„Vytáhneme všechna děla v našem arzenálu a zahájíme palbu,“ zní jedno varování ze strany polské vlády. Dále upozorňuje, že přijme strategii „oko za oko, zub za zub“, a „nevylučuje žádné možnosti“. Polsko je momentálně jeden z nejbližších spojenců bojující Ukrajiny, zásobující Kyjev zbraněmi a starající o zraněné ukrajinské vojáky; přes letiště v Řešově vede hlavní trasa západní pomoci. Bez kontextu by bylo jednoduché výše uvedené věty interpretovat jako varování Moskvě, možná dokonce polské signalizování, že se do konfliktu zapojí přímo. Jenže tyto výroky nemířily do Moskvy, ale do Bruselu. Příměří, které zavládlo mezi EU a Polskem po začátku ruské invaze, je u konce. Varšava se chystá na velmi ostrý spor a podle všeho tentokrát nehodlá ustoupit.

Hádka s Bruselem se týká stále toho samého, polské soudní reformy, o které EU tvrdí, že ohrožuje nezávislost justice. Uvalila tedy na Varšavu sankce a zastavila vyplácení evropských prostředků.

Disciplinární komora

Jádro sporu se týká takzvané disciplinární komory, tělesa, které mělo kontrolovat a případně trestat soudce. EU tvrdila, že jde o nepřípustnou vládní kontrolu soudců a politizaci celé justice. Evropský soudní dvůr dokonce nařídil Polsku komoru zrušit a uvalil na zemi pokutu jeden milion eur denně, dokud se tak nestane.

Varšava se brání, že správa soudnictví je vnitřní věcí každé země, poukazuje na příklady ostatních členských států, kde je jmenování soudců zcela v rukou politiků, a na přešlapy, kterých se samosprávné polské soudnictví dopouštělo.

Nicméně v posledním půlroce spor ohledně polského soudnictví utichl. Jednak to jistě bylo dáno válkou na Ukrajině. Polsko se postavilo do čela evropské pomoci Kyjevu a nebylo patřičné, aby EU vytahovala na světlo staré spory. Druhým důvodem byla skutečnost, že Polsko se rozhodlo ustoupit.

Prezident Andrzej Duda byl sice kandidátem vládní strany Právo a spravedlnost (PiS), je však považován za umírněného a je to často on, kdo hledá nějaký kompromis mezi Varšavou a Bruselem. Podařilo se mu prosadit zákon, který zrušil disciplinární komoru. A opravdu to chvíli vypadalo, že válečná sekera mezi Bruselem a Varšavou je zakopána. Evropská komise přijala slavnostně polský Národní plán obnovy. Ten vypracovala každá členská země, aby si mohla sáhnout na finance z fondu Next Generation EU, zřízeného na obnovu EU po pandemii. Von der Leyenová při této příležitosti dokonce přiletěla do Varšavy. Smír byl blízko.

Dne 27. července však v rozhovoru pro deník Gazeta Prawna von der Leyenová oznámila, že tyto podmínky nestačí. „Z našeho předběžného posouzení vyplývá, že nový zákon nezaručuje soudcům možnost napadnout postavení jiného soudce, aniž by riskovali, že budou kárně odpovědní. Tuto otázku je třeba řešit, aby byly splněny podmínky pro přidělení finančních prostředků Národního plánu obnovy a aby Komise mohla zahájit první platbu,“ řekla. Jde o výbušné prohlášení, které však vyžaduje vysvětlení.

V Polsku nové soudce jmenuje Národní soudní rada, která se skládá z 25 členů. Z toho je 15 řadových soudců plus předsedové nejvyššího soudu a nejvyššího správního soudu. Před reformou v roce 2018 těch 15 řadových soudců vybírali členové justice mezi sebou, od té doby je jmenuje polský Sejm prostou většinou.

Mezi soudci jmenovanými starou metodou a novou metodou vládne nevraživost. „Starší“ soudci považují své kolegy jmenované podle pravidel zavedených PiS za „podvodníky převlečené za soudce“ a rušili jejich rozsudky jen proto, že byli dosazeni „špatně“. Právě většina případů před disciplinární komorou se týkala těchto případů. Když tedy von der Leyenová mluví o nutnosti dovolit soudcům napadnout postavení jiného soudce, zadělává tak na justiční anarchii, kdy jedna skupina soudců bude rušit rozsudky druhé skupině, a to jen kvůli způsobu, jakým byli její členové jmenováni.

Polská vláda je proto přirozeně roztrpčena. Jednak má pocit, že splnila podmínku EU pro spuštění financí, a za druhé, že Brusel v nové podmínce přímo ordinuje chaos do soudní sestavy. Jarosław Kaczyński, předseda PiS a de facto nejmocnější člověk ve státě, prohlásil: „Pokud Evropská komise neplní své závazky vůči Polsku, pak my nemáme důvod plnit své závazky vůči EU.“ Následovala další tvrdá slova o odplatách oko za oko, zub za zub.

Poláci tvrdí, že jsou připraveni odepsat unijní příspěvky, vetovat každé rozhodnutí vyžadující jednomyslnost a aktivně pracovat na odvolání Ursuly von der Leyenové. Jsou kvůli tomu snad i ochotní obnovit spojenectví s Maďarskem.

Tandem Varšava–Budapešť v posledních měsících utrpěl značné šrámy. Protiruští Poláci jsou zklamáni a rozčarováni relativně proruským postojem Viktora Orbána. To se projevilo i v polské zahraniční politice, kdy Praha vystřídala Budapešť jako hlavní polský partner v regionu. Evropský tlak Poláky a Maďary zase sblížil. Maďaři mají vlastní problémy s EU a je proti nim vedeno řízení kvůli podezření z narušení vlády práva. Také jim Brusel zadržuje finance z Next Generation EU, dokud nevyřeší problémy ke spokojenosti Evropské komise. V případě Maďarska jsou problémy rozsáhlejší a týkají se údajné diskriminace LGBT, vládní kontroly médií, volebního systému a podobně.

Hunexit?

V obou případech kritici tvrdí, že Orbánovi i Kaczyńskému jde ve skutečnosti o odchod z EU. Největší opoziční maďarská strana Jobbik dokonce volá po referendu, které by zabránilo parlamentu zahájit kroky vedoucí k hunexitu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se vlády Polska a Maďarska chystaly odejít z EU, koneckonců nepřeje si to 70 % Maďarů a 80 % Poláků. Nejspíš však chtějí reformu EU, která by vrátila řadu kompetencí na úroveň národních států a značně by omezila možnosti evropských institucí zasahovat do dění v nich. Orbán mluví o tom, že si „vezme kontrolu zpět“.

Pro Polsko je situace o něco komplikovanější. Vidí totiž ve svém tažení proti Bruselu a pomoci Ukrajině jistou spojitost. Kaczyński tvrdí, že nynější kroky EU mají za cíl „zlomit Polsko a donutit ho k plnému podřízení se Německu“. Nynější linie polské vlády je, že EU je pod kontrolou Německa a skrze ni se Berlín snaží ovládnout Polsko.

Částečně je to rétorika pro domácí publikum. Opoziční Občanskou platformu vede Donald Tusk, premiér v letech 2007 až 2014, ale hlavně bývalý předseda Evropské rady. Toho Kaczyński vyobrazuje jako agenta cizích mocností, které chtějí „zotročit Polsko“. Tuskovým úkolem je prý dosáhnout „slabého Polska, podřízeného sousedním mocnostem“.

Je pravda, že rozhodně dobře nepůsobí, když EU znovu zvyšuje nátlak na Polsko, zrovna když jeden z jejích bývalých šéfů zahajuje neoficiální kampaň (parlamentní volby jsou v Polsku za rok). Sám Tusk se tím, že kope za EU, nijak netají. „Kaczyński nás právě dostává z EU. Důsledně s tvrdohlavostí maniaka. Musí to konečně pochopit všichni příznivci Unie. Slova PiS o dělech a palbě proti Bruselu znějí groteskně, ale věřte, že tady není čemu se smát,“ tweetoval.

Rozhodně je pravda, že Brusel by Tuska v čele Polska viděl mnohem raději než představitele PiS. Ať už ho tlačí naschvál, nebo mimoděk, je tu docela velká pravděpodobnost, že se to obrátí proti němu.

Spojování Německa, EU a Tuska je dobře promyšlený tah. Polsko má dva historické nepřátele, Rusko a právě Německo. Polské království vedlo pravidelné války proti křižáckému řádu německých rytířů, všech tří historických dělení Polska se účastnilo Prusko a Rusko a nelze zapomínat na pakt Molotov–Ribbentrop, kdy si Polsko rozdělily nacistická třetí říše a stalinský Sovětský svaz. Ve chvíli, kdy na jedné frontě plně podporují Ukrajinu proti Rusku a na druhé frontě bojují proti Německu skrze Brusel, se musí cítit jako v nejlepších časech zoufalých romantických bojů své historie.

Evropa odmítla naslouchat

Zároveň však jde o pokus vrátit evropskou zahraniční politiku na správnou cestu. Vyplývá to z článku polského premiéra Mateusze Morawieckého ze začátku srpna, který vyšel v několika publikacích, například na webu Euractiv či v britském magazínu The Spectator. Zprvu upozorňuje na to, že Polsko mnoho let varovalo před ruským nebezpečím. „Evropa se dnes nachází v takové situaci ne proto, že by byla nedostatečně integrovaná, ale proto, že odmítla naslouchat hlasu pravdy. Tento hlas přichází již mnoho let z Polska. Polsko nemá monopol na pravdu, ale ve vztazích s Ruskem jsme mnohem zkušenější než ostatní,“ píše polský předseda vlády. Dále jasně uvádí, že jde o strukturální problém EU. „Skutečnost, že polský hlas je ignorován, je jen příkladem širšího problému, s nímž se dnes EU potýká. Rovnoprávnost jednotlivých zemí má totiž jen deklarativní charakter. Politická praxe ukázala, že hlas Německa a Francie se počítá především. Máme tedy co do činění s formální demokracií a faktickou oligarchií, kde moc drží ti nejsilnější. Ti silní navíc dělají chyby a nejsou schopni přijmout kritiku zvenčí.“

Pro Morawieckého je zabránění posilování pravomocí EU, a tedy i Německa, otázkou národní bezpečnosti. „Pokud někdo navrhuje, aby jednání EU ještě víc než dosud záviselo na rozhodnutích Německa – což by znamenalo zrušení pravidla jednomyslnosti –, měla by stačit krátká retrospektivní analýza německých rozhodnutí. Kdyby Evropa v posledních letech vždy jednala podle přání Německa – byli bychom dnes v lepší, nebo horší situaci? Kdyby se celá Evropa řídila hlasem Německa, byl by již mnoho měsíců spuštěn nejen Nord Stream 1, ale i Nord Stream 2. Závislost Evropy na ruském plynu, který dnes slouží Putinovi jako nástroj vydírání celého kontinentu, by byla téměř nezvratná.“

Ke konci dává jasně najevo, že boj proti ruskému imperialismu a proti centralizaci EU je součástí téhož snažení. „Musíme také porazit hrozbu imperialismu v rámci EU. Potřebujeme hlubokou reformu, která by na vrchol principů Unie vrátila společné dobro a rovnost. To se neobejde bez změny optiky – o směrech a prioritách činnosti EU musí rozhodovat členské státy, a nikoli orgány EU, neboť právě orgány jsou vytvářeny pro státy, a nikoli naopak. Základem spolupráce musí být vždy rozvoj konsenzu, nikoli dominance nejsilnějších nad ostatními.“

Polský odpor proti EU není jen otázkou získání financí a ideologických rozporů, ale také víry, že k porážce Ruska je nejdřív potřeba porazit Brusel.