Dramaticky rostoucí ceny energií kosí rozpočty domácností i firem. Drahá elektřina a plyn jsou navíc jednou z nejvýznamnějších příčin toho, proč máme čtvrtou nejrychleji rostoucí inflaci mezi zeměmi EU. Tím, komu situace s vyšponovanými cenami na trhu nahrává, jsou dnes jen energetické společnosti, které na vysokých ziscích vydělávají. Ve hře je proto i možnost uvalit na tyto zisky mimořádnou daň, což potvrdil ministr financí Zbyněk Stanjura. Do této atmosféry přišla zpráva, že stát půjčí největšímu tuzemskému energetickému hráči ČEZ zhruba 74 miliard korun, tedy poměrně významnou částku z rozpočtu.

Důvodem, proč stát ČEZ peníze půjčí, je potřeba splatit burzovní záruky, tzv. margin calls, které právě kvůli vysokým cenám energií dosahují astronomických částek. V březnu vyšplhaly až ke 100 miliardám, v květnu to bylo 60 miliard korun. A ačkoli má ČEZ nyní rekordní množství likvidity na to, aby mohl na měnící se požadavky na zajištění obchodů reagovat, jeho vedení vzhledem k napjaté situaci s možným úplným zastavením toku ruského plynu do Evropy žije v obavách, že potřeba financování záruk se může klidně ještě zněkolikanásobit. Celý energetický trh je navíc přeregulovaný politikou Green New Dealu a emisních povolenek, které elektřinu uměle zdražují. Tím ještě zamíchala německá Energiewende a nesmyslné zavírání jaderných elektráren. To všechno způsobilo, že Evropa už nemá přebytky elektřiny, společný trh naopak nezvládá poptávku uspokojit.

Obchodní politika ČEZ funguje tak, že společnost prodává elektřinu na roky dopředu. Tedy získává příjem z elektřiny, kterou ještě ani nevyrobila. Její dnešní cena se však pohybuje na úplně jiných hodnotách než v době, kdy ji ČEZ prodal. Rozdíl v tehdejší prodejní a současné ceně na burze tudíž musí ČEZ denně vyrovnávat pro případ, že by nebyl schopen před lety prodanou elektřinu dodat. Platí tedy, že na již uzavřených kontraktech na dnešní drahé elektřině nic nevydělává. Vyšší zisky ČEZ plynou z té energie, kterou vyrobí nad rámec kontraktů. Z letos vyrobené elektřiny je prodáno víc než tři čtvrtiny, z té, která se vyrobí příští rok, je to asi polovina.

ČEZ i ministerstvo financí argumentují tím, že vysoká likvidita spojená navíc s tím, že dividendy bude ČEZ akcionářům vyplácet až v listopadu, nehraje žádnou roli, protože marginové poplatky probíhají na denní bázi a je třeba je vypořádat okamžitě. Nabízí se i otázka, proč si ČEZ na burzovní záruky nenapůjčoval od bank: zčásti to udělal, banky ale mají nastavené limity a velmi vysoké částky vyhodnotí jako rizikové. Proto má pomoci stát. Platby za předem prodanou elektřinu proběhnou na podzim, do konce roku tedy má být 74 miliard zpět ve státním rozpočtu. Nejsou však příliš jasné podmínky, za jakých resort financí peníze pro ČEZ přihraje. Úroky z dluhopisů vzhledem k vysoké inflaci rostou, sám stát si půjčuje draze. Pokud poskytne úvěr za úrok nižší než pět procent, prodělá na tom. Stanjurovo ministerstvo ujišťuje, že kvůli úvěru nebude muset prodávat další dluhopisy. Zda ale bude půjčka pro daňové poplatníky výhodná, vysvětlit nedokáže. Marginové poplatky se vypořádávají v eurech, půjčka představuje zhruba 3 miliardy eur. Proto i úroky jsou na úplně jiné úrovni. Ministerstvo tvrdí, že podmínky jsou dohodnuty tak, aby nebyly ani pro jednu stranu extrémně nevýhodné, ale ani mimořádně výhodné. Cílem totiž prý není na energetických společnostech vydělat, nýbrž zachránit je.

Množné číslo je tu namístě, ČEZ totiž velmi pravděpodobně nebude jediný, kdo úvěr od státu obdrží. Se složením záruk na burze mají problém i další velcí energetičtí hráči. Ministerstvo potvrdilo, že aktuálně probíhají vyjednávání, avšak žádná konkrétní smlouva ještě uzavřena nebyla. Je logické, že peníze z rozpočtu by putovaly k druhému největšímu výrobci elektřiny Pavlu Tykačovi a jeho společnosti Sev.en Energy a také k Energetickému a průmyslovému holdingu Daniela Křetínského. Byl to právě Tykač, kdo státu před nedávnem nabízel levnější elektřinu ze svých uhelných elektráren, z čehož by mohly těžit české domácnosti. Stanjura tehdy řekl, že se Tykačovou iniciativou vážně zabývá, vláda kvůli tomu uvažovala o zřízení státního obchodníka, aby odkup provedla. Pro tuzemského uhlobarona by tento byznys byl výhodný v tom, že by svou elektřinu prodal mimo burzu a nemusel skládat právě ony extrémně vysoké poplatky. Teď se možná dočká.

Horkým tématem je také ovládnutí ČEZ státem. To by znamenalo mít pod kontrolou klíčové elektrárny, dvě jaderné a většinu uhelných, a větší možnost určovat ceny elektřiny. Vykládat si to lze jako úplné zestátnění ČEZ. Premiér Petr Fiala to sám nedávno zmínil ve svém mimořádném projevu. Přesný plán by měl být znám do poloviny příštího roku, podle Fialy ale bude celý proces trvat minimálně dva roky. Do té doby tedy vláda nebude mít páky na to, aby lidem účty za elektřinu snížila. Ceny podobně jako Francouzi či Slováci fixovat odmítá, protože by musela počítat s žalobami menšinových akcionářů. Francouzská cesta by přitom mohla být pro Fialovu vládu příkladem, že pokud se chce, jde to rychle. Premiérka Élisabeth Borneová oznámila, že se chystá plné převzetí společnosti EdF, francouzské obdoby ČEZ: stát si vezme i zbývající 16procentní podíl a investory štědře vyplatí. A stihne to ještě letos. Poté, co bylo na začátku července v Evropském parlamentu odhlasováno jádro v rámci zelené taxonomie jako čistý, tudíž financovatelný zdroj, je ovládnutí atomových elektráren výhodné.

Evropu čeká vzhledem k energetické krizi tuhá zima a s tím, že dodavatelé budou lidem zálohy na energie od podzimu dál citelně zvyšovat, je nutné počítat. Vláda to ví a řeší to takzvaným úsporným tarifem, jehož prostřednictvím bude domácnostem částečně dotovat elektřinu, plyn i teplo. Ze státní kasy na to půjde 66 miliard korun. Z těch se do rozpočtu na rozdíl od půjčky pro ČEZ, ať už výhodné, nebo nevýhodné, nevrátí nic. Je to tedy pouze další proinflační opatření, které si zaplatíme, aniž podstatu problému vyřešíme.