vypravil se do agitačního střediska.

Ale ať se normalizační média snaží sebevíc, průběh zápasu ovlivnit nemohou, a dokonce ani sympatie veřejnosti. Ty jsou, jak pamětníci vědí, z velké části na straně „nevypočitatelného“ reprezentanta svobodného světa. Rudé právo, v každém čísle na první stránce marně naléhající na proletáře všech zemí, aby se spojili, lže tradičně bez uzardění, v článku Islandští diváci fandí Spasskému mystifikuje čtenáře i v historických údajích: od roku 1948 prý poprvé usedá „k zápasu o nejvyšší titul šachista, který se nenarodil v Sovětském svazu“, to je nesmysl, Botvinnik se narodil v Rusku ještě nesovětském, také Smyslov byl starší než SSSR, Michail Tal, vlastně Mihails Tāls, jak zní jeho jméno v lotyštině, přišel na svět roku 1936 v Rize, to tam bota sovětského okupanta zatím ještě nedošlápla. Čtenáři však jsou obezřetní a polopravdami se většinou krmit nenechají. A protože třeba o Kaválkově angažmá v Reykjavíku vědí z Hlasu Ameriky, vidí, že Hortův „antiklerikální“ článek je bezcenný.

Po páté partii to je na šachovnici 2,5 ku 2,5, všechno začíná nanovo, v šesté partii Fischer vyhraje a vedení už nepustí. Nakonec vítězí 12,5 ku 8,5, zápas má mít 24 partií, ale není třeba, po 21. je rozhodnuto. Svět má nového mistra světa v šachu a sovětský blok jednu prohranou bitvu studené války. Že v závěru příští dekády prohraje i ji, zatím v Moskvě nevědí. Ještě deset let bude v Kremlu sedět Brežněv.

Reykjavík se stane Fischerovi osudným. Po neuvěřitelných peripetiích tam v lednu 2008 zemře (novináři si všimnou, že počet jeho završených let je shodný s počtem políček na šachovnici: 64) a do islandské země bude i pochován. Už v březnu toho roku se tam vypraví Boris Spasskij a na čerstvý hrob svého přemožitele položí květiny.

12. července 2022