Elon Musk si nepřeje, aby jeho zaměstnanci pracovali z domova. Inovace prý nevznikají tak, že někomu brnknete geniální nápad. Zvláštní, vždyť vývojáři ze Silicon Valley, které je domovem Facebooku, Googlu a místem s největší koncentrací technologických start-upů, sní o tom, že člověka osvobodí z tyranie času, prostoru i chřadnoucího těla. Parta, která ohlašuje revoluci nehmotnosti, se chce stýkat? Na jednom místě a fyzicky?

Silicon Valley je technologická verze úrodného půlměsíce. Přirozeně nejde jen o techniku. Dopady pociťují politika, kultura, mezilidské vztahy. Vlastně usilují o změnu našeho obrazu člověka. Z homo sapiens se stává homo optimus, člověk pozvednutý na novou kvalitativní úroveň.

Futurolog Ray Kurzweil předvídá, že již kolem roku 2045 dosáhneme splynutí člověka s technologií. Taková bytost bude mít řádově vyšší inteligenci, lepší zdraví a větší psychickou odolnost. Na otázky, jak si to představit, Kurzweil odpovídá, že představu už nám nabízí přítomnost. Již nyní přece leckdo ví, jaké to je, být nonstop připojen na chytré hodinky nebo telefony. Zatímco dosud spatřujeme pokrok v externích paměťových nosičích, v dohledné době budeme paměť znovu internalizovat. Umožní nám to paměťové čipy, které zvýší výkonnost mozku.

Pozoruhodné dopady se očekávají i na sport. Prý se blíží doba, kdy třeba ve sprintu na sto metrů budou atleti s končetinami z uhlíkových vláken podávat lepší výkony než ti, kteří běží na tradičních nohách. Na dobré cestě jsme nejen po technické, ale i chemické stránce. Stačí se podívat, jak konzumujeme léky. Mnohdy je neužíváme, abychom se zbavili nemoci, ale proto, že toužíme po lepším výkonu. Spotřeba antidepresiv roste nutně nikoli proto, že by tolik lidí trpělo depresemi. Psychofarmaka zlepšují odolnost a my díky nim můžeme vykonávat povolání, na které bychom bez nich nestačili.

A to je stále jen začátek. Zanedlouho budeme medikamentózně ovlivňovat i nefunkční partnerské vztahy. Ví se, že léky na bázi MDMA, což je de facto extáze, nebo psilocybin, tedy psychedelická látka obsažená v některých typech hub, působí příznivě na chování ve vztazích. Po užití jsme laskavější, společenštější, přítulnější. Společná medikace partnerů pak vyznívá jako možná nečekané, ale o to lepší řešení narůstající rozvodovosti.

Přebývat v cizích myslích?

Rozvody jsou nepříjemnost, ale Peter Thiel, zakladatel PayPalu, má políčeno na jiného záškodníka. Je proto velkým podporovatelem výzkumné skupiny Calico, jejímž cílem je zabít smrt – omezení, nad nímž zoufal již starý Gilgameš. Ze smrtelnosti byl natolik zdrcen, že stavěl obrovitánské hradby. Ty jej měly připomínat ještě poté, co sám bude mrtvý. Lepší než nic, ale na Woodyho Allena s touto nesmrtelností dojem neudělal. Na adresu těchto podniků pronesl: Já nechci přebývat v cizích myslích, ale ve vlastním bytě.

Thiel i Kurzweil to mají podobně. Od roku 2045 si budeme – rozuměj: nejbohatší lidé světa – moci prodloužit život na dobu neurčitou. Miniaturní roboti, tzv. nanoboti, budou opravovat nemocné orgány a ničit infekce, čímž budou schopni zvrátit degenerativní změny působící stárnutí.

Zní to jako ztřeštěná pohádka? Jistě – a ty má lidstvo ve zvyku uskutečňovat. Již dnes se náš život podobá spíš starověkým bohům než lidem. Žijeme výrazně déle, umíráme častěji na nemoci spjaté s obezitou než na podvýživu, války jsme – ve srovnání s minulostí – výrazně omezili, přemisťujeme se vzduchem z jedné části světa na druhý. Pohádky a mýty o starověkých bozích ve srovnání s naší skutečností blednou.

Zmínka o bozích není náhodná. Technologické vize se v Silicon Valley stýkají s náboženskými. K náboženským obrazům se však nevztahují jako k předmětu víry. Spíš jde o vize, které je podle transhumanistů záhodno uskutečnit. Bohové navíc člověku nenastavují meze, které má respektovat, nýbrž mety, které je třeba pokořit. Ale i na tomto pozadí je pozoruhodné, s jakou vážností se technologické údolí věnuje teologii, kterou považuje v lecčems za relevantnější než biologii.

Biologie nás poučí o těle, ale teologie obsahuje kód lidského ducha i společnosti – ostatně i ten chtějí vývojáři „hacknout“. To je jedna z nejpozoruhodnějších skutečností Silicon Valley: v nejpokrokovějším místě světa se stáváme svědky spojení technologie a teologie. Dobře to ilustruje Peter Thiel, zmíněný podporovatel think-tanku na nesmrtelnost. Původně měl být právníkem, ale když se na Stanfordově univerzitě setkal s Reném Girardem, zahořel pro filozofii a teologii. Girard totiž studoval posvátné texty a klasické romány, na jejichž pozadí formuloval mimetickou teorii. A právě v ní Thiel rozpoznal kód všehomíra.

Girard má za to, že člověk je svou podstatou touha. Jistě, touží i zvíře, hlavně po stravě a po druhém tvorovi. Jenže zatímco zvíře ví, jak na život, my to typicky nevíme, protože naše instinkty jsou nesmírně oslabené. My zkrátka jen toužíme. Ale po čem? I to teprve zjišťujeme. A jak to zjišťujeme? Tím, že sledujeme druhé. Toužíme po tom, po čem touží druzí.

Co spojuje, i rozděluje

To nás spojuje. Jenže co spojuje, i rozděluje. Girardova mimetická teorie proto rovněž vysvětluje, proč vznikají konflikty. Toužíme-li všichni po témže, vznikají střety. Ale důležité je neopomenout ještě jednu věc: lidé, které obdivujeme, nás přitahují proto, že mají něco, co my nemáme – a přesně ze stejného důvodu je máme sklon nejen obdivovat, ale i nesnášet. Ti, které napodobujeme, v nás jinými slovy vyvolávají odpor.

Společnost stojí na elektrizující přitažlivosti i nevraživosti. Ale jak je potom možné, že vůbec drží pohromadě? Podle Girarda funguje jako spojující moment něco, co tuto paradoxnost zhmotňuje. I zde hraje roli náboženská postava – oběť. Když jsme hodně rozedraní konflikty, vybereme si jednu skupinu či jednotlivce, na které uvalíme vinu za veškeré hrůzy. Tato osoba získává zvláštní status obětního beránka: je nenáviděná, protože způsobila rozvrat, a je milovaná, protože je prostředkem k míru.

Girard vidí obětní mechanismus a mimetickou touhu v základu každého náboženství a každé společnosti. Existuje jedna výjimka, tou je křesťanství. To model neopakuje, ale obnažuje. Ukazuje, v jakém nebezpečí se ocitají právě ti bez viny, tedy ti, kteří nás fascinují, ale i ti, kteří stojí na okraji. Rovněž ukazuje, jak snadno někoho utýráme. Navíc nám dává již za pozemského života nový život: učí nás prohlédnout zkázonosný mechanismus touhy a tím nám umožňuje rozetnout začarovaný kruh fascinace a násilí. Říká se tomu obrácení.

Je souvislost mezi zálibou v Girardovi a faktem, že ve stejném místě vznikly sociální sítě, náhodná? Facebook či Instagram jsou přímo stroji na mimetickou touhu. Skoro bychom mohli říct, že ztělesňují mechanismus obětního beránka, aniž jej obnažují, tedy aniž nás vedou k náhledu do jejich zkázonosnosti. Jsou peklem mimetické touhy bez vykupitele. Člověk se zde při drobném každodenním zálibném sledování i pobouřeném pronásledování pobaví a uklidní, čímž celý mechanismus stvrzuje a drží v chodu.

Mark Zuckerberg přišel nedávno s dalším nápadem: přestěhujeme se do fiktivního světa, do tzv. metaverse. Tento alternativní vesmír spojuje prvky sociální sítě, digitální ekonomiky a počítačové hry. Pohybovat se v něm budeme prostřednictvím avatara. To je novinka. Dosud se slibovalo, že Silicon Valley nám pozemské problémy vyřeší svými technologiemi, na jedno kliknutí. A najednou nás chtějí stěhovat do jiné reality? Skoro to působí, jako by nahlédli, že technologiemi všechny problémy světa nevyřešíme, a nabízejí nám alternativu tohoto světa. Trochu zklamání.

Možná i neúspěch? Nejspíš. Ale vývojáři neberou osten jen smrti, ale i neúspěchu. Tentokrát si přivlastnili Samuela Becketta. Ten poznamenal: „Nepovedlo se? Selži znovu. Selži lépe.“ Kanceláře v Silicon Valley jsou prý tímto citátem vytapetovány. Vývojáři si z něho nepřekvapivě vzali dnes globální klišé, že neúspěch je krizí a krize je příležitost, přesněji příležitost k sebepotvrzení, ještě k většímu povznesení. Co na tom, že Beckett míní, že selhání je podmínkou duchovnosti, protože nás činí ostražitými, nedůvěřivými k sobě, což je jediná cesta, jak se ze spirály násilí a agrese vyvázat. Neúspěch umenšuje, čímž nám otvírá nové možnosti, jak vnímat sebe i druhé.

Náboženská perspektiva nás obyčejně učí, že svět nesestává z problémů, které se jednoduše řeší. Každé řešení konkrétního problému, od nemoci po uprchlickou krizi, se obratem transformuje v novou výzvu. Lidský svět je navíc plný dvojznačností. Utrpení a radost často spadají v jedno. Ujme-li se náboženských představ technologie, tato dvojznačnost mizí. Vezměme si třeba stárnutí, které je transhumanistům trnem v oku. Člověk sice pozbývá sílu, ale co když nás právě tento úbytek vyvazuje z cyklu napodobování, fascinace a agrese? A co když se teprve pod touto podmínkou stáváme svobodnými? Nelze vyloučit, že taková zkušenost může být slastnější než zážitek z opravy nezdravého orgánu nanobotem.