Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“
Nástup Marka Rutteho do čela NATO mě přiměl překonat jistou vnitřní bariéru, jíž filtruju zprávy z Nizozemska dle principu „Žádné zprávy, dobré zprávy“. Prostě pokud hrozí, že by novinky byly zlé, je lepší se novinkám vyhýbat. Důvod je ryze sentimentální. V Nizozemsku jsem kdysi prožila dva a půl roku, a ačkoli bych si na to tenkrát nevsadila ani gulden (ano, tak to bylo dávno!), čas učesal některé z těch dramatičtějších situací a země dnes v mých vzpomínkách figuruje sice ne přímo jako Šangri-La, ale určitě jako kout světa, který mám ráda.
Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti.
Pověry a symboly štěstí jsou v Česku velmi rozšířené. Nový průzkum agentury PerfectCrowd, kterou zadala sázková kancelář Sazka, přináší zajímavé zjištění o roli pověr a symbolů štěstí v životě Čechů. Podle průzkumu pověrčivost není fenoménem pouze starších generací, ale naopak je výrazně rozšířená mezi mladými lidmi. Z průzkumu provedeného na vzorku 1 020 respondentů ve věku 18 až 70 let vyplývá, že pověrám věří až 72 % Čechů.
Moderní stát Libanon je rozhádaným svazkem komunit křesťanů, šíitů, sunnitů a drúzů, jejichž bohové na sebe žárlí (aspoň v hlavách svých vyznavačů), a nevedou-li spolu rukama svých věrných vysloveně válku, aspoň vytvářejí znepřátelené a oddělené politické struktury, které svým tvrdým soupeřením oslabují už beztak dost slabý stát a vtahují do něj vnější hráče, jako je Sýrie, Írán a Izrael.
Na Borneu jsem byla před dvaceti lety a mně už zbylo jen pár dojmů. Třeba že v zemi tak zelené a šťavnaté působí islámské šátky jak pěst na oko. Že islámská přísnost a betonové regule třeba dávají nějaký smysl v poušti arabského poloostrova, kde člověka může představa kruté vertikály asi nějak dohnat, a k lecčemu, ale že tady, uprostřed džungle, na pozadí té úžasně kýčovité flóry, co tou svojí mlsnou přebujelostí demonstruje nekomplikovanou radost ze života, zůstává islám prvkem uměle vneseným a cizím.
„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně.
Se stoupající dávkou ionizujícího záření stoupá pravděpodobnost poškození organismu (wiki). Stochastický – nový módní výraz amerických komentátorů, jenž má charakterizovat agresivní slovní zamoření veřejného prostoru zvyšující příklon labilnějších osob k terorismu. Po dvou měsících od atentátu na Donalda Trumpa zažila Amerika opět trauma z druhého pokusu o jeho život.
Na tomto místě jsme již podstoupili mnohá nebezpečenství postmoderní existence. Za pěkného počasí jsme smrděli doma, protože sunshine guilt. Na body pozitivních festivalech jsme normalizovali extrémní obezitu a snažili se stihnout umřít do čtyřicítky. V rámci bedrottingu jsme vlezli do postele zaživa hnijící mládeže. Nechali jsme si od DINKAŘŮ vysvětlit, že jenom bez dětí stojí za to žít. Aktuálně se z chorých záhybů kolektivní mysli vynořila tolyamorie. Krátký exkurz se může hodit nejen s ohledem na nadcházející čtvrteční Mezinárodní den antikoncepce.
Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřanech, tedy na tehdy pořád ještě čerstvě dostavěném sídlišti určeném primárně pro zaměstnance policie a jejich rodiny, protože přes hlavní cestu sídlila Vysoká škola SNB. Paradox propojení oné školy se zmíněným plakátem mi jako klukovi nedocházel, ale pamatuji si, jak silně na mě působil vizuál plakátu.
Vážení spoluobčané, tento dopis je datován na svátek sv. Ludmily, naší první světice a zároveň našeho prvního křesťanského státníka. Jde mi o to, aby se určitě dostal ke čtenářům v den sv. Václava, dědice České země, vladaře, který se stal vzorem a úměrou všech našich vladařů. Není třeba připomínat, že ho vychovala právě jeho babička, sv. Ludmila.
Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijeme ve zvláštním, neobyčejném, vlastně výjimečném nebo polovýjimečném stavu, což má za následek, že se – vystresovaní z přemíry špatných zpráv méně, nebo dokonce málo ptáme na to, jak politici spravují věci, které mají spravovat, jako jsou třeba výše inflace nebo daní.
Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.
Rádio Prostor, první on-air podcastové rádio, posiluje zpravodajství a aktuální proud. Šéfkou aktuálního obsahu se stala Magdalena Korcová, která v Prostoru od srpna zastává pozici šéfredaktorky zpravodajství. V minulosti působila v rádiích Expres FM a Classic Praha, která spadají pod Seznam.cz, a nebo v Českém rozhlase.
Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.
Na lockdowny málokdo vzpomíná rád, takže si asi málokdo pamatuje na jeden konkrétní argument, který se ani tehdy v záplavě jiných příliš neujal. Ale zazněl. Občané by prý měli převzít odpovědnost za své zdraví, zněl ten argument. Jako že si mají sami rozhodnout, jestli zůstat doma, nebo se případně nakazit. Ty lockdowny nejspíš k ničemu moc nebyly, takže můžeme říct, že ti lidé ve jménu požadavku, jenž se ukázal jako správný, sáhli po argumentu, který je poněkud bizarní a těžko nad ním přemýšleli déle než deset sekund. Že má každý převzít odpovědnost sám za sebe a za své zdraví, to jsme naposledy slýchali leda z úst politiků ODS model cca 1995
Třetího září uplynou dva roky od velkých protivládních demonstrací na Václavském náměstí. Už tehdy bylo jasné, že jde o vystoupení části české společnosti, která má odlišné představy o uspořádání a směřování státu. Pro toho hnutí se vžilo nepřesné označení dezoláti. Dnes jsou rozseti do různých politických skupin a zdá se, že svůj vliv poztráceli. Výrazně však ovlivnili politickou a mediální atmosféru v zemi. Ve prospěch opozice sehráli podobnou roli jako uskupení Milion chvilek pro demokracii pro dnešní vládní koalici.
Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.
„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.
Šlechtic usídlený v krásném renesančním zámku mezi Mnichovem a Alpami, muž v kožených kalhotách s padacím mostem, který Příbram vyslovuje Pšíbram – a přesto také, jak zdůrazňuje, syn „českého nacionalisty“. Rozhovor s princem Erichem Lobkowiczem byl dvojsečný. Mluvili jsme jak o politice, která ve střední Evropě právě vede k viditelnému úpadku ekonomiky, tak o historii Lobkowiczů a šlechty vůbec jak v Čechách, tak ve střední Evropě. I čtenář, který se před šlechticem neplazí v prachu, může být zvědavý, jak příslušník bývalé elity vidí příslušníky elity nastupující.
Před mnoha a mnoha lety jsem navštívil New York, místní kamarádi mě varovali, abych se při cestách metrem vyhýbal očnímu kontaktu se spolucestujícími. Člověk tam prý může narazit na všelijaké typy, třeba i nebezpečné, mají sklon vyložit si přímý pohled jako pobídku ke konfrontaci, projev nedostatečného respektu. Tou radou jsem se řídil, moje představy o podobě newyorské každodennosti taky formovaly dost drsné filmy.
Na HBO Max je stále možné vidět všechny čtyři série německého seriálu Babylon Berlín, který se odehrává na konci dvacátých a na začátku třicátých let minulého století v Německu. Jde o výjimečné filmové dílo s úžasnou výpravou ukazující módu té doby, podmanivě výtvarně zpracované, plné tónů swingu, vhledu do různých sociálních vrstev.
Před KDU-ČSL jsou zářijové volby, v nich lidovci obhajují 53 krajských mandátů, jedno hejtmanské a dvě senátorská křesla. Pár týdnů nato je čeká celostátní sjezd, možná klíčový. V historii samostatné České republiky už lidovci procházejí třetím přelomovým obdobím. V tom prvním se jejich předseda Josef Lux pokusil, zvlášť v letech 1996–1998, přeformátovat lidovce na hlavní sílu na české pravici. Ostře se tehdy vymezil vůči ODS a Václavu Klausovi, rozehrál velkou hru spojenou s jeho odvoláním z pozice premiéra, ale výsledkem bylo jen necelých devět procent hlasů v předčasných volbách.
„Jedu a nevím kam“ není jen poctivou odpovědí na bytostné otázky existence; je to i vynalézavý koncept víkendových „spontánních výletů“, jak je vymyslela Tereza Schindlerová, autorka turistického blogu Cestuj za babku. Jedu a nevím kam se v praxi provozuje tak, že se zájemce o dobrodružství dostaví na vlakové nádraží, zařadí se do fronty k pokladnám, a až se dostane na řadu, zakoupí si jízdenku tam, kam cestující před ním. S sebou na celý víkend, což je klíčové, může mít pouze tři věci. Například kartáček na zuby, pastu a jedny čisté ponožky. Nebo čisté ponožky dvoje – na každý den jeden pár – ale pak už jen kartáček bez pasty.
Hudební duo Eva a Vašek končí. Manželé Ševčíkovi se 30. července po 35 letech rozvedli, informoval deník Aha. Václav Ševčík uvedl, že důvodem měla být manželčina touha „uspořádat si život po svém“. Pěvecké duo oznámilo konec vystupování už letos v červnu. Důvodem rozpadu hudebního uskupení je rozvod manželů. Zpěvák sdělil, že se rozvedli na konci července, přičemž problémy mezi nimi byly již minulý rok. Zatímco se Václav Ševčík rozhodl s kariérou muzikanta skončit, jeho bývalá manželka v ní chce pokračovat.
Celý svět s překvapením sledoval výbuch hněvu v Británii. Rozzuřené rabující davy, hlavně bílých Britů, zapalovaly hotely pro migranty, knihovny i policejní stanice. Vláda odpověděla represemi, urychleným soudním řízením, tvrdými tresty a avizuje větší kontrolu sociálních sítí. Z druhé strany rostou stížnosti na údajný nerovný policejní přístup, vysokou imigraci a ignorování násilností ze strany menšin. Spojili jsme se tedy po dvou letech znovu s konzervativním historikem a publicistou Edem Westem, abychom s ním probrali důvody současných nepokojů a vůbec stav britské společnosti. V době, kdy rozhovor probíhal, britské úřady hlásily přes 740 zatčených v souvislosti s nepokoji a víc než 130 zraněných policistů.
„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát. Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií.
Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.
České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.
České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.
