Na lockdowny málokdo vzpomíná rád, takže si asi málokdo pamatuje na jeden konkrétní argument, který se ani tehdy v záplavě jiných příliš neujal. Ale zazněl. Občané by prý měli převzít odpovědnost za své zdraví, zněl ten argument. Jako že si mají sami rozhodnout, jestli zůstat doma, nebo se případně nakazit.

Ty lockdowny nejspíš k ničemu moc nebyly, takže můžeme říct, že ti lidé ve jménu požadavku, jenž se ukázal jako správný, sáhli po argumentu, který je poněkud bizarní a těžko nad ním přemýšleli déle než deset sekund.

Ano, to, jak žijete, se projeví na vašem zdravotním stavu, takže občas politik či expert v těchto diskusích dodá, že důležitá je taky prevence. Ví, že tím nic neztratí a že z toho nevyplývají pro nikoho žádné pevné důsledky.

Ale že by lidé převzali odpovědnost za své zdraví, zdravotní pojištění by přestalo být povinné a bylo by na nich, jak pokryjí náklady své případné návštěvy u lékaře nebo pobytu v nemocnici – po tom politická poptávka neexistuje. Až při lockdownech si na to někdo vzpomněl.

Jenže na zdravotnictví je mimořádně dobře vidět, že když stát převezme za něco odpovědnost, má to přehlížené důsledky, a to nejen fiskální. Politika vždy přitahovala lidské typy, kterým dělá dobře říkat ostatním, jak mají žít. Ale všude tam, kde to lze nějak navléknout na zdraví, jim to mimořádně usnadňujeme. Protože když z toho vyplývají náklady pro zdravotnictví, už to není jen vaše věc, ale legitimní zájem státu. Z nezvaného vychovatele je rázem řádný hospodář.

Duncan Robinson, který teď píše v Economistu pravidelný sloupek o britské politice Bagehot, nedávno připomněl svůj rok starý sloupek na toto téma. Nevím už přesně proč, ale podnětů je pořád dost – třeba v úterý britský premiér Starmer přislíbil, že se postará o „dostupné“ vstupenky na koncert Oasis.

Z Británie pochází koneckonců známý termín pro tuto pečovatelskou tendenci „nanny state“. Ale Robinson popsal jeho vývoj do současné podoby tak výstižně, že je vlastně s podivem, proč takový pohled není standardním, všeobecným vlastnictvím.

Původní „nanny state“ – dovídáme se, že ten výraz poprvé použil konzervativní politik Iain Macleod v roce 1965 – „byl paternalistický, chránil lidi před jimi samými. V novém nanny state je cílem politiky chránit stát před lidmi“.

NHS, britský státní zdravotní systém, je „to, co se v současné Británii nejvíc blíží státnímu náboženství“, jak to formuloval při svém pražském vystoupení Matthew Goodwin. Takže ta snaha chránit stát a jeho rozpočet před lidmi nabývá emocionální naléhavost, jakou by prostý apel na šetrnost vůči státním výdajům nemohl mít. Státní církev umí promluvit svým ovečkám do duše vemlouvavěji než nějaký NKÚ či Národní rozpočtová rada. „Cigarety je třeba zakázat, protože kuřáci představují zátěž pro NHS,“ říká Rishi Sunak. „Zuby batolat se musí čistit, protože kvůli zubnímu kazu mohou děti skončit v nemocnici, což stojí daňové poplatníky peníze,“ říká Wes Streeting, tehdejší stínový a dnes úřadující ministr zdravotnictví, který přišel s návrhem na kurzy čištění zubů pro malé děti. „Nemůžete provozovat moderní systém zdravotní péče, v němž budou lidé žít mnohem déle, pokud nepřevezmou nějakou odpovědnost,“ říká sir Tony (Blair; jeho think-tank prosazuje daň na nezdravé jídlo). Tuto mentalitu nejlépe ilustruje nápis, který byl spatřen na silniční tabuli v Devonu: "Cyklisté. Vesnice Exton. NE závodní dráha. Ve jménu NHS. Zpomalte!"

Lockdowny ovšem i v Británii svou roli hrály – tím, že posunuly hranice možného. „Zákaz cigaret se zdá být méně invazivní, než když vláda nakrátko zakázala setkávat se s přáteli na zahradě, a to vše ve jménu zachování chodu NHS. Tento princip je nyní normou. V novém nanny state je každý státním zaměstnancem,“ uzavírá Robinson.

Což se hodí i u nás, zvlášť když k tomu přibude nějaký specifický stranický důvod. Jste politická strana, jejímuž předsedovi se na ministerstvu hroutí jeho erbovní digitalizační projekt? Čas na návrh na změnu pravidel prodeje alkoholu. Protože Češi stále přistupují k pití lehkovážněji než lidé ve vyspělých zemích a alkohol vede k mnoha předčasným úmrtím. A zdravotním výdajům.

A když už jsme u toho, co zdanit slazené nápoje? Z toho se najednou v pár posledních měsících stala z vágní novoty ta nejsamozřejmější věc na světě. Máme tu studie a místo otázky proč musí politik odpovídat na otázku proč ne. „Zdanění slazených nápojů funguje v padesáti zemích světa a ve dvanácti zemích Evropy,“ říká v rozhovoru Daniel Prokop z PAQ Research. „Konzumace cukru má i kvůli obezitě negativní dopady na zdraví. Stojí to potom ve zdravotním a sociálním rozpočtu miliardy korun a platí to ostatní daňoví poplatníci.“ Kult vyspělé ciziny je naší náhražkou za kult NHS.

Funguje to, protože neoliberální stát si troufá vám sebevědomě mluvit do života jen v případech, které se týkají fyzických, měřitelných dopadů – zachování komfortní tělesné existence je nejpřímočařejším případem. Ozvat se proti tomu lze jen za cenu prostořekosti (jak jednou poznamenal Jakub Horák, není důležité jen, jak člověk umřel, ale i to, jak žil). Ale když jednou převedete odpovědnost, a tedy výdaje, na stát, má trumfy v rukou on.